Podcast na Jaroslav Seifert - Býti básníkem

Kapitoly

Když vůně vrátí vzpomínky

Testament nositele Nobelovky

Poezie jako rozhovor

Praha, láska a válka

Jazyk, který mluví

Postavy jako vzpomínky

Mozaika života

Závěrečné shrnutí

Přepis

Eliška: Znáš ten pocit, Martine, když ucítíš třeba vůni starých knih nebo čerstvě posekané trávy… a najednou jsi zpátky v dětství? Jako bys na vteřinu cestoval časem.

Martin: Naprosto! Tenhle náhlý záblesk vzpomínek… to je přesně ten pocit, který definuje sbírku, o které si dnes budeme povídat.

Eliška: Vítejte u Studyfi Podcast.

Martin: Dnes se podíváme na básnickou sbírku Býti básníkem od Jaroslava Seiferta. Je to v podstatě jeho literární závěť.

Eliška: Závěť? To zní docela vážně. Čím je tahle sbírka tak výjimečná?

Martin: Vyšla v roce 1983, rok předtím, než Seifert dostal Nobelovu cenu. Byl už ve velmi pokročilém věku a v básních se ohlíží za celým svým životem. Je to celé prodchnuté melancholií a nostalgií.

Eliška: Takže je to depresivní čtení?

Martin: Vůbec ne! A to je na tom to skvělé. Je to spíš takové smíření. Seifert oslavuje krásu života, lásku, umění... i když ví, že všechno končí. Představ si to jako album starých fotek, kde každá fotka vypráví příběh – některé jsou veselé, některé smutné, ale všechny dohromady tvoří jeden celý život.

Eliška: Dobře, to dává smysl. A co forma? Musíme se u maturity bát složitých rýmů a struktur?

Martin: Právě naopak! Tohle je lyrická poezie ve volném verši. Seifert tady opouští tradiční rýmy. Čte se to spíš jako přirozené vyprávění nebo proud myšlenek. Jako kdyby ti tvůj moudrý dědeček vyprávěl u čaje.

Eliška: Takže vlastně žádné složité schéma, které bych si musela pamatovat? To je úleva!

Martin: Přesně tak. Kompozice je spíš asociativní. Básně na sebe volně navazují, přeskakují od vzpomínek na Prahu k válce, od lásky k úvahám o umění. Ta volnost formy dokonale podporuje ten pocit vzpomínání.

Eliška: Zmínil jsi témata. Co jsou tedy ty klíčové motivy, které se tam opakují?

Martin: Na prvním místě je určitě Praha. Pro Seiferta je to věčný zdroj inspirace, symbol domova. Pak samozřejmě vzpomínky na mládí, na první lásky... A taky hudba a poezie jako taková, které považuje za smysl života.

Eliška: A co ty vážnější tóny? Zmínil jsi válku.

Martin: Ano, to je důležitá součást. Báseň Bombardování města Kralup je toho silným příkladem. Ale i v těchhle těžkých chvílích Seifert nachází lidskost. Časově se taky neustále pohybuje mezi přítomností stárnoucího básníka a idealizovanou, krásnou minulostí.

Eliška: Takže je to vlastně takový hluboce lidský a upřímný pohled na život se vším všudy. Díky, Martine, to bylo skvělé shrnutí.

Eliška: Tak a tím jsme probrali poslední z velkých básnických směrů. Ale slíbili jsme si ještě jedno konkrétní dílo na závěr.

Martin: Přesně tak. Jako takovou třešničku na dortu máme poslední Seifertovu sbírku... „Býti básníkem“.

Eliška: Super. Řekni mi, Martine, čím je jazyk téhle sbírky tak specifický?

Martin: Je neuvěřitelně jednoduchý a přitom strašně emotivní. Seifert tu používá volný verš. Takže žádné složité rýmy nebo metrum.

Eliška: Takže se to čte skoro jako... jako by ti to někdo vyprávěl, že?

Martin: Přesně! Má to působit jako upřímná, přirozená řeč. Vypravěčem je sám Seifert, který už jako stárnoucí muž vzpomíná na svůj život. Je to takové bilancování.

Eliška: A co postavy? V básních asi nebudou jako v románu.

Martin: To rozhodně ne. Hlavní „postavou“ je sám básník. Ale objevují se tam i další lidé... spíš jako symboly ve vzpomínkách.

Eliška: Třeba ty jeho lásky z mládí? O těch se mluví často.

Martin: Přesně tak. Dívky a ženy jsou tu jako idealizované symboly krásy a mládí. Pak tam jsou přátelé, třeba v básni o bombardování Kralup, a taky umělci, které obdivoval.

Eliška: Takže Goethe, Mozart, nebo i další básníci jako Holan a Nezval?

Martin: Ano. Vzdává jim hold. Cítí se být posledním z jejich generace, což je dost melancholické.

Eliška: A jaký to má „děj“? Když to není příběh...

Martin: Představ si to jako proud vzpomínek. Začíná to oslavou poezie, pak vzpomíná na Prahu, na školní léta... a pak přijdou i temnější věci.

Eliška: Myslíš to bombardování Kralup, kde vzpomíná na mrtvé a na dívku, kterou miloval?

Martin: Ano, to je jedna z nejsilnějších částí. Pak se zase věnuje umění, třeba Mozartovi, a představuje si jeho hrob na Petříně.

Eliška: A celé to končí jak?

Martin: Závěrečná báseň je pocta Vladimíru Holanovi. Je to takové hořkosladké rozloučení se svou generací básníků. Cítí se osamělý, ale zároveň je v tom smíření.

Eliška: Takže když to shrneme, „Býti básníkem“ je vlastně Seifertův osobní deník ve verších. Je to ohlédnutí za životem plným lásky, ztrát i obdivu k umění.

Martin: Krásně řečeno. Je to sbírka o radostech, bolestech a nakonec o smíření. Ideální tečka za jeho tvorbou.

Eliška: A taky ideální tečka za naším dnešním dílem. Doufáme, že vám naše povídání pomohlo se trochu zorientovat.

Martin: Přesně tak. Díky moc, že jste poslouchali. Mějte se krásně a držíme palce u maturity!

Eliška: Ahoj!