Podcast na Jan Neruda - Povídky Malostránské

Kapitoly

Co jsou Povídky malostranské?

Neruda a Májovci

Nezapomenutelné postavy a příběhy

Odkaz a filmová zpracování

Charakteristika postav a děje

Jazyk a styl

Kritika společnosti a další díla

Od hřbitova ke hvězdám

Malá Strana bez příkras

Příběh pana Vojtíška

Ještě chvilku na Malé Straně

Zápletka a nečekané řešení

Jedenáct let ticha

Prázdné místo u stolu

Usmíření u dýmky

Tragédie pana Vojtíška

Profesionální plačka a podivíni

Cizinci to mají těžké

Filmové adaptace

Závěrečné shrnutí

Přepis

Matěj: Představte si, že se procházíte starou pražskou uličkou. Za každým oknem, v každém domě, se skrývá nějaký příběh. Co kdyby tyhle příběhy někdo sepsal? Všechny ty malé radosti, spory, lásky i tragédie…

Klára: Přesně to udělal Jan Neruda. Vzal si jednu čtvrť – Malou Stranu – a udělal z ní hlavní postavu svého díla.

Matěj: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde rozebíráme literaturu tak, aby vás to bavilo. Já jsem Matěj.

Klára: A já Klára. Dnes se ponoříme do uliček Malé Strany s Povídkami malostranskými.

Matěj: Tak jo, Kláro, začněme od základů. Co přesně jsou Povídky malostranské?

Klára: Je to soubor třinácti povídek, které původně vycházely samostatně v různých časopisech, třeba v Květech nebo Národních listech. Jako kniha vyšly společně až v roce 1877.

Matěj: A téma je tedy… život na Malé Straně?

Klára: Přesně tak! Ale není to jen takový idylický obrázek. Neruda v nich zachycuje každodenní život měšťanů v polovině 19. století, a to se vším všudy.

Matěj: Se vším všudy, to zní, jako že tam byla i nějaká kritika.

Klára: A byla. Neruda si skvěle bere na paškál maloměšťáctví. Víte, ty pomluvy, přetvářku, povýšenost... Všechny tyhle lidské vlastnosti, které známe i dnes.

Matěj: Některé věci se prostě nemění. Takže je to vlastně takový sociální komentář v převleku za příběhy ze sousedství.

Klára: Dá se to tak říct. Je to epika, vyprávění, které má za cíl ukázat realistický obraz společnosti, ne pohádku.

Matěj: Neruda byl součástí skupiny Májovci, že? Co to pro jeho psaní znamenalo?

Klára: Správně. Májovci byla literární skupina, která chtěla českou literaturu trochu… provětrat. Chtěli se vymanit ze starých, historizujících témat.

Matěj: Takže žádní rytíři a princezny.

Klára: Přesně. Chtěli psát o současnosti, o reálných problémech. Prosazovali demokratické ideály a chtěli, aby česká literatura byla světová.

Matěj: A jak se to projevilo v Povídkách?

Klára: Třeba výběrem témat. Píše o sociálně slabých, o postavení ženy ve společnosti. A hlavně klade důraz na pravdivost. Jeho postavy a místa jsou tak detailně popsané, že máte pocit, že na Malé Straně opravdu žijete s nimi.

Matěj: Takže to je ten realizmus v praxi.

Klára: Ano. Žádné příkrasy. Jen syrový, i když často humorný, pohled na život. Kompozice je většinou chronologická a vyprávění je v er-formě, tedy ve třetí osobě.

Matěj: Většinou? Takže jsou tam výjimky?

Klára: Jsou. Tři povídky, například 'Večerní šplechty', jsou psané v ich-formě, tedy z pohledu první osoby, což jim dodává osobnější, intimnější ráz.

Matěj: Dobře, pojďme k těm příběhům. Které povídky jsou nejznámější?

Klára: Určitě musíme zmínit 'Doktora Kazisvěta'. Je to o doktoru Heribertovi, který nikdy nepraktikoval, a lidé ho proto neměli rádi.

Matěj: Kazisvět... To není zrovna lichotivá přezdívka.

Klára: To tedy není. Ale pak se stane něco nečekaného. Na jednom pohřbu spadne rakev, otevře se a doktor Heribert zjistí, že ten údajný nebožtík je jen strnulý. A oživí ho!

Matěj: Páni! Takže se z něj stal hrdina?

Klára: Na chvíli. Ale on o slávu nestál a dál zůstal samotářem. A příbuzní toho 'vzkříšeného' mu začali říkat Kazisvět, protože jim zkazil dědictví.

Matěj: To je vděk. A co dál? Zaujal mě název 'Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku'.

Klára: To je mnohem tragičtější příběh. Krupař Vorel si otevře nový obchod, ale maloměstská společnost ho mezi sebe nepřijme. Nikdo k němu nechodí nakupovat a on to nakonec psychicky neunese a spáchá sebevraždu.

Matěj: To je dost drsné. Neruda se s tím opravdu nemazal.

Klára: Vůbec ne. Ukazuje, jak krutá dokáže být lhostejnost a společenské vyčlenění. Další skvělá je 'Hastrman' o panu Rybářovi, který si myslí, že má sbírku drahokamů. Když zjistí, že nemají skoro žádnou cenu, je zdrcený.

Matěj: A co na to jeho rodina?

Klára: Právě jeho zeť mu řekne krásnou větu: "Strýčku, copak nejsme vámi bohati?" Ukáže mu, že skutečné bohatství je v rodinných vztazích, ne v kamenech. To je jeden z těch optimističtějších konců.

Matěj: Jsou tyhle povídky dnes ještě aktuální?

Klára: Upřímně, jazyk a reálie jsou samozřejmě zastaralé. Ale ty lidské charaktery, ta kritika maloměšťáctví, pomluv, závisti… to je aktuální až běda. V tomhle se lidé moc nezměnili.

Matěj: To je pravda. Dneska by se ty pomluvy asi šířily na sociálních sítích místo na pavlači.

Klára: Přesně! A dílo bylo i několikrát zfilmováno. Nejznámější je asi verze z roku 1984, která zpracovala čtyři povídky, včetně Hastrmana a Doktora Kazisvěta. Ty filmy skvěle vystihují atmosféru, kterou Neruda tak dokonale popsal.

Matěj: Takže kdo si nechce hned troufnout na knihu, může zkusit film.

Klára: Určitě. Je to skvělý způsob, jak se s tímto vrcholným dílem českého realismu seznámit. Neruda na sklonku života opravdu ukázal, jak mistrně umí pracovat s postavami a prostředím.

Matěj: Skvělé shrnutí. Detailní svět malostranských figurek je fascinující. Díky, Kláro.

Klára: Rádo se stalo. Je to svět, do kterého stojí za to se alespoň na chvíli ponořit.

Matěj: Z malých, detailních příběhů jednotlivců se teď přesuneme k velkým společenským tématům a dramatu…

Klára: Přesně tak. A u Nerudy jsou ta velká témata často skrytá v osudech obyčejných lidí. To je na Povídkách malostranských to geniální. Děj tam totiž často nehraje hlavní roli.

Matěj: Jak to myslíš? Povídka by přece měla mít nějaký děj, ne?

Klára: Měla, ale Neruda ho záměrně oslabuje. Soustředí se spíš na vykreslení atmosféry a hlavně na charakteristiku postav. Každá postava je typ člověka s nějakou výraznou, individuální zvláštností.

Matěj: Takže je to spíš taková sbírka portrétů než napínavých příběhů?

Klára: Přesně! Vezmi si třeba povídku Doktor Kazisvět. Jde tam o lékaře Heriberta, který zjistí, že domnělý nebožtík je jen ve stavu strnulosti. Zachrání mu život, ale…

Matěj: Ale co? Takhle mě napínat!

Klára: Zkazí tím radost pozůstalým, kteří už se těšili na dědictví. Takže místo vděku sklidí jen hněv. Neruda tím skvěle ukazuje maloměšťáckou morálku.

Matěj: To je skvělý příklad. A co třeba ten slavný Hastrman?

Klára: Pan Rybář, kterému se říká Hastrman, celý život sbírá polodrahokamy. Když zjistí, že jeho sbírka je prakticky bezcenná, celý jeho svět se zhroutí. Znovu… nejde o akci, ale o vnitřní drama postavy.

Matěj: Rozumím. A jakým jazykem Neruda tyhle postavy vykresluje? Je to nějaká vznešená čeština?

Klára: Právě že vůbec ne a v tom je ta síla. Neruda mistrně střídá tóny. Jednou je humorný a satirický, jindy zase vážný a melancholický.

Matěj: Takže používá i nespisovný jazyk?

Klára: Určitě. Používá hovorovou češtinu, pražské výrazy, ale zároveň i nádherné básnické obraty. Každá postava je navíc charakterizovaná i svou vlastní mluvou. Mluví jinak než vzdělaný doktor a jinak než třeba paní Ruska.

Matěj: To mi dává smysl. Pomáhá to k realističnosti těch postav.

Klára: Přesně. A co se týče formy, jde o epiku, konkrétně soubor třinácti povídek v próze. Vypravěčem je často sám autor, někdy v ich-formě, jindy v er-formě. Popisné části jsou plné přirovnání a personifikací, což dodává textu velkou barvitost.

Matěj: Takže celkově je jeho postoj k těm postavám a jejich chování spíš kritický?

Klára: Většinou ano. Odsuzuje povýšenost, přetvářku, to, čemu říkáme maloměšťáctví, a taky to striktní dělení společnosti na vrstvy. Je to vlastně hluboká sociální sonda, i když podaná s lehkostí.

Matěj: Není to ale jediná jeho sbírka, že? Zmínila jsi jeho pesimismus…

Klára: Správně. Ten se plně projevil v jeho dřívější sbírce Hřbitovní kvítí. Ta vznikla v době Bachova absolutismu a je plná pocitů beznaděje a skepse. Tehdy se ale nesetkala s moc kladným ohlasem, byla až moc ponurá.

Matěj: Takže u čtenářů tehdy víc zabodovala kritika společnosti schovaná v příbězích ze staré Prahy než přímá deprese.

Klára: Dá se to tak říct. Povídky malostranské jsou prostě čtenářsky mnohem přístupnější a vlastně i nadčasové. Ta lidská malost se bohužel moc nemění.

Matěj: To je skvělé shrnutí. Takže od malostranských povídek se teď můžeme posunout k dalšímu velkému jménu české literatury…

Klára: A tím jménem samozřejmě nemůže být nikdo jiný než Jan Neruda. Ten, jehož jméno dnes nese ta nejkrásnější ulička vedoucí k Pražskému hradu.

Matěj: Přesně tak, dům U Dvou slunců. Ale Neruda nebyl jen obyvatel Malé Strany. Byl to básník, novinář, kritik... prostě renesanční člověk své doby.

Klára: Úplně. A je fascinující, jak se jeho osobní život promítal do tvorby. Narodil se v roce 1834, zkoušel studovat práva i filozofii, ale ani jedno nedokončil. Asi to zná spousta studentů.

Matěj: To rozhodně. Takže se vrhnul na psaní?

Klára: Přesně tak. Stal se novinářem, hlavně v Národních listech, a je považován za zakladatele českého fejetonu. Napsal jich prý přes dva tisíce! A byl taky jednou z hlavních postav Májovců, hned vedle Hálka, se kterým se znal už z gymnázia.

Matěj: Ale jeho život prý nebyl žádná idylka. Měl problémy s penězi, nikdy se neoženil, a ke konci života i s alkoholem.

Klára: Bohužel je to tak. A tahle skepse a pesimismus jsou hodně cítit hlavně v jeho básnických začátcích.

Matěj: Tím narážíš na jeho sbírku Hřbitovní kvítí?

Klára: Přesně. Ta vyšla v době Bachova absolutismu a je plná beznaděje a ironie vůči všemu – lásce, společnosti, víře. Tehdejší kritika ji naprosto strhala. Nebyli na to připravení.

Matěj: Takže to byl takový literární punker své doby.

Klára: To je skvělé přirovnání! Ale pak přišel zlom. O dvacet let později vydal Písně kosmické.

Matěj: To je ta slavná sbírka o vesmíru, že? „Jak lvové bijem o mříže...“

Klára: Ano! Tam je najednou obrovský optimismus, víra ve vědu, pokrok a lidstvo. Byla to první sbírka, která se okamžitě vyprodala a udělala z něj uznávaného básníka. Ukazuje to jeho neuvěřitelný rozsah.

Matěj: Od pesimismu ke hvězdám, doslova. A co jeho próza? Tam asi vedou právě Povídky malostranské.

Klára: Jednoznačně. To je jeho nejznámější prozaické dílo a vlastně i vrchol českého realismu.

Matěj: Co je na nich tak výjimečného? Proč je čteme i dnes?

Klára: Protože jsou neuvěřitelně autentické. Neruda v nich čerpal ze vzpomínek na své dětství. Ukazuje nám Malou Stranu v polovině 19. století takovou, jaká opravdu byla. Bez idealizace.

Matěj: Takže žádné romantické procházky, ale spíš každodenní život obyčejných lidí?

Klára: Přesně. Sousedské drby, malé radosti, ale i velká lidská trápení a malost. Postavy jsou dokonale vykreslené, jak zvenku, tak zevnitř. A jazyk je tomu přizpůsobený – je lidový, občas nespisovný, plný archaismů a dokonce německých slovíček, jak se tehdy v Praze mluvilo.

Matěj: To zní jako pohled klíčovou dírkou do minulosti. Je nějaká povídka, která tenhle přístup vystihuje nejlépe?

Klára: Určitě. Skvělým příkladem je povídka „Přivedla žebráka na mizinu“.

Matěj: Ten název zní dost drsně. O co tam jde?

Klára: Hlavní postavou je pan Vojtíšek, takový milý, oblíbený malostranský žebrák. Lidé ho mají rádi, popovídají si s ním, dají mu jídlo a nějakou minci. Žije si vlastně docela dobře.

Matěj: A pak se to pokazí, předpokládám.

Klára: Přesně. Potká jinou žebračku, takzvanou „babu Miliónovou“. Ta mu zřejmě závidí a navrhne mu, ať to „dají dohromady“, tedy ať žebrají spolu. On ji ale odmítne.

Matěj: A to asi neměl dělat, že?

Klára: Vůbec ne. Ona se mu pomstí. Začne o něm šířit pomluvu, že je ve skutečnosti bohatý, že má za vodou dva domy a že žebrá jen z lakomství. A lidé tomu uvěří.

Matěj: Ne! To je strašné.

Klára: Je. Přestanou mu dávat peníze, posmívají se mu, a pan Vojtíšek, který celý život stavěl na své pověsti, to psychicky neunese. Nakonec ho najdou umrzlého na ulici.

Matěj: Páni. Tak to je opravdu silný příběh o tom, jakou moc má pomluva. To je ta lidská malost, o které jsi mluvila.

Klára: Přesně tak. A Neruda tohle mistrovsky zachytil. Ale ne všechny povídky jsou takhle tragické. Některé jsou úsměvné, jiné zase nostalgické, třeba ty, kde vzpomíná na své dětství v první osobě, jako „Svatováclavská mše“.

Matěj: Takže Povídky malostranské jsou takovou mozaikou života. To je skvělé shrnutí. Od drsného realismu Jana Nerudy se teď přesuneme k autorovi, který je známý spíš pro své pohádky a idylický pohled na český venkov.

Klára: Víš, vlastně ještě chvilku u Nerudy zůstaneme. To, jak jsi zmínil tu mozaiku života, mi připomnělo jiný skvělý příklad z Povídek – příběh rodiny Bavorových, kde se ukazuje, jak vrtkavé je společenské postavení.

Matěj: Aha, takže nekončíme tak tragicky? To jsem rád. O co tam jde?

Klára: Hlavní postavou je student Václav. A ten má problém – vyhodí ho z úřadu, protože údajně psal neslušné básničky o prezidentovi.

Matěj: Tak to je nadčasové téma! Básničky o politicích… To muselo rodině pěkně zavařit.

Klára: Přesně tak. Vztahy v celé ulici se okamžitě zamotají a rodina je v podstatě na dně. Jenže pak přijde zvrat jak z Hollywoodu. Paní Bavorová vyhraje v loterii!

Matěj: Počkat, cože? To je neuvěřitelné! Takže peníze všechno vyřešily?

Klára: No jistě. Najednou se s nimi zase všichni chtějí bavit, jejich pověst je napravena a Václav má dost peněz, aby mohl dostudovat. Je to taková ironická tečka za tou malostí.

Matěj: To je dokonalá ukázka pokrytectví. A co ti další dva, které jsi zmiňovala? Ryšánek a Šlégl?

Klára: Jo, to je jen další střípek do mozaiky. Dva štamgasti, kteří spolu léta sedí v hospodě u jednoho stolu… a ani na sebe nepromluví kvůli staré zášti. Prostě Neruda v kostce.

Matěj: Fantastické. Malá Strana jako mikrokosmos celého světa. Tak jo, teď už jsme snad tenhle nerudovský realismus vyčerpali a můžeme se posunout dál.

Klára: No, počkej, ještě úplně neodcházejme. Protože právě tenhle nerudovský realismus se skvěle ukazuje na povídkách o mezilidských vztazích. Konkrétně v té, co se jmenuje „Pan Ryšánek a pan Schlegl“.

Matěj: Aha, ti dva štamgasti, co spolu sedí, ale nemluví. Tam šlo o ženu, že?

Klára: Přesně tak. Jedenáct let ticha! Kdysi se oba ucházeli o stejnou ženu a ona si vybrala pana Šlégla. Ale co je na tom nejlepší... každý večer seděli u stejného stolu v hostinci U Štajniců a tvrdošíjně mlčeli.

Matěj: Jedenáct let? To je nová úroveň mužské hrdosti. Proč si prostě jeden z nich nepřesedl?

Klára: To by přece nešlo, to by znamenalo prohru! Bylo to takové jejich malé bojiště.

Matěj: A jak se to teda vyřešilo? Nebo se takhle ignorovali až do smrti?

Klára: Ne, přišel nečekaný zvrat. Pan Ryšánek jednoho dne nepřišel, protože onemocněl. A panu Šléglovi, tomu silnějšímu a zavalitějšímu, najednou došlo... že mu ten starý morous vlastně chybí.

Matěj: Počkat, takže si na tu svou tichou válku tak zvykl, až se stala součástí jeho denní rutiny?

Klára: Přesně. Uvědomil si, že si na něj za ty roky zvykl. To prázdné místo u stolu mu vadilo víc než Ryšánkova přítomnost.

Matěj: To je vlastně docela dojemné. A uzdravil se?

Klára: Jo, s příchodem jara se vrátil. Ale jak tam tak seděl, zjistil, že si zapomněl tabák do dýmky. A hádej, co se stalo.

Matěj: Neříkej, že mu Šlégl nabídl svůj… Po jedenácti letech?

Klára: Přesně to se stalo. Podal mu svůj tabák, přiznal, že se o něj bál... a bylo po nepřátelství. Stačila taková maličkost k překonání letité zášti.

Matěj: Fantastické. Ukázka toho, jak malicherné naše spory často jsou. A jak málo stačí k usmíření. To nás přivádí k dalšímu velkému tématu Nerudových povídek…

Klára: Přesně tak. A právě tyhle lidské vztahy a charaktery jsou naprostým jádrem povídek. Neruda byl mistr v zachycení takových těch... svérázných postaviček, které dělaly Malou Stranu Malou Stranou.

Matěj: A ne vždycky to byly veselé příběhy, že? Mám na mysli třeba povídku Přivedla žebráka na mizinu.

Klára: To je jeden z nejsmutnějších příběhů. Pan Vojtíšek byl milý, skromný žebrák, kterého měli všichni rádi. Jenže pak odmítl jinou žebračku, bábu Miliónovou.

Matěj: A ta se mu pomstila, viď?

Klára: Přesně. Začala o něm šířit pomluvu, že je ve skutečnosti bohatý a na chudáka si jen hraje. A víš, jak to s klepy bývá... Lidé tomu uvěřili.

Matěj: Takže mu přestali dávat peníze. To je strašné.

Klára: Úplně ho to zničilo. Nakonec ho našli umrzlého na Újezdě. Jedna zlá pomluva ho stála život.

Matěj: Uf. To ukazuje tu odvrácenou, krutou tvář maloměsta. Ale byly tam i komičtější figurky, ne? Jako paní Ruska!

Klára: Ano, paní Ruska z povídky O měkkém srdci paní Rusky. Její specialitou bylo chodit na cizí pohřby a tam nebožtíky nevybíravě pomlouvat.

Matěj: Taková profesionální smuteční drbna. To muselo pozůstalé opravdu „potěšit“.

Klára: No jasně! Nakonec jí zakázali na pohřby chodit. Ale ona se nevzdala. Přestěhovala se k Oujezdské bráně, kudy musel projít každý pohřební průvod, a tam vždycky teatrálně plakala.

Matěj: To je neuvěřitelná postava. A co třeba ti vyloženě podivíni? Jako Doktor Kazisvět?

Klára: To je další skvělý příklad. Doktor Heribert, který nesnášel lidi a odmítal léčit. Ale pak omylem zachránil radu Scheplera před pohřbením zaživa a stal se proti své vůli hrdinou. Přezdívka „Kazisvět“ mu zůstala, protože prý zkazil radost dědicům.

Matěj: Takže i dobrý skutek mohl být na Malé Straně vnímán jako problém. To mi připomíná osud pana Vorla, který si chtěl otevřít obchod.

Klára: Ano. Další tragický příběh o tom, jak těžké bylo pro cizince zapadnout. Sousedé ho nepřijali, a tak k němu nikdo nechodil. Z pouhé snahy zapadnout si koupil pěnovku, ale i to se obrátilo proti němu.

Matěj: Rozneslo se, že má všechno zboží načichlé kouřem...

Klára: A byl konec. Skončil v naprosté chudobě a nakonec se oběsil. Neruda tím skvěle ukazuje, jak uzavřená a někdy i nemilosrdná ta komunita dokázala být.

Matěj: Tyhle postavy jsou tedy vlastně takovými archetypy... Zrcadlem celé společnosti. Ale nejen postavy tvoří atmosféru. Velkou roli hraje i jazyk a prostředí, ne?

Klára: Přesně tak. A právě proto jsou Povídky malostranské tak vděčným materiálem pro filmaře. Ten jazyk a atmosféra se dají skvěle převést na plátno nebo obrazovku.

Matěj: To dává smysl. Takže existují i filmové verze? Předpokládám, že to budou nějaké staré, černobílé filmy, co?

Klára: Trefa! Jedním z nejzásadnějších je film Jiřího Krejčíka z roku 1947, Týden v tichém domě. To je opravdu mistrovské dílo, které zachycuje tu ponurou, poválečnou atmosféru.

Matěj: Páni, 1947... to už je historie. A co něco... barevnějšího?

Klára: Rozhodně. Velmi populární je televizní zpracování Povídky malostranské z roku 1984 od režiséra Pavla Háši. To je takový hvězdně obsazený soubor povídek. Hrají tam legendy jako Květa Fialová, Oldřich Kaiser nebo Josef Somr.

Matěj: Takže to není jeden příběh, ale víc povídek spojených dohromady?

Klára: Přesně tak. Film chytře kombinuje několik motivů a postav. Díky tomu skvěle ukazuje tu mozaiku malostranských osudů, o které jsme mluvili. Zpracoval třeba povídku Slečna Máry nebo Hastrman.

Matěj: Takže co je ten klíčový vzkaz, který bychom si měli z Povídek malostranských odnést?

Klára: Myslím, že je to hlavně ten neuvěřitelně plastický obraz společnosti. Neruda byl mistr v pozorování. Ukazuje nám, že za každými zavřenými dveřmi se skrývá jedinečný lidský příběh plný radostí, ale i tragédií.

Matěj: Je to vlastně takové nadčasové zrcadlo, které funguje i dnes. Skvělé shrnutí. Kláro, moc ti děkuji, že jsi nám Nerudu takhle přiblížila.

Klára: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu.

Matěj: Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou!