Podcast na Hlubotisk a tamponový tisk

Kapitoly

Mýtus o moderním tisku

Princip a kouzlo hlubotisku

Od časopisů k obalům

Obři mezi tiskovými stroji

Anatomie tiskové jednotky

Výroba formy: Od oceli k chromu

Tři cesty k dokonalé jamce

Není jamka jako jamka

Od válce k polštářku

Kouzelný přenos

Klišé od A do Z

Není tampon jako tampon

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Klára: Vsadím se, že většina z nás si myslí, že nejkvalitnější tisk dneska musí být nějaká supermoderní digitální technologie, že ano?

Lukáš: Přesně tak. Všichni slyšíme o laserech a 3D tisku. Ale co kdybych vám řekl, že jedna z nejlepších a nejostřejších tiskových technik, se kterou se setkáváte denně na obalech od čokolád nebo v luxusních časopisech, byla vynalezena už v roce 1890?

Klára: Počkat, v devatenáctém století? To jako v době parních strojů a cylindrů? Tak to mě opravdu zajímá. O co jde?

Lukáš: Jde o hlubotisk. A je to fascinující svět.

Klára: Tak na to se podíváme! Posloucháte Studyfi Podcast.

Lukáš: Základní princip hlubotisku je vlastně elegantně jednoduchý. Představ si kovový válec, do kterého jsou vyryté nebo vyleptané miliony maličkých jamek.

Klára: Dobře, mám v hlavě válec plný dírek. Co dál?

Lukáš: Tenhle válec se celý ponoří do barvy. Barva zateče do všech těch jamek. A pak přijde klíčový krok – ocelový stěrač, kterému se říká raketa, setře všechnu přebytečnou barvu z hladkého povrchu válce.

Klára: Takže barva zůstane jen v těch jamkách? Chytré.

Lukáš: Přesně! Pak už jen válec přitlačí papír nebo fólii a ta si tu barvu z jamek „vysaje“. A obrázek je na světě. Je to technika přímého tisku, protože barva jde z formy rovnou na materiál.

Klára: A v čem je ta největší výhoda? Kromě toho, že to zní jako docela uspokojivý proces.

Lukáš: To rozhodně je. Hlavní výhody jsou obrovská životnost formy, která vydrží miliony tisků, a extrémně vysoká rychlost rotačních strojů. Proto se používá na obrovské náklady.

Klára: Zmínil jsi, že techniku vynalezl Čech. To je skvělé!

Lukáš: Ano, byl to Karel Klíč v roce 1890 v Anglii. Díky němu se hlubotisk stal králem tisku barevných časopisů a obrazových knih na desítky let. Má totiž největší tónový rozsah ze všech technik, takže obrázky vypadají neuvěřitelně živě.

Klára: A dnes? Ještě se tak tisknou časopisy?

Lukáš: U nás už prakticky ne. Dnes se hlubotisk uplatňuje hlavně při potisku flexibilních obalů – různé sáčky, fólie, etikety. A taky na tisk cenin, jako jsou bankovky nebo poštovní známky.

Klára: Takže když se dívám na bankovku, dívám se vlastně na hlubotisk?

Lukáš: Velmi pravděpodobně ano. Má to ale jeden háček. Hlubotisk není moc vhodný na tisk jemného, malého písma. Okraje písmenek bývají trochu neostré, protože se skládají z těch maličkých jamek.

Klára: Jak takový hlubotiskový stroj vlastně vypadá? Je to nějaké monstrum?

Lukáš: Některé ano. V zásadě jsou si všechny podobné, liší se hlavně šířkou a výbavou. Dělíme je podle toho, co tisknou. První jsou stroje pro flexibilní obaly.

Klára: To jsou ty sáčky na brambůrky?

Lukáš: Přesně. Potiskují tenké fólie a papíry. Bývají třeba osmi až deseti barevné, ale ne moc široké, maximálně tak metr a půl. Materiál se totiž teplem při sušení trochu sráží a u širších strojů by byl problém se soutiskem barev.

Klára: Rozumím. A co další typ?

Lukáš: Stroje pro lehkou kartonáž. Ty tisknou třeba krabičky na cigarety, kosmetiku nebo léky. Často je na ně rovnou napojené vysekávací a lepicí zařízení, takže na konci linky vypadne už hotová, složená krabička.

Klára: To je efektivní! A ten třetí typ... to budou ti obři, že?

Lukáš: Přesně tak! Stroje pro tisk časopisů. Ty jsou obrovské. Šířka pásu papíru může být přes tři a půl metru! Na jednu otočku válce dokážou potisknout plochu, na kterou by se vešlo až 170 stránek formátu A4.

Klára: Páni. To je skoro jako dálnice na papír.

Lukáš: Dobré přirovnání. U nás se už ale nevyužívají, jejich provoz je extrémně nákladný a éra masových časopisových nákladů je pryč.

Klára: Pojďme se podívat dovnitř stroje. Jak funguje jedna tisková jednotka?

Lukáš: Každá barva má svou vlastní jednotku, jsou seřazené za sebou. Skládá se ze čtyř hlavních částí: mechanismu pro upnutí formového válce, tlakového válce, barevníku a stírací soustavy.

Klára: Tlakový válec, tomu se říká presser, že? Ten asi dělá... tlak. Jak překvapivé.

Lukáš: Správně. A u hlubotisku musí být ten tlak opravdu velký. Je to kovový válec potažený tvrdou gumou. Čím hrubší materiál, tím větší tlak a tvrdší guma je potřeba.

Klára: A barevník? To je ta vanička s barvou?

Lukáš: V podstatě ano. Nejjednodušší je, když se formový válec prostě brodí v barvě. Ale při vysokých rychlostech by barva nestíhala zatékat do jamek. Proto se používají různé pomocné válce, trysky, nebo dokonce uzavřené komory, které barvu do jamek vhánějí pod tlakem.

Klára: A pak přijde na řadu ten kouzelný stěrač.

Lukáš: Ano, stírací soustava. Její základ je tenký, ale extrémně přesný ocelový pás – stěrač neboli raketa. Ten dokonale setře barvu z hladkého povrchu a navíc se během tisku pohybuje ze strany na stranu, aby se rovnoměrně opotřebovával.

Klára: Mluvili jsme o tom, jak je forma důležitá. Jak se takový hlubotiskový válec vlastně vyrábí? To asi nebude jen tak.

Lukáš: To rozhodně ne. Je to věda. Základem je ocelové jádro. Na něj se galvanicky, tedy pomocí elektřiny v chemické lázni, nanese vrstva mědi. A právě do téhle měděné vrstvy se tvoří ty naše jamky.

Klára: Takže po každém tisku se musí vyrobit celý nový válec?

Lukáš: Naštěstí ne. Existují dva hlavní způsoby. Buď se po tisku vrchní vrstva mědi jen obrousí a může se použít znovu, a to až čtyřikrát. Tomu se říká Polishmaster. Nebo se používá takzvaná Ballardova slupka.

Klára: Ballardova slupka? To zní trochu jako z nějakého filmu.

Lukáš: Je to geniální. Na válec se nanese speciální dělící vrstva a až na ni tenká vrstvička mědi pro tisk. Po skončení zakázky se tahle tenká vrstva jednoduše sloupne a válec je okamžitě připravený pro další. Je to mnohem rychlejší.

Klára: Dobře, máme připravený poměděný válec. Jak se do něj dostanou ty tisknoucí prvky, ty jamky?

Lukáš: Používají se tři hlavní způsoby. Nejrozšířenější je elektromechanické rytí. Diamantový hrot, řízený počítačem, vyrývá do mědi jednu jamku za druhou.

Klára: Diamantový hrot? To zní draze.

Lukáš: To ano, ale je neuvěřitelně přesný. Druhý způsob je fotochemický. Tam se na válec nanese vrstva odolná vůči chemikáliím, do které se laserem vypálí maska. Odkrytá měď se pak vyleptá kyselinou.

Klára: A ten třetí?

Lukáš: Přímé vypalování laserem. To se ale nedělá do mědi, ale do vrstvy slitiny zinku. Je to nejrychlejší metoda a umožňuje různá vylepšení kvality tisku.

Klára: Takže podle toho, jakou metodou jamky vytvoříme, budou i jinak vypadat?

Lukáš: Přesně tak. A to nás přivádí ke třem typům hlubotiskových forem. Máme klasickou formu, kde jsou všechny jamky stejně velké, ale různě hluboké. Čím hlubší jamka, tím víc barvy, tím tmavší odstín.

Klára: To dává smysl. A další?

Lukáš: Pak je autotypická forma. Tam jsou naopak všechny jamky stejně hluboké, ale různě velké. Větší jamka znamená tmavší tón. Ta vzniká typicky při leptání.

Klára: A co je ten třetí typ?

Lukáš: Ten je nejběžnější a jmenuje se poloautotypická forma. Je to kombinace obou – jamky jsou různě velké A ZÁROVEŇ různě hluboké. Taková forma vzniká při elektromechanickém rytí a dává nejlepší výsledky.

Klára: Takže nejlepší z obou světů.

Lukáš: Přesně. Nakonec, ať už je forma jakákoli, musí projít posledním krokem. Protože měď je měkká a ocelový stěrač by ji rychle poškrábal, celý povrch válce se galvanicky pochromuje. Vrstvička tvrdého chromu ho ochrání a zajistí životnost na miliony otáček.

Klára: Fascinující. Od ocelového jádra přes měď, rytí diamantem až po chromovou ochranu. To je opravdu proces. Díky, Lukáši, teď se na obal od sušenky budu dívat úplně jinak!

Lukáš: Rádo se stalo. Je to důkaz, že i sto let stará technologie může být stále na absolutní špičce.

Klára: Takže hlubotisk je král obalů. Ale co když chci potisknout něco... nepraktického? Třeba golfový míček nebo kryt na mobil? Na to asi obří válec nestačí, že?

Lukáš: To rozhodně ne. A přesně pro tyhle případy máme další geniální techniku. Jmenuje se tamponový tisk.

Klára: Tamponový tisk? To zní... medicínsky.

Lukáš: Trochu, ale princip je geniální. Představ si, že chceš ručně namalovat logo na tisíc hodinkových ciferníků. To bys dělala celé mládí.

Klára: To si umím představit. Byla by to nekonečná práce.

Lukáš: Přesně. Už v 18. století ve Švýcarsku na to přišli. Začali používat želatinové polštářky, kterými přenášeli motiv z vyryté destičky na ciferník. A na tomhle principu stojí moderní tamponový tisk.

Klára: Takže ten „tampon“ je jako razítko?

Lukáš: Přesně tak! Je to technika nepřímého tisku. Máme formu, které říkáme klišé – to je destička, do které je vyleptaný motiv, třeba logo. Ta se naplní barvou.

Klára: A pak se setře přebytečná barva, podobně jako u hlubotisku?

Lukáš: Přesně. Stěrač setře všechnu barvu z povrchu a zůstane jen ta v zahloubeném motivu. A teď přichází to kouzlo. Místo papíru přijde silikonový tampon.

Klára: Ten polštářek, o kterém jsi mluvil.

Lukáš: Ano. Tampon se přitiskne na klišé, nabere na sebe barvu z motivu a pak se jako super přesné razítko přitiskne na ten golfový míček nebo cokoli jiného.

Klára: Takže on se dokáže přizpůsobit i zakřivenému povrchu? To je ono!

Lukáš: To je přesně ono. Proto je tak univerzální. Můžeš potisknout klávesnici, hračky, reklamní předměty... prostě skoro cokoli.

Klára: Dobře, a ta forma, to klišé... Je to vždycky stejné?

Lukáš: Vůbec ne. Záleží na tom, kolik toho chceš vytisknout. Pro menší náklady, řekněme do 30 tisíc kusů, se nejčastěji používají fotopolymerní klišé.

Klára: Fotopolymerní? To zní vědecky.

Lukáš: Je to v podstatě tenká destička potažená vrstvou citlivou na světlo. Motiv se na ni „vypálí“ UV světlem a pak se nevytvrzená místa vymyjou. Je to rychlé a relativně levné.

Klára: A co když potřebuju vytisknout třeba čtvrt milionu propisek?

Lukáš: Pak sáhneš po ocelovém klišé. Je to tenká ocelová destička, kde světlocitlivá vrstva slouží jen jako maska pro leptání. Ta už vydrží klidně 300 tisíc tisků.

Klára: A existuje i něco pro absolutní extrém?

Lukáš: Ale jistě. Pro průmyslovou výrobu, kde se tisknou miliony kusů, máme tlustá ocelová nebo dokonce keramická klišé. Ta keramická zvládnou i dva miliony cyklů. Tam se motiv často vypaluje laserem pro maximální přesnost a životnost.

Klára: Fascinující. A co ten samotný tampon? Předpokládám, že taky nemůžu mít jeden univerzální na všechno.

Lukáš: Správná úvaha. Tampony se liší tvarem, velikostí a hlavně tvrdostí. Vyrábí se ze silikonového kaučuku a pro odlišení tvrdosti se dokonce různě barví.

Klára: A jak poznám, jaký použít? Je na to nějaký manuál?

Lukáš: Většinou je to o zkušenostech tiskaře. Ale platí jednoduché pravidlo: čím složitější a strukturovanější povrch, tím měkčí tampon potřebuješ, aby se hezky přizpůsobil.

Klára: Chápu. Na hladkou plochu tedy tvrdší, na hrubší zase měkčí.

Lukáš: Přesně tak. Tvrdší tampony mají navíc delší životnost a lépe přenáší barvu, takže tisk je ostřejší. Ale na nerovný povrch s nimi prostě neuspěješ. Je to vždycky kompromis.

Klára: Páni. Takže od obřích rotaček na obaly od sušenek jsme se dostali až k malým silikonovým polštářkům, které potisknou i ten nejmenší detail na nerovném povrchu. To je neuvěřitelný rozsah.

Lukáš: Přesně tak. Hlubotisk a tamponový tisk jsou dva příklady, jak geniální a přitom odlišné principy mohou sloužit jednomu cíli – dostat barvu tam, kam potřebujeme. A dělají to už desítky let naprosto skvěle.

Klára: Děkuji ti, Lukáši. Dnes jsem se toho naučila tolik, že se na svět kolem sebe budu dívat zase trochu jinak. A to je, myslím, nejlepší výsledek.

Lukáš: Já děkuju za skvělé otázky. Není nic lepšího než zvědavost.

Klára: Tak tedy, milí posluchači, to je pro dnešní Studyfi Podcast vše. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Mějte se krásně a brzy zase na slyšenou!

Lukáš: Na slyšenou!