Podcast na Jaroslav Havlíček - Petrolejové Lampy

Kapitoly

Nešťastná nevěsta

Příběh Štěpky a Pavla

Symbolika a aktuálnost

Srovnání s filmem a jinými díly

Téma a kompozice

Postavy a jazyk

Jaroslav Havlíček

Psychologická próza

Další autoři

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: Představte si, že celý život toužíte po lásce a rodině… a když se konečně vdáte, zjistíte, že váš manžel skrývá naprosto hrozivé tajemství. Co byste dělali?

Ondřej: Těžká otázka, viď? A přesně do takové situace nás vrhá Jaroslav Havlíček ve svém románu Petrolejové lampy. Vítejte u Studyfi Podcastu, u podcastu, který vám pomůže s přípravou k maturitě.

Kristýna: Ahoj, tady Kristýna.

Ondřej: A Ondřej. Dnes se tedy podíváme na jeden z klíčových psychologických románů. Začneme konkrétním úryvkem, který popisuje svatbu hlavní hrdinky Štěpky.

Kristýna: A ten popis je… hodně syrový. Přirovnání Štěpky k „jelitu v ubrousku“ je dost drsné.

Ondřej: To rozhodně je. Havlíček se s tím vůbec nemazal. Tímhle naturalistickým popisem nám hned na začátku ukazuje, že Štěpka nezapadá do tehdejších ideálů krásy. Její vzhled je popisován skoro až odpudivě – „husí kůže, drsnou jako struhadlo“. To není zrovna romantický začátek manželství.

Kristýna: To ani náhodou. A co její ženich, hejtman Pavel? Ten vypadá o dost lépe, že?

Ondřej: Přesně tak. On je ten elegantní důstojník, ona ten „veliký moučný pytel“. Tenhle kontrast je klíčový. Okamžitě tušíme, že v tomhle vztahu něco nehraje. A jak brzy zjistíme, je to všechno jenom divadlo.

Kristýna: Takže co se skrývá za touhle podivnou svatbou? Proč si ji vlastně bral?

Ondřej: Jednoduše řečeno... peníze. Štěpka pocházela z bohaté rodiny, ale kvůli svému vzhledu a prostořekosti nemohla najít manžela. Toužila po dětech a rodině, ale čas běžel.

Kristýna: A pak se objevil on, její bratranec Pavel, jako rytíř na bílém koni?

Ondřej: Spíš jako rytíř s obrovskými dluhy. Vrátil se z vojny, rodina ho chtěla vyhodit ze statku a on přišel se „spásným“ nápadem – vezme si bohatou Štěpku a její věno použije na splacení dluhů.

Kristýna: Takže žádná láska, jen chladný kalkul. Chudák holka, konečně si myslela, že našla štěstí...

Ondřej: A to nejhorší teprve přišlo. Po svatbě se Pavel odmítal Štěpky byť jen dotknout. Nechtěl s ní mít děti a brzy vyšlo najevo, že je vážně nemocný. Štěpka zjistila, že má syfilis.

Kristýna: Páni. To je téma, o kterém se tehdy asi moc nemluvilo.

Ondřej: Vůbec. A Pavlova nemoc se rychle zhoršuje. Postupně ztrácí rozum, stává se agresivním, a nakonec se z něj stane naprostý blázen. Celá péče o něj, o statek i o nemocnou matku zůstane na Štěpce.

Kristýna: Takže ta kniha vlastně není jen o nešťastné lásce. Smyslem je ukázat sílu ženy, která to všechno zvládla?

Ondřej: Přesně tak. To je hlavní smysl díla. Ukazuje neuvěřitelnou vnitřní sílu a houževnatost Štěpky. A co ten název, Petrolejové lampy? Napadá tě, co by mohl symbolizovat?

Kristýna: No, asi tu dobu, ve které se to odehrává? Konec 19. století, kdy se svítilo petrolejkami?

Ondřej: To je jedna rovina. Ale ta lampa může být i symbolem domova a tepla, které Štěpka celý život marně hledala a snažila se vytvořit. Je to takový symbol její nenaplněné touhy.

Kristýna: A co aktuálnost? Řekl bys, že je to dílo dnes ještě relevantní?

Ondřej: Motiv nešťastné lásky je samozřejmě věčný. Ale ten společenský kontext je už naštěstí pryč. Dnes má žena mnohem víc možností a není společensky odepsaná, když se nevdá a nemá děti. V tomhle ohledu už to tak aktuální není.

Kristýna: Existuje i slavné filmové zpracování, že?

Ondřej: Ano, od režiséra Juraje Herze z roku 1971. Je to skvělý film s úžasnou Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Rozhodně doporučuju se podívat. Herz ale podle některých kritiků trochu změnil rozložení sil – filmová Štěpa prý není tak rozhodná a bojovná jako ta knižní.

Kristýna: Takže kniha je jako vždycky… hlubší?

Ondřej: Většinou to tak bývá. A když bychom hledali tematicky podobné dílo, napadá mě třeba Vlčí jáma od Jarmily Glazarové. Tam je taky hlavní hrdinka uvězněná v nešťastném vztahu a toxickém prostředí.

Kristýna: Zdá se, že český psychologický román není zrovna veselé čtení.

Ondřej: To rozhodně ne, ale o to je silnější. Ukazuje lidskou psychiku v těch nejextrémnějších situacích.

Kristýna: Takže Petrolejové lampy jsou ve výsledku hlavně portrétem neuvěřitelně houževnaté ženy, která se nenechala zlomit osudem. To je skvělý vzkaz. Díky, Ondro.

Ondřej: Rádo se stalo. A od síly jednotlivce se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Kristýna: Když mluvíš o síle jednotlivce, pojďme se na dílo podívat víc technicky. Jaké je hlavní téma a motivy románu?

Ondřej: Hlavní téma je svatba, ale spíš jako obchodní smlouva než romantický akt. A motivy? Těch je tam plno! Vojenská uniforma, nevěsta, závoj, pudr, dokonce i déšť… všechno to buduje tu specifickou atmosféru.

Kristýna: A čas a prostor? Kde a kdy se to celé odehrává?

Ondřej: Jsme v Jilemnici na přelomu 19. a 20. století. Tedy v době, kdy se přestávalo svítit petrolejkami a přecházelo na elektřinu. Odtud ten název, že.

Kristýna: To dává smysl. A co kompozice a žánr? Je to složité čtení?

Ondřej: Vůbec ne. Děj je vyprávěný chronologicky a kniha je rozdělená do kapitol. Formou je to próza, druhem epika a žánrem psychologický román. Vypráví nám to klasicky vševědoucí vypravěč v er-formě.

Kristýna: Dobře, pojďme k postavám. Kdo jsou ti hlavní hráči?

Ondřej: Ústřední postavou je Štěpka Kiliánová – obětavá, pracovitá, ale taky trochu výstřední a považovaná za ošklivou. Jejím protipólem je manžel Pavel Malina. To je bývalý voják, sobec, cynik a pěkný lenoch.

Kristýna: To zní jako skvělá kombinace pro manželství. A co jazykové prostředky?

Ondřej: Autor používá vojenský slang, archaismy jako 'tuze' nebo 'musil' a hlavně úžasné metafory a přirovnání. Třeba 'kůže drsná jako struhadlo' – to si hned představíš.

Kristýna: Perfektní, díky za tenhle rychlý, ale výstižný rozbor. Teď už je struktura díla mnohem jasnější. A od struktury se teď přesuneme k literárněhistorickému kontextu...

Ondřej: Přesně tak. Ponoříme se do meziválečné literatury, konkrétně do 20. a 30. let. A klíčovým autorem, o kterém jsme mluvili, je Jaroslav Havlíček. To je typický představitel psychologické prózy.

Kristýna: Psychologické prózy... to zní složitě. Nejdřív nám ale pověz něco o Havlíčkovi samotném.

Ondřej: Jasně. Narodil se v Jilemnici do učitelské rodiny. Ale pozor, sám se stal úředníkem v Živnobance. Při práci si dodělal vysokou školu, což je obdivuhodné.

Kristýna: Úředník v bance, který píše temné romány? To je docela kontrast.

Ondřej: Přesně tak! A tenhle kontrast se promítá i do jeho díla. Vzal si dceru mydláře a jejich syn, Zbyněk, se později stal slavným surrealistickým básníkem. Bohužel, Havlíček zemřel poměrně mladý na zánět mozkových blan.

Kristýna: To je smutné. A jeho díla? Zmínili jsme Petrolejové lampy, ale co dál?

Ondřej: Určitě musíme zmínit román Neviditelný. Je to o inženýrovi, který se přižení do bohaté rodiny a zjistí, že s nimi žije strýček, který si myslí, že je neviditelný. Dokážeš si představit to napětí?

Kristýna: To zní jako recept na katastrofu. A co další díla?

Ondřej: Pak je tu třeba Ta třetí. Příběh o úředníkovi, který se rozhoduje mezi dvěma ženami a nakonec si vybere tu třetí... smrt. Havlíček se opravdu nebál temných témat.

Kristýna: Dobře, teď už chápu, proč se mu říká autor psychologické prózy. Můžeš ten pojem trochu víc vysvětlit?

Ondřej: Jistě. Psychologická literatura se zaměřuje na vnitřní život postav. Na jejich pocity, myšlenky, často i na patologické jevy. Velký vliv na to měl Sigmund Freud a jeho psychoanalýza.

Kristýna: Takže je to vlastně o tom, co se postavám honí hlavou? O jejich vnitřních démonech?

Ondřej: Přesně tak. Jde o pudy, traumata a skryté touhy. Autoři se snažili zachytit to, co je pod povrchem. A Havlíček byl v tomhle mistr.

Kristýna: A byli v té době i další autoři, kteří se věnovali psychologické próze?

Ondřej: Rozhodně. Například Egon Hostovský. Ten dvakrát emigroval a psal o lidech s komplexy méněcennosti. Nebo Jarmila Glazarová a její slavné dílo Vlčí jáma.

Kristýna: A nesmíme zapomenout na Václava Řezáče, že?

Ondřej: Přesně! A tady je perlička – jeho pravé jméno bylo Václav Voňavka.

Kristýna: Voňavka? Tak to chápu, proč si vybral pseudonym.

Ondřej: Každopádně i on je důležitým autorem. Napsal třeba román Černé světlo. Všichni tihle autoři skvěle ukazují, jak složitá a rozmanitá meziválečná literatura byla.

Kristýna: Super. Takže abychom to shrnuli. Petrolejové lampy od Jaroslava Havlíčka jsou klíčovým dílem české psychologické prózy z meziválečného období.

Ondřej: Přesně. A je důležité vnímat ho v kontextu doby a dalších autorů, jako byli Hostovský, Glazarová nebo Řezáč. Všichni se snažili nahlédnout do lidské duše.

Kristýna: Ondřeji, moc ti děkuju za skvělý a vyčerpávající rozbor. Věřím, že našim posluchačům to u maturity moc pomůže.

Ondřej: Rádo se stalo. Držím palce!

Kristýna: I já. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu podcastu Studyfi. Na shledanou!

Ondřej: Na shledanou.