Podcast na J.L. Austin: Performativní a konstativní výroky

Kapitoly

Úvod do performativity

Konstativy vs. Performativy

Když se performativ nepovede

Pravidla úspěšné promluvy

Shrnutí a přechod

Když slova konají

Není to tak jednoduché

Druhy selhání

Můj jazyk přísahal, ale srdce ne

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Za deset minut naprosto změníte pohled na to, co dělají slova. Zjistíte, proč věta „Slibuji, že ti pomůžu“ není jen prázdný popis, ale přímá akce, která mění svět. A taky proč, když se nepovede, není „nepravdivá“, ale něco úplně jiného.

Lucie: Přesně tak! Je to jeden z těch „aha“ momentů, který vám otevře oči. Tohle je klíč k pochopení Johna Langshawa Austina.

Vojtěch: Posloucháte Studyfi Podcast. Se mnou je tu jako vždy expertka Lucie.

Lucie: Ahoj Vojto, ahoj všichni.

Vojtěch: Lucie, začněme u toho, co si filosofové mysleli po staletí. Že věty buď popisují realitu, a jsou tedy pravdivé, nebo nepravdivé. Je to tak?

Lucie: Přesně. To je ten základní předpoklad. Věta „Sněží“ je pravdivá, když se podívám z okna a vidím sníh. A nepravdivá, když svítí slunce. Těmto výpovědím, které něco konstatují, říká Austin **konstativy**.

Vojtěch: To zní logicky. Kde je tedy ten háček?

Lucie: Háček je v tom, že spousta vět takhle vůbec nefunguje. Co třeba věta „Křtím tuto loď na jméno Lodička“? Nebo „Sázím stovku, že zítra bude pršet“?

Vojtěch: Hmm, tam se těžko hodnotí pravda nebo lež. Tím, že to řeknu, to přece dělám.

Lucie: Přesně! Tím, že to vyslovíš za správných okolností, vykonáváš daný akt. Ty věty nic nepopisují, ony jednají. A právě těm Austin říká **performativy**.

Vojtěch: Takže performativy jsou věty, kterými něco děláme. Konstativy jsou věty, kterými něco popisujeme. Je to takhle jednoduché?

Lucie: V jádru ano. Ale ta hranice není vždycky ostrá. Dlouho se myslelo, že všechno, co není jasný popis, je nějaké „pseudo-tvrzení“. Třeba etické výroky jako „Krást je špatné“.

Vojtěch: Ty přece nepopisují fakt jako „Tráva je zelená“. Co tedy dělají?

Lucie: Můžou vyjadřovat emoci, nebo se snaží ovlivnit chování druhých. Říká se tomu „deskriptivní klam“ — tedy omyl, že každá věta musí něco popisovat. Austin nám ukázal, že jazyk má mnohem víc funkcí.

Vojtěch: Dej mi ještě nějaký příklad performativu, ať to máme jasné.

Lucie: Určitě. Třeba když u soudu řekneš „Přísahám“. Nebo když oddávající řekne „Prohlašuji vás za manžele“. Nebo i obyčejné „Omlouvám se“.

Vojtěch: Tím se nepopisuju, jak se omlouvám, já se prostě omlouvám. Chápu.

Lucie: Přesně! Trefil jsi hřebíček na hlavičku. To je ta akce.

Vojtěch: Dobře, takže konstativy můžou být pravdivé, nebo nepravdivé. Ale co performativy? Když řeknu „Slibuji, že ti vrátím peníze“, ale nemám to v úmyslu, je můj slib nepravdivý?

Lucie: A to je ta klíčová otázka! Austin říká, že ne. Není nepravdivý. Je prostě… nezdařený. Nebo zneužitý. Ale ten akt slibu proběhl.

Vojtěch: Počkat, to je divné. Takže i když lžu, tak jsem ten slib dal?

Lucie: Přesně tak. Ty jsi neselhal v popisu svého záměru. Ty jsi selhal v upřímnosti toho slibu. Ten slib existuje, ale je „neuprímný“. Není to „nepravdivé tvrzení“, ale „špatný“ čin.

Vojtěch: Takže to není lež ve smyslu „řekl jsem něco, co není pravda“?

Lucie: Není. Je to spíš podvod. Tvá slova tě zavazují, i když jsi je nemyslel vážně. Slib jsi dal. Teď jsi jen slibující, který ho nehodlá dodržet.

Vojtěch: Aha! Takže u performativů neřešíme osu pravda-nepravda, ale spíš osu úspěch-nezdar?

Lucie: Ano! To je ono. A Austin definoval několik pravidel, podle kterých se ten úspěch řídí.

Vojtěch: Dobře, jaká pravidla to jsou? Co všechno se může pokazit?

Lucie: Austin je dělí do dvou hlavních kategorií. Nazvěme je pravidla A a B proti pravidlům Γ (gama).

Vojtěch: To zní trochu jako z řecké mytologie.

Lucie: Trochu. Ale je to logické. Když porušíš pravidla A nebo B, akt se vůbec neuskuteční. Je neplatný, nulitní.

Vojtěch: Jako třeba?

Lucie: Třeba když náhodný člověk na ulici zakřičí „Prohlašuji vás za manžele“. Nemá k tomu pravomoc. Takže žádná svatba neproběhla. Nebo když se snažíš rozvést s někým, s kým nejsi ženatý.

Vojtěch: Jasně, to dává smysl. Akt se prostě nestal.

Lucie: A pak jsou tu pravidla Γ. Když porušíš je, akt sice proběhne, ale je to zneužití procedury. Je „nezdařený“ v tom smyslu, že je neuprímný.

Vojtěch: A to je ten můj falešný slib, že?

Lucie: Přesně. Slib jsi dal, akt proběhl. Ale protože jsi neměl v úmyslu ho splnit, zneužil jsi ten akt. Bylo to od tebe neupřímné, špatné. Ale slib jako takový ve světě existuje.

Vojtěch: Takže si to shrňme. Austin rozlišil dva typy výpovědí. Konstativy, které popisují svět a jsou pravdivé nebo nepravdivé.

Lucie: Správně.

Vojtěch: A performativy, kterými ve světě jednáme – slibujeme, křtíme, sázíme se. A tyhle nejsou pravdivé nebo nepravdivé, ale úspěšné, nebo neúspěšné.

Lucie: A ten neúspěch může mít dvě hlavní podoby. Buď je akt úplně neplatný, protože nebyly splněny podmínky…

Vojtěch: …jako svatba oddaná účetním…

Lucie: Přesně. Anebo je akt platný, ale zneužitý, protože jsme nebyli upřímní, jako u falešného slibu. A to je ten zásadní posun v pohledu na jazyk.

Vojtěch: Super. Myslím, že teď už je ten rozdíl křišťálově jasný. Ale co se stane, když se ta hranice mezi popisem a jednáním začne stírat? To je něco, co Austin řešil dál, že?

Lucie: Přesně tak. Později došel k tomu, že vlastně každá promluva má v sobě kus obojího. Ale to už je téma na další část.

Vojtěch: Takže jsme si ukázali, jak slova dokážou budovat světy... ale co když se to celé pokazí? Co když ta slovní magie prostě nezafunguje?

Lucie: Přesně tak, Vojto. To je skvělý přechod k našemu poslednímu tématu. Dostáváme se k jádru věci – k praxi a selhání takzvaných performativních výpovědí.

Vojtěch: Připomeňme si to. Performativ je, když něco říct znamená zároveň to i udělat.

Lucie: Ano. Když řeknu: „Sázím se s tebou o stovku, že zítra bude pršet,“ tak tím nepopisuju, že se sázím. Já se tou větou prostě sázím. Je to ten samotný akt.

Vojtěch: Nebo slavné „Ano“ na svatbě. Tím neinformujete oddávajícího, že si někoho berete... vy si ho tím berete!

Lucie: Přesně! A všimni si, že na takové věty nemůžeš odpovědět „to je pravda“ nebo „to je lež“. Bylo by to absurdní.

Vojtěch: Jasně. Když řekneš „Sázím se“, tak nemůžu říct „Lžeš!“. Můžu tu sázku přijmout nebo odmítnout, ale nemůžu zpochybnit pravdivost toho, co říkáš.

Lucie: Přesně. A proto pro ně filozof John Austin zavedl speciální termín – performativ. Je odvozený z anglického „to perform“, což znamená vykonat. Protože tyhle výpovědi vykonávají činy.

Vojtěch: Zní to skoro jako superschopnost. Prostě řeknu pár slov a změní se realita. Vezmu si někoho, pojmenuju loď, vyhlásím válku... To chci!

Lucie: No, počkej, není to tak jednoduché. Není to žádné kouzelné zaříkávadlo. Aby performativ fungoval, musí být splněna spousta podmínek.

Vojtěch: Aha, takže je v tom háček. Jaké podmínky?

Lucie: Musí existovat nějaká přijatá procedura. A okolnosti musí být, jak říká Austin, „přiměřené“.

Vojtěch: Co to znamená v praxi?

Lucie: Tak třeba, abych mohla pokřtít loď, nestačí jen rozbít o ni lahev a něco zakřičet. Musím být osobou, která je k tomu určená.

Vojtěch: Takže když zítra půjdu do přístavu, najdu si loď, bouchnu o ni lahev limonády a zakřičím „Křtím tě na jméno Studyfi!“... tak se nic nestane?

Lucie: Přesně. Kromě toho, že na tebe budou koukat jako na blázna, tak se ta loď prostě jmenovat Studyfi nebude. Tvůj akt bude neplatný, neúčinný. Austin by řekl, že je „nulitní“.

Vojtěch: A taky by to byla, jeho slovy, „příšerná ostuda“.

Lucie: To rozhodně. Prostě, samotná slova nestačí. Je potřeba správný kontext, správní lidé a správný postup.

Vojtěch: Dobře, takže jedna možnost selhání je, že nejsem ta správná osoba. Existují i jiné druhy... jak to nazval? „Nezdarů“?

Lucie: Ano, „nezdary“ nebo „neštěstí“. A je jich celá řada. Austin je docela puntičkářsky třídí. Pro začátek ale říká, že musíme pár věcí vyřadit.

Vojtěch: Jakých?

Lucie: Tak například případy, kdy tě někdo k nějakému slibu donutí. Nebo když to řekneš omylem. To jsou obecné problémy jakéhokoliv jednání, nejen mluvení.

Vojtěch: A co když to nemyslím vážně? Třeba když herec na jevišti v roli kněze řekne „prohlašuji vás za muže a ženu“?

Lucie: To je další skvělý příklad toho, co Austin dává stranou. Říká, že tohle je jazyk použitý „nevážně“, paraziticky na jeho normálním užití. Herci na jevišti doopravdy nikoho neoddávají.

Vojtěch: A co když... mě ten druhý prostě neslyší? Nebo mi nerozumí?

Lucie: I to je forma nezdaru. Abych ti mohla něco platně slíbit, musíš mě slyšet a pochopit, že ti dávám slib. Jinak jsem se o to možná jen pokusila, ale akt se nezdařil.

Vojtěch: Teď mě napadá jedna zásadní věc. Co když to všechno udělám správně... správné místo, správná slova, všichni mě slyší... ale vnitřně to tak necítím?

Lucie: To je přesně ta nejzajímavější námitka! Ta myšlenka, že slova jsou jen vnějším znakem nějakého vnitřního, duševního aktu.

Vojtěch: Přesně. Že to opravdové „Ano“ se odehraje v mé hlavě nebo v srdci, a ta slova jsou jen... formalita.

Lucie: Austin tuhle myšlenku naprosto rozcupoval. Cituje u toho antickou tragédii, kde postava jménem Hippolytos říká: „Můj jazyk přísahal, avšak mé srdce nikoli.“

Vojtěch: To je dokonalá výmluva pro cokoliv! „Slibuju, že ti pomůžu s úkolem... ale v srdci ne.“

Lucie: Přesně! Austin říká, že tahle myšlenka, která se tváří hrozně morálně a hluboce – „slib je přece vnitřní duchovní akt!“ – ve skutečnosti otevírá dveře podvodníkům a lhářům.

Vojtěch: Dává jim perfektní alibi. „Ano, řekl jsem ‚ano‘ u oltáře, ale vnitřně jsem to tak nemyslel, takže se to nepočítá.“

Lucie: Přesně tak. Pro Austina je to jednoduché. Když jsi za správných okolností řekl „Slibuji“, tak jsi prostě slíbil. Zavázal ses. To, jestli jsi u toho vnitřně prožíval ohňostroj upřímnosti, je jiná věc.

Vojtěch: Takže ten slib platí, i když jsem neupřímný?

Lucie: Ano, slib platí. Jen je to od tebe zneužití té procedury. Další typ „nezdaru“. Akt proběhl, ale byl vadný, protože byl neupřímný. Ale nemůžeš se z něj vyvléct tvrzením, že „se vlastně nestal“.

Vojtěch: Páni. Takže to, co na první pohled vypadalo jako jednoduchá filozofická hříčka, má obrovské dopady na to, jak chápeme sliby, smlouvy, zákony... vlastně celou společnost.

Lucie: Přesně tak. To je na Austinovi to geniální. Ukazuje nám, že mluvení není jen pasivní popisování světa. Je to aktivní konání, které ten svět tvoří a mění. A jako každé konání, má svá pravidla a může se pokazit.

Vojtěch: A klíčové je pamatovat na ty dvě věci. Zaprvé, aby slova něco udělala, musí být splněny vnější podmínky. A zadruhé, nemůžeme se vymlouvat na nějaký tajný „vnitřní stav“, abychom se vyvlékli ze závazků, které jsme slovy přijali.

Lucie: To je perfektní shrnutí. The key takeaway here is, že naše slova mají reálnou váhu a reálné následky. A pochopit, jak fungují, je vlastně návod, jak se lépe a zodpovědněji pohybovat ve světě.

Vojtěch: Skvělé. Tak to byl náš ponor do filozofie jazyka s Johnem Austinem. Doufáme, že vám to otevřelo nové pohledy na sílu slov, která denně používáte. Bylo to fascinující, Lucie, moc děkuju.

Lucie: Já děkuju tobě, Vojto. A hlavně děkujeme vám, našim posluchačům, že jste s námi dnes byli.

Vojtěch: Přesně tak. Tohle byl Studyfi Podcast. Učte se chytře, přemýšlejte do hloubky a mějte se krásně. Na slyšenou příště!

Lucie: Na slyšenou!