Podcast na Historická demografie antického Řecka a Říma

Kapitoly

Úvod do starověké demografie

Řecko, země hor a moře

Velká řecká kolonizace

Vrchol a pád

Život ve starověkém městě

Překvapivě zdravý životní styl

Svatby dětí a starců

Děti a antikoncepce

Svět bez seniorů

Římský census

Fáze vzniku Říma

Od republiky k císařství

Život a smrt v Římě

Role otroctví

Svět plný rozdílů

Dva světy v jedné říši

Přepis

Martin: Představte si studenta jménem Alexios, jak sedí v athénské knihovně kolem roku 450 před naším letopočtem. Zajímá ho, kolik lidí vlastně žije v jeho světě. Ale nemá žádné sčítání lidu, žádné statistiky... jen dohady. Jak bychom mu dnes odpověděli?

Eliška: Skvělá otázka! Alexios by byl asi v šoku, co všechno dokážeme zjistit. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: Takže, Eliško, jak na to jdeme? Kde bereme data o lidech, kteří žili před tisíci lety? To přece není jako dnešní sčítání lidu.

Eliška: Vůbec ne. Pro starší období, třeba to řecké, se hodně spoléháme na antropologická studia. Zkoumáme kosterní pozůstatky, které nám prozradí věk, nemoci a další detaily.

Martin: Takže jsme tak trochu detektivové, co? A co když se posuneme v čase?

Eliška: Přesně! A pro pozdější, římské období, je to o něco snazší. Máme víc písemných pramenů – záznamy o velikosti armád, o produkci a spotřebě obilí, nebo odhady podle zastavěné plochy měst.

Martin: Dobře, pojďme se zaměřit na starověké Řecko. Jak tamní prostředí ovlivnilo osídlení?

Eliška: Zásadně. Řecko je z osmdesáti procent hornaté. To znamená, že lidé se nesoustředili rovnoměrně. Žili namačkaní v úrodných rovinách.

Martin: Takže v některých oblastech byla hlava na hlavě a jinde zase úplně prázdno?

Eliška: Přesně tak. V rovinách mohla hustota zalidnění přesáhnout i 36 obyvatel na kilometr čtvereční, což je dost. Ale třeba ve vysokých horách na Peloponésu skoro nikdo nežil. Bylo to velmi nerovnoměrné.

Martin: Slyšel jsem, že Řekové pak začali masivně osidlovat nová území. Co je k tomu vedlo? Už se do Řecka nevešli?

Eliška: V podstatě ano! V 8. až 6. století před naším letopočtem došlo k takzvané velké kolonizaci. Důvody byly různé: přelidnění, politické konflikty mezi městy, ale i touha po dobrodružství a obchodu.

Martin: Kam všude se vydali?

Eliška: Na západ na Sicílii a Apeninský poloostrov, na východ k Černému moři, na jih do Afriky... Založili desítky nových měst a šířili svou kulturu. Říká se tomu helenizace.

Martin: Kdy tedy v Řecku žilo nejvíc lidí?

Eliška: Vrchol přišel v 5. a 4. století před naším letopočtem. Odhaduje se, že na řeckém poloostrově žily asi 3 miliony lidí. Jen Attika, oblast kolem Athén, měla asi 600 tisíc obyvatel a hustotu osídlení 100 lidí na kilometr čtvereční!

Martin: Páni! To je skoro jako dnešní Brno na mnohem menší ploše. Ale pak přišly války, že?

Eliška: Ano, peloponéské války byly zlom. A od konce 4. století začal počet obyvatel klesat. Důvodem byly neustálé konflikty, šíření malárie a celkově se začaly projevovat rysy depopulace.

Martin: Znamená to, že města se vylidňovala?

Eliška: Některá ano, ta stará jako Athény nebo Sparta. Ale zároveň se obyvatelstvo stěhovalo do jiných, novějších center, hlavně na severu. Městská síť byla neuvěřitelně hustá – třeba v Thesálii byla průměrná vzdálenost mezi městy jen deset kilometrů.

Martin: To je blíž než z jednoho konce Prahy na druhý!

Eliška: Přesně. Život se čím dál víc soustředil do měst. Venkov se postupně vylidňoval.

Martin: Když si představím starověk, vidím hlavně nemoci a bídu. Bylo to tak?

Eliška: To je běžná představa, ale ve skutečnosti na tom byli Řekové docela dobře. Jejich strava byla vyvážená – obiloviny, zelenina, ryby, olivový olej. Maso sice jedli málo, ale hladomory byly vzácné.

Martin: A co hygiena a nemoci?

Eliška: Jejich hygienické podmínky byly často lepší než ve středověké Evropě! Vysoušeli bažiny, aby omezili malárii, i když ta stále představovala problém. Celkově byla naděje dožití zřejmě vyšší než po většinu následujících dvou tisíciletí.

Martin: Tak to je docela překvapivé. Zdá se, že o starověkém Římě a jeho demografii toho bude taky hodně k povídání.

Eliška: To rozhodně! Ale to si necháme na příště.

Martin: Jasně, Řím si necháme na příště. Ale co Řecko, které bylo před ním? Jak to vypadalo s běžným životem a demografií tam?

Eliška: V Řecku to bylo... dost specifické, hlavně co se týče sňatků. Velkou roli hrála obava z přelidnění a dělení rodinného majetku.

Martin: Takže se lidé brali později, aby neměli tolik dětí?

Eliška: Přesně tak, ale platilo to jen pro muže! Ti si hledali nevěstu až kolem třicítky. Jenže dívky? Těm bylo často jen 14 až 17 let.

Martin: Čtrnáct? To je obrovský rozdíl! To si dnes ani neumíme představit.

Eliška: Přesně. A teď to nejlepší. Filozof Aristoteles dokonce doporučoval ideální věk pro sňatek 37 let pro muže a 18 pro ženu.

Martin: Tak to je skoro generační propast v jednom jediném manželství.

Eliška: A právě kvůli tomuhle modelu měly rodiny průměrně tak 4 až 5 dětí. Bohužel, dospělosti se dožila sotva polovina z nich.

Martin: To je strašné číslo. Proč tak málo?

Eliška: Kojenecká úmrtnost byla obrovská. A když rodina nemohla další dítě uživit, existovaly i dost drsné praktiky, jak tomu zabránit. Znali i určitou formu antikoncepce.

Martin: Vážně? Jakou?

Eliška: Třeba Hippokrates zmiňuje síran měďnatý. Ale běžnější bylo asi odložení novorozence, tedy infanticida, nebo jeho prodej do otroctví. Nebylo to vnímáno tak negativně jako dnes.

Martin: To zní opravdu drsně. Takže průměrná délka života asi nebyla nic moc, že?

Eliška: To rozhodně ne. Naděje dožití při narození se pohybovala jen kolem 35 let. Starých lidí nad 60 let bylo ve společnosti minimum, asi jen 6 až 8 procent. Byl to v podstatě svět dospělých.

Martin: Páni. Takže abych to shrnul: obrovské věkové rozdíly mezi manžely, polovina dětí umírala a skoro žádní senioři. To je úplně jiný svět.

Eliška: Přesně tak, Martine. A když už mluvíme o počtech obyvatel, tak starověký Řím je naprosto fascinující. Odtud totiž máme jeden z prvních systematických pokusů o sčítání lidu – slavný římský census.

Martin: Census? To jako že chodili od dveří ke dveřím a ptali se, kolik máte dětí a ovcí, aby věděli, jaké daně jim napařit?

Eliška: No, zjednodušeně řečeno ano, ale bylo to mnohem víc. Byl to vlastně náboženský úkon. Censor, tedy ten úředník, co to měl na starost, byl nesmírně vážená funkce. Třeba Cicero byl censor. Být sečten byla pro římského občana čest.

Martin: Čest? Tak to se od dnešních daňových přiznání dost liší. A jak často to dělali?

Eliška: Původně zhruba každých pět let. Sloužilo to k rozdělení obyvatelstva pro volby, a samozřejmě taky pro vojenské a daňové, tedy fiskální, účely. První takový velký census proběhl už v roce 508 před naším letopočtem.

Martin: A víme, kolik jich tehdy bylo?

Eliška: To je právě ten problém. Metodika je nejasná. Nevíme, jestli sčítali jen dospělé muže schopné nosit zbraň, nebo všechny občany. Takže historici ta čísla berou a násobí je odhadovaným koeficientem, třeba čtyřkou, aby zahrnuli ženy, děti a další. Je to trochu... věštění z křišťálové koule.

Martin: Dobře, takže čísla jsou trochu ošemetná. Ale jak tak obrovské město a říše vůbec vznikly? Nebyla to na začátku jen nějaká vesnice?

Eliška: V podstatě ano. Ten proces měl tři hlavní fáze. Nejdřív, v takzvané předurbánní fázi, to bylo jen roztroušené osídlení v horách. Lidé se živili zemědělstvím, populace byla stabilní.

Martin: Takže žádné velké drama.

Eliška: Přesně. Pak přišla fáze protourbánní, kdy lidé začali sestupovat z hor do nížiny Latia. A nakonec, po roce 875 před naším letopočtem, přišla fáze urbánní. Populace masivně narostla, lidé se soustředili na jednom místě a rozšířili obydlenou zónu. A... zrodil se Řím.

Martin: A jak rychle se rozrůstal? Třeba v době slavné republiky?

Eliška: V době republiky mělo samotné město Řím asi 40 až 50 tisíc obyvatel. Ale co bylo klíčové, byla migrace a zakládání kolonií. Římané se rozšiřovali a stavěli nová města. Jen do roku 338 před naším letopočtem založili 14 nových center.

Martin: Takže to byl takový starověký development.

Eliška: Můžeš to tak říct. Ale mělo to i stinné stránky. Obrovské ztráty na životech během válek. Třeba během druhé punské války proti Hannibalovi Řím mobilizoval přes sto tisíc mužů. Padesát tisíc z nich se nikdy nevrátilo.

Martin: Padesát tisíc... to je nepředstavitelné číslo na tehdejší dobu. To muselo společnost úplně změnit.

Eliška: Naprosto. Venkov se vylidňoval, protože muži byli v armádě. Lidé se stěhovali do měst. A pak, s příchodem císařství, celá říše nabobtnala do obřích rozměrů. V roce 14 našeho letopočtu měla říše asi 54 milionů obyvatel. Pro srovnání, to je asi pětinásobek dnešní České republiky.

Martin: Páni. A jaký byl život pro obyčejného člověka v tak obrovské říši? Třeba sňatky, rodina?

Eliška: Věk pro sňatek byl... šokující. Podle zákona se dívky mohly vdávat ve 12 letech, chlapci ve 14. A z náhrobků víme, že se to dělo. Většina dívek se vdávala mezi 12. a 18. rokem. Muži byli starší, obvykle kolem 26 let.

Martin: Takže se vracíme k těm velkým věkovým rozdílům, o kterých jsme mluvili na začátku.

Eliška: Ano. A plodnost? Navzdory brzkým sňatkům nebyla vysoká. Zvlášť u aristokracie. Důvodů bylo víc – od infekčních nemocí způsobujících sterilitu až po antikoncepci a potraty. Navíc, asi polovina dětí se stejně nedožila dospělosti.

Martin: Čím to? Špatná strava?

Eliška: I to, ale hlavně nemoci. Římská říše byla obrovská, propojená silnicemi, s intenzivním obchodem a neustálými přesuny vojsk. Byl to dokonalý inkubátor pro šíření epidemií. Vznikly tam první takzvané historické patocenózy – ohniska nemocí, kde se míchaly patogeny z celého známého světa.

Martin: To zní děsivě. A do toho všeho musíme započítat ještě jeden faktor, o kterém jsme nemluvili. Otroky.

Eliška: Přesně. A jejich počet byl astronomický. Jen Caesar během dobývání Galie zajal a prodal do otroctví milion lidí. Milion.

Martin: To je síla. Jakou roli hráli v demografii?

Eliška: Obrovskou a převážně negativní. Otroci byli majetek, ne lidé. Často jim nebylo dovoleno zakládat rodiny. Levná otrocká práce navíc konkurovala svobodným řemeslníkům a zemědělcům, kteří pak měli problém uživit vlastní rodiny.

Martin: Takže paradoxně čím víc otroků, tím hůř pro svobodné obyvatele a jejich rodiny.

Eliška: Ano. Na konci říše, jak klesal celkový počet obyvatel, klesal i počet otroků. Demografie Říma je zkrátka příběhem neuvěřitelného růstu, ale také obrovského utrpení, válek a nemocí. Byl to svět, který byl neustále na hraně demografické krize.

Martin: To je skvělý souhrn. Takže máme za sebou Egypt, Řecko a teď i Řím. Příště se podíváme ještě dál na východ, je to tak?

Eliška: Přesně tak. Ale než se vydáme dál na východ, musíme si ujasnit jednu zásadní věc o světech, které jsme právě probrali. A to je jejich geografie a kultura.

Martin: V čem byl ten největší rozdíl?

Eliška: Řecko, i přes své věčné spory mezi městskými státy, bylo kulturně poměrně jednotné. Měli společný jazyk, bohy, mýty. Ale Řím? To byl úplně jiný případ.

Martin: Řím byl spíš takový sběratel území, že?

Eliška: Dokonalé přirovnání! A to je klíčové. Neustále se rozšiřoval a pohlcoval naprosto odlišné národy. Proto musíme striktně rozlišovat západní a východní část říše.

Martin: Jaký v nich byl rozdíl?

Eliška: Západ se postupně romanizoval, byl geograficky stabilnější. Ale východ zůstal neuvěřitelně heterogenní, kulturně pestrý a neustále se měnil. A samozřejmě musíme rozlišovat i Řím v době republiky a v době císařství. To jsou skoro dva různé světy.

Martin: Chápu. Takže klíčový poznatek je... nesmíme házet celou antiku do jednoho pytle.

Eliška: Přesně tak. Detaily jsou důležité. A tím jsme na konci naší minisérie. Děkuji ti za skvělé povídání, Martine.

Martin: Já tobě taky, Eliško. Bylo to fascinující. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. U slyšenou u dalšího Studyfi Podcastu!