Podcast na Jan Werich - Fimfárum

Kapitoly

Chytrák proti čertovi

Osvobozené divadlo a exil

Werichovy pohádky a Fimfárum

Odkaz a zajímavosti

Konec první republiky

Válka a krátká svoboda

Pražské jaro a normalizace

Úryvek z Fimfára

Jazykový rozbor

Kontext a současníci

Jazz a absurdita 20. let

Politická satira 30. let

Princ české poezie

Mince pro básníka

Přepis

Kristýna: …a on toho čerta prostě přechytračil jenom tím, co věděl o stromech! To je neuvěřitelné.

Ondřej: Přesně tak! To je na Werichovi to geniální. Humor a chytrost v jednom balení. Žádná hrubá síla, jenom intelekt.

Kristýna: Okay, o tomhle si musíme říct víc. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do světa jednoho z největších českých umělců, Jana Wericha.

Ondřej: Správně. A začneme od úplného začátku. Werich se narodil v roce 1905 a klíčové pro něj bylo setkání s Jiřím Voskovcem na gymnáziu. To byla osudová dvojka.

Kristýna: A spolu založili Osvobozené divadlo, že? Ta jejich první hra, „Vest pocket revue“, byla prý obrovský hit.

Ondřej: Naprostý. Byli ztělesněním meziválečné avantgardy. Jejich hry byly plné politické satiry, což se samozřejmě nelíbilo všem. Doba ale houstla a v roce 1938 museli divadlo zavřít.

Kristýna: A pak přišla emigrace do USA. Co tam dělali?

Ondřej: No, nebyl to žádný med. Živili se jako herci, ale hlavně vysílali antinacistické pořady pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. Bojovali slovem na dálku.

Kristýna: A po válce se vrátili?

Ondřej: Werich se vrátil už v roce 1945. Zkusili s Voskovcem obnovit divadlo V+W, ale doba se změnila. Politická satira už nebyla možná, takže to brzy skončilo. Voskovec nakonec zůstal v USA.

Kristýna: Takže Werich zůstal sám. Ale nezůstal nečinný. V padesátých letech se stal ředitelem divadla ABC, kde našel nového parťáka, Miroslava Horníčka.

Ondřej: A jejich forbíny, tedy ty improvizované rozhovory před oponou, jsou legendární. Ale Werich byl i skvělý spisovatel. A to nás přivádí k jeho slavnému Fimfáru.

Kristýna: Fimfárum! To miluju. To ale nejsou klasické pohádky, že?

Ondřej: Vůbec ne. Jde o takzvanou autorskou pohádku. To znamená, že je to příběh kompletně vymyšlený autorem, plný ironie, humoru a často i skryté kritiky. Je to žánr pro chytré čtenáře, ať už děti nebo dospělé.

Kristýna: Jako v té pohádce „Až opadá listí z dubu“, kterou jsme zmínili na začátku. Tam sedlák Čupera slíbí čertovi duši, až opadá listí z dubu…

Ondřej: Přesně. A když si pro něj čert přijde, Čupera ho jen vezme k lesu a ukáže mu, že staré listí z dubu opadá až na jaře, když raší nové. Takže dub vlastně NIKDY není holý. Čert odešel s prázdnou.

Kristýna: Geniální a jednoduché. A co ten nechvalně proslulý podpis Anticharty?

Ondřej: To je složitější. Werich byl na shromáždění umělců v Národním divadle a jeho jméno se objevilo na seznamu signatářů v Rudém právu, i když jeho postoj byl velmi nejednoznačný a spíše vynucený okolnostmi.

Kristýna: Takže abychom to shrnuli. Werich byl mnohem víc než jen herec a bavič. Byl to symbol moudrosti, humoru a taky odolnosti v těžkých časech.

Ondřej: Přesně tak. Jeho odkaz je hlavně v myšlence, že rozum a laskavý humor jsou ty nejlepší zbraně. To je, myslím, skvělá tečka za tímhle tématem.

Kristýna: Takže po tom úžasném kulturním a ekonomickém rozmachu první republiky to šlo dost rychle z kopce, že?

Ondřej: Bohužel ano. Třicátá léta byla zlomová. Sudetoněmecká strana začala silně prosazovat nacistické zájmy a napětí rostlo.

Kristýna: Což nás přivádí k Mnichovské dohodě z roku 1938. Zrada, o které se učíme dodnes.

Ondřej: Přesně tak. Československo muselo odevzdat obrovské území, své pohraničí. A o rok později, v březnu 1939, přišla německá okupace a vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Kristýna: To musela být hrozná doba. Cenzura, transporty Židů...

Ondřej: Byla to temná kapitola. Ale v roce 1945 přišlo osvobození Rudou a americkou armádou. Zdálo se, že se demokracie konečně vrací.

Kristýna: Ale ta radost netrvala dlouho, že ne?

Ondřej: Vůbec ne. Už v únoru 1948 komunisté převzali moc a demokracii ukončili. Začala diktatura a padesátá léta byla ve znamení tvrdých perzekucí a propagandy.

Kristýna: Ale v šedesátých letech přišlo uvolnění! Slavná nová vlna ve filmu, divadla... co se stalo?

Ondřej: Přesně! Režim trochu povolil a kultura explodovala. Vrcholilo to Pražským jarem 1968 – pokusem o „socialismus s lidskou tváří“. Více svobody, konec cenzury...

Kristýna: ...a pak přijel 21. srpen a tanky. Konec snu.

Ondřej: Konec snu. A začátek takzvané normalizace v sedmdesátých letech, která znamenala návrat k cenzuře a státní kontrole.

Kristýna: Ta horská dráha dvacátého století je neuvěřitelná. Pojďme se teď podrobněji podívat na to, jak umělci v téhle době tvořili.

Kristýna: Takže teď přecházíme od divadla k literatuře. Ondřeji, vybral jsi úryvek z Werichova Fimfára. Můžeš nám ho přiblížit?

Ondřej: Jasně. Představte si popis jedné hodně zvláštní sochy. Je tam obrovský býk stojící na zadních, opřený o vyděšenou stařenu. A před nimi svázaný mladý pár.

Kristýna: To zní... dost bizarně. A co dál?

Ondřej: Ještě tam stojí muž s lopatou, jako by je chtěl praštit. Celé je to vytesané z kamene a pod tím je z květin nápis Fimfárum.

Kristýna: Wow. Vlastně žádné postavy nemluví, je to jen popis. Ale jaký!

Ondřej: Přesně tak. To je popisný slohový postup. A Werich v něm používá spoustu obrazných pojmenování. Třeba přirovnání „jako z kamene“ nebo hyperbolu, tedy nadsázku, „veliký býk“.

Kristýna: A co ten nápis, který se sám „čte“? To mi přijde vtipné.

Ondřej: Skvělý postřeh! To je personifikace. Werich dává neživé věci lidskou schopnost. A všimni si těch přídavných jmen – vyděšená stařena, hezkých mladých lidí. Tím maluje obraz.

Kristýna: A kde v knize tenhle popis najdeme?

Ondřej: Hned na úplném začátku. Vypravěč popisuje tuhle sochu na návsi a pak začne vyprávět příběh, jak vlastně vznikla. Je to skvělý úvod.

Kristýna: Chápu. A kromě Fimfára, co dalšího od Wericha stojí za to zmínit?

Ondřej: Určitě Povídky nejen o psech nebo divadelní hru Balada z hadrů, kterou napsal s Voskovcem. Vlastně s ním tvořil velkou část života.

Kristýna: Super. A když se podíváme na jeho literární současníky…

Ondřej: Tak v Česku to byli třeba Vítězslav Nezval nebo Jaroslav Seifert. Ve světě pak George Orwell nebo Ernest Hemingway. To byla opravdu silná generace.

Kristýna: Takže tenhle avantgardní proud nás přivádí přímo k Osvobozenému divadlu. To je jméno, které zná snad každý, ale málokdo ví, jak vlastně začínali.

Ondřej: Přesně tak. A je nemožné o něm mluvit bez zmínky o geniální trojici: Jiří Voskovec, Jan Werich a skladatel Jaroslav Ježek.

Kristýna: Dobře, tak pojďme na to. Jaká byla ta jejich první fáze ve dvacátých letech?

Ondřej: Byla to hlavně odlehčená, intelektuální zábava. Šlo o dadaistické a absurdní hry, kde si dělali legraci úplně ze všeho. A k tomu jim hrál famózní jazz právě od Ježka.

Kristýna: Takže to nebylo žádné vážné drama, spíš taková chytrá show plná fórů.

Ondřej: Přesně! Ale pak přišla třicátá léta a s nimi i velká změna. Atmosféra v Evropě totiž výrazně zhoustla.

Kristýna: A jak se to projevilo na jevišti? Začali být víc političtí?

Ondřej: Naprosto. Jejich humor zvážněl a zaměřil se na politickou satiru. Stali se z nich jedni z nejhlasitějších kritiků rostoucího fašismu a nacismu v Evropě.

Kristýna: Takže v podstatě používali divadlo jako zbraň proti totalitě.

Ondřej: Dá se to tak říct. Jejich protifašistické hry jako Těžká Barbora nebo Rub a líc byly neuvěřitelně odvážné. Šli přímo proti hrozbě, které se ostatní báli i jen pojmenovat.

Kristýna: Fascinující, jak se umění dokáže přizpůsobit době. Díky moc, Ondřeji. Od divadelních prken se teď pojďme podívat na jiný umělecký směr...

Kristýna: A od složitých témat se teď dostáváme k někomu, kdo byl mistrem složité... a přitom nádherné poezie. Naším posledním autorem je dnes Vladimír Holan.

Ondřej: Ano, "princ české poezie", jak se mu někdy říká. Ale zároveň velký samotář. Jeden z největších básníků dvacátého století, bez debat.

Kristýna: Přesně, žil přece úplně izolovaně na Kampě. Skoro jako poustevník v centru Prahy.

Ondřej: To byl. Představ si, že tvoje největší sociální interakce je s racky na Vltavě. Ale jeho dílo... to mluví za vše. Jeho verše jsou hluboké a plné filozofie.

Kristýna: A jeho vliv je tak velký, že dostal i vlastní... peníze? Tedy, skoro.

Ondřej: Přesně tak! Česká národní banka v roce 2010, při stém výročí jeho narození, vydala pamětní stříbrnou minci. Měla nominální hodnotu 200 korun.

Kristýna: To je úžasná pocta. Mít vlastní minci, to už něco znamená. Je to skvělý důkaz, že poezie má v naší kultuře stále obrovskou váhu.

Ondřej: To rozhodně. A tím jsme vlastně na konci dnešní epizody. Probrali jsme toho opravdu hodně, od literárních směrů až po konkrétní autory jako Holan.

Kristýna: Doufáme, že vás to bavilo a třeba inspiruje k přečtení pár básní. Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast!

Ondřej: Mějte se krásně a zase příště na slyšenou.

Kristýna: Ahoj!