Podcast na Hospodářská politika v globalizovaném světě

Kapitoly

Úvod do nejistoty

Zdroje a dopady nejistoty

Globální instituce a snaha o řád

Velký test: Krize 2008 a její řešení

Věčná debata: Šetřit, nebo utrácet?

Nové nápady pro nejistou budoucnost

Nerovnost a daně

Udržitelnost a nové nápady

Budoucnost důchodů

Od daní k plánu

Problém s motivací

Pokusy o reformu

Dva scénáře transformace

Vítězná šoková terapie

Realizace a výsledky

Nezbytnost digitalizace

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Martin: …počkej, takže celý ten pocit, že se svět zbláznil a nikdo neví, co bude zítra, se dá reálně měřit a má to i jméno? To je neuvěřitelné.

Adéla: Přesně tak, Martine. Říká se tomu 'index nejistoty hospodářské politiky' a je to klíč k pochopení toho, proč je dnešní ekonomika taková, jaká je. Vlastně to měří, jak často se v médiích objevují slova jako „nejistota“, „ekonomika“ a názvy související s politikou.

Martin: Dobře, o tom si musíme povědět víc. Tohle zní jako něco, co by mohlo vysvětlit hodně věcí. Posloucháte Studyfi Podcast, který vám pomůže s přípravou na zkoušky bez zbytečného stresu.

Adéla: Přesně tak. Takže, Martine, ta nejistota tu byla vždycky, to není nic nového. Ale v našem „zrychleném“ globalizovaném světě 21. století je jí mnohem víc.

Martin: Co přesně myslíš tím 'zrychleném'? Jako že máme rychlejší internet?

Adéla: I to hraje roli! Ale hlavně jde o zrychlení toků informací, kapitálu, zboží, a dokonce i lidí. Ekonomiky jsou dnes tak propojené, že lokální problém se může během pár hodin stát globální krizí.

Martin: Dobře, to dává smysl. A jaké jsou ty největší zdroje téhle nejistoty v poslední době? Mám takový pocit, že jich bylo docela dost.

Adéla: To si piš. Začalo to velkou finanční krizí v letech 2008 a 2009, na kterou navázala dluhová krize v Evropě. Pak přišlo Arabské jaro v roce 2011, migrační krize, ruská anexe Krymu…

Martin: A to jsme teprve na začátku, že? Pak tu máme politické šoky jako Brexit nebo zvolení Donalda Trumpa. A samozřejmě pandemie COVID a teď válka na Ukrajině.

Adéla: Přesně. A ta nejistota má reálné dopady. Když firmy a domácnosti nevědí, co bude, co udělají? Přestanou utrácet a investovat. Čekají.

Martin: Jasně, nikdo si nebude kupovat nový byt nebo auto, když se bojí, že přijde o práci. A firma nebude stavět novou továrnu.

Adéla: A to přesně brzdí hospodářské oživení. Nejistota po roce 2008 je jedním z důvodů, proč byl návrat k růstu tak pomalý. Negativně to ovlivňuje růst, zaměstnanost, prostě všechno.

Martin: Když je svět takhle propojený a chaotický, existuje vůbec někdo, kdo se to snaží nějak řídit? Nějací 'ekonomičtí Avengers', kteří by zasáhli?

Adéla: To je skvělá metafora! Ano, máme globální instituce, které se o to snaží. Nejdůležitější jsou Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Světová obchodní organizace.

Martin: A co přesně dělají? Snaží se udržet stabilitu?

Adéla: Jejich cílem je stabilita světové ekonomiky, regulace mezinárodních vztahů a koordinace politik. Vznikly hlavně po druhé světové válce, aby se zabránilo opakování podobných katastrof.

Martin: A vedle nich máme třeba i skupiny jako G7 nebo G20, že? To jsou ty summity, kde se sejdou lídři největších ekonomik.

Adéla: Přesně. To jsou neformální platformy pro koordinaci. A pak máme velmi silná regionální uskupení, jako je Evropská unie, která představuje nejhlubší formu ekonomické integrace na světě.

Martin: Takže systém existuje. Otázkou je, jak dobře funguje, když přijde skutečná krize.

Adéla: A to je přesně to, co otestovala krize v roce 2008. Tam se ukázalo, jak je ta koordinace složitá.

Martin: Tak pojďme na to. Co se stalo v roce 2008, když padla banka Lehman Brothers a svět se otřásl v základech?

Adéla: Byl to dokonalý příklad toho, jak se lokální šok – prasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi v USA – stal globální finanční a následně ekonomickou krizí. A nakonec v Evropě i krizí dluhovou.

Martin: A jak na to ty globální instituce a vlády reagovaly?

Adéla: První krok udělaly centrální banky. Drasticky snížily úrokové sazby, některé až téměř k nule, a napumpovaly do trhů obrovské množství peněz, aby se systém nezhroutil. Tomu se říká monetární politika.

Martin: A stačilo to?

Adéla: Nestačilo. Dostali jsme se do takzvané 'pasti na likviditu'. I když byly peníze super levné, nikdo si nechtěl půjčovat, protože se bál budoucnosti. Účinnost monetární politiky byla vyčerpaná.

Martin: Takže musely nastoupit vlády se svými nástroji?

Adéla: Přesně. Nastoupila fiskální politika. Vlády začaly masivně utrácet – šlo o velké stimulační balíčky, které měly podpořit poptávku a zabránit depresi. Bylo to poprvé v historii, kdy země G20, tedy vyspělé i rozvíjející se ekonomiky, koordinovaly takovou akci.

Martin: A tím se dostáváme k tomu slavnému sporu, jestli je lepší v krizi šetřit, nebo utrácet. Tedy 'austerity versus stimulus'.

Adéla: Přesně tak. Argumenty pro stimuly byly jasné: hrozila nám deprese jako ve 30. letech a monetární politika byla bezmocná. A protože šlo o globální šok, koordinovaná akce měla velkou šanci na úspěch.

Martin: A argumenty proti?

Adéla: Hlavně strach z obrovského zadlužení. Někteří ekonomové tvrdili, že když si vláda začne masivně půjčovat, lidé budou očekávat budoucí zvýšení daní a raději si začnou šetřit. Tomu se říká Rikardiánská ekvivalence. A taky hrozilo, že trhy ztratí důvěru ve schopnost vlád dluhy splácet.

Martin: Jak to nakonec dopadlo? Která strana vyhrála?

Adéla: Zpočátku vyhrál stimul, ale zhruba po roce 2010 se hlavně Evropa přiklonila k politice úspor, tedy fiskální restrikci. Dnes se mnoho ekonomů shoduje, že to byla chyba, která výrazně zpomalila oživení a prohloubila problémy v zemích jako Řecko, Španělsko nebo Irsko.

Martin: Takže poučení je, že v hluboké krizi je potřeba kombinovat monetární i fiskální politiku a hlavně spolupracovat?

Adéla: Přesně tak. Samotná monetární politika nestačí. A vysoké zadlužení omezuje možnosti vlád reagovat. Dlouhodobým řešením jsou pak strukturální reformy, stabilní banky a udržitelné veřejné finance.

Martin: Všechny tyhle krize a nejistoty vedou k velkým debatám o tom, co dál. Často slyším o nepodmíněném základním příjmu. Je to reálné řešení?

Adéla: Je to jeden z nejdiskutovanějších konceptů. Globalizace a automatizace ohrožují spoustu pracovních míst a hrozí, že část populace ztratí práci. Nepodmíněný základní příjem by jim dal určitou jistotu.

Martin: Jaké jsou hlavní argumenty pro?

Adéla: Zastánci říkají, že by to zjednodušilo složitý systém sociálních dávek, lidé by si mohli dovolit počkat na lepší práci, a dokonce by to mohlo pomoci začínajícím podnikatelům, kteří by měli jistý příjem, když rozjíždějí byznys.

Martin: A co proti? Zní to dost draze.

Adéla: Je to extrémně drahé. To je hlavní argument proti. Dále existují obavy z demotivace lidí k práci, z růstu inflace a taky morální otázka, proč by to měli dostávat i bohatí. A jakmile něco takového zavedete, je politicky skoro nemožné to zrušit.

Martin: Vím, že se to testovalo třeba ve Finsku. Jak to dopadlo?

Adéla: Výsledky byly smíšené. Na zaměstnanost to mělo jen malý pozitivní dopad, a to až ve druhém roce. Ale lidé, kteří příjem dostávali, se cítili finančně bezpečněji, byli optimističtější a měli větší důvěru v instituce.

Martin: Takže to není žádné zázračné řešení. Podobně jako důchodová reforma, o které se taky pořád mluví, že? Je to nutné, ale nikomu se do toho nechce.

Adéla: Přesně tak. Stárnoucí populace znamená, že současný průběžný systém (PAYG), kdy pracující platí důchody seniorům, není dlouhodobě udržitelný. Reforma je nevyhnutelná, aby budoucí generace měly důstojné důchody.

Martin: Takže abychom to shrnuli. V globalizovaném světě je všechno propojené. Nejistota je reálná síla, se kterou musí politici počítat, a staré nástroje už v krizích nemusí stačit.

Adéla: Skvělé shrnutí. A to nás přivádí k dalšímu velkému tématu, a tím je role státu v ekonomice.

Martin: A role státu... to je perfektní můstek k sociální politice. Jak stát vlastně ovlivňuje, kdo je bohatý a kdo chudý?

Adéla: Přesně! Klíčovým nástrojem jsou daně. A tady je zajímavé, že se často bavíme o příjmové nerovnosti, ale ta majetková je často mnohem, mnohem větší.

Martin: Takže nejde jen o to, kolik vyděláváš, ale co vlastníš. A stát to může srovnat?

Adéla: Může se o to pokusit. Už od francouzské revoluce sílí myšlenka, že zdanění má být progresivní. To znamená, že bohatší platí procentuálně víc.

Martin: Ne jako dřív, kdy šlechta neplatila skoro nic a všechno táhli ti nejchudší.

Adéla: Přesně tak. A právě progresivní daně viditelně snižují nerovnost, což je patrné hlavně ve vyspělých evropských zemích.

Martin: A co další nápady, jak bojovat s chudobou? Často slyším o základním nepodmíněném příjmu.

Adéla: Ano, to je fascinující koncept. Každý by dostal pravidelnou dávku peněz, bez jakýchkoliv podmínek. Cílem je boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení.

Martin: Není to ale to samé jako záporná daň z příjmu?

Adéla: Je to podobné, ale jiné. U záporné daně dostanou bonus jen nízkopříjmoví. U základního příjmu ho dostane každý, i miliardář. Je to víc o principu.

Martin: A teď ten největší oříšek... důchody. Jak má vypadat nová reforma, aby systém nezkolaboval?

Adéla: Návrh je zajímavý. Zavádí takzvaný nultý pilíř, solidární, který by se valorizoval podle růstu mezd. A pak první, zásluhový, valorizovaný o inflaci.

Martin: Takže systém by byl transparentnější a spravedlivější? Třeba pro lidi na mateřské nebo pro ty, co pracují déle?

Adéla: Přesně. Počítá se s kompenzacemi i bonusy. Ale... tenhle návrh taky znamená celkově vyšší důchody. Takže je nutná daňová reforma, abychom věděli, kde na to vzít.

Martin: Takže jsme zase u daní. Všechno souvisí se vším.

Adéla: Přesně tak. Což nás skvěle posouvá k našemu dalšímu tématu... veřejným financím.

Martin: Jasně, veřejné finance… a to mě přivádí k systému, kde stát neřešil jen daně, ale řídil úplně všechno. Mluvím o centrálně plánované ekonomice.

Adéla: Přesně tak. V Československu to bylo období mezi lety 1948 a 1989. Místo demokracie tu byl totalitní režim jedné strany a trh byl v podstatě zrušen.

Martin: Zrušen? Jak to myslíš? Obchody přece existovaly.

Adéla: Existovaly, ale ceny neurčovala nabídka a poptávka. Všechno řídil stát skrze pětileté plány. Centrum v Praze rozhodlo, kolik se vyrobí bot, aut i rohlíků. A hlavně – výrobní prostředky, tedy továrny a půda, byly znárodněné.

Martin: Dobře, ale jak mohli v centru vědět, co lidi nebo podniky doopravdy potřebují? To mi nejde do hlavy.

Adéla: Nevěděli. A to je jádro problému. Informace proudily pomalu, pokud vůbec. Navíc celý systém byl demotivační. Cílem podniku nebylo vydělat, ale splnit plán.

Martin: Takže když jsi byl ředitel továrny, nechtěl jsi být co nejlepší a nejefektivnější?

Adéla: Právě naopak. Když jsi plán splnil moc rychle a levně, tak ti ho na příští rok zpřísnili. Bylo to v podstatě „potrestání“ za úspěch. Takže se všichni snažili maximalizovat přidělované zdroje, ne zisk.

Martin: Počkat, takže si radši řekli o víc materiálu a peněz, než potřebovali, aby to vypadalo, že mají těžký úkol? To je absurdní!

Adéla: Je, ale logické v rámci toho systému. Vedlo to k neuvěřitelnému plýtvání. A od toho byl už jen krůček ke slavnému heslu „kdo nekrade, okrádá rodinu“.

Martin: Věděli o těch problémech? Snažil se to někdo změnit?

Adéla: Ano, pokusy o reformy tu byly, a to už od padesátých let. Třeba v Maďarsku zaváděli změny postupně. U nás byl velký pokus v šedesátých letech, takzvaná Šikova reforma. Ta chtěla ekonomiku částečně uvolnit a posílit význam cen.

Martin: A to souvisí s Pražským jarem, že?

Adéla: Přesně. Vrcholilo to v roce 1968. Jenže po sovětské invazi přišla takzvaná normalizace a s ní návrat k tvrdému, rigidnímu plánování. Všechny reformy se zastavily.

Martin: Takže na konci osmdesátých let tu byla ekonomika, která byla nekonkurenceschopná, plýtvala zdroji a všude byl černý trh a korupce.

Adéla: Bohužel. A je důležité rozlišovat. Reforma znamená vylepšit stávající systém. Ale tady už bylo potřeba něco jiného – transformace. Úplná změna pravidel hry.

Martin: A o té transformaci, o přechodu na tržní ekonomiku, si povíme příště. Tam se objevily pojmy jako šoková terapie a gradualismus.

Adéla: Přesně tak. A nebylo hned jasné, jakou cestou se vydat. V roce 1990 se na stole objevily dva hlavní scénáře.

Martin: Dva scénáře? To zní jako souboj titánů. Kdo proti komu?

Adéla: Na jedné straně stál tým kolem Václava Klause, který prosazoval rychlou, takzvanou šokovou transformaci. Na druhé pak tým Františka Vlasáka s pozvolnějším přístupem.

Martin: A vyhrál Klaus a jeho „šoková terapie“. Proč?

Adéla: Byla to sázka na rychlost, inspirovaná Washingtonským konsensem. Ten radil: privatizovat, liberalizovat ceny, deregulovat… a hlavně rychle!

Martin: Takže recept zněl: „Protřepat, nemíchat a rychle vypít“.

Adéla: Přesně tak! Stát měl jen nastavit pravidla a pak dát ruce pryč.

Martin: A co to znamenalo konkrétně? Jaké byly první kroky?

Adéla: Hned v roce 1990 se zlegalizovalo soukromé podnikání a začaly restituce. Ten velký třesk ale přišel v lednu 1991 s uvolněním cen a rozjezdem privatizace.

Martin: To musel být pro lidi opravdu šok. Vyplatilo se to z dnešního pohledu?

Adéla: Rozhodně. I přes počáteční potíže se obnovil růst a makroekonomická stabilita. Zlepšilo se životní prostředí i kvalita života obecně.

Martin: A hlavně, ukotvili jsme se na Západě. Vstup do Evropské unie v roce 2004 byl takovým symbolickým završením.

Adéla: Přesně tak. Ale ta cesta, zejména privatizace, měla i své stinné stránky... o kterých si povíme příště.

Martin: Přesně tak. A ta cesta se dnes ubírá digitálním směrem, že? Proč je digitalizace účetnictví pro firmy jako Montgas tak klíčová?

Adéla: Je to kombinace několika tlaků. Vezmi si nedávné krize – COVID, home office. Najednou se papírové schvalování faktur úplně zastavilo. Digitalizace už není jen o úspoře, ale o přežití.

Martin: A do toho tlačí i stát, ne? Datové schránky, chystaná e-fakturace…

Adéla: Přesně. Zůstat u papíru znamená stát se nekompatibilní s úřady. A nejen s nimi. Když vaši partneři jedou v elektronických formátech jako ISDOC, nemůžete jim posílat faktury poštovním holubem.

Martin: To dává smysl. Takže kdo se nepřizpůsobí, v podstatě vypadává z dodavatelského řetězce.

Adéla: V podstatě ano. A k tomu přidej nedostatek lidí. Účetní jsou příliš cenní na to, aby jen přepisovali data. Jejich role se přesouvá k analýze a kontrole.

Martin: Kdybychom to měli shrnout pro studenty ke zkoušce, co je ten klíčový závěr?

Adéla: Že digitalizace je výsledkem dvou sil. Jednak vnitřní snahy o efektivitu a odolnost, a jednak vnějšího tlaku od státu a trhu. Udržovat papírový systém je dnes prostě dražší než přechod na digitální.

Martin: Skvělé shrnutí. Děkuji, Adélo, za všechny postřehy. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u celé naší série. Doufáme, že vám pomohla s přípravou. Mějte se fajn!

Adéla: Na slyšenou!