Podcast na Jean Paul Sartre

Kapitoly

Proč odmítnout Nobelovu cenu?

Kdo byl Jean-Paul Sartre?

Dětství, které formovalo génia

Filozofie absolutní svobody

Nevolnost: Když vás přepadne existence

Romány, dramata a ironická autobiografie

Politický aktivista a odkaz

Mouchy a tíha svobody

Peklo jsou ti druzí

Politika na jevišti

Stěžejní prozaická díla

Sartre a komunismus

Sartre a Československo

Vězňové z Altony

Závěr a rozloučení

Přepis

Ondřej: Představte si, že vyhrajete tu nejprestižnější cenu na světě. Nobelovu cenu za literaturu. Co uděláte? Nejspíš uspořádáte velkou oslavu. Ale náš dnešní hrdina udělal pravý opak. Prostě ji odmítl.

Anna: A to je jenom špička ledovce, pokud jde o něj. Byl to muž plný rozporů, génius a provokatér.

Ondřej: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde složitá témata vysvětlujeme jednoduše a zábavně. Jsem Ondřej.

Anna: A já jsem Anna. Dnes se ponoříme do života a díla jednoho z nejvlivnějších myslitelů 20. století, francouzského filozofa a spisovatele Jeana-Paula Sartra.

Ondřej: Takže, Anno, pojďme na to od začátku. Kdo to vlastně byl Jean-Paul Sartre? Většina lidí si ho spojí se slovem „existencialismus“, ale co to vlastně znamená?

Anna: Skvělá otázka. Sartre byl skutečně klíčovou postavou existencialismu. Ale byl taky dramatik, romanopisec, politický aktivista a literární kritik. Jeho vliv zasáhl prakticky celou poválečnou kulturu v Evropě.

Ondřej: A nesmíme zapomenout na jeho celoživotní vztah se Simone de Beauvoir, další velkou myslitelkou.

Anna: Přesně tak. Tvořili jeden z nejslavnějších intelektuálních párů historie. Jejich vztah byl... řekněme nekonvenční. Ale to je možná téma na samostatnou epizodu.

Ondřej: To rozhodně. Vraťme se k té Nobelovce. Proč ji v roce 1964 odmítl? To mi hlava nebere.

Anna: Měl pro to své důvody. Řekl, že spisovatel se nesmí nechat proměnit v instituci. Nikdy nepřijímal žádná oficiální vyznamenání, chtěl si zachovat svou absolutní svobodu a nezávislost.

Ondřej: Ta posedlost svobodou se u něj projevovala asi ve všem. Kde se to v něm vzalo? Jaké bylo jeho dětství?

Anna: Nebylo úplně jednoduché. Narodil se v Paříži v roce 1905. Otec mu zemřel, když mu byly sotva dva roky, takže vyrůstal v domě svého dědečka, profesora na Sorbonně. Byl to svět plný knih.

Ondřej: Takže takový malý knihomol od dětství?

Anna: Přesně. Sám o tom psal ve své autobiografii *Slova*. Byl malý, šilhal, a tak se pro něj literatura stala únikem před světem, který mu nepřipadal vždy přátelský.

Ondřej: A na prestižní škole École normale supérieure pak potkal právě Simone de Beauvoir a další budoucí velké myslitele, jako byli Raymond Aron nebo Claude Lévi-Strauss. To musela být neuvěřitelná koncentrace mozků na jednom místě.

Anna: To tedy byla. Tam se zformovala celá jedna generace francouzských intelektuálů. Klíčový pro něj byl taky pobyt v Berlíně ve 30. letech, kde se seznámil s fenomenologií, což zásadně ovlivnilo jeho vlastní filozofii.

Ondřej: Dobře, pojďme k jádru jeho myšlení. Svoboda. Co tím Sartre myslel? Není to jen o tom, že si můžu dělat, co chci?

Anna: V jeho pojetí je to mnohem hlubší. Ústřední myšlenkou jeho filozofie, kterou rozpracoval v díle *Bytí a nicota*, je, že „existence předchází esenci“. Zní to složitě, ale vlastně to není.

Ondřej: Zkus to zjednodušit. Prosím.

Anna: Dobře. Znamená to, že se nejprve narodíme, existujeme, a teprve potom si svými činy a volbami definujeme, kým jsme. Neexistuje žádný předem daný plán, žádná lidská přirozenost, žádný Bůh, který by nám určil smysl života.

Ondřej: Takže jsme do světa „vrženi“ a jsme plně zodpovědní za to, co ze sebe uděláme? To zní... trochu děsivě.

Anna: Přesně tak! Sartre říká, že jsme „odsouzeni ke svobodě“. Nemůžeme si nevybrat. I když se rozhodneme nic nedělat, je to naše volba. A s tou svobodou přichází obrovská tíha zodpovědnosti, která může vést k úzkosti.

Ondřej: A ta úzkost a pocit absurdity se asi nejvíc projevily v jeho slavném románu *Nevolnost*, že?

Anna: Ano, to je dokonalý příklad. Je to kniha psaná formou deníku historika Antoina Roquentina, který se usadí v provinčním městě, aby dopsal knihu.

Ondřej: A co se mu tam stane? Nějaká velká zápletka?

Anna: Právě že ne. A v tom je ten vtip. Roquentin začne prožívat stavy, které nazývá „Nevolnost“. Není to fyzická nevolnost, ale drtivý pocit z holé existence věcí.

Ondřej: Jakože se podívá na kámen na pláži a udělá se mu špatně?

Anna: V podstatě ano. Uvědomí si, že všechno – ten kámen, lavička v parku, jeho vlastní ruka – prostě jen existuje. Bez důvodu, bez smyslu. Je to nahodilé, absurdní a je toho prostě „příliš“. Ta tíha bytí bez důvodu ho dusí.

Ondřej: Takže když mám u moře špatnou náladu, můžu teď říkat, že mám existenciální krizi, a ne že jsem se jen spálil od sluníčka?

Anna: Přesně tak! Můžeš to klidně svést na Sartra. Ale Roquentin na konci zahlédne jisté východisko – v umění. V jazzové písni a v myšlence, že by sám mohl napsat knihu a dát tak existenci nějaký tvar.

Ondřej: *Nevolnost* byla tedy jeho literární prvotina. Ale napsal toho mnohem víc, že?

Anna: Rozhodně. Za zmínku stojí hlavně nedokončená románová tetralogie *Cesty svobody*. Hlavním hrdinou je profesor filozofie Mathieu, takové Sartrovo alter ego, který se potýká s různými životními volbami a jejich důsledky.

Ondřej: Takže zase ta svoboda a zodpovědnost v praxi.

Anna: Přesně. A pak je tu jeho autobiografie *Slova*. Je to neuvěřitelně vtipný a sebeironický pohled na jeho vlastní dětství a na to, jak se jako malý kluk rozhodl, že se stane spisovatelem, aby si tak trochu nahradil Boha a sám se spasil uměním.

Ondřej: A jako starší už tomu svému dětskému snu tolik nevěřil?

Anna: Už na něj pohlížel s shovívavým skepticismem. Viděl to jako projekt, který se vlastně nezdařil. Byl k sobě velmi tvrdý. Vedle románů psal i divadelní hry, které byly často modelovými situacemi pro jeho filozofické myšlenky.

Ondřej: Která je nejznámější?

Anna: Zřejmě *Ďábel a Pánbůh*. Odehrává se během německé selské války a hlavní hrdina Goetz prochází fascinující proměnou od krutého vojáka přes naivního humanistu až po revolucionáře, který pochopí, že někdy je pro dosažení spravedlnosti nutné i násilí.

Ondřej: Sartre ale nebyl jen filozof zavřený ve své pracovně. Byl velmi politicky aktivní.

Anna: Extrémně. Během války se zapojil do hnutí odporu. Po válce se angažoval snad ve všech velkých tématech své doby – podporoval nezávislost Alžírska, protestoval proti válce ve Vietnamu a v roce 1968 byl samozřejmě na straně studentů v Paříži.

Ondřej: A jeho vztah k marxismu? Ten byl dost komplikovaný, ne?

Anna: Velmi. Dlouho se snažil spojit existencialismus s marxismem, což popsal v obrovském díle *Kritika dialektického rozumu*. Viděl v marxismu nástroj pro dosažení skutečné svobody pro všechny, i když měl často výhrady vůči komunistickým stranám a Sovětskému svazu.

Ondřej: Takže jak bychom měli na Sartra vzpomínat? Jako na filozofa, spisovatele, nebo aktivistu?

Anna: Myslím, že právě v té kombinaci je jeho velikost. Ukázal, že myšlení a jednání nelze oddělit. Jeho odkaz je v neustálém připomínání, že jsme svobodní, a tedy plně zodpovědní za svět, ve kterém žijeme. A to je myšlenka, která je dnes možná ještě aktuálnější než v jeho době.

Ondřej: To je silný závěr. Od absolutní svobody a zodpovědnosti jednotlivce se v další části našeho podcastu přesuneme k trochu jinému tématu…

Anna: A právě tahle tíha zodpovědnosti se naplno projevila v jeho divadelních hrách. Pro Sartra bylo divadlo ideální platformou, jak tyhle myšlenky předat dál.

Ondřej: Takže filozofie pro obyčejné lidi, nejen pro akademiky v kabinetech?

Anna: Přesně tak! Začal hned v roce 1943 hrou *Mouchy*, která je považovaná za start existencialistického divadla. Je to moderní verze antické Orestei.

Ondřej: Aha, takže mladý Orestés se vrací domů, aby pomstil smrt svého otce Agamemnóna.

Anna: Ano, ale vrací se do totalitního státu, který je parodií na kolaborantskou Francii. Orestés se nakonec rozhodne jednat — zabije tyrana i vlastní matku a přijme plnou zodpovědnost za svůj čin. Tím osvobozuje sám sebe.

Ondřej: To je silné téma. Ale která jeho hra je ta úplně nejznámější? Vybavuje se mi něco jako *S vyloučením veřejnosti*.

Anna: To je přesně ona! Známější pod názvem *Za zavřenými dveřmi*. Je to geniálně jednoduché. Tři mrtví jsou navěky zavření v jednom pekelném salonku.

Ondřej: A co je to peklo? Oheň a síra?

Anna: Kdepak. Mnohem horší. Jsou to ti ostatní. Dezertér, lesba a žena, co zabila své dítě, jsou nuceni se na sebe dívat. Stávají se zrcadly, která odhalují jejich lži a zbabělost.

Ondřej: Takže žádné mučení, jen nekonečná skupinová terapie, která nikdy nekončí?

Anna: Dá se to tak říct. Právě odtud pochází slavná věta: „Peklo jsou ti druzí.”

Ondřej: Jeho hry tedy nebyly jen filozofické, ale i hodně společensky a politicky angažované.

Anna: Naprosto. Třeba hra *Mrtví bez pohřbu* je drsným pohledem na francouzské odbojáře, které mučí gestapo. Je tak drastická, že postavy dokonce zabijí vlastního, aby nepromluvil.

Ondřej: A co třeba rasismus nebo komunismus? To byla velká témata té doby.

Anna: Přesně těm se věnoval. V *Počestné děvce* kritizuje rasismus v Americe, kde má být z vraždy obviněn nevinný černoch. A ve *Špinavých rukou* zase ukazuje konflikt mezi idealistickým intelektuálem a cynickou realitou komunistické strany.

Ondřej: Takže jeviště pro něj bylo opravdu jako politická aréna. Od svobody jednotlivce až po kritiku celé společnosti. Ale pojďme se teď od divadla přesunout k jeho vztahům, zejména k jedné velmi slavné ženě…

Anna: K Simone de Beauvoir se určitě dostaneme, to byl naprosto klíčový vztah. Ale ještě než opustíme filozofii, musíme se podívat na jeho prózu. Právě tam ty myšlenky o svobodě a absurditě dostávají nejkonkrétnější podobu.

Ondřej: Dobře, tak co je takový hlavní pilíř jeho prózy? Předpokládám, že slavná novela *Zeď*?

Anna: Přesně tak. *Zeď* z roku 1939 je skvělý příklad. Děj se odehrává ve vězení za španělské občanské války. Odsouzenci na smrt čekají na popravu. A ta zeď není jen fyzická, je to i pomyslná zeď samoty tváří v tvář smrti.

Ondřej: To zní... dost depresivně. Je tam aspoň nějaká naděje?

Anna: Právě že ne, ale je tam absurdní humor. Hlavní hrdina, anarchista Pablo, se rozhodne si z falangistů vystřelit. Vymyslí si, že se jeho velitel skrývá na hřbitově.

Ondřej: A co se stane?

Anna: No, není popraven! Ukáže se, že jeho velitel si přesně to místo náhodou vybral jako nový úkryt a opravdu ho tam našli. Takže Pabla propustí. Absurdita osudu v praxi.

Ondřej: To je neuvěřitelné. Takže jeho vtip mu vlastně zachránil život, i když tím nechtěně zradil svého velitele.

Anna: Přesně. A podobně temná témata, jako je válka a krize jedince, řeší i v románu *Smrt v duši*. A abychom nezapomněli, napsal i reportážní knihu *Uragán nad cukrem*, kde ale dost naivně idealizoval Castrovu revoluci na Kubě.

Ondřej: Takže od existenciální úzkosti až po politickou propagandu. Jeho rozsah byl opravdu obrovský. Teď už se ale opravdu pojďme podívat na tu ženu, která stála po jeho boku…

Anna: Ano, k Simone se určitě dostaneme, ale nesmíme přeskočit jeho politiku. Ta byla totiž stejně komplexní a plná zvratů jako jeho filozofie. Po válce se třeba silně přibližoval komunistické straně, jejím členem se však nikdy nestal.

Ondřej: To je zajímavé. Byl na to až moc velký individualista?

Anna: V podstatě ano. Jeho vztah ke komunistům ochladl hlavně po sovětské intervenci v Maďarsku v roce 1956. Vždycky upřednostňoval spíše alternativní verze komunismu.

Ondřej: Myslíš jako Titův v Jugoslávii, Castrův na Kubě nebo dokonce Maův v Číně?

Anna: Přesně ty. A od šedesátých let už komunismus kritizoval zleva a jeho radikalismus dokonce ovlivnil nejen studentskou vzpouru v roce 68, ale i terorismus 70. let.

Ondřej: Páni. A on taky hodně cestoval, že? Vím, že byl i v Praze.

Anna: Byl, dokonce dvakrát, v letech 1962 a 68. A při té druhé návštěvě prohlásil, že naše cesta k socialismu představuje jednu z nejvyspělejších formulí.

Ondřej: Zrovna v osmašedesátém? To zní skoro ironicky.

Anna: Přesně. A ten vztah byl hlubší. V románu *Odklad* se zabývá Mnichovskou dohodou a část děje se odehrává v Krušných horách, kde Češi a Němci vedou partyzánskou válku.

Ondřej: Neuvěřitelné. Takže i naše historie se přímo promítla do jeho díla. To je skvělý oslí můstek k jeho filozofii, co říkáš?

Anna: Naprosto. A nikde se jeho filozofie a politický postoj neukazují lépe než v jeho dramatu *Vězňové z Altony*, které bylo i zfilmováno.

Ondřej: To zní dost pochmurně. O co tam jde?

Anna: Je to příběh bohaté německé rodiny po druhé světové válce. Jejich syn Franz, který měl padnout v Rusku, je ve skutečnosti už třináct let schovaný v pokoji a nemá tušení o okolním světě.

Ondřej: Třináct let? To je šílené. Proč by to dělali?

Anna: Je to složité. Franz byl původně antinacista, ale po traumatickém zážitku, kdy mu gestapo před očima zabilo rabína, kterého chtěl zachránit, musel na frontu. Tam se dopouštěl krutostí.

Ondřej: Takže jeho izolace byla útěkem před vlastní vinou…

Anna: Přesně. A tady je ten klíčový bod – celé je to alegorie na tehdejší francouzské chování v Alžírsku. Sartre tím kritizoval vlastní zemi.

Ondřej: Páni, to je chytré. A jak to celé dopadne?

Anna: Ne moc dobře. Franz vše přizná své švagrové Johanně, která k němu cítila náklonnost. To ji samozřejmě odradí. Nakonec Franz i jeho otec spáchají společnou sebevraždu.

Ondřej: Takže od existenciální svobody až po drsnou kritiku kolonialismu. Sartre měl neuvěřitelný záběr.

Anna: Přesně tak. Jeho odkaz je stále živý a nutí nás přemýšlet. A to je myslím to nejdůležitější.

Ondřej: Anno, moc ti děkuji, že jsi nám ho dnes tak skvěle přiblížila. Bylo to opravdu fascinující.

Anna: Já taky děkuji za pozvání, Ondřeji.

Ondřej: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a u dalšího dílu na slyšenou.