Podcast na Honoré de Balzac - Otec Goriot

Kapitoly

Úvod

Kdo je otec Goriot?

Láska, která ničí

Jazyk a styl

Děsivě aktuální příběh

Kdo byl Balzac?

Život plný dluhů

Realismus jako metoda

Francouzský naturalismus

Ruští mistři psychologie

Anglie a společenská kritika

Závěrečné ohlédnutí

Přepis

Anna: Dokážete si představit, že byste dali svým dětem naprosto všechno... a ony by se za vás pak styděly? Že by vás obraly o poslední korunu a nechaly vás zemřít o samotě?

Lukáš: Zní to drsně, že? Ale přesně o tomhle je dnešní téma. Vítejte u Studyfi Podcastu, tady Lukáš...

Anna: A Anna. Dnes se ponoříme do srdcervoucího příběhu Otce Goriota od Honoré de Balzaca, jednoho ze stěžejních děl realismu.

Lukáš: Takže, pojďme si to zasadit do kontextu. Jsme v Paříži v první polovině 19. století. Hlavní postavou je bývalý úspěšný obchodník s nudlemi, který teď dožívá v ošuntělém penzionu paní Vauquerové.

Anna: A celý jeho svět se točí jen kolem jeho dvou dcer, Anastázie a Delfíny, že?

Lukáš: Přesně tak. Žije tam s ním ale i chudý student práv, Evžen de Rastignac. On je takový náš průvodce tímhle světem plným přetvářky a touhy po penězích. Zpočátku je čestný, ale Paříž ho rychle zkazí.

Anna: V úryvku, který máme k dispozici, Balzac píše, že Goriot byl šťasten, když mohl uspokojovat vrtochy svých dcer. Dal jim nejlepší vzdělání, kočáry, luxus... a za to žádal jen trochu lásky. To je tak neuvěřitelně smutné.

Lukáš: Je to esence celého díla. Jeho láska je bezmezná, až nezdravá. On si je povýšil na anděly, i když ho jen využívají a stydí se za něj, protože už není tak bohatý. Je to vlastně taková jednostranná obchodní transakce.

Anna: Takže peníze a otcovská láska jsou hlavní motivy, které se tu proplétají?

Lukáš: Naprosto. Goriot je pro ně cenný, jen dokud má co dát. Jakmile peníze dojdou, cit ochladne. Je to surová kritika tehdejší společnosti, která se točila jen kolem majetku a postavení.

Anna: A jakým stylem je to napsané? Co jazyk?

Lukáš: Máme tu vševědoucího vypravěče v er-formě, takže vidíme do hlavy všem postavám. V textu se objevují i archaismy, třeba slova jako „velmož“ nebo „vrtoch“.

Anna: A co nějaké tropy a figury?

Lukáš: Balzac s nimi pracuje skvěle. Třeba přirovnání, že dcery „žily si jako nějaké milenky“. Nebo nadsázka, když píše, že stačilo vyslovit přání a otec ho hned splnil. A samozřejmě metafory jako „knížecí dary“.

Anna: Dobře, je to klasika, ale... je Otec Goriot relevantní i dnes? Občas mi přijde, že si dnešní děti taky myslí, že peníze rostou na stromech.

Lukáš: To jsi trefila. Je to až děsivě aktuální. Touha po majetku, společenský status, rodinné konflikty... to jsou věčná témata. Generační spory, kdy mladí nemají úctu ke starším, to vidíme pořád.

Anna: Takže hlavní poselství pro dnešního čtenáře je... vážit si svých rodičů a blízkých?

Lukáš: Přesně tak. Je to apel hlavně na mladou generaci. Goriot nakonec umírá sám a opuštěný. A jediný, kdo se o něj v posledních chvílích stará a zaplatí mu pohřeb, je Evžen. Cizí člověk, ne jeho vlastní dcery.

Anna: To je opravdu silný konec. A myslím, že i perfektní odrazový můstek k našemu dalšímu tématu...

Lukáš: Přesně tak. A tím odrazovým můstkem je samozřejmě sám autor, Honoré de Balzac. Jeho život byl skoro stejně dramatický jako osudy jeho postav.

Anna: Tak nám ho představ. Kdo to vlastně byl?

Lukáš: Byl to francouzský spisovatel devatenáctého století a jeden z hlavních představitelů realismu. Napsal neuvěřitelných sedmdesát čtyři románů a povídek, které propojil do jednoho velkého cyklu s názvem Lidská komedie.

Anna: Lidská komedie? To zní docela ambiciózně.

Lukáš: To taky bylo. Je považován za zakladatele takzvaného kriticko-realistického románu. Chtěl prostě popsat celou francouzskou společnost se vším všudy.

Anna: Takže to byl nějaký literární génius z chudých poměrů, který se vypracoval?

Lukáš: Právě naopak. Pocházel z bohaté rodiny a otec z něj chtěl mít právníka. Balzac sice práva vystudoval, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem.

Anna: Klasický příběh rebela.

Lukáš: Přesně. Ale jeho největší problém byly peníze. Chtěl se dostat do vyšší společnosti a to ho přivedlo na buben. Měl obrovské dluhy, které se snažil splácet.

Anna: Takže psal hlavně pro peníze?

Lukáš: V podstatě ano. Psal horečně, většinou v noci, aby měl na splátky. Psal i dobrodružné takzvané „černé romány“, které ani nepodepisoval. Byl to takový literární stroj na peníze.

Anna: To je tedy životopis... A tenhle tlak se určitě projevil i v jeho tvorbě, že? V tom realismu?

Lukáš: Naprosto. Realismus, od slova reálný neboli skutečný, se snažil zachytit svět takový, jaký je. Bez příkras. Byla to taková „škola upřímnosti v umění“.

Anna: Takže konec romantickým hrdinům a šťastným koncům?

Lukáš: Víceméně. Realismus hledá příčiny a důsledky, proč se věci dějí. Proto je nejčastějším žánrem román. Postavy se vyvíjejí, jsou typické pro svou dobu a autor používá i hovorový jazyk.

Anna: A Balzac byl v tomhle průkopník?

Lukáš: Byl jedním z předchůdců, spolu se Stendhalem nebo Gustavem Flaubertem. A právě Balzacovo dílo, které je tak kritické ke společenským poměrům, je učebnicovým příkladem kritického realismu.

Anna: Fascinující. Takže z jeho vlastního chaosu vzešel tenhle neuvěřitelně detailní a kritický pohled na společnost.

Lukáš: Přesně. Jeho osobní problémy mu daly jedinečnou perspektivu. A když už mluvíme o Flaubertovi, to nás krásně přivádí k našemu dalšímu velkému jménu...

Anna: Ano, Flaubert! To je jméno, které si všichni pamatujeme. Hlavně kvůli Paní Bovaryové, že?

Lukáš: Přesně tak. Ema Bovaryová se stala literárním typem. Její neustálý útěk od reality k iluzím dal dokonce vzniknout termínu „bovarismus“. Flaubert byl mistr v psychologii postav.

Anna: A po něm přišel Emile Zola, který to posunul ještě dál, k naturalismu.

Lukáš: Přesně. Jeho cyklus dvaceti románů, Les Rougon-Macquart, je monumentální. Zobrazuje osudy jedné rodiny na pozadí společenských změn. Představte si, přes tisíc postav!

Anna: Tisíc postav? To je víc lidí, než jsem potkala za celý život.

Lukáš: Asi ano. Do cyklu patří slavné romány jako Břicho Paříže, Zabiják nebo Nana.

Anna: Dobře, nechme Francii a pojďme do Ruska. Tam na nás čeká Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Jeho osud byl dost drsný, že?

Lukáš: Extrémně. Byl odsouzen k smrti, a trest mu změnili až těsně před popravou. Místo toho strávil čtyři roky na Sibiři. Tahle zkušenost ho navždy změnila.

Anna: To se muselo hluboce podepsat na jeho díle.

Lukáš: Určitě. Stal se mnohem citlivějším k lidskému utrpení. Jeho román Zločin a trest, o studentovi Raskolnikovovi, který zavraždí lichvářku, je dnes absolutní klasikou psychologického románu.

Anna: A co jeho další díla, jako třeba Idiot?

Lukáš: Tam je hlavní hrdina kníže Myškin, dobrák, kterého okolí nechápe. Není to blázen, jen je nepochopený. A nesmíme zapomenout na Bratry Karamazovi.

Anna: Vedle něj pak stojí další gigant, Lev Nikolajevič Tolstoj.

Lukáš: Ano, autor obrovské historické epopeje Vojna a mír. Čtyři díly, přes dvě stě padesát postav... Je to kronika Ruska na začátku 19. století.

Anna: A samozřejmě Anna Kareninová. Příběh nešťastné vdané ženy, který skončí tragicky.

Lukáš: Přesně tak, její skok pod vlak je jedním z nejsilnějších momentů světové literatury. Je to dokonalá psychologická analýza.

Anna: Z Ruska se přesuneme do Anglie. Tam vládl Charles Dickens. Co bylo jeho hlavním tématem?

Lukáš: Ostrá kritika společnosti. Psal o chudobě, nespravedlnosti a těžkém životě dětí. Vzpomeňme si na Olivera Twista, sirotka, který vyrůstá v chudobinci a dostane se ke zločinecké partě.

Anna: To je příběh, který zná snad každý. A co sestry Brontëovy?

Lukáš: Ty jsou také velmi důležité. Charlotte napsala slavnou Janu Eyrovou a její sestra Emily zase jediný, ale o to působivější román Na Větrné hůrce.

Anna: Máme tu Francii, Rusko, Anglii... Zmíníme ještě někoho na závěr?

Lukáš: Určitě polského autora Henryka Sienkiewicze. Získal Nobelovu cenu a proslavil se hlavně historickým románem z doby Neronova Říma, Quo vadis.

Anna: Skvělé. Takže když to shrneme, realismus a naturalismus nám daly neuvěřitelně detailní a často kritický pohled do společnosti 19. století. Už to nebyli romantičtí hrdinové, ale obyčejní lidé se svými problémy.

Lukáš: Přesně tak. Byla to éra velkých společenských románů, které dodnes neztratily nic ze své síly. Doufám, že jsme vás inspirovali k přečtení některého z těchto velikánů.

Anna: Také doufám. Pro dnešek je to od nás vše. Díky za poslech a těšíme se příště. Mějte se hezky!

Lukáš: Na slyšenou.