Podcast na Identita Vezo: Performativita a ethnoteorie

Kapitoly

Záludná otázka u maturity

Problém s etnickou nálepkou

Kdo tedy jsou Vezo?

Vezo nejsou druh lidí

Identita jako činnost

Místo určuje, kým jsi

Stejní, a přesto odlišní

Znaky na těle

Identita, která mizí

Identita jako performance

Osobnost bez historie

Život v přítomnosti

Identita jako praxe

Zvyk je železná košile

Pole na útesu

Dva světy, dva způsoby

Kánoe versus kráva

Jíst jako Kalanoro

Identita jako činnost

Život bez historie

Síla a slabost skupiny

Vytvoř si svůj příběh

Přepis

Kristýna: Představte si, že sedíte u maturity z občanky a dostanete otázku: „Definujte etnickou skupinu na příkladu lidu Vezo z Madagaskaru.“ Zní to jednoduše, že? Ale pozor. Je to chyták, na kterém se nachytá skoro každý.

Lukáš: Přesně tak. Protože za deset minut pochopíte, proč identita Vezo funguje úplně jinak, než jak jste se to učili ve škole. A jak na téhle záludné otázce získat jedničku.

Kristýna: Tohle je Studyfi Podcast.

Kristýna: Dobře, Lukáši, pojďme na to. Kdo jsou tedy Vezo a proč jsou takovým oříškem?

Lukáš: Vezo jsou lidé žijící na západním pobřeží Madagaskaru. Problém nastal, když se je evropští etnografové a koloniální úředníci snažili zařadit do nějaké přehledné etnické škatulky. Prostě jim to nesedělo.

Kristýna: Jako když se snažíte nacpat čtverec do kulaté díry?

Lukáš: Perfektní přirovnání. Badatelé vycházeli z naší západní představy, že etnicita je něco daného narozením. Prostě jste Čech, Němec nebo třeba Masikoro, protože se do té skupiny narodíte. Zdědíte původ, jazyk, kulturu.

Kristýna: To zní logicky. Tak v čem byl u Vezo problém?

Lukáš: Problém byl v tom, že „vezoství“ se nedědí. Zjistili, že když se někdo z Vezo odstěhoval z pobřeží do vnitrozemí a začal se živit zemědělstvím, přestal být Vezo a stal se Masikoro.

Kristýna: Počkat, cože? Jen tak? To jako by se Pražák přestěhoval na Moravu a stal se z něj Valach jen proto, že začal pást ovce?

Lukáš: V podstatě ano! A funguje to i naopak. Proto byli badatelé tak zmatení. Podle jejich logiky Vezo nemohli být „skutečnou etnickou skupinou“, protože jejich identita nebyla stálá a fixní.

Kristýna: Tak jak sami sebe definují Vezo, když ne původem?

Lukáš: To je to jádro pudla. Když se jich antropoložka Rita Astuti ptala, kdo jsou, odpověď byla naprosto jasná a konzistentní: Vezo jsou „lidé, kteří zápasí s mořem a žijí na pobřeží“.

Kristýna: Takže je to o činnosti a místě? Ne o krvi a předcích?

Lukáš: Přesně. Jejich identita je definována tím, co dělají – rybaří, plaví se na moři – a kde žijí. Své sousedy, Masikoro, definují úplně stejně, jen opačně. Masikoro jsou ti, co žijí ve vnitrozemí, pěstují rýži a chovají dobytek.

Kristýna: Takže je to vlastně popis práce, ne etnická příslušnost.

Lukáš: Bingo! Je to o životním stylu, o každodenní činnosti. Není to o tom, kým ses narodil, ale co právě teď děláš, abys přežil a žil.

Kristýna: Tohle je fascinující. Takže teoreticky… bych se i já mohla stát Vezo?

Lukáš: Přesně k tomu se dostáváme. Když se antropoložka vyptávala, jak je možné, že lidé z různých rodů mohou být Vezo, dostala klíčovou odpověď: „Vezo tsy karazan’olo.“

Kristýna: A to znamená…?

Lukáš: Znamená to „Vezo nejsou druh lidí“. Slovo „karaza“ znamená druh nebo typ, jako třeba druh ryby. A je odvozené od slova „raza“, což jsou předkové. Být „karaza“ znamená mít nějakou vrozenou, neměnnou podstatu, danou původem.

Kristýna: Chápu. Takže když říkají, že nejsou „druh lidí“, říkají tím, že jejich identita není vrozená. Není to jako být makrela. Makrela se nemůže rozhodnout, že bude pstruh.

Lukáš: Lepší příklad bych nevymyslel! A přesně proto se kdokoli může stát Vezo. Být Vezo není věc původu. Je to dovednost. Je to proces.

Kristýna: Dobře, tak jak ten proces „stávání se Vezo“ vypadá v praxi?

Lukáš: Ta antropoložka to popsala na třech skvělých příkladech. Zaprvé, na sobě. Když tam přijela, byla „vazaha“, běloška. Ale protože s nimi začala jezdit na moře, lidé říkali: „Hele, ta slečna je Vezo!“

Kristýna: Protože dělala to, co dělají oni.

Lukáš: Přesně. Zadruhé, příklad Masikoro, který se přestěhuje z vnitrozemí na pobřeží. Nemá tam pole, tak ho švagři vezmou na moře. Učí se lovit, zacházet se sítí, řídit kánoi. A jak se to učí a dělá to, stává se Vezo.

Kristýna: A ten třetí příklad?

Lukáš: Děti. Ani děti narozené rodičům Vezo nejsou automaticky Vezo. Jsou to jen „malí Vezo“. Jejich školou je moře. Teprve když se naučí plavat, když se nebojí vody, když zvládnou loďku… pak se z nich stávají skuteční Vezo.

Kristýna: Takže „vezoství“ je něco, čeho musíš aktivně dosáhnout a udržovat to. Není to pasivní stav.

Lukáš: Ano. Identita je tu sloveso, ne podstatné jméno. Je to neustálá činnost, která tě dělá tím, kým jsi. Tento proces se nazývá „mahavezo“ – doslova „činit Vezo“.

Kristýna: Takže to celé vlastně stojí na jednoduchém principu: kde žiješ, to děláš. A co děláš, tím jsi. Je to tak?

Lukáš: Perfektní shrnutí. Je to takový geo-determinismus v praxi. Místo, kde se nacházíš, ti dává prostředky k obživě a nutí tě naučit se určité dovednosti. A tyto dovednosti formují tvou identitu.

Kristýna: Takže zpátky k té maturitní otázce. Jaká by byla ta jedničková odpověď?

Lukáš: Správná odpověď by byla, že Vezo jsou příkladem identity, která není etnická v západním slova smyslu. Jejich identita není primordiální, daná narozením a původem, ale je performativní a situační.

Kristýna: Páni, „performativní a situační“, to zní chytře.

Lukáš: Znamená to prostě, že je založená na činnosti (performanci) a místě (situaci). Není to o tom, kým jsi byl včera, ale co děláš dnes. Je to identita v neustálém pohybu, stejně jako moře, na kterém žijí.

Kristýna: Takže abychom to shrnuli: u Vezo nezáleží na rodokmenu, ale na tom, jestli umíš zacházet s pádlem. To je naprosto skvělý pohled na to, jak může identita fungovat. Díky, Lukáši.

Lukáš: Přesně tak. A co je na tom ještě zajímavější, je, jak se tyhle dvě identity, Vezo a Masikoro, vlastně navzájem definují. Nejsou to jen dvě skupiny vedle sebe.

Kristýna: Jak to myslíš? Jako že jedna potřebuje druhou, aby věděla, kým je?

Lukáš: V podstatě ano. Jsou vnímáni jako „stejní, ale přesto odlišní“. Jsou stejní v tom, že jejich identita vzniká analogicky – tím, co dělají a kde žijí. A jsou odlišní, protože dělají úplně jiné věci na úplně jiných místech.

Kristýna: Moře versus buš. Rybář versus zemědělec.

Lukáš: Přesně. A to vytváří i vzájemnou závislost. Vezo potřebují zemědělské produkty od Masikoro a Masikoro zase ryby od Vezo. Nemohou bez sebe existovat, i když jsou definováni jako protiklady.

Kristýna: Takže jejich odlišnost je vlastně základem jejich spolupráce. To je chytré. A jak se to projevuje v běžném životě? Jsou to jenom ty činnosti?

Lukáš: Nejenom činnosti. Identita se jim doslova zapisuje do těla. A to je na tom to nejlepší.

Kristýna: Do těla? Jako tetování?

Lukáš: Ne, ještě přirozeněji. Když mi Vezo vysvětlovali, že „nejsou druh lidí“, často mi ukazovali svoje ruce. Muži měli dlaně plné jizev od lan a sítí. To byly jejich „znaky, že jsou Vezo“.

Kristýna: Páni. A co ženy?

Lukáš: Ty mi naopak řekly, ať se podívám na ruce žen Masikoro. Ty mají u kořene palce mozoly od drcení kukuřice. Znakem ženy Vezo je právě absence těchto mozolů.

Kristýna: Takže i to, co na těle *nemáš*, tě definuje.

Lukáš: Přesně tak! A ještě je tu chůze. Vezo mají specifickou techniku chůze v písku, aby se nebořili. Když pak přijdou do vnitrozemí, na pevnou zem, chodí pořád stejně a hned mají puchýře.

Kristýna: Počkat, takže když se jim udělají puchýře, je to důkaz, že jsou Vezo?

Lukáš: Ano! Moji přátelé byli nadšení, když jsem se po výletu do vnitrozemí vrátila s nohama plnýma puchýřů. Až to pro ně byl ten pravý důkaz, že se stávám jednou z nich.

Kristýna: Tak to je ten nejzvláštnější přijímací rituál, o jakém jsem kdy slyšela.

Lukáš: Ale teď to nejdůležitější – tyhle znaky nejsou trvalé. Stejně jako identita sama.

Kristýna: Cože? Takže jizvy a mozoly mohou zmizet?

Lukáš: Jistě. Když rybář kvůli dešťům dlouho nevypluje na moře, kůže na rukou mu změkne. Když pak začne znovu, je náchylnější ke zranění. Musí si své „znaky“ znovu zasloužit.

Kristýna: A co ty ženy s mozoly?

Lukáš: Jednou byl nedostatek rýže a ženy Vezo musely drtit kukuřici. Po pár dnech mi ukazovaly ruce a říkaly: „Podívej, stáváme se Masikoro.“ Začal se jim tvořit mozol.

Kristýna: To je neuvěřitelné. Tělo je tedy jako plátno, na které se neustále maluje přítomností. To, co jsi dělal včera, už dnes neplatí.

Lukáš: Přesně jsi to vystihla. Je to aktivní odmítání minulosti. Nejsi determinován svým původem, svým dědictvím. Jsi tím, co děláš právě teď. A tohle popírání síly minulosti se u nich projevuje i v mnohem větším měřítku...

Kristýna: V jakém třeba?

Lukáš: Třeba v jejich vyprávění o vztahu s vládci mocného království Sakalava, které jim kdysi vládlo. Ale to je zase další fascinující příběh.

Kristýna: Ten příběh o království Sakalava zní skvěle, na ten se těším! Ale ještě než se k němu dostaneme, chci se vrátit k tomu, co jsi říkal. Že „jsi tím, co děláš právě teď“. To zní... radikálně.

Lukáš: Je to tak. A to je jádro jejich identity. Být Vezo není něco, co máš v sobě vrozené. Není to esence. Je to performance. Je to neustálé představení.

Kristýna: Takže to není jako... rodokmen? Nebo nějaká vnitřní vlastnost, kterou prostě máš?

Lukáš: Vůbec ne. Antropologové to srovnávají třeba s pojetím v hinduismu, kde tvé činy jen potvrzují, kým už jsi. Nebo s aristokraty v Luwu, kteří mají vrozenou „bílou krev“ a jejich chování to jen ukazuje světu.

Kristýna: Aha, takže u nich je to jako když máš superhrdinskou schopnost a tvé činy jen dokazují, že ji máš.

Lukáš: Přesně tak! Skvělá analogie. Ale u Vezo je to jinak. Tady ty činy tu superhrdinskou schopnost teprve *vytvářejí*. Nejsi Vezo a pak jdeš na moře. Jdeš na moře, a *tím* jsi Vezo.

Kristýna: Wow. To znamená, že jejich identita nemá žádné... nánosy? Žádnou historii, která by je definovala?

Lukáš: Přesně. Antropoložka Rita Astuti to popsala jako „transparentní“ osobnost. Není tam žádná usazenina z minulosti, která by se časem ukládala. Každý den začínáš znovu.

Kristýna: Takže kdybych chtěla zjistit, jestli je někdo Vezo, nemůžu se mu podívat do občanky... musím se dívat na jeho ruce a na to, co právě dělá?

Lukáš: Bingo! Hledala bys to „uvnitř“ a nic bys nenašla. To kouzlo je „venku“, v akci. V tom neustálém procesu transformace. Jejich osobnost nemá historii v našem slova smyslu.

Kristýna: Minulost se prostě neustále ztrácí. To je neuvěřitelné.

Lukáš: Je to tak. Stanete se Vezo, když začnete dělat věci jako Vezo. A přestanete jím být, když se přestěhujete do vnitrozemí a začnete farmařit. Je to takhle dynamické.

Kristýna: To je obrovský rozdíl oproti tomu, jak chápeme etnicitu my, že? My se pořád odvoláváme na původ, na dědictví, na to, „odkud jsme“.

Lukáš: Naprosto. Naše „etnické“ skupiny, jak je popsal třeba Charles Keyes, jsou definovány původem. Jsou to takové skupiny, které mají minulost, přítomnost i budoucnost a existují tak trochu mimo čas. Minulost je pro ně klíčová.

Kristýna: Zatímco pro Vezo... minulost vlastně neexistuje? Nebo spíš, není důležitá pro to, kým jsou teď?

Lukáš: Přesně. Tím, že říkají „nejsme druh lidí“, vlastně popírají, že by je definoval původ. Žijí naplno v přítomnosti.

Kristýna: To je fascinující. Člověk je svobodný od své minulosti, ale zároveň musí svou identitu každý den znovu a znovu potvrzovat svými činy. To je docela zodpovědnost.

Lukáš: Je to tak. Ale zároveň je to obrovská svoboda. A právě tahle dynamika se projevuje i v tom, jak vnímají své vlastní tělo a prostředí, ve kterém žijí. Ale to už se dostáváme k dalšímu tématu...

Kristýna: Dobře, tak pojďme na to. Jak přesně souvisí ta svoboda od minulosti s naším tělem a prostředím?

Lukáš: Skvělá otázka. Antropoložky Jocelyn Linnekinová a Lin Poyerová na to hezky navazují. Říkají, že kulturní identity nejsou jen vrozené, ale hlavně jsou vytvářené. Vznikají na základě praxe – tedy toho, co děláme.

Kristýna: Takže „jsem to, co dělám“, a ne nutně „jsem to, odkud pocházím“. Chápu to správně?

Lukáš: Přesně tak! Dám ti konkrétní příklad. Na Madagaskaru existuje termín „fomba“. Znamená to prostě „způsob dělání věcí“. Ať už jde o rybaření, vaření nebo třeba vázání uzlů na kánoi.

Kristýna: A v tom se liší? V uzlech na lodi?

Lukáš: Přesně v tom. V jedné vesnici připevňují oba stěžně do trupu. V sousední vesnici ale ten druhý vážou speciálním uzlem. A víš, co je nejlepší?

Kristýna: Povídej.

Lukáš: Když se jich antropoložka ptala proč, neřekli, že je to lepší nebo efektivnější. Prostě odpověděli: „Protože jsme tak zvyklí.“ Tomu říkají „fa zatsy“, zvyknout si.

Kristýna: Takže oni se přizpůsobí zvyku místa, kam přijdou. Prostě „skočí“ do nových způsobů a ty staré nechají být.

Lukáš: Ano. Minulost nemá velký vliv. A teď ten nejextrémnější příklad – lid Kainantu z Nové Guineje.

Kristýna: Počkat, cože? Pole na útesu? To zní jako hodně špatný vtip.

Lukáš: Antropolog James Watson si to taky myslel. Když se ptal místních, proč by to někdo dělal, odpověděli mu, že ho to tak nejspíš naučili jeho předkové. Ukázalo se, že majitel pole byl uprchlík. Přinesl si s sebou prostě „své staré způsoby“.

Kristýna: Takže pro ně je identita prostě soubor zvyků. „Jiní lidé dělají jiné věci.“ To je vlastně geniálně jednoduché.

Lukáš: Přesně. Identita jako sada dovedností, které můžeš opustit a naučit se nové. Ale to, jak se tyhle praktiky stávají téměř součástí DNA celé skupiny, to je další fascinující téma.

Kristýna: A jak se tedy tyhle praktiky stávají... no, tou součástí DNA skupiny? Máš nějaký konkrétní příklad?

Lukáš: Jasně. Skvělý příklad jsou dvě skupiny z Madagaskaru — Vezo a Masikoro. Jedni jsou rybáři na pobřeží, druzí zemědělci ve vnitrozemí. A jejich způsob života je od základů jiný.

Kristýna: Takže klasika, rybáři versus farmáři. V čem je ten rozdíl tak zásadní?

Lukáš: Není to jen o tom, co dělají, ale jak o tom přemýšlí. Vezo svému způsobu obživy říkají „mitindroke“, což se dá přeložit jako „shánění potravy“. Není to o technologii, ale o principu.

Kristýna: A ten princip je...?

Lukáš: Okamžitost. Jdeš ven, něco vidíš, něco chytíš. Je to každodenní aktivita. Naopak Masikoro jako zemědělci musí čekat, až jim úroda vyroste. Plánují.

Kristýna: Takže jedni žijí pro dnešek a druzí pro zítřek. To je docela velký rozdíl v myšlení.

Lukáš: Přesně tak. Vezo nemají půdu, která by se dědila. Masikoro naopak ano, půda je spojuje s minulostí. Jejich životy se točí kolem úplně jiných časových os.

Kristýna: Ta pomíjivost u Vezo musí být vidět i na jejich věcech, ne?

Lukáš: Perfektní postřeh. Jejich kánoe jsou toho dokonalým symbolem. Vydrží tak dva roky, jsou lehké, křehké, pro jednoho nebo dva lidi. Jsou stavěné na malý, denní úlovek.

Kristýna: Takže jejich hlavní nástroj vlastně zrcadlí celý jejich životní styl.

Lukáš: Ano. A mají o tom skvělý vtip. Říkají, že kdyby se Masikoro pokusil vydlabat kánoi, vyrobil by „kraví kánoi“... tedy žlab na krmení dobytka.

Kristýna: Rozumím! A na moři by se s ní asi daleko nedostal.

Lukáš: Utopil by se, přesně jak říkají Vezo. A naopak, Vezo by prý nikdy nemohli být farmáři. Hlídali by pole, ale jakmile by slyšeli, že ryby berou, všeho by nechali a utíkali k moři. A ptáci by jim sezobali celou úrodu.

Kristýna: Takže ty dva světy jsou prostě profesně nekompatibilní.

Lukáš: A nejen profesně. Vezo o sobě sami říkají, že „nemají rozum“. Vydělají peníze, ale hned je utratí. Najdou je v moři a tam je i nechají, obrazně řečeno.

Kristýna: To zní... dost bezstarostně. A jak se to projevuje třeba v jídle?

Lukáš: To je na tom to nejlepší. Sami to přirovnávají k lesním stvořením zvaným kalanoro. „Jíst jako kalanoro“ znamená sníst k obědu úplně všechno a vůbec nemyslet na večeři.

Kristýna: Takže večer kručí v břiše, ale oběd byl skvělý.

Lukáš: Přesně. Vezo mají pověst, že jedí skvělá a chutná jídla. Masikoro mají sice dostatek rýže a kukuřice, ale k tomu jen „chudé přílohy“ jako listy nebo trávu.

Kristýna: Takže jedni mají jistotu a druzí požitek. Plánování versus okamžitá radost. To je fascinující kontrast.

Lukáš: Přesně. A teď to nejdůležitější. I když jsou tyhle dva způsoby života naprosto neslučitelné... pro lidi, kteří je žijí, to neplatí. Ten rozdíl je v tom, co dělají, ne v tom, kým jsou.

Kristýna: Počkej, takže když říkáš, že rozdíl je v tom, co dělají, ne v tom, kým jsou... znamená to, že jejich identita není něco, s čím se narodí? Není to jako nějaká neměnná esence, kterou máš navždy?

Lukáš: Přesně tak! A to je na tom to nejdůležitější pro pochopení. Být Vezo není něco, co máš v krvi nebo v rodném listě. Je to neustálý proces, je to dovednost. Musíš jednat jako Vezo, abys byl Vezo. Každý den.

Kristýna: To je fascinující. Takže kdyby někdo z nich... já nevím, odjel do města, začal pracovat v kanceláři a na moře se už nikdy nevrátil, tak by technicky přestal být Vezo? To zní trochu jako ztráta občanství.

Lukáš: Je to přesně tak. Možná ještě radikálnější. Jejich identita existuje jen a pouze v přítomnosti. Není to o minulosti, o slavných předcích. Je to o tom, jestli dnes umíš ovládat loď a chytat ryby. Musíš být doslova formován a zjizven mořem, abys ‚byl‘ Vezo.

Kristýna: Páni. Takže oni se v podstatě zbavují celé své minulosti. Každý den začínají s čistým štítem. To musí být neskutečně osvobozující, ale zároveň i trochu děsivé, ne?

Lukáš: Přesně. Žádné ‚vazby a pouta‘, které by jim historie vnucovala. Zůstávají bezpečně v přítomnosti. Představ si tu svobodu... ale i tu zodpovědnost. Každý den si musíš svou identitu znovu ‚odpracovat‘.

Kristýna: To je silná myšlenka. Úplný opak naší kultury, kde se pořád ohlížíme zpátky. Definuje nás, odkud jsme, jakou školu jsme vystudovali... samá minulost. Oni se definují tím, co dělají právě teď.

Lukáš: Ano. A právě v tomhle je ten klíčový poznatek pro každého studenta. Nemusíš být definován svými minulými neúspěchy. Každý den je nová příležitost ‚být‘ úspěšným studentem tím, že se prostě učíš. Že to děláš.

Kristýna: Dobře, tohle si musím nechat projít hlavou. Ale chápu, jak to souvisí s motivací. Takže tato svoboda od minulosti... má to nějaký háček?

Lukáš: Má. A velký. Tahle neustálá přítomnost je jejich největší síla, ale zároveň i největší slabina v dnešním světě. A to nás přivádí k našemu dalšímu tématu...

Kristýna: Dobře, největší slabina? Jak to souvisí s antropologií? Zní to jako dva úplně jiné světy.

Lukáš: Právě naopak, je to ten samý svět. Antropologové jako třeba Clifford Geertz zjistili, že skupiny si neustále vytvářejí svou identitu a své tradice. Často si myslíme, že jsou prastaré, ale ve skutečnosti vznikly nedávno.

Kristýna: Takže ta naše „odvěká rodinná tradice“ hádat se o recept na bramborový salát je možná jen z devadesátek?

Lukáš: Dost možná! Ale teď vážně. Ta skupinová identita je obrovská síla. Dává ti pocit sounáležitosti a bezpečí. Ale je to i slabina. Nutí tě chovat se podle nepsaných pravidel, abys zapadl.

Kristýna: Chápu. Takže pokud je moje „skupina“ ta, co říká „matika je prostě těžká a já na ni nemám“, tak se toho budu podvědomě držet.

Lukáš: Přesně. Uvěříš tomu příběhu. A to je ta největší past, o které mluvíme.

Kristýna: Takže jak z toho ven? Jaký je ten finální, klíčový vzkaz pro studenty, kteří nás teď poslouchají?

Lukáš: Je to vlastně prosté. Uvědom si, že nejsi jen pasivním členem nějaké skupiny s předem daným osudem. Každý den, každou hodinou učení, si píšeš svůj vlastní příběh. Jsi autor, ne jen postava.

Kristýna: To je skvělý závěr. Takže klíčem je aktivní svoboda. Svoboda od minulosti, od nálepek, od cizích očekávání.

Lukáš: Přesně tak. Tvoje hodnota není v tom, co sis o sobě myslel včera, ale v tom, co pro svůj úspěch uděláš právě teď.

Kristýna: Lukáši, moc ti děkuju. Tohle bylo neuvěřitelně inspirativní. Doufám, že i pro naše posluchače.

Lukáš: Já děkuju za pozvání.

Kristýna: Tak se mějte krásně, studujte chytře a nezapomeňte – jste tvůrci svého úspěchu. Na slyšenou příště u Studyfi Podcastu!