Podcast na Historie sociální práce

Kapitoly

Úvod do tématu

Léta útlumu a velký třesk

Moderní sociální práce a legislativa

Kořeny sociální práce

Stát přebírá iniciativu

Hrdinky moderní sociální práce

A co u nás?

Zlatá éra první republiky

Útlum za socialismu

Nová éra po roce 1989

Závěrečné shrnutí

Přepis

Tomáš: …počkej, takže celá sociální práce jako věda u nás po roce 1968 v podstatě přestala existovat? To je neuvěřitelné.

Kristýna: Přesně tak. Byla systematicky potlačena, ale jako praktická disciplína naštěstí přežila, i když v omezené formě.

Tomáš: Páni. O tom si musíme říct víc. Právě posloucháte Studyfi Podcast a dnes se zaměříme na vývoj sociální práce v Česku. Kristýno, vezmi nás na začátek tohohle příběhu.

Kristýna: Jasně. Musíme se vrátit do šedesátých let. Během politického uvolňování a Pražského jara zažila sociální práce obrovský boom. Obnovovaly se katedry a vznikla třeba Sociologická společnost.

Tomáš: Takže to vypadalo nadějně. Co se pokazilo?

Kristýna: Pak přišel rok 1968 a následná normalizace. To byl konec. Rozvoj teorií se zastavil, inspirace ze Západu byla odříznuta a sociální práce byla opět potlačována jako věda.

Tomáš: Takže se všechno na dvacet let zmrazilo a pak přišel rok 1989. To musel být šok.

Kristýna: Obrovský! Otevřely se hranice a najednou jsme tu měli jevy jako bezdomovectví nebo migraci, na které sociální práce nebyla vůbec připravena. Chyběla teorie, chyběly metody.

Tomáš: Takže to bylo takové hození do vody bez záchranného kruhu?

Kristýna: Dá se to tak říct. Klíčová byla deinstitucionalizace – snaha dostat péči z ústavů zpátky do „terénu“, blíž k lidem. A hlavně se změnilo paradigma: odpovědnost se začala přenášet víc na jednotlivce, stát už neměl být ten jediný „pečovatel“.

Tomáš: A jak se to projevilo v praxi? Vznikly nějaké záchranné sítě?

Kristýna: Ano, postupně se vybudovala takzvaná záchranná sociální síť. To zahrnuje třeba minimální mzdu, podporu sociálně slabým nebo ochranu bydlení. A hlavně vznikla klíčová legislativa.

Tomáš: Které zákony jsou nejdůležitější?

Kristýna: Určitě Zákon o sociálních službách z roku 2006. Ten úplně změnil pravidla hry. A pak taky zákon o pomoci v hmotné nouzi nebo o sociálně-právní ochraně dětí. To jsou pilíře dnešní sociální práce u nás.

Tomáš: Takže to je dnešní definice. Ale sociální práce přece nevznikla ze dne na den. Kde to celé vlastně začalo? Musí to mít kořeny hluboko v historii.

Kristýna: Přesně tak. Úplný základ byla solidarita v kmeni a rodině. Už ve starověkých městských státech se ale objevují penze pro vojáky nebo dávky na jídlo pro chudé.

Tomáš: Penzijní připojištění u starých Římanů? To zní dobře.

Kristýna: Něco na ten způsob. Ve středověku to pak převzala hlavně církev. Zakládala špitály, což byly vlastně chudobince, a starala se o sirotky a staré lidi. Ale zapojovala se i města a řemeslné cechy.

Tomáš: A kdy do toho začal víc mluvit stát?

Kristýna: Velký zlom přišel v renesanci a za osvícenství. Chudoba se stala ukazatelem toho, jak dobře stát funguje. Zavádí se takzvané domovské právo a zákony o chudých. Zodpovědnost se přesunula z církve na obce.

Tomáš: To je obrovská změna v myšlení. Už to není jen o milosrdenství, ale o správě.

Kristýna: Přesně. A devatenácté století to ještě urychlilo. Lidé se stěhovali do měst za prací, bez rodinného zázemí. A tady v Německu přichází kancléř Bismarck se svými reformami – zavedl pojištění pro případ nemoci, invalidity nebo stáří. To je základ moderního sociálního systému.

Tomáš: Takže se z pomoci stává systém. A kdy se z toho stal opravdový obor s vlastními metodami?

Kristýna: To je hlavně dvacáté století. Vznikají první školy a objevují se klíčové osobnosti. Třeba Mary Richmondová, která napsala knihu „Sociální diagnóza“. Snažila se o vědecký přístup.

Tomáš: Takže už žádné „tady máš polévku a běž“.

Kristýna: Přesně tak. Nebo Octavia Hillová v Anglii, která razila heslo: „To, co chudí potřebují, není almužna, ale přítel.“ A pak tu máme Jane Addams v USA, která založila komunitní centrum Hull House pro přistěhovalce a dokonce za to získala Nobelovu cenu za mír.

Tomáš: A jak to vypadalo v českých zemích? Šli jsme podobnou cestou?

Kristýna: Víceméně ano. Ve středověku církev a cechy. Za osvícenství se Marie Terezie zaměřila na vzdělávání chudých a Josef II. zase rušil kláštery, ze kterých se stávaly ústavy. Pro devatenácté století je u nás klíčový „chudinský zákon“.

Tomáš: To zní důležitě. Co to znamenalo?

Kristýna: Znamenalo to, že hlavní péči převzaly obce na základě domovského práva. Obec se musela postarat o své chudé – dát jim jídlo, ošacení, střechu nad hlavou. Byla to už jejich zákonná povinnost.

Tomáš: Jasně. Takže jsme prošli cestu od rodinné pomoci, přes církevní charitu až po systémovou a profesionální práci. A právě na ty profese a konkrétní metody se podíváme hned vzápětí.

Tomáš: Takže to je globální pohled. Ale pojďme to stáhnout k nám domů. Jaká byla historie sociální práce v Česku? Vsadím se, že to nezačalo včera.

Kristýna: To máš pravdu, vůbec ne. Kořeny moderní sociální práce u nás sahají do první republiky. A byla to velká věc.

Tomáš: Vážně? Čekal bych, že se řešily jiné věci.

Kristýna: Právě naopak. Po válce tu byla obrovská krize. Hrozil hladomor, takže stát musel masivně pomáhat. Ale hlavně... začala se profesionalizovat samotná péče. Vzniklo Ministerstvo sociální péče a dokonce i výzkumný ústav.

Tomáš: Páni. Takže žádná amatérská charita, ale systematická práce?

Kristýna: Přesně tak. A klíčovou postavou byla Alice Masaryková, dcera našeho prvního prezidenta. Založila první vyšší školu pro sociální práci. Chtěla, aby to byla odborná profese s vysokoškolským vzděláním.

Tomáš: To zní jako skvělý start. Co se pokazilo?

Kristýna: Jedním slovem: komunismus. Po roce 1948 byla sociální práce označená za nežádoucí. Proč? Protože v socialismu přece žádné sociální problémy neexistují.

Tomáš: Jasně... takže se prostě dělalo, že nejsou?

Kristýna: V podstatě ano. Problémy se řešily buď dávkami, nebo zavíráním lidí do ústavů. Školy se rušily, obor byl v podstatě zlikvidován. Až v šedesátých letech se začal pomalu probouzet k životu.

Tomáš: A v sedmdesátých a osmdesátých?

Kristýna: Tam se to pomalu zlepšovalo. Objevila se takzvaná podniková sociální práce. Velké fabriky se staraly o své zaměstnance. A taky se začalo systematicky pracovat třeba s alkoholiky nebo propuštěnými vězni.

Tomáš: A pak přišla sametová revoluce. Co to znamenalo pro sociální práci?

Kristýna: Obrovský třesk. Najednou se otevřeně objevily problémy, které se dřív zametaly pod koberec. Bezdomovectví, drogy, domácí násilí, nezaměstnanost...

Tomáš: Všechno najednou.

Kristýna: Přesně. Systém na to nebyl připravený. Ale zároveň to byla obrovská příležitost. Obnovilo se vysokoškolské vzdělávání a hlavně... masivně vznikaly neziskové organizace. Začala takzvaná deinstitucionalizace. Snaha řešit problémy v komunitě, ne zavíráním lidí pryč.

Tomáš: Takže když to celé shrneme, čím je česká sociální práce dnes?

Kristýna: Je to obor, který se neustále mění a reaguje na společnost. Nemůže být nikdy hotový, protože problémy se vyvíjejí. Třeba dnes řešíme online šikanu nebo závislost na sociálních sítích, což dřív neexistovalo.

Tomáš: Klíčová je tedy flexibilita.

Kristýna: Naprosto. Musí neustále hledat nové cesty. To je na tom to nejtěžší, ale i nejzajímavější.

Tomáš: Kristýno, moc děkuji za skvělý přehled. Bylo to fascinující. A děkujeme i vám, našim posluchačům, že jste s námi byli u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště.

Kristýna: Na slyšenou!