Podcast na Karel Čapek - Hordubal

Kapitoly

Mýtus o analýze

Příběh nešťastného návratu

Tři verze jedné pravdy

Postavy pod mikroskopem

Jazykové stopy a důkazy

Hordubal ve filmu a literatuře

Kdo vlastně byl Karel Čapek?

Utopická varování a roboti

Hledání pravdy a obyčejný život

Fejetony a pohádky

Poslední velká jména

Humoristi s tragickým osudem

Svět cirkusu a rozloučení

Přepis

Kristýna: Většina studentů si myslí, že analýza literárního textu je jen převyprávění děje s pár odbornými termíny. Ale co když je to spíš práce pro detektiva?

Tomáš: Přesně tak! Skutečná analýza znamená hledat stopy, které autor v textu zanechal. Není to o tom, co se stalo, ale proč a jak nám to autor říká. Každé slovo, každá čárka může být důkaz.

Kristýna: Takže dneska si nasadíme detektivní klobouky. Posloucháte Studyfi Podcast a my se společně podíváme na zoubek Hordubalovi od Karla Čapka.

Tomáš: Připravte si lupy, jdeme na to! Tento text je klasika u maturity, a když pochopíte, jak na něj, zvládnete jakýkoliv jiný.

Kristýna: Dobře, detektive Tomáši, kde začneme? Máme tu úryvek, kde se Juraj Hordubal po osmi letech vrací z Ameriky domů.

Tomáš: Ano, a hned první scéna je plná napětí. Místo radostného shledání vidíme… rozpaky. Juraj se těšil, jak překvapí ženu Polanu, ale ta je z jeho příjezdu spíš v šoku. I jejich dcera Hafie ho sotva poznává.

Kristýna: Což je pochopitelné, neviděla ho od svých tří let. Ale proč ta divná reakce od Polany?

Tomáš: Tady začíná naše vyšetřování. Juraj si brzy všimne, že na statku není něco v pořádku. Sice je všechno hezky opravené, ale je tu nový čeledín, Štěpán Manya. A Polana se na něj dívá… jinak.

Kristýna: Aha! Takže klasický milostný trojúhelník se rýsuje. Chudák Juraj, dřel se v Americe, aby je zabezpečil, a vrátí se k tomuhle.

Tomáš: Přesně. A to je jen první kniha, která vypráví příběh z jeho, často naivního, pohledu. Cítí, že je něco špatně, ale nechce si to připustit. Dokonce se snaží Štěpána zasnoubit s vlastní dcerou, jen aby si ho udržel nablízku a zabránil pomluvám.

Kristýna: To zní jako recept na katastrofu.

Tomáš: A taky že je. Všechno se vyhrotí, Juraj Štěpána vyžene a krátce na to onemocní a je nalezen mrtvý.

Kristýna: Mrtvý! Takže teď přichází ta pravá detektivka. Kdo ho zabil?

Tomáš: A právě tady Čapek ukazuje svou genialitu. Kniha je rozdělená na tři části, a každá nabízí jiný pohled na pravdu. První část je Jurajův subjektivní příběh. Druhá je objektivní policejní vyšetřování.

Kristýna: A třetí?

Tomáš: Třetí je záznam ze soudního přelíčení. Tam už nejde o fakta, ale o to, jak je interpretují svědci, obhájci, soudci… Každý má svou verzi pravdy.

Kristýna: Takže to vlastně není klasická detektivka, kde na konci zjistíme, že vrahem byl zahradník.

Tomáš: Přesně tak. Čapek se ptá: existuje vůbec jedna jediná, absolutní pravda? Nebo si ji každý skládáme z vlastních dojmů a předsudků? Tohle je jádro takzvané noetické trilogie, kam Hordubal patří spolu s Povětroněm a Obyčejným životem.

Kristýna: To je hluboké. Takže smyslem díla není najít vraha, ale zamyslet se nad tím, jak těžké je někoho soudit.

Tomáš: Bingo. Aktuální je to i dnes. Téma nevěry je věčné, i když dnes máme mobily a sociální sítě, takže by se Polana asi těžko vymlouvala, že nemohla Jurajovi napsat.

Kristýna: Pojďme si přiblížit hlavní aktéry. Juraj Hordubal – jaký vlastně je?

Tomáš: Je to dobrák od kosti. Pracant, který miluje svou rodinu. Ale je taky trochu… odpojený od reality. Pět let se jim neozval, protože byl negramotný a jeho kamarád, co mu psal dopisy, umřel. Neuvědomil si, jaký dopad to bude mít.

Kristýna: A Polana? Vypadá jako ta zlá, nevěrná žena. Ale je to tak jednoduché?

Tomáš: Vůbec ne. Je popisovaná jako tvrdá a hrdá. Osm let byla na všechno sama. Zvládla hospodářství, ale taky prožila citovou prázdnotu. Její vztah se Štěpánem není jen rozmar, ale zřejmě hluboká láska.

Kristýna: A co Štěpán Manya, ten čeledín?

Tomáš: To je mladý, energický muž, „černý jako cikán“, miluje koně. Je to protiklad stárnoucího, unaveného Juraje. K Polaně ho evidentně váže silné pouto. U soudu nakonec vezme všechnu vinu na sebe, aby ji chránil.

Kristýna: Takže nikdo není černobílý. Ani Juraj není jen oběť, Polana není jen viník. Je to mnohem komplikovanější.

Tomáš: A o tom to celé je. Dokonce i jejich dcera Hafie, která u soudu vypovídá s dětskou naivitou, přináší další střípek do skládačky, který ale nic definitivně nepotvrdí.

Kristýna: Dobře, detektive, vraťme se k našemu úryvku. Jaké stopy nám tam Čapek zanechal v jazyce?

Tomáš: Podívejme se na to zblízka. Text je psaný v er-formě, ale neustále do ní vstupuje Jurajův vnitřní monolog v ich-formě. Slyšíme jeho myšlenky: „ach, Polano, já bych byl proklouzl i tak“.

Kristýna: To nás okamžitě vtáhne do jeho hlavy a cítíme s ním.

Tomáš: Přesně. Dále si všimni jazyka. Máme tu hovorové výrazy jako „ženská“ nebo „brachu“. To text uzemňuje, dělá ho reálným. Pak je tu slovakismus „gazdovala“ nebo historismus „robotil“, které nás přenáší na Podkarpatskou Rus té doby.

Kristýna: A co třeba ten anglicismus „v shaftu“?

Tomáš: Ten skvěle ukazuje Jurajovu zkušenost z Ameriky. Jeho jazyk je směsicí starého světa, odkud přišel, a nového, kde pracoval. Čapek takhle charakterizuje postavu jen pomocí výběru slov.

Kristýna: A co ty básnické prostředky? Vidím tu třeba řečnické otázky: „co to, že se sem žádný nehodí?“

Tomáš: Ano, ty zdůrazňují jeho zmatek a bezradnost. Nebo apostrofa – oslovení nepřítomné osoby či Boha: „poraď, Hospodine“. To ukazuje jeho zoufalství. Každý tenhle prostředek není jen ozdoba, je to klíč k duši postavy.

Kristýna: Fascinující, jak se dá z pár řádků vyčíst tolik věcí. Existuje k Hordubalovi nějaké tematicky podobné dílo?

Tomáš: Určitě. Často se srovnává s *Nikolou Šuhajem loupežníkem* od Ivana Olbrachta. Obě díla se odehrávají v prostředí Podkarpatské Rusi a oba hlavní hrdinové jsou nakonec zrazeni a zabiti svými blízkými. Je to podobný baladický tón.

Kristýna: A co filmová zpracování? Ta bývají u maturity taky důležitá.

Tomáš: Hordubal měl štěstí na film. Byl zfilmován hned dvakrát. Poprvé v roce 1937 jako *Hordubalové* v režii Martina Friče, což je dnes už klasika. A podruhé v roce 1980 jako televizní film *Hordubal*.

Kristýna: A drží se předlohy?

Tomáš: Ano, obě verze jsou poměrně věrné. Samozřejmě film nemůže úplně postihnout tu trojí perspektivu pravdy tak jako kniha, ale příběh a atmosféru zachycují skvěle. Doporučuju se na ně podívat, pomůže to s představou prostředí a postav.

Kristýna: Skvělé tipy. Takže, abychom to shrnuli: u analýzy nejde o papouškování děje, ale o detektivní pátrání po tom, jak autor pomocí kompozice, postav a jazyka buduje smysl díla.

Tomáš: Přesně tak. A u Hordubala je ten smysl jasný: pravda není jednoduchá a soudit druhé je ošemetné. To si odneste k maturitě i do života.

Kristýna: Takže když se bavíme o tom demokratickém proudu, jedno jméno prostě nejde přeskočit. A to je Karel Čapek. Pojďme se na něj podívat zblízka.

Tomáš: Přesně tak. A je skvělé, že ho zmiňuješ, protože Čapek je mnohem víc než jen autor, kterého máme v čítankách. Byl to skutečný renesanční člověk své doby.

Kristýna: Víc než jen autor R.U.R. a Dášeňky?

Tomáš: Mnohem víc. Představ si ho jako novináře, dramatika, režiséra ve Vinohradském divadle, vášnivého fotografa a dokonce sběratele etnické hudby. Nebyl to jen spisovatel zavřený ve své pracovně.

Kristýna: Páni, to zní spíš jako influencer první republiky.

Tomáš: Vlastně jo! Byl prvním předsedou československého PEN klubu, blízkým přítelem Masaryka... Opravdu stál v centru dění. A jeho životní příběh je stejně silný jako jeho díla.

Kristýna: To mi připomíná ten tragický konec. Zemřel na Vánoce 1938, jen pár měsíců předtím, než si pro něj mělo přijít gestapo.

Tomáš: Ano, stal se symbolem té doby a jejího konce. Jeho smrt na zápal plic byla vlastně svým způsobem tragickým vyústěním tlaku a zrady, kterou cítil po Mnichovu.

Kristýna: Když se řekne Čapek, většině se asi vybaví slovo „robot“. Tak pojďme k R.U.R.

Tomáš: Jasně. R.U.R., neboli Rossum's Universal Robots. To je to zásadní dílo. Ale pozor, tady je ten zajímavý fakt – slovo „robot“ nevymyslel Karel, ale jeho bratr, malíř a spisovatel Josef.

Kristýna: Vážně? Takže všechna sláva za vynález slova patří vlastně Josefovi?

Tomáš: V podstatě ano. Ale Karel ho proslavil. A to dílo je neuvěřitelně aktuální. Je to varování před tím, co se stane, když se příliš spolehneme na techniku a lidstvo zleniví. Roboti se vzbouří a lidi vyhladí.

Kristýna: Docela temná vize. Psal takhle pesimisticky často?

Tomáš: Nebál se toho. V dílech jako Válka s mloky nebo Krakatit taky varuje. V Krakatitu inženýr Prokop vynalezne třaskavinu schopnou zničit svět. Všichni ji chtějí zneužít. Je to Čapkova neustálá obava z lidské nerozumnosti a zneužití pokroku.

Kristýna: Takže to nebyl zrovna optimista… nebo se pletu?

Tomáš: To je skvělá otázka. On nebyl pesimista, spíš realista ovlivněný pragmatismem. To znamená, že ho zajímala pravda, ale chápal, že pravda může být pro každého jiná. Záleží na úhlu pohledu.

Kristýna: To zní složitě. Jak to mám chápat?

Tomáš: Think of it this way… V jeho slavné noetické trilogii – Hordubal, Povětroň, Obyčejný život – vezme jednu událost a ukáže ji z pohledu několika různých postav. A pro každou z nich je ta „pravda“ úplně odlišná.

Kristýna: Aha, takže se nesnaží říct, „takhle to bylo“, ale spíš „takhle to mohli vidět ostatní“.

Tomáš: Přesně! A tím ukazuje, jak je lidské poznání omezené. To je ten klíčový takeaway. Nešlo mu jen o varování před totalitou, ale i o hluboké zkoumání podstaty člověka.

Kristýna: A kromě těch velkých, filozofických děl psal i něco… lehčího, pro radost?

Tomáš: No jistě! A v tom byl mistr. Jeho fejetony jsou geniální. Třeba Zahradníkův rok. To není příručka pro zahrádkáře, i když se to tak tváří. Je to vtipná a laskavá sonda do české povahy.

Kristýna: Takže když se snažím vypěstovat rajčata a nadávám u toho, jsem vlastně typický Čapkův hrdina?

Tomáš: Rozhodně! Čapek by tě miloval. A pak samozřejmě pohádky. Devatero pohádek nebo slavná Dášeňka čili život štěněte, kterou doplnil vlastními fotografiemi.

Kristýna: Takže abychom to shrnuli, Čapek byl neuvěřitelně všestranný autor. Od filozofických dramat přes varovné romány až po laskavé fejetony a pohádky.

Tomáš: Přesně tak. A ve všem je cítit jeho humanismus a víra v demokracii. Právě proto je tak důležitý. A jeho odkaz nás vede přímo k dalšímu velkému jménu demokratického proudu.

Kristýna: A tím se dostáváme k naší poslední, ale rozhodně ne méně důležité skupině autorů pro dnešek.

Tomáš: Přesně tak. Začněme Josefem Čapkem. Spousta lidí ho vnímá jen jako bratra Karla, ale on byl sám o sobě úžasný umělec. Hlavně malíř, představitel kubismu.

Kristýna: A samozřejmě autor "Povídání o pejskovi a kočičce"! To je knížka, kterou zná snad každé dítě.

Tomáš: To rozhodně. Ale napsal i mnohem temnější věci. Třeba baladickou novelu "Stín kapradiny" o dvou pytlácích. Jeho osud byl bohužel tragický, zemřel v koncentračním táboře.

Kristýna: Tenhle smutný konec se bohužel opakuje u více autorů. Co třeba Karel Poláček? Ten byl také novinář, že?

Tomáš: Ano, skvělý soudničkář a fejetonista v Lidových novinách. Dokonce se mu připisuje vytvoření sloupku. A hlavně, byl to mistr humoru. Kdo by neznal "Bylo nás pět"?

Kristýna: Nebo "Muži v ofsajdu"! To je nestárnoucí klasika.

Tomáš: Přesně. Rád také vyprávěl židovské anekdoty. Bohužel i jeho židovský původ znamenal smrt v Osvětimi.

Kristýna: A jako posledního tu máme Eduarda Basse. Dalšího autora mnoha tváří.

Tomáš: Přesně tak. Herec, redaktor, psal texty pro kabaret... Jeho "Klapzubova jedenáctka" je dodnes skvělá moderní pohádka. Ale jeho vrcholné dílo je jediný román, "Cirkus Humberto".

Kristýna: Takže, když to shrneme... Tito autoři ukazují obrovskou všestrannost a talent meziválečné generace.

Tomáš: Přesně tak. A bohužel taky to, jak krutě do jejich životů zasáhla historie. Je to klíčový poznatek pro pochopení celé této éry.

Kristýna: Tomáši, moc děkuju, že jsi tu dnes byl a všechno nám to osvětlil.

Tomáš: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, přejeme hodně úspěchů nejen u maturity!

Kristýna: Mějte se krásně a na slyšenou příště u Studyfi Podcastu!