Podcast na Jonathan Swift - Gulliverovy cesty

Kapitoly

Úvod do Swiftova světa

Žánrový mix

O čem to vlastně je?

Struktura a časoprostor

První cesta: Liliput

Druhá cesta: Brobdingnag

Třetí cesta: Létající ostrov a podivíni

Čtvrtá cesta: Rozumní koně a zlí Jahuové

Postavy a závěrečné shrnutí

Přepis

Matěj: Vsadím se, že když se řekne Gulliverovy cesty, každý si okamžitě vybaví malinké lidičky, co svážou obra. Známe to z filmů, zjednodušených knížek… taková pohádka pro děti, že?

Klára: Přesně. A právě v tomhle se skoro všichni mýlí. Jonathan Swift tuhle knihu rozhodně nepsal jako pohádku na dobrou noc. Ve skutečnosti je to jedna z nejostřejších a nejchytřejších satir na lidskou společnost, jaká kdy vznikla.

Matěj: Takže žádní roztomilí Liliputáni?

Klára: Ale kdepak. Je to břitká a často i dost hořká kritika politiky, vědy a lidské morálky obecně. Swift si jen půjčil populární formát cestopisu, aby mohl zesměšnit všechno, co ho na tehdejší Anglii štvalo. Posloucháte Studyfi Podcast.

Matěj: Dobře, takže to není dobrodružný příběh pro děti. Co to tedy je za žánr?

Klára: Je to satirický román. Ale je to takový mix všeho možného. Používá prvky fiktivního cestopisu, aby to celé působilo uvěřitelně. Gulliver si píše deník, všechno popisuje velmi věcně, skoro jako vědec.

Matěj: Takže se tváří jako skutečný cestopis, i když popisuje létající ostrovy a mluvící koně?

Klára: Přesně tak! Tím právě zesiluje ten satirický efekt. A navíc tam najdeme prvky utopie, tedy představy ideální společnosti, ale i antiutopie, což je její pravý opak – společnost naprosto zkažená.

Matěj: Co bylo tedy hlavním tématem, když ne dobrodružství? Co chtěl Swift čtenářům říct?

Klára: Chtěl jim nastavit zrcadlo. Kritizoval absurditu politických hádek, nesnášenlivost, hloupost některých vědeckých experimentů… zpochybňoval vlastně celou naši domnělou nadřazenost a civilizovanost.

Matěj: To zní dost pesimisticky.

Klára: Ze začátku je to spíš vtipné a ironické, ale postupně ta kritika přitvrzuje. V poslední části už je Swift skoro misantropický – tedy nenávidí lidi. Klíčovou myšlenkou je střet rozumu a vášně. Ukazuje, jak se my, „rozumné“ bytosti, často chováme naprosto iracionálně, zatímco v jeho knize se zvířata chovají moudřeji.

Matěj: Jak je kniha postavená? Je to jeden dlouhý příběh?

Klára: Ne, je rozdělená do čtyř částí. Každá část popisuje jednu Gulliverovu cestu do jiné fantastické země. Vyprávění je chronologické a sledujeme, jak se sám Gulliver mění a jak roste jeho znechucení z lidstva.

Matěj: Takže každá cesta je jiná, ale dohromady tvoří jeden celek. A odehrává se to v nějaké konkrétní době?

Klára: Ano, děj je zasazen do 18. století. To byla doba velkých námořních objevů a cestopisy byly nesmírně populární. Swift toho využil, ale Gullivera poslal do fiktivních, izolovaných zemí jako Liliput, Brobdingnag, létající ostrov Laputa nebo země mluvících koní. Tyhle světy pak slouží jako to kritické zrcadlo pro tehdejší Anglii.

Matěj: Tak jo, pojďme na tu první cestu. To je ta nejznámější, že? Do země Liliputů.

Klára: Přesně. Gulliverova loď ztroskotá a on se probudí na pláži, svázaný stovkami malinkých provázků. A nad ním pobíhají lidičky, kteří měří sotva patnáct centimetrů.

Matěj: To si nedokážu představit. Musel si připadat jako... no, jako obr. Nazvali ho „Člověk Hora“, což dává smysl.

Klára: Jasně. A tady právě začíná ta satira. Gulliver zjistí, že celá jejich politika je neuvěřitelně malicherná. Vedou třeba absurdní války se sousedním ostrovem. A víš proč? Hádají se, jestli se má vajíčko natvrdo rozbíjet na špičatém, nebo na tupém konci.

Matěj: Počkat, cože? Kvůli vajíčkům vedou válku? To je geniální. To je jako dnešní spory na internetu o tom, jestli na pizzu patří ananas.

Klára: Přesně! Swift tím parodoval tehdejší náboženské a politické spory mezi Anglií a Francií. Ukázal, jak jsou z pohledu zvenčí vlastně úplně směšné. Nakonec ale Gulliver musí utéct, protože upadne v nemilost u dvora.

Matěj: A co druhá cesta? Kam se podíval potom?

Klára: Dostal se do Brobdingnagu, země obrů. Takže se situace úplně obrátila. Najednou byl on ten malinký, taková živá hračka nebo kuriozita. Starala se o něj devítiletá holčička, pro kterou byl něco jako panenka.

Matěj: To musela být docela drsná změna perspektivy. Z „Člověka Hory“ na hračku.

Klára: Přesně. A díky tomu dostal lekci z lidské pýchy. Když vyprávěl králi obrů o evropské politice, válkách a společnosti, moudrý král byl naprosto zděšen a označil Evropany za „odpornou malou havěť“.

Matěj: Au. Takže Swift tady nastavil zrcadlo ještě drsněji.

Klára: Ano. Ukázal, jak by naše velkolepá civilizace mohla působit na někoho, kdo je morálně i fyzicky nad námi. Po dvou letech ho pak unese orel a on se zase šťastnou náhodou dostane domů.

Matěj: Ta třetí cesta je myslím méně známá. Létající ostrov Laputa?

Klára: Přesně. Gulliver se tam dostane po útoku pirátů. Obyvatelé Laputy jsou naprosto pohlceni abstraktními vědami – matematikou, astronomií, hudbou. Problém je, že jsou totálně nepraktičtí a odtržení od reality.

Matěj: Jak to myslíš?

Klára: Jejich domy jsou křivé, protože je neumí postavit, ačkoliv je umí dokonale vypočítat. A Gulliver navštíví i Akademii v Lagadu, což je parodie na vědecké instituce. Tam se vědci snaží třeba získat sluneční svit z okurek nebo postavit dům od střechy dolů.

Matěj: To zní jako nějaký Monty Python. Takže kritika vědy, která je sama pro sebe a k ničemu neslouží?

Klára: Přesně tak. Swift se vysmíval vědě odtržené od reálného života. Na téhle cestě taky potká duchy slavných osobností nebo nesmrtelné lidi, kteří jsou ale staří, nemocní a nešťastní, což je zase kritika touhy po věčném životě.

Matěj: A jsme u poslední, čtvrté cesty. Ta je prý nejdrsnější.

Klára: To rozhodně je. Gulliver se dostane do země, kterou obývají Hvajninimové – mluvící, inteligentní a nesmírně ctnostní koně. Ti žijí v dokonalé společnosti založené na rozumu a pravdě. Dokonce ani nemají slovo pro „lež“.

Matěj: Rozumní koně? A kdo jim tam dělá práci?

Klára: To je právě to nejhorší. Jako dobytek a sluhy mají Jahuy. A Jahuové jsou odporné, primitivní, zvířecí bytosti, které se zoufale podobají lidem. Ztělesňují všechny naše nejhorší vlastnosti: chamtivost, násilí, špínu a hloupost.

Matěj: Takže lidé jsou v tomhle světě zvířata a koně jsou ti civilizovaní. To je docela silná káva.

Klára: Velmi silná. Gulliver si Hvajninimy zamiluje a Jahuy, tedy i sám sebe a lidstvo, začne z duše nenávidět. Když ho koně nakonec pošlou pryč, protože je příliš podobný Jahuům, je zdrcen. Vrátí se do Anglie, ale už nedokáže snést lidi. Zbytek života stráví ve stáji a povídá si se svými koňmi.

Matěj: Takže když to shrneme, hlavní postavou je Lemuel Gulliver, který se z naivního dobrodruha postupně stává zahořklým misantropem.

Klára: Přesně. A ty ostatní „postavy“ – Liliputáni, obři z Brobdingnagu, Lapuťané, Hvajninimové a Jahuové – to všechno jsou vlastně jen alegorie a nástroje té satiry. Každý z nich představuje nějaký aspekt lidské povahy nebo společnosti, který chtěl Swift kritizovat.

Matěj: Takže až příště uslyším o Gulliverových cestách, už si nepředstavím jen pohádku. Ale spíš břitkou komedii o tom, jak jsou lidé občas směšní, malicherní a... no, trochu jako Jahuové.

Klára: Přesně tak. Je to dílo, které je i po téměř 300 letech neuvěřitelně aktuální. A to je známka skutečného mistrovského díla.