Podcast na John Steinbeck

Kapitoly

Ztracená generace

Kdo byl John Steinbeck?

Hrdinové bez domova

Mládí a hledání cesty

První úspěchy a Pláň Tortilla

Vrcholné období a sociální kritika

Válka a poválečná léta

Pozdní tvorba a Nobelova cena

Odkaz a závěr

Stěžejní romány

Kratší, ale silné příběhy

Steinbeck jako reportér

Závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Proč tolik slavných autorů z počátku 20. století psalo tak... depresivní knihy? Všechno je ztracené, nic nemá smysl.

Lucie: To je skvělá otázka! Vítejte u Studyfi Podcastu, kde zjednodušujeme literaturu. A to, na co narážíš, je takzvaná Ztracená generace.

Petr: Ztracená generace... to zní dramaticky.

Lucie: A bylo to dramatické. Autoři jako Ernest Hemingway, Francis Scott Fitzgerald nebo Erich Maria Remarque zažili první světovou válku. Viděli rozklad starých hodnot a přestali věřit v americký sen.

Petr: Jejich hrdinové jsou tedy často skeptičtí a apatičtí?

Lucie: Přesně tak. Těžce navazují vztahy a marně hledají, kde v životě zakotvit. Je to pocit vykořenění.

Petr: A do téhle party patří i John Steinbeck, že?

Lucie: Ano, John Steinbeck je klíčová postava amerického realismu. Pocházel z Kalifornie a jeho rodina neměla moc peněz, takže už jako kluk musel pracovat na farmách.

Petr: Takže znal tu dřinu z první ruky.

Lucie: To ano. A i když se dostal na univerzitu, nedokončil ji. Odešel do New Yorku a živil se jako pomocný zedník nebo dělník v továrně na rybí konzervy.

Petr: Takže než napsal o těžkém životě, tak si ho nejdřív pořádně vyzkoušel.

Lucie: To se dá říct. A právě tahle zkušenost formovala jeho dílo. Jeho hrdiny jsou často tuláci a lidé bez domova, ale on je nevidí negativně. Píše o nich se sympatiemi.

Petr: Jako v Hroznech hněvu nebo O myších a lidech?

Lucie: Přesně. V těchto dílech, za která mimochodem získal Nobelovu i Pulitzerovu cenu, zkoumá konflikt dobra a zla v člověku a možnosti svobodné vůle.

Petr: A jeho slavný román Na východ od ráje?

Lucie: To je jeho velká románová kronika, která vychází z biblického mýtu o Kainovi a Ábelovi. Steinbeck byl prostě mistr v zobrazování lidských osudů. A teď se pojďme podívat na dalšího autora...

Petr: Skvěle! A tím dalším autorem je, pokud se nepletu, velká postava americké literatury – John Steinbeck. Správně vyslovuju to příjmení, Lucie? ?

Lucie: Přesně tak, . John Ernst Steinbeck. A máš pravdu, je to absolutní klasik. Nositel Pulitzerovy i Nobelovy ceny.

Petr: To zní působivě. Kde se vlastně vzal? Jaké byly jeho začátky?

Lucie: Narodil se v roce 1902 v kalifornském Salinas. A to místo je pro jeho dílo klíčové. Většina jeho příběhů se odehrává právě tam. Dnes se té oblasti dokonce přezdívá „Steinbeck Country“.

Petr: Země Steinbecka? To zní jako název pro zábavní park.

Lucie: Možná by se to ujalo! Ale vážně, jeho kořeny jsou taky zajímavé. Otec měl německé předky – původní jméno bylo Großsteinbeck, což si dědeček zkrátil – a matka měla irské kořeny. Bývala učitelkou a právě ona v něm probudila lásku ke knihám.

Petr: Takže měl k literatuře blízko už od dětství. Šel to i studovat?

Lucie: Ano, v letech 1919 až 1925 studoval na prestižní Stanfordově univerzitě. Ale co myslíš, že studoval?

Petr: No, tipoval bych anglickou literaturu, samozřejmě.

Lucie: Správně! Ale taky historii a dokonce i mořskou biologii. Což se mu později hodilo. Ale teď přijde to nejlepší – školu nikdy nedokončil. Prostě odešel bez diplomu.

Petr: Počkat, jeden z největších amerických spisovatelů nedodělal vysokou? To je docela povzbudivé pro všechny, kdo bojují se zkouškami.

Lucie: Přesně tak. On už od čtrnácti věděl, že chce být spisovatelem. O prázdninách pracoval na farmách a rančích. Tam poznal život migrujících dělníků, česáčů ovoce, tuláků... A právě jejich příběhy se staly jeho hlavní inspirací.

Petr: Takže nečerpal jen z knížek, ale přímo z reálného života. Z té nejtvrdší reality.

Lucie: Přesně. Po odchodu z univerzity to zkusil v New Yorku jako novinář, ale neprosadil se. Vystřídal spoustu dělnických profesí a nakonec se vrátil do Kalifornie. Život byl pro něj a jeho první ženu Carol docela těžký. Byli na tom materiálně dost bídně.

Petr: A kdy přišel ten zlom? Kdy se z neznámého autora stal někdo, koho lidé čtou?

Lucie: Chvíli to trvalo. Napsal pár románů a povídek na přelomu dvacátých a třicátých let, jako třeba *Pohár zlata* nebo *Nebeské pastviny*, ale ty moc velký ohlas neměly.

Petr: Takže klasický příběh o tom, že úspěch nepřijde přes noc.

Lucie: Přesně. Ten skutečný průlom přišel až v roce 1935 s novelou *Pláň Tortilla*. Z té se stal okamžitě bestseller. Bylo to jeho první dílo, které se začalo překládat do dalších jazyků.

Petr: O čem ta kniha je, že tak zarezonovala?

Lucie: Je to tragikomické vyprávění o partě kalifornských povalečů, většinou potomků Indiánů a Mexičanů, kteří žijí na okraji společnosti. Místo honby za penězi si po svém užívají života, vína a přátelství. Je v tom neuvěřitelný humor a lidskost.

Petr: To zní jako oslava jednoduchého života, navzdory chudobě.

Lucie: Přesně. A tady je důležité zmínit jeho přítele, mořského biologa Eda Rickettse. Ten Steinbecka nesmírně ovlivnil. Sdíleli nejen zájem o ekologii, ale i pohled na svět. Ricketts se dokonce stal předlohou pro postavu Doktora v několika jeho knihách.

Petr: Dobře, takže se proslavil. Ale ty nejznámější díla, jako *Hrozny hněvu* nebo *O myších a lidech*, přišla až potom, že?

Lucie: Ano, druhá polovina třicátých let byla jeho absolutním vrcholem. Byla to doba velké hospodářské krize a Steinbeck se zapojil do vládního projektu, který mapoval její dopady na společnost.

Petr: Takže se v podstatě stal reportérem krize?

Lucie: Dá se to tak říct. Připojil se k migrantům, kteří přišli o půdu a táhli za prací do Kalifornie. Všechny ty zkušenosti pak přetavil do svých nejslavnějších děl. Nejdřív přišel román *Bitva*, pak v roce 1937 geniální novela *O myších a lidech*...

Petr: ... a v roce 1939 jeho opus magnum, *Hrozny hněvu*.

Lucie: Přesně. Za ten získal Pulitzerovu cenu. Je to neuvěřitelně silný příběh rodiny Joadových, která je vyhnána z farmy a putuje do Kalifornie za vidinou lepšího života, ale nachází jen další bídu a vykořisťování.

Petr: A to se asi moc nelíbilo těm, kteří na té bídě vydělávali.

Lucie: To si piš. Vyvolal obrovskou vlnu nevole. Bohatí farmáři a podnikatelé ho nenáviděli. Obviňovali ho, že idealizuje povaleče a chudáky. V jeho rodném kraji ho považovali za zrádce a jeho knihy se dokonce veřejně pálily.

Petr: Pálení knih? To zní dost děsivě. Zvlášť v Americe.

Lucie: Bylo to tak. Ale na druhou stranu, ten román měl takový dopad, že vedl i ke změně zákonů ve prospěch migrujících dělníků. Takže jeho slova měla skutečnou sílu.

Petr: A jak jeho život ovlivnila druhá světová válka?

Lucie: Jako mnoho jiných umělců, i on se zapojil. Působil jako válečný korespondent pro noviny a zúčastnil se třeba amerického vylodění na Sicílii. Napsal taky propagandistickou knihu *Svrhněte bomby* a román *Měsíc zapadá* o okupaci Norska.

Petr: Takže se od sociálních témat přesunul k válečným?

Lucie: Dočasně ano. Ale po válce se vrátil ke svým kalifornským vzpomínkám. Z toho vzešel další slavný a mnohem veselejší román *Na plechárně*, který je takovou poctou jeho příteli Rickettsovi a životu v Monterey.

Petr: A co jeho osobní život v té době? Měl rodinu?

Lucie: Měl. První manželství s Carol se mu rozpadlo. V roce 1943 se oženil podruhé, s Gwendolyn Congerovou, se kterou měl dva syny. Ale i tohle manželství skončilo rozvodem. Steinbeck v té době často bojoval s depresemi a alkoholem.

Petr: To je osud mnoha velkých autorů. Sláva a úspěch si často vybírají svou daň.

Lucie: Bohužel. Štěstí v osobním životě našel až se třetí manželkou, Elaine Scottovou, se kterou zůstal až do své smrti. A je zajímavé, že po válce hodně cestoval. V roce 1947 dokonce navštívil Sovětský svaz a také Československo.

Petr: Po válce už jeho největší sláva pominula, nebo ještě přišlo něco zásadního?

Lucie: Ale ano! V roce 1952 vydal svůj nejdelší a možná nejambicióznější román, *Na východ od ráje*. Je to obrovská rodinná sága, která znovu zpracovává biblický příběh Kaina a Ábela. Tím se vlastně definitivně rozloučil se svým rodným krajem.

Petr: Ten byl i slavně zfilmován, že? S Jamesem Deanem.

Lucie: Přesně tak! Steinbeck hodně spolupracoval s filmem, psal i scénáře. Ale po tomto románu se na čas odmlčel. Až v roce 1960 se vydal na cestu napříč Amerikou se svým pudlem Charleym, aby znovu objevil svou zemi. Z toho vznikla skvělá kniha *Toulky s Charleym*.

Petr: To zní jako skvělý nápad na krizi středního věku.

Lucie: Možná to tak bylo! A pak, v roce 1962, přišlo to nejvyšší ocenění – Nobelova cena za literaturu.

Petr: Což muselo být obrovské zadostiučinění po všech těch kritikách.

Lucie: Bylo, ale i nebylo. Udělení ceny bylo totiž velmi kontroverzní. Mnozí kritici v Americe i jinde tvrdili, že si ji nezaslouží, že jeho nejlepší léta jsou dávno pryč. Steinbeck sám prý pochyboval, jestli si ji zaslouží.

Petr: To je smutné. Člověk by čekal, že ho to potěší.

Lucie: Až po letech se z archivů zjistilo, že ho Nobelův výbor ocenil i za jeho tehdy poslední román *Zima naší úzkosti* s tím, že se vrací na pozici velkého společenského kritika.

Petr: A jak prožil poslední roky svého života?

Lucie: Přijal od prezidenta Johnsona Prezidentskou medaili svobody. Ale je tu jedna kontroverzní věc. Jako jeden z mála intelektuálů aktivně podporoval válku ve Vietnamu. Dokonce tam jel jako reportér, protože jeho syn tam sloužil. Považoval to za hrdinskou věc.

Petr: To je docela v rozporu s jeho dřívější kritikou mocných a sympatiemi k utlačovaným.

Lucie: Přesně. Je to složitá kapitola jeho života. Teprve v posledním roce svého života prý začal svůj postoj měnit. Zemřel v roce 1968 v New Yorku na infarkt. Bylo mu 66 let.

Petr: Takže když to shrneme, John Steinbeck nebyl jen spisovatel. Byl kronikářem Ameriky, hlasem obyčejných lidí a svědomím národa v těžkých časech. I když sám byl plný rozporů.

Lucie: Krásně řečeno. Jeho dílo je nesmírně lidské. Dokázal mistrovsky popsat boj dobra a zla v každém z nás, naši touhu po svobodě a důstojnosti. A i když psal o Americe třicátých let, ta témata jsou aktuální i dnes.

Petr: Děkuji, Lucie, to byl fascinující pohled na život jednoho z literárních gigantů. Příště se podíváme na dalšího autora, který měl také co říct ke stavu společnosti, i když úplně jiným způsobem...

Lucie: Ale než se posuneme dál, pojďme se ještě ponořit do toho, co po sobě Steinbeck zanechal. Jeho dílo je neuvěřitelně rozmanité, od epických románů po krátké, úderné novely.

Petr: Přesně tak. Kde bychom měli začít? Možná u těch největších a nejznámějších románů?

Lucie: Určitě. Jeho absolutním vrcholem je pro mnohé román *Na východ od ráje*. Je to obrovská sága rodiny Trasků, která vlastně převypravuje biblický příběh o Kainovi a Ábelovi. Fascinující pohled na boj dobra se zlem.

Petr: A kromě velkých sociálních témat se věnoval i válce, že? Vím, že napsal třeba *Měsíc zapadá*.

Lucie: Ano, to je skvělý příběh z protinacistického odboje v okupovaném Norsku. A pak je tu jeho poslední velký román, *Zima úzkosti*. To je skvělý psychologický příběh o tom, jak se poctivý člověk zpronevěří svým zásadám kvůli úspěchu.

Petr: To zní... znepokojivě aktuálně. Skoro jako námět na moderní seriál.

Lucie: To rozhodně. Ale Steinbeck nebyl jen autorem velkých románů. Napsal i několik geniálních novel. Nejznámější je samozřejmě *O myších a lidech*, srdcervoucí příběh dvou dělníků v době hospodářské krize.

Petr: A nesmíme zapomenout na *Perlu*! Ten příběh o chudém rybáři, kterému nález obří perly přinese jen zkázu. To je silná káva.

Lucie: Přesně tak. Ukazuje, jak bohatství může zničit lidské štěstí. Zmínila bych ještě *Ryzáčka*, což je krásná novela o dospívání s autobiografickými prvky.

Petr: Takže uměl psát i jemněji, nejenom o společenských problémech. A co ty veselejší věci? Slyšel jsem o knize *Na plechárně*.

Lucie: Ano! *Na plechárně* a navazující *Krásný čtvrtek* jsou milé, humorné příběhy plné svérázných postaviček z Monterey. Jsou to takové ódy na přátelství a radost ze života.

Petr: Jeho rozsah je neuvěřitelný. A k tomu všemu byl ještě vynikající novinář a reportér, je to tak?

Lucie: Byl. Jeho reportáže o migrujících dělnících vlastně předcházely *Hroznům hněvu*. A pak je tu jeho asi nejosobnější kniha, *Zápisník z Cortézova moře*, kde popisuje výpravu s přítelem biologem Edem Rickettsem.

Petr: A samozřejmě ten slavný cestopis *Toulky s Charleym*. To je ten, kdy projel Ameriku v karavanu se svým psem, že?

Lucie: Přesně! Je to vtipný a zároveň hluboký pohled na Ameriku šedesátých let. Ale cestoval i dál. S fotografem Robertem Capou napsal *Ruský deník* a taky psal reportáže z druhé světové války.

Petr: Páni. Když to všechno sečteme, tak je to neuvěřitelné dílo. Od sociálních dramat přes biblické ságy až po humorné cestopisy.

Lucie: Přesně tak. Klíčový poznatek je, že Steinbeck byl především humanista. Vždycky se zajímal o obyčejného člověka, o jeho sny, boje a morální dilemata. A to je důvod, proč je jeho dílo stále tak živé a oslovuje další a další generace.

Petr: Děkuji ti, Lucie, za skvělé shrnutí. Myslím, že jsme dnes Johna Steinbecka poznali z mnoha různých úhlů. A tím se pro dnešek loučíme.

Lucie: Bylo mi potěšením. Mějte se hezky!

Petr: I vy, naši milí posluchači. Děkujeme za pozornost a těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Na slyšenou!