Jaroslav Havlíček - Petrolejové Lampy

Podcast

Literární rozbor: Petrolejové lampy0:00 / 9:58

0:001:00 zbývá

1x

„Petrolejové lampy“ Jaroslava Havlíčka z roku 1935 je psychologický román o osudu Štěpky Kiliánové, která se provdá za vypočítavého bratrance Pavla Malinu a čelí jeho postupné psychické degeneraci. Dílo poukazuje na sílu a obětavost ženy, která i přes těžké životní zkoušky neztrácí naději a hledá domov.

Rychlý přehled

Literární druh	epika (próza)
Žánr	psychologický román
Literární směr	psychologická próza meziválečné literatury
Časoprostor	Jilemnice a okolí, přelom 19. a 20. století
Kompozice	chronologická, dělená do kapitol
Vypravěč	er-forma, vševědoucí vypravěč
Hlavní postavy	Štěpka Kiliánová, Pavel Malina, Jan Malina, Stavitel Kilián
Téma	mezilidské vztahy v rodině, osud ženy, dopad psychické nemoci
Motivy	svatba, nemoc a šílenství, osamělost, petrolejové lampy, maloměsto

Úvod

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka jsou psychologickým románem, který zachycuje složité mezilidské vztahy na pozadí psychické choroby hlavního aktéra a poukazuje na sílu ženy. Dílo, původně nazvané Vyprahlé touhy, je hlubokou studií nenaplněných tužeb a hledání domova.

Tento román vznikl v meziválečném období 20. a 30. let 20. století a řadí se k významným dílům české psychologické prózy. Je prvním ze čtyř dokončených románů autora. Následující rozbor provede čtenáře detailní analýzou tohoto sugestivního příběhu.

Literární druh a žánr

Petrolejové lampy spadají do epiky a jsou psány prózou.

Literárním žánrem je psychologický román. Ten se zaměřuje na detailní vykreslení duševního života postav, zobrazuje jejich nitro, pudy a patologické jevy, což je v díle patrné především u postavy Pavla Maliny a vnitřního světa Štěpky. Název díla, Petrolejové lampy, funguje jako silný symbol doby přelomu 19. a 20. století a zároveň symbolizuje domov, který Štěpka hledá, i její nenaplněné touhy, což bylo zohledněno v původním názvu díla, Vyprahlé touhy.

Hlavní téma, myšlenky a záměr autora

Hlavním tématem díla jsou mezilidské vztahy v rodině a osud ženy tváří v tvář těžkým životním zkouškám a duševní nemoci blízkého člověka.

Hlavní myšlenkou a poselstvím je poukázání na sílu a obětavost ženy, která je schopna nést břemeno osudu a přesto si uchovat vnitřní naději. Autor rovněž vykresluje dopad dědičné psychické choroby na jedince a jeho okolí.

Záměrem autora bylo zachytit tragické osudy a psychologické aspekty lidského prožívání, často s chladnokrevným líčením degenerovaných jedinců, které jsou typické pro jeho tvorbu v meziválečném období.

Klíčové motivy:

• Svatba – zlomový bod v životě Štěpky, která se vdala z lásky a naděje, zatímco Pavel z vypočítavosti.
• Nemoc a šílenství – Pavlova syfilis a následná psychická degenerace jsou ústředním konfliktem díla.
• Osamělost a nenaplněné touhy – Štěpčina touha po dětech a lásce zůstává dlouho nenaplněna.
• Petrolejové lampy – symbol dobové atmosféry, ale také domova a ztracené naděje.
• Maloměsto – prostředí, které ovlivňuje životy postav a jejich společenské postavení.

Kompozice

Děj díla Petrolejové lampy je vyprávěn chronologicky, což znamená, že události následují za sebou v časovém sledu. Kniha je rozdělena do kapitol, které plynule sledují vývoj osudů hlavních postav od Štěpčina dětství až po její dospělost a manželství. Dílo nemá explicitně uvedené zvláštní kompoziční prvky jako rámcový příběh nebo paralelní linie.

Časoprostor

Děj díla se odehrává v Jilemnici, maloměstském prostředí. Úryvek je situován do kostela během svatebního obřadu, ale celkový prostor zahrnuje Štěpčino rodné město a následně statek Malina.

Časově je dílo zasazeno na přelom 19. a 20. století. Jedná se o dobu, kdy petrolejové lampy pomalu ustupovaly elektrickému osvětlení, což symbolicky odráží konec jedné éry a nástup nové, avšak pro Štěpku nikoli lepší.

Prostředí maloměsta a jeho doba mají pro děj zásadní význam. Uzavřenost a společenské konvence ovlivňují rozhodnutí postav a jejich možnosti. Symbolika petrolejových lamp v názvu navíc podtrhuje dobový kontext a hlubší význam domova a Štěpčiných tužeb.

Jazyk a vypravěč

V díle je použit er-forma a vševědoucí vypravěč, který má přehled o myšlenkách a pocitech všech postav a událostech. V úryvku je použito pouze pásmo vypravěče a řeč nepřímá.

Jazykový styl je bohatý a popisný, s důrazem na psychologické detaily a atmosféru. Autor využívá řadu jazykových prostředků:

• Vojenský slang: hejtman, čáka, ostruhy, šavle, výložky.
• Zdrobněliny: rukavičky, stvořeníčka, které dodávají textu jemnost nebo ironii.
• Řečnická otázka: „Jakže to o ní řekl kočí Kalaš?“, oživuje vyprávění.
• Archaismy: musil, tuze, kožišina, které dodávají textu dobový kolorit.
• Metafory: „břinkal ostruhami“, „nesl se“, „obrovská loutka s očima vyvalenýma štěstím“, dodávají textu expresivitu a obraznost.
• Epiteton: „kostnaté prsty“, „krupičkovaná růžová husí kůže“, „unylá bytost“, „mrholivý déšť“, zdůrazňují vlastnosti popisovaných jevů.
• Přirovnání: „vypadala jako jelito v ubrousku“, „kůže drsná jako struhadlo“, „obličej se rděl jako zapadající slunce“, „leskly se, jako by byly čerstvě namazány sádlem“, „jako by ten důstojník vlekl moučný pytel“, názorně přibližují popisované skutečnosti.
• Epizeuxis: „ovšem, ovšem“, pro zdůraznění.
• Personifikace: „obličej se pod ním rděl“, polidšťuje neživé jevy.

Hlavní postavy

• Štěpka Kiliánová: Hlavní hrdinka, obětavá, hodná, pracovitá a snílek. Není fyzicky přitažlivá a je prostořeká, což jí ztěžuje hledání manžela. Touží po dětech a rodině, a ačkoli je nešťastná ve svém manželství, stává se z ní silná a schopná selka, která se stará o nemocného manžela a statek. I přes veškeré utrpení si udržuje naději.
• Pavel Malina: Štěpčin bratranec a později manžel. Je to bývalý voják, sobecký, líný, cynický a zhýralý. Má velké dluhy a Štěpku si bere čistě z vypočítavosti. Trpí syfilidou, která se postupně projeví na jeho psychickém i fyzickém zdraví. Stane se z něj zlý a bláznivý člověk, který se pokusí i o sebevraždu, a nakonec umírá v ústavu.
• Jan Malina: Pavlův bratr. Je pracovitý a málomluvný. Navzdory počáteční nenávisti k Pavlovi se nakonec projeví jako praktický a pomáhající, když nechá Pavla převézt do ústavu a na konci díla se s Štěpkou sbližuje s ohledem na možnou budoucnost.
• Stavitel Kilián: Štěpčin otec. Vlivný a neústupný muž. Štěpku má rád, ale neumí jí svoji lásku patřičně projevit. Jeho smrt je dalším zlomovým bodem v životě Štěpky a zhoršuje Pavlův stav.

Shrnutí děje

Štěpka Kiliánová vyrůstá jako nehezká a prostořeká dívka z bohaté maloměstské rodiny, která si marně hledá manžela. Po návratu z Jičína, kde poznala městský život, zastane doma místo hospodyně a baví se hraním divadla, avšak její touha po dětech a rodině zůstává nenaplněna. Když už ztrácí naději na vdávání, objeví se její bratranec Pavel Malina, bývalý voják, který se vrátil z vojny s velkými dluhy.

Pavel, s úmyslem vyřešit své finanční problémy, začne Štěpce dvořit a ta se do něj zamiluje. Po svatbě se však brzy objevují první problémy; Pavel se vyhýbá manželským povinnostem a nechce mít se Štěpkou děti. Štěpka záhy zjistí, že je Pavel nemocen, ačkoli jí neřekne přesně, co mu je. Nutí ho jezdit do Jičína k lékaři, ale léčba je bezvýsledná. Štěpka se postupně smiřuje s tím, že děti nikdy mít nebude, a začne se starat o statek, čímž se z ní stane schopná selka.

Z řečí lidí v městečku Štěpka pochopí, že její manžel trpí syfilidou a že má štěstí, že ji nenakazil. Pavlův zdravotní stav se neustále zhoršuje; přestává chodit a stává se čím dál zlým. Po smrti Štěpčina otce, která Pavla vyděsí, začne trpět záchvaty zuřivosti a mluvit nesmyslně. Pokusí se o sebevraždu skokem ze skal, ale Štěpka ho najde a odvede domů. Štěpka si definitivně uvědomuje, že Pavel je blázen.

Její péče se dělí mezi nemocného Pavla a matku. Po matčině smrti se Štěpka stará už jen o Pavla. Jednoho dne ho Pavelův bratr Jan Malina bez Štěpčina vědomí nechá převézt do ústavu v Praze. Štěpka se tam vydá s úmyslem přivést manžela zpět domů, ale lékaři jí vysvětlí, že to není možné. Po několika měsících Pavel umírá. Štěpka si v tu chvíli uvědomí, že její sen o dětech ještě není úplně ztracený, což dojde i Janovi, čímž kniha končí s náznakem možné budoucí naděje.