Podcast na Josef Škvorecký - Zbabělci

Kapitoly

Kniha, která změnila vše

Emigrace a Sixty-Eight Publishers

Danny Smiřický a další díla

Bohumil Hrabal a pábitelé

Inženýři a filozofové

Svědomí národa

Skandál kolem vydání

Kdo jsou ti zbabělci?

Jazyk plný života

Danny Smiřický, hrdina?

Kompozice a shrnutí

Jazyk a kompozice

Hlavní (anti)hrdina

Groteskní revoluce

Kompozice a vyprávění

Jazyk ulice

Hudba, láska a frajeřina

Nehrdinský hrdina

Revoluce po kostelecku

Příchod skutečné války

Omyl a krveprolití

Střet generací

Česká beat generation

Antihrdina Danny

Politické tání 60. let

Konec nadějí

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Filip: Dokážete si představit, že napíšete svůj první román a ten vám okamžitě zničí kariéru? Že vás kvůli němu vyhodí z práce?

Adéla: Přesně to se stalo Josefu Škvoreckému. A přitom z něj ta samá kniha později udělala legendu.

Filip: Vítejte u Studyfi Podcastu, pořadu, kde vám pomáháme s přípravou na maturitu. Já jsem Filip.

Adéla: A já Adéla. Takže, Filipe, pojďme na toho Škvoreckého. Všechno to odstartoval román Zbabělci, že?

Filip: Přesně tak. Napsal ho už v letech 1948 až 49, ale vyjít mohl až v roce 1958. A byl z toho obrovský skandál.

Adéla: A proč vlastně? Co na něm bylo tak šokujícího?

Filip: Ukázal konec války úplně jinak. Žádní černobílí hrdinové. Jeho hlavní postava, Danny Smiřický, je mladý kluk, kterého zajímá hlavně jazz a holky, ne nějaká revoluce.

Adéla: To zní docela normálně. Ale tehdejšímu režimu se to nelíbilo. Ukazoval totiž, že v čele povstání stáli i lidé, kteří si jen chtěli vylepšit pověst po kolaboraci.

Filip: Přesně. Kniha byla stažena z prodeje a Škvorecký musel okamžitě opustit místo redaktora. Naštěstí si našel práci v nakladatelství Odeon.

Adéla: Tenhle skandál ho ale nezastavil. V roce 1958 si vzal spisovatelku Zdenu Salivarovou a v roce 1963 se stal spisovatelem z povolání.

Filip: A pak přišel rok 1968 a okupace Československa. To byla další velká změna, že?

Adéla: Obrovská. V roce 1969 s manželkou odjeli do USA a nakonec se usadili v kanadském Torontu. Už se nevrátili. Tedy, až po revoluci v roce 1989.

Filip: A v Torontu se z něj stal profesor a založili tam něco naprosto klíčového...

Adéla: Přesně! V roce 1971 založili exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Bylo to nejdůležitější české exilové nakladatelství vůbec.

Filip: Takže vydávali knihy, které doma v Československu nemohly vyjít? Třeba od zakázaných autorů?

Adéla: Přesně tak. Tím udržovali českou literaturu naživu. Byla to obrovská práce. Mezitím Škvorecký dál psal a taky překládal své oblíbené americké autory – Hemingwaye, Faulknera, Chandlera.

Filip: A co jeho další tvorba? Většina lidí zná asi zfilmovaný Tankový prapor.

Adéla: Jasně, to je klasika. Ale Tankový prapor je jen jeden díl z pětidílné série s jeho alter egem, Dannym Smiřickým.

Filip: Pětidílné? Takže Zbabělci byli první díl?

Adéla: Přesně. Po nich následoval právě Tankový prapor, pak Prima sezóna o Dannyho láskách za války, Mirákl a nakonec Příběh inženýra lidských duší, kde Danny už jako profesor v Torontu vzpomíná na svůj život.

Filip: Páni, to je vlastně kronika jedné generace. Od války až po emigraci.

Adéla: Přesně tak. Škvorecký byl mistr v zachycení doby skrze příběhy obyčejných lidí. A to je klíč k jeho popularitě.

Filip: A kdo další patří do tohohle literárního „all-star týmu“ druhé poloviny dvacátého století?

Adéla: Určitě musíme zmínit Bohumila Hrabala. To je další naprostý gigant.

Filip: Jasně, Hrabal. Postřižiny, nymburský pivovar... to je on, že?

Adéla: Přesně tak. Jeho nevlastní otec tam byl sládkem. Hrabal sice vystudoval práva, ale vystřídal neuvěřitelnou spoustu zaměstnání. Byl úředník, výpravčí... dokonce i spisovatel!

Filip: Spisovatel, to bych nečekal! Čím je jeho styl tak výjimečný?

Adéla: Je proslulý svými pábiteli. To jsou takoví svérázní, skoro až blázniví vypravěči, kteří jsou posedlí mluvením a prožíváním života naplno.

Filip: Takže něco jako ten strýc, co ho potkáte v hospodě a má v rukávu milion neuvěřitelných historek?

Adéla: Přesně! Jeho knihy, jako třeba Obsluhoval jsem anglického krále, jsou psané hovorovým jazykem a působí jako nekonečný proud vyprávění. Je to prostě nádhera.

Filip: Skvělé. A kdo dál? Byli všichni takhle poeticky rozvláční?

Adéla: Vůbec ne! Vezmi si třeba Vladimíra Párala. Ten byl původně chemický inženýr a na jeho psaní je to znát. Je to mnohem strukturovanější.

Filip: Inženýr, co píše knihy? To je zajímavá kombinace.

Adéla: To ano. Proslavil se hlavně svou „černou pentalogií“, kam patří třeba Soukromá vichřice nebo Katapult. Jsou to dost syrové, analytické pohledy na společnost.

Filip: A pak je tu samozřejmě Milan Kundera. Ten je tak trochu filozof, ne?

Adéla: Kundera je kategorie sama pro sebe. Studoval na FAMU, byl ve straně, pak ho vyloučili... a nakonec se odstěhoval do Francie, kde žije a píše dodnes.

Filip: Nesnesitelná lehkost bytí... to je kniha, kterou každý zná, ale málokdo ji asi dočetl.

Adéla: Je to náročné čtení! Ale jeho Žert nebo Směšné lásky jsou naprosto geniální. On se opravdu noří hluboko do lidských osudů.

Filip: Takže máme vypravěče, inženýra, filozofa... kdo nám v té skládačce chybí?

Adéla: Chybí nám svědomí. Ludvík Vaculík.

Filip: Jak to myslíš, svědomí?

Adéla: Vaculík nebyl jen prozaik a fejetonista, ale hlavně autor manifestu 2000 slov z roku 1968. Byl nesmírně politicky aktivní.

Filip: Aha, takže on nepsal jen romány jako Sekyra, ale přímo formoval veřejné dění.

Adéla: Přesně tak. A to z něj dělá naprosto klíčovou postavu pro pochopení té doby. Každý z nich nabízí úplně jiný pohled.

Filip: To je fascinující. A to jsme se asi jen dotkli povrchu, že?

Adéla: Úplně. Ale když už mluvíme o různých pohledech, pojďme se podívat, jak se tato doba odrazila v jiné umělecké formě...

Filip: A předpokládám, že tou jinou uměleckou formou myslíš literaturu. A konkrétně Zbabělce od Josefa Škvoreckého, že?

Adéla: Přesně tak. Protože jestli nějaká kniha dokonale zachytila atmosféru konce války z pohledu mladých lidí, tak to byli právě Zbabělci.

Filip: A taky si pamatuju, že kolem té knihy byl obrovský poprask. Vlastně byla chvíli i zakázaná, je to tak?

Adéla: Absolutně. A to je na tom to nejzajímavější. Škvorecký ji napsal už v letech 1948 až 49, ale vydat ji mohl až v roce 1958, v době lehkého uvolnění.

Filip: A jaké byly reakce?

Adéla: Zpočátku skvělé. Mladí čtenáři byli nadšení. Ale pak... pak přišla studená sprcha. Oficiální kritika autora obvinila, že v podstatě „plive do obličeje“ hrdinům odboje. Bylo to drsné.

Filip: Páni. A co se stalo pak?

Adéla: Kniha byla okamžitě stažena z prodeje. A Škvorecký musel odejít z redakce časopisu Světová literatura, kde dělal zástupce šéfredaktora. Byl to pro něj velký profesní zásah.

Filip: To je síla. Ale co bylo na té knize tak provokativní? Kdo jsou vlastně ti titulní „zbabělci“?

Adéla: A tady je ten klíčový paradox! Většina lidí si myslí, že zbabělci jsou hlavní hrdina Danny Smiřický a jeho kamarádi z jazzové kapely.

Filip: No... já si to vlastně myslel taky.

Adéla: A nejsi sám. Ale tak to vůbec není. Oni totiž nejsou ani hrdinové, ani zbabělci. Jsou to prostě normální kluci, kteří chtějí hrát swing, líbit se holkám a žít si po svém.

Filip: Takže... kdo jsou ti praví zbabělci?

Adéla: Ty musíme hledat jinde. Jsou to bývalí kolaboranti a takoví ti opatrní měšťáci, kteří se celou válku drželi stranou. A najednou na konci války si hrají na největší vlastence a hrdiny revoluce.

Filip: Aha! Takže ti, co převlékli kabáty. Těm se Škvorecký vysmíval.

Adéla: Přesně tak. Ukázal to jejich pokrytectví v plné nahotě. A to se tehdejší moci samozřejmě vůbec nelíbilo.

Filip: Rozumím. A co ten jazyk? Pamatuju si, že je to napsané hodně specificky. Není to zrovna spisovná čeština.

Adéla: To vůbec ne. A to je další geniální věc. Škvorecký použil jazyk, jakým mladí lidé tehdy skutečně mluvili. Je to plné obecné češtiny, slangu a... anglicismů.

Filip: Anglicismů? Na konci války?

Adéla: Jistě! Tehdy „letěla“ angloamerická kultura. Jazz, swing, americké filmy... Angličané a Američané byli spojenci, osvoboditelé. Takže v dialozích běžně najdeš věty jako: „Oukej, tak jedem, ne?“ nebo „Redy?“

Filip: To si dneska nedovedu představit. Kdybych na kamarády spustil „Redy?“, asi by na mě divně koukali.

Adéla: To asi jo. Ale tehdy to bylo cool. Kromě toho je text plný hudební terminologie, třeba „nádhernou disonancí ve fortissimu“ nebo „mohutné glissando“. Hudba je tam všudypřítomná.

Filip: A jazyk taky skvěle charakterizuje postavy, ne?

Adéla: Ano. Angličtí vojáci mluví anglicky, francouzští francouzsky. A dokonce rozlišuje spisovnou němčinu německých vojáků a takovou tu počeštělou, kterou mluvili Češi. Dává to tomu neuvěřitelnou autenticitu.

Filip: Pojďme se ještě vrátit k hlavní postavě. K Dannymu Smiřickému. On je vlastně takové autorovo alter ego, že?

Adéla: Je to silně autobiografická postava. Škvorecký mu dokonce dal stejné datum narození. Danny je dvacetiletý kluk, který svět vnímá hlavně přes muziku a holky.

Filip: Ale do té revoluce se nakonec zapojí. Není to trochu v rozporu?

Adéla: Je, ale jeho motivace není vlastenecká. To je důležité. On to nedělá pro republiku. Dělá to, aby udělal dojem na Irenu, dívku, která se mu líbí. Je to celé osobní, až sobecké.

Filip: Takže je to vlastně takový antihrdina.

Adéla: Přesně. Není to idealizovaný odbojář. Navenek se snaží působit vzdělaně, frajersky, ale uvnitř je to normální, trochu nejistý kluk, který má odpor k jakémukoliv patosu a falešnému hrdinství měšťáků.

Filip: A to je to, co bylo pro čtenáře tak osvěžující.

Adéla: Rozhodně. Konečně viděli postavu, se kterou se mohli ztotožnit. Lidskou, chybující, ale v jádru slušnou. A ten jazz, ten pro něj symbolizuje svobodu. Únik z té šedé reality.

Filip: A jak je to s kompozicí? Není to tak, že každá kapitola je jeden den?

Adéla: Ano. Je to v podstatě deníkový záznam. Kniha má osm kapitol a mapuje osm klíčových květnových dní roku 1945 v pohraničním městě Kostelec, což je ve skutečnosti autorův rodný Náchod.

Filip: Takže to vyprávění je chronologické.

Adéla: V základu ano, ale je často prokládané Dannyho vzpomínkami a vnitřními monology. To trochu zpomaluje děj, ale zase nám to dává hlubší vhled do jeho myšlení. A celé je to vyprávěné v ich-formě, tedy z Dannyho pohledu.

Filip: Takže abychom to shrnuli. Zbabělci nejsou oslavou hrdinského povstání, ale spíš ironickým a syrovým pohledem na konec války očima mladého jazzmana.

Adéla: Přesně jsi to vystihl. Je to kniha o dospívání v mezní době, o pokrytectví dospělých a o hledání svobody v hudbě. A právě proto je i dnes tak silná a relevantní. Je to dílo, které předběhlo svou dobu.

Filip: Skvělé. To byl tedy pohled na prózu. Ale co poezie té doby? Ta musela na tyhle události reagovat úplně jinak...

Adéla: Poezie je skvělé téma, Filipe, ale než se k ní dostaneme, pojďme Zbabělce ještě rozebrat trochu víc do hloubky. Ta kniha je totiž fascinující i po formální stránce.

Filip: Dobře, v tom případě se ptám – jak je to celé vystavěno? Není to jen chaotický sled událostí z konce války?

Adéla: Právě že ne. Kompozice je chronologická, drží se těch osmi květnových dnů. A co je důležité, funguje na principu příčiny a následku. Všechno na sebe logicky navazuje.

Filip: A co ten jazyk? Zmínila jsi, že je syrový.

Adéla: Je. A navíc je plný cizích výrazů. Máme tam němčinu, což byla povinnost a úřední jazyk, ale taky ruštinu a hlavně angličtinu.

Filip: Angličtinu? Proč zrovna tu?

Adéla: Protože Danny a jeho kapela milují jazz! Angličtina pro ně byla jazykem svobody, Ameriky... Danny v ní dokonce někdy přemýšlí. Je to součást jeho stylizace.

Filip: Rozumím. Takže Danny Smiřický není jen vypravěč, ale jeho osobnost formuje celý styl knihy. Jaký vlastně je?

Adéla: No... rozhodně to není klasický hrdina. Je to spíš takový antihrdina. Žije přítomností, je bezstarostný, ale taky cynický a zaměřený hodně na sebe.

Filip: A co jeho slavná láska k Ireně?

Adéla: To je právě ten paradox. On tvrdí, že ji miluje, ale když o ní sní, myslí hlavně na její tělo. Dokonce o ní říká, že je pro něj „pitomá“. Takže je to spíš posedlost než čistá láska.

Filip: Takže láska až za hrob... ale spíš k její postavě.

Adéla: Přesně tak! Přesto je v něm cítit i lidskost a soucit. Není to žádný záporák, jen dvacetiletý kluk v naprosto šílené době. Své hrdinství často jen předstírá, aby se právě Ireně zalíbil.

Filip: A co ty ostatní postavy a celková myšlenka?

Adéla: Ostatní postavy jsou spíš načrtnuté. Benno je sympatický tlouštík, co se stará hlavně o jídlo, rodiče jsou starostliví... Klíčová je ale kritika té takzvané „revoluce“.

Filip: Jak to myslíš?

Adéla: Městská smetánka, otcové hlavních hrdinů, si začne hrát na vojáky. Zřídí velitelství v pivovaru, zabaví zbraně, ale ve skutečnosti nechtějí bojovat. Jde jim hlavně o moc a o to, aby se očistili.

Filip: Takže je to celé jen takové divadlo?

Adéla: Přesně. Z Dannyho pohledu je to groteska. Nesmyslné hlídky, buzerace... on tím vším jen tak proplouvá a myslí si svoje. Je to generační střet a pohled na válku bez příkras.

Filip: Fascinující. Ten kontrast mezi velkými dějinami a osobními, často malichernými, starostmi mladého kluka je neuvěřitelný. A co ten motiv s vlajkami? Ten prý skvěle ilustruje to pokrytectví...

Adéla: Přesně tak, Filipe. Ten motiv s vlajkami je dokonalý. Jakmile se městem projdou němečtí vojáci, lidé v panice stahují československé prapory. Pak se proslýchá, že se blíží Rusové, a najednou jsou všude české i ruské vlajky. Je to esence toho maloměstského pokrytectví a oportunismu.

Filip: Takže celé to dění vnímáme jen a pouze očima Dannyho. Jak je to vlastně celé strukturované?

Adéla: Je to geniálně jednoduché. Román se odehrává v rozmezí osmi dnů, od pátku čtvrtého května do pátku jedenáctého května 1945. A každý den tvoří jednu samostatnou kapitolu.

Filip: Osm dní, osm kapitol. To je přehledné.

Adéla: Ano, a celé je to vyprávěné v ich-formě, jako takový Dannyho deník. A Danny, to je vlastně Škvoreckého alter ego. Takže je to nesmírně osobní. Dějiny jsou tu jen kulisa pro jeho vnitřní svět.

Filip: Zajímá ho víc zkouška kapely než blížící se fronta, že?

Adéla: Přesně! Jeho nezajímá osvobození, jeho zajímá, jestli ho Irena konečně políbí. Velké dějinné události se tu lámou přes optiku malicherných starostí dvacetiletého kluka.

Filip: A co ten jazyk? Ten je prý na tu dobu dost... odvážný.

Adéla: To je slabé slovo. Škvorecký šokoval. Používá hovorovou, nespisovnou češtinu, hlavně v dialozích. Občas i vulgarismy.

Filip: Takže žádná uhlazená spisovnost.

Adéla: Vůbec ne. A co víc, Škvorecký přišel s takzvanou „banalitou dialogů“. Postavy prostě mluví... no, jako lidi. Tlachají o ničem, řeší holky, muziku. Poslechni si třeba tohle: „Kluci, já myslim, že bude lepší, dyž tam pudem,“ a odpověď: „Ponivač máš strach, viď?“

Filip: To zní, jako bych to slyšel včera v hospodě. To muselo být zjevení.

Adéla: Bylo. A je to i chytré. Danny mluví jinak s kamarády a jinak, spisovněji, třeba s rodiči. Přizpůsobuje jazyk situaci, přesně jako my všichni.

Filip: Kromě války, jaké jsou tedy ty hlavní Dannyho motivy, které ho pohání?

Adéla: Jsou tři a jsou pro něj důležitější než celá revoluce. Láska, jazz a páskovství.

Filip: Páskovství? To je ta frajeřina, anglická jména jako Danny, Benno, Hary?

Adéla: Přesně. A jazz, ten je symbolem absolutní svobody. Je to přímý protiklad světu jejich rodičů, světu dechovky a falešného vlastenectví. Pro Dannyho je život jednoduchý: stojí za to žít pro holky a pro jazz. To je vše.

Filip: Takže on vlastně není žádný hrdina odboje.

Adéla: To ani náhodou! On je antihrdina. Do revoluce se zaplete víceméně náhodou a z dosti sobeckých důvodů. Chce se předvést před Irenou, chce si vyzkoušet střílet z automatu. Neustále řeší, jak u toho vypadá.

Filip: Přesto ale nakonec bojuje, ne? Dokonce zničí německý tank.

Adéla: A v tom je ta největší ironie. Tenhle „zbabělec“, který se bojí a myslí jen na sebe, se nakonec zaplete do jedné z nejnebezpečnějších akcí v Kostelci. Škvorecký tím ukazuje, že hrdinství a zbabělost nejsou tak jednoznačné kategorie.

Filip: A že i ti největší zbabělci můžou páchat ty největší... zvěrstva?

Adéla: Přesně. Třeba na konci knihy, při mučení zajatých esesáků. Ta hranice je strašně tenká. A právě tahle nejednoznačnost, to zpochybnění černobílého pohledu na hrdinství, to bylo na té knize to nejvíc provokativní. Ale o tom, jak skandální bylo její přijetí, si povíme příště.

Filip: Takže než se dostaneme k tomu skandálu, pojďme si říct, jak ten konec války v Kostelci vlastně vypadal. Zmínila jsi, že se Danny zapletl do jedné z nejnebezpečnějších akcí ve městě. Co si pod tím máme představit?

Adéla: No, „akce“ je možná trochu silné slovo. Spíš chaos. Danny a jeho kamarádi se sice snažili bojovat na vlastní pěst, ale nakonec byli nuceni odevzdat zbraně a přidat se k oficiálnímu revolučnímu hnutí.

Filip: A to organizovala, jestli se nepletu, kostelecká smetánka, že?

Adéla: Přesně tak. Sídlo měli stylově v městském pivovaru. Celá ta jejich „revoluce“ spočívala hlavně v tom, že muže rozdělili do hlídek a posílali je zajišťovat pořádek ve městě.

Filip: To zní... neuvěřitelně nudně. Skoro jako nějaká brigáda.

Adéla: Všichni z toho taky byli otrávení a považovali to za naprosto zbytečné. Městský štáb se mezitím víc soustředil na to, aby se s Němci dohodl na jejich nerušeném odchodu směrem k Američanům.

Filip: Takže spíš politikaření než skutečný odboj. A kdy se tedy do města dostala ta opravdová válka?

Adéla: S blížící se frontou. Do Kostelce se najednou dostávalo mnoho uprchlíků, lidí z koncentráků, ale i spojeneckých vojáků. Danny měl štěstí, potkal skupinu Angličanů.

Filip: A to mu určitě hrálo do karet, že? Najednou byl za důležitého.

Adéla: Přesně. Hned jim našel ubytování u nejvýznamnějších obyvatel města. Ale ten pravý zmatek, to skutečné nebezpečí, teprve přišlo. Byla to chvíle, kdy se rozšířila zpráva, že přijíždí Rudá armáda.

Filip: Aha, takže lidé se vyhrnuli do ulic, připraveni vítat osvoboditele...

Adéla: Přesně. Jenže místo Rusů do města zcela nečekaně vtrhly německé tanky a objevilo se i německé letadlo. Byla z toho obrovská panika a naprosto zbytečné krveprolití.

Filip: To je strašné. A ti Rusové nakonec dorazili?

Adéla: Dorazili, a teprve s nimi začalo to opravdové bojování. Knížka pak končí oficiálním přivítáním Rudé armády na náměstí.

Filip: A Danny? Co dělá on?

Adéla: Hraje se svojí kapelou a myslí na všechny ty obvyklé věci – na lásku, na holky a na budoucnost, která byla v tu chvíli absolutně nejistá. Žádný velkolepý hrdinský patos.

Filip: A právě tohle realistické a neheroické zobrazení konce války bylo jedním z hlavních důvodů, proč kniha způsobila takový poprask.

Adéla: Naprosto. Ale o tom, jak skandální bylo její přijetí, si povíme příště.

Filip: Jasně, takže kromě toho nehrdinského pohledu na konec války to byl i tenhle generační střet, co tolik provokoval?

Adéla: Přesně tak. Zbabělci jsou ukázkovým příkladem takzvaného generačního románu.

Filip: To je ten klasický konflikt „otců a synů“, že? Dvě generace, které si prostě nerozumí.

Adéla: Naprosto. Na jedné straně máme ty „otce“, což byla taková kostelecká smetánka, včetně Dannyho táty. Měli plno řečí o revoluci, ale ve skutečnosti se hlavně drželi zpátky.

Filip: A na druhé straně je Danny a jeho jazzová kapela.

Adéla: Ano, můžeme je vnímat jako takovou českou obdobu beat generation. Pohrdali politikou, nebyli komunisty ani antikomunisty. Byli prostě skeptičtí ke všemu a ke všem.

Filip: Takže nevěřili dospělým, a už vůbec ne komunistům, kteří byli ve městě taky dost silní. Co s tím udělali?

Adéla: Udělali to, co by asi udělala každá parta kluků. Rozhodli se, že si seženou vlastní zbraně a půjdou proti Němcům sami.

Filip: To zní logicky. A celý tenhle příběh vypráví právě Danny, který ale není žádný typický hrdina, že?

Adéla: Vůbec ne. Je to v podstatě „antihrdina“. Je zbabělý, pohodlný a hlavně chce za každou cenu dobře vypadat.

Filip: A předpokládám, že hlavně před holkama.

Adéla: Samozřejmě. Je platonicky zamilovaný do Ireny, která ale chodí s jiným. Přesto ji skoro až komicky pronásleduje, což mu ale nebrání v tom, aby využil každou příležitost s jinými dívkami.

Filip: Chlapík s hlavním plánem a několika záložními.

Adéla: Přesně tak. Všechny jsou pro něj jen dočasné náhražky. Tu pravou lásku a lepší jazz totiž podle něj čekají až v Praze.

Filip: Takže tu máme složitého, nedokonalého, ale vlastně upřímného vypravěče. To se muselo projevit i na jazyku knihy.

Adéla: Rozhodně. Právě ten slang a hovorová řeč byly dalším obrovským šokem pro tehdejší dobu.

Filip: A právě ta atmosféra uvolnění musela mít nějaký reálný základ. Nebylo to jen tak, že se najednou začalo psát hovorově, že?

Adéla: To rozhodně ne. Celá 60. léta se nesla v duchu politického tání. Po letech útlaku za prezidenta Antonína Novotného se najednou navazovaly styky se Západem.

Filip: A to je ta doba, o které se učíme jako o Pražském jaru?

Adéla: Přesně tak. Objevili se reformní komunisté jako Alexander Dubček nebo Josef Smrkovský. A ti přišli s myšlenkou takzvaného „socialismu s lidskou tváří“.

Filip: Co si pod tím máme představit? Socialismus s úsměvem?

Adéla: Skoro. Šlo hlavně o ekonomické reformy, jako třeba povolení soukromého podnikání. Byla to obrovská naděje na změnu.

Filip: Jenže jak víme z dějepisu, tahle naděje neměla dlouhého trvání…

Adéla: Bohužel ne. Snaha o uvolnění byla násilně přerušena 21. srpna 1968. Sovětský svaz se bál, že se mu Československo vymaní z vlivu.

Filip: Takže poslal tanky.

Adéla: Poslal tanky. Spolu s ním vpadla i vojska Polska, Maďarska a NDR. Symbolem odporu se stala třeba petice Dva tisíce slov od Ludvíka Vaculíka.

Filip: A to je přesně to pozadí, na kterém Škvorecký píše. Ta kritika maloměšťáctví a jejich chování během povstání…

Adéla: Ano, to všechno odráží tu dobu. Směs naděje, skepse a obrovského zklamání.

Filip: Skvěle. Takže jsme probrali vše od jazzu přes hovorový jazyk až po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Docela jízda.

Adéla: Doufám, že jsme posluchačům pomohli Zbabělce lépe pochopit. Je to víc než jen příběh jednoho kluka. Je to obraz celé generace.

Filip: Díky moc za skvělý rozbor, Adélo.

Adéla: Já děkuju za pozvání! Bylo to fajn.

Filip: A díky i vám, že posloucháte Studyfi Podcast. U slyšenou u dalšího dílu!