Podcast na Histologie lidských tkání a orgánů

Kapitoly

Úvod do histologie orgánů

Játra - továrna těla

Slinivka břišní - dva orgány v jednom

Ledviny - filtrační mistři

Závěrečné shrnutí

Lymfatická uzlina

Brzlík neboli thymus

Slezina a mandle

Struktura podčelistní žlázy

Gianuzziho lunuly

Kůže na hlavě

Přední segment oka

Jazyk a jeho papily

Jícen – svalová dálnice

Žaludek a jeho žlázky

Tenké a tlusté střevo

Fibromuskulární stroma prostaty

Žlázky a prostatické perly

Vaječník – Továrna na život

Žluté versus bílé tělísko

Vejcovod jako vánoční stromek

Děloha a její proměny

Mléčná žláza

Specializovaná kůže

Závěrečné shrnutí

Přepis

Martin: …a v tom jednom malém prostoru máš hned tři struktury vedle sebe! Větvičku tepny, žíly a žlučovod. Naprosto geniální uspořádání.

Adéla: Počkej, počkej, to je neuvěřitelné! Takže játra mají v podstatě takové malé infrastrukturní uzly po celém svém objemu? To je fascinující!

Martin: Přesně tak! A to je jen začátek. Vítejte, přátelé, u Studyfi Podcast.

Adéla: Já jsem Adéla a se mnou je tu expert na histologii, Martin. Martine, právě jsi mi vyrazil dech s játry. Musíme to rozebrat úplně od začátku pro všechny, co poslouchají.

Martin: Jasně! Takže, když se podíváš na preparát jater pod mikroskopem, první, co tě praští do očí, je jejich neuvěřitelná organizace. Nejsou to jen tak nějaké buňky pohromadě.

Adéla: Vypadá to skoro jako včelí plástev, ne? Ty šestiboké útvary…

Martin: Perfektní přirovnání! To jsou jaterní lalůčky. A uprostřed každého toho šestibokého lalůčku je jedna centrální véna, tedy žíla, kam se sbíhá krev.

Adéla: Dobře, takže krev teče do středu. A co ty malé uzly, o kterých jsi mluvil na začátku? Kde jsou ty?

Martin: Ty najdeš v rozích, kde se několik těch lalůčků stýká. Tomu místu říkáme portobiliární prostor a v něm leží slavná „trias hepatica“. Vždycky tam najdeš větvičku jaterní tepny, portální žíly a žlučovod.

Adéla: Takže na jednom místě přitéká okysličená krev, krev plná živin z trávicího traktu a zároveň odtéká žluč. To je efektivita!

Martin: Přesně! A mezi centrální vénou a těmi rohy jsou uspořádané trámce jaterních buněk, hepatocytů. Kolem nich protéká krev v takových speciálních kapilárách, sinusoidách, kde dochází k veškeré té magii – detoxikaci, tvorbě bílkovin a tak dále.

Adéla: Chápu. Takže když uvidím na preparátu šestiboké útvary s žílou uprostřed a trojicí struktur v rozích, dívám se na játra.

Martin: Na sto procent. To je jejich naprosto unikátní podpis.

Adéla: Dobře, játra máme. Co dalšího má takhle charakteristický vzhled? Překvap mě!

Martin: Tak co třeba orgán, který je vlastně orgány dva v jednom? Mluvím o slinivce břišní, tedy pankreatu.

Adéla: Dva v jednom? Jako že má nějakou dvojí funkci?

Martin: Přesně tak. Má část exokrinní, která vyrábí trávicí enzymy, a část endokrinní, která produkuje hormony jako inzulin a glukagon.

Adéla: A to jde poznat i pod mikroskopem? Že jsou tam dvě různé části?

Martin: Naprosto zřetelně. Ta exokrinní část tvoří většinu orgánu. Skládá se z takových tmavě fialových hrozníčků, kterým říkáme pankreatické aciny. Právě ty produkují ty enzymy.

Adéla: Takže když uvidím hlavně tmavě fialové shluky, je to exokrinní slinivka. A kde je ta druhá část?

Martin: Ta endokrinní část je mezi nimi roztroušená jako takové světlé ostrůvky. Vypadají úplně jinak. Jsou to Langerhansovy ostrůvky.

Adéla: Aha! Takže slinivka je tmavé moře acinů s několika světlými ostrovy. To je skvělá pomůcka!

Martin: Přesně! Ty ostrůvky jsou shluky buněk, které produkují hormony přímo do krve. Proto jsou taky hodně prokrvené. Zatímco aciny posílají své enzymy do vývodů, které vedou do střeva.

Adéla: Takže slinivka má tak trochu rozpolcenou osobnost. Půlka pracuje pro trávení, druhá pro hormony.

Martin: Dá se to tak říct. Je to takový multifunkční švýcarský nůž mezi orgány.

Adéla: Dobře, od továrny a švýcarského nože se posuňme k… filtru? Co třeba ledviny? Ty musí být taky složité.

Martin: Jsou, ale zase mají naprosto typickou strukturu. Když se podíváš na řez ledvinou, uvidíš dvě hlavní oblasti – tmavší kůru na povrchu a světlejší dřeň uvnitř.

Adéla: Kůra a dřeň, to znám. Ale co je to klíčové, co mi řekne „tohle je ledvina a nic jiného“?

Martin: Jednoznačně ledvinná tělíska, která najdeš jenom v kůře. Jsou to taková malá, kulatá klubíčka kapilár, kterým říkáme glomerulus. A celé to klubíčko je schované v takovém váčku, Bowmanově pouzdře.

Adéla: Takže hledám malá klubíčka v té tmavší části preparátu? A to je ten filtr, o kterém se všichni učíme?

Martin: Přesně to je on. V glomerulu se filtruje krev a vzniká primární moč. Vypadá to jako malá červená tečka obklopená prázdným prostorem.

Adéla: A co je ten zbytek okolo? Vypadá to jako spousta nakrájených trubiček.

Martin: To jsou přesně ony! Jsou to ledvinné kanálky neboli tubuly. Ty, co jsou hned u tělíska, jsou proximální tubuly a mají takový „chlupatý“ vnitřek, protože mají spoustu mikroklků na vstřebávání látek zpátky do těla.

Adéla: Chlupaté trubičky! To si budu pamatovat. A ty dál od tělíska?

Martin: To jsou distální tubuly. Ty už tak „chlupaté“ nejsou, mají čistší a ostřejší vnitřní okraj. A pak jsou tu ještě sběrací kanálky a Henleova klička ve dřeni, ale to už je na další povídání.

Adéla: Jasně. Takže pro rychlou identifikaci ledviny: hledám rozdělení na kůru a dřeň a v kůře ta typická kulatá klubíčka – ledvinná tělíska.

Martin: Trefa do černého. Glomeruly jsou absolutně nezaměnitelné.

Adéla: Páni. Takže když to shrneme pro rychlé opakování před zkouškou. Játra – šestiboké lalůčky a triáda v rozích.

Martin: Přesně.

Adéla: Slinivka – tmavé moře exokrinních acinů se světlými Langerhansovými ostrůvky.

Martin: Perfektní.

Adéla: A ledviny – kůra s kulatými glomeruly a dřeň s rovně seřazenými kanálky.

Martin: Naprosto skvěle! Vidíš, histologie není taková věda, když víš, co hledat. Každý orgán má svůj otisk prstu.

Adéla: To rozhodně. Mám pocit, že se na ty preparáty teď budu dívat úplně jinak. Martine, moc ti děkuju, tohle bylo super užitečné.

Martin: Rád se stalo. A pamatujte, klíč je v opakování a hledání těch typických znaků.

Adéla: Skvělé. Od orgánových velmocí se příště přesuneme k něčemu úplně jinému. Zůstaňte s námi.

Martin: A když jsme u cévního systému, nesmíme zapomenout na jeho parťáka — lymfatický systém. To je taková tichá, ale nepostradatelná úklidová četa těla.

Adéla: Přesně! A v preparátech je to občas oříšek. Čím začneme? Třeba lymfatickou uzlinou?

Martin: Perfektní volba. U uzliny hledej jasnou strukturu. Na povrchu je pouzdro z hustého kolagenního vaziva. Pod ním je hned takový světlý prostor, subkapsulární sinus.

Adéla: Takže to je první záchytný bod. A co dál?

Martin: Pak uvidíš tmavší kůru, kde jsou lymfatické folikuly — to jsou ty kulaté útvary. A uvnitř je světlejší dřeň. Představ si to jako takovou kontrolní stanici s různými odděleními.

Adéla: A ty folikuly jsou plné B-lymfocytů, že? Pokud jsou aktivované, mají světlejší střed.

Martin: Přesně tak! Tomu se říká blastická transformace. To je znamení, že se tam něco děje a imunita pracuje. Je to jako když se v kanceláři rozsvítí.

Adéla: To je skvělá analogie!

Martin: Teď se posuneme k brzlíku, neboli thymu. To je primární lymfatický orgán, takže je trochu jiný.

Adéla: V čem přesně? Čekala bych, že bude vypadat podobně jako uzlina.

Martin: Právě že ne. Vůbec v něm nenajdeš lymfatické folikuly. Místo toho má kůru a dřeň uspořádanou do takových pseudolalůčků.

Adéla: Dobře, takže žádné kuličky. A co je ten super specifický znak pro thymus?

Martin: Hassalova tělíska! To jsou takové eozinofilní, cibulovité útvary, které najdeš hlavně ve dřeni. Jsou nezaměnitelná.

Adéla: Takže v brzlíku vlastně hledáme cibulky?

Martin: Přesně tak! Ale tyhle tě naštěstí nerozpláčou. S věkem jich navíc přibývá a jsou větší, zatímco samotný orgán tukovatí.

Adéla: A co slezina? Ta je prý taky pěkně specifická.

Martin: Slezina je super! Ta má dva hlavní oddíly — bílou a červenou pulpu. Bílá pulpa je vlastně lymfatická tkáň, takové tmavé ostrůvky, a červená pulpa je všude kolem.

Adéla: Jako borůvky v červeném koláči?

Martin: To sedí! A v té bílé pulpě, v takzvaném Malpighickém tělísku, vždycky najdeš tepnu, arteria centralis. To je klíčový poznávací znak.

Adéla: Super. A poslední na seznamu — krční mandle, tonsilla palatina.

Martin: U mandle je to zase o povrchu. Je krytá vrstevnatým dlaždicovým epitelem, který se zanořuje do hloubky a tvoří krypty. A kolem je často vidět kosterní svalovina.

Adéla: Skvělé. Děkuju, Martine. Takže teď už bychom měli lymfatické orgány poznat. Příště se vrhneme na dýchací systém.

Martin: Počkej, Adélo, ještě než se pustíme do dýchacího systému, pojďme se na chvilku zastavit u slinných žláz. Konkrétně u glandula submandibularis. Ta je na poznávačce docela častá.

Adéla: Dobře, tak pojďme na ni. Jak ji bezpečně poznám od ostatních žláz?

Martin: Je to typický parenchymatózní orgán. To znamená, že má na povrchu pouzdro z hustého kolagenního vaziva. A to pouzdro pak dovnitř posílá přepážky, takzvaná septa.

Adéla: A ta septa dělí žlázu na menší části – laloky a lalůčky, že?

Martin: Přesně tak. A v nich samozřejmě probíhají cévy, nervy a vývody. Ale to klíčové pro určení je samotný parenchym, tedy ta funkční tkáň.

Adéla: Tak povídej. Jak vypadá?

Martin: Je to smíšená, seromucinózní žláza. Ale — a to je důležité si pamatovat — výrazně převažují serózní aciny. Ty jsou tmavší a vypadají jako takové zrnité kuličky.

Adéla: Dobře, takže budu hledat hlavně tmavé serózní buňky, ale mezi nimi budou i ostrůvky světlejších, mucinózních?

Martin: Ano. A když najdeš ty světlé mucinózní tubuly, dívej se opravdu pozorně na jejich okraj.

Adéla: Proč? Je tam nějaký chyták?

Martin: Přesně tak! Uvidíš tam takové srpkovité útvary z tmavších buněk, které na ně nasedají. To jsou slavné Gianuzziho lunuly.

Adéla: Gianuzziho lunuly... to zní jako nějaký druh italského pečiva.

Martin: Klidně si to tak představ. Jsou to vlastně serózní buňky, co sedí na konci mucinózních tubulů. Jako by si ty tubuly nasadily takové malé serózní čepičky.

Adéla: To je skvělá pomůcka! Takže abych to shrnula: hledám žlázu s převahou serózních acinů, sem tam mucinózní tubuly a na nich tyhle... serózní čepičky.

Martin: Naprosto přesně. Když tohle všechno najdeš, nemůžeš se splést.

Adéla: Super, to dává smysl. Tak teď už můžeme dál. Co třeba ret?

Martin: Jasně, ret je zajímavý, ale co kdybychom se podívali ještě o kousek výš? Přímo na kůži hlavy, kde se děje spousta věcí.

Adéla: Dobře, tam jsou vlasy, to vím! Ale co víc?

Martin: Přesně! Máme tam tenký typ pokožky s vrstevnatým dlaždicovým epitelem, který jen tence rohoví. A hlavně obrovské množství vlasových folikulů.

Adéla: Takže proto může být „bad hair day“ taková anatomická katastrofa!

Martin: V podstatě ano! K tomu se vážou malé mazové a potní žlázy. A co je klíčové, v podkoží najdeme něco, čemu se říká galea aponeurotica. To je husté kolagenní vazivo.

Adéla: Rozumím. Takže spousta vlasů, žlázy a pevné vazivo. Jednoduché. Co dál? Co třeba oko? To zní složitě.

Martin: Skvělý nápad! Začneme předním segmentem. Tam jsou dvě hlavní části vnější vrstvy – rohovka a skléra, neboli bělima.

Adéla: Rohovka, to je to průhledné okénko do duše, že?

Martin: Přesně tak! Má pět vrstev, ale pamatuj si hlavně tři. Vpředu je nerohovatějící epitel, uprostřed je vlastní hmota neboli stroma a vzadu je zase jednovrstevný plochý epitel.

Adéla: Takže takový epitelový sendvič?

Martin: To je dokonalá pomůcka! A vedle toho je skléra, to bílé, což je v podstatě jen husté kolagenní vazivo. Chrání vnitřek oka.

Adéla: Super, to dává smysl. A co ty barevné a vnitřní části, jako duhovka nebo čočka?

Martin: Jasně! Ale než se pustíme do oka, co takhle malá exkurze do úplně jiného systému? Třeba do toho, který nám za chvíli začne kručet v břiše. Přesuneme se k trávicímu systému.

Adéla: Super nápad! Takže od oka k žaludku. Kde začneme? U jazyka?

Martin: Přesně tak! Jazyk je hlavně kosterní svalovina, která jde všemi směry. Proto je tak pohyblivý. Ale na povrchu má takové speciální výběžky – papily.

Adéla: Ty, kterými vnímáme chuť?

Martin: Ano! Hlavně ty hrazené, kterých je jen pár. Představ si je jako hrady obehnané příkopem. A do toho příkopu ústí Ebnerovy žlázky, které ten příkop neustále proplachují.

Adéla: Abychom mohli cítit další chuť? Jako takový chuťový reset?

Martin: Dokonalé přirovnání! Přesně tak. Neustále čistí chuťové pohárky.

Adéla: Dobře, a co dál za jazykem? Jícen?

Martin: Přesně. Jícen je v podstatě jen svalová trubice. Epitel má stejný jako v ústech – vrstevnatý dlaždicový nerohovatějící. Je to ochrana proti hrubé potravě.

Adéla: A co je na něm histologicky zajímavé?

Martin: Tady je klíčová věc na zapamatování: typ svaloviny se mění! V horní třetině je kosterní svalovina, kterou ovládáme vůlí.

Adéla: Jako když polykáme?

Martin: Ano. Uprostřed je mix kosterní a hladké svaloviny. A v dolní třetině už je jen hladká svalovina, která posouvá jídlo dál automaticky. Je to takový plynulý přechod.

Adéla: A pak to spadne do žaludku! Tam to bude asi složitější, že?

Martin: O dost! Epitel se tu mění na jednovrstevný cylindrický, který tvoří takové malé jamky – foveolae gastricae. A na jejich dno ústí žaludeční žlázky.

Adéla: Ty, co produkují kyselinu?

Martin: Přesně. V nich najdeme dva hlavní typy buněk. Světlejší a větší krycí buňky, které dělají kyselinu chlorovodíkovou. A pak menší a tmavší hlavní buňky, co tvoří pepsinogen.

Adéla: Takže taková malá chemická továrna v jedné žlázce.

Martin: Přesně tak. Každá buňka má svůj jasný úkol.

Adéla: A jak se liší tenké a tlusté střevo? Vždycky mi přišly podobné.

Martin: Klíčový rozdíl je v povrchu. Tenké střevo chce co nejvíc vstřebávat, takže má obrovský povrch. Tvoří řasy, klky a mikroklky. Je to jako froté ručník.

Adéla: Tenhle příměr si budu pamatovat! A tlusté střevo?

Martin: Tlusté střevo už tolik nevstřebává živiny, spíš vodu. Takže nemá žádné klky. Má jen hluboké krypty a obrovské množství pohárkových buněk, které produkují hlen. Všechno musí klouzat.

Adéla: Rozumím. A co je specialitou duodena, toho začátku tenkého střeva?

Martin: V jeho submukóze, tedy podslizničním vazivu, najdeme Brunnerovy žlázky. Ty produkují zásaditý hlen, který neutralizuje kyselou tráveninu ze žaludku. Chrání tak střevo před poškozením.

Adéla: Skvělé, to všechno dává perfektní smysl! Máme tedy jazyk, jícen, žaludek, střeva... Ale co ty velké orgány, které do toho všeho mluví, jako játra a slinivka?

Martin: Přesně tak. A když už jsme u těch specializovaných orgánů, pojďme se teď ponořit čistě do urologie a podívat se na prostatu. Je to opravdu fascinující struktura.

Adéla: Dobře, urologie! Co je tedy na prostatě tak zvláštního, když se na ni podíváme pod mikroskopem?

Martin: Tak úplně klíčové je její takzvané fibromuskulární stroma. Možná to zní složitě, ale je to vlastně základní nosná kostra celého orgánu.

Adéla: Aha, takže něco, co všechno drží pohromadě a dává tomu tvar?

Martin: Přesně tak. Je to chytrá směs řídkého kolagenního vaziva a hlavně spousty buněk hladké svaloviny, kterým říkáme myocyty. Tenhle podklad pak tvoří nejen stěnu orgánu, ale i takové vnitřní slizniční řasy.

Adéla: Rozumím, takže máme pevnou, ale zároveň svalovou kostru. A co je uvnitř? Předpokládám, že ty samotné žlázky.

Martin: Ano, a jejich vývody, odborně lumen, jsou dost nepravidelné. Mají různé tvary a velikosti, což je pro prostatu typické. Často v nich pod mikroskopem vidíme i samotný narůžovělý sekret.

Adéla: A jaký je epitel, který je vystýlá? Je nějak specifický pro tenhle orgán?

Martin: Většinou je jednořadý až dvouřadý, což znamená jednu nebo dvě vrstvy buněk. A samotné buňky mohou být kubické až cylindrické, přičemž ty cylindrické, vyšší, obvykle převažují.

Adéla: Na jednom z těch obrázků vidím něco, co se jmenuje "corpora amylacea". To zní skoro jako nějaké vesmírné těleso nebo drahokam.

Martin: To je skvělé přirovnání! Jsou to takzvané prostatické konkrementy. Jde v podstatě o zahuštěný a vrstvený sekret. Je to úplně normální nález, hlavně u starších mužů. Žádná patologie.

Adéla: Takže prostata si v podstatě vyrábí vlastní malé perličky. To si budu pamatovat! Skvělé. Máme za sebou prostatu, co nás čeká dál?

Martin: Dál nás čeká, řekněme, druhá polovina celého příběhu. Ponoříme se do gynekologické histologie.

Adéla: Výborně! Kde začneme?

Martin: Začneme přímo u zdroje. Ve vaječníku, tedy ovariu. To je na první pohled takový chaos různých útvarů. Vidíme tam spoustu folikulů v různých stádiích vývoje.

Adéla: Folikuly, to jsou ty váčky s vajíčky, že?

Martin: Přesně tak. A mezi nimi je jeden, který většinou dominuje – obrovský Graafův folikul. Je tak velký, že se skoro nevejde do preparátu. Okolo nich je pak specifické vazivo, takzvaně spinocelulární.

Adéla: Na obrázku to vypadá, jako by ty buňky byly stočené do víru. Má to nějaký důvod?

Martin: Je to jeho typická struktura. A když folikul zanikne, zůstane po něm jizva – bělavé tělísko, neboli corpus albicans.

Adéla: Moment, a co to žluté tělísko, corpus luteum? To je něco jiného?

Martin: Ano, to je klíčové! Vzniká po ovulaci ze zbytku Graafova folikulu. Je to dočasná žláza, která produkuje hormony a na preparátu je obrovská a zabírá velkou část vaječníku.

Adéla: Takže bílé tělísko je jizva a žluté je aktivní továrna na hormony. Rozumím.

Martin: Přesně tak. Z vaječníku pak vajíčko putuje do vejcovodu. A ten je naprosto nezaměnitelný.

Adéla: Podle čeho?

Martin: Jeho sliznice tvoří neuvěřitelně složité, rozvětvené řasy. Vypadají jako spousta malých vánočních stromečků, které úplně vyplňují ten vnitřní prostor.

Adéla: Vánoční stromečky ve vejcovodu! To je skvělá pomůcka.

Martin: Přesně. A na povrchu těch stromečků jsou řasinky, které posouvají vajíčko správným směrem.

Adéla: Dobře, takže vajíčko cestuje a co ho čeká v cíli? Děloha?

Martin: Přesně. A děloha se neustále mění v rámci cyklu. V proliferační fázi má endometrium rovné, jednoduché žlázky. Ale v sekreční fázi se všechno připravuje na miminko.

Adéla: A jak to poznáme na pohled?

Martin: Žlázky se úplně změní. Začnou se kroutit a jejich tvar připomíná pilu. Jsou "pilovité" a plné sekretu. A to už víš, že se blíží čas... buď pro uhnízdění vajíčka, nebo pro menstruaci.

Adéla: Fascinující. Takže od chaosu ve vaječníku přes vánoční stromečky až po pilu v děloze. Co bude dál?

Martin: Dál už jen samé zajímavosti na povrchu těla! Přesuneme se k mléčné žláze a kůži.

Adéla: Super! Jaký je rozdíl mezi laktující a nelaktující mléčnou žlázou?

Martin: Obrovský. Aktivní, laktující žláza je plná žlázových acinů, které produkují mléko. Mezi nimi jsou jen tenká vazivová septa.

Adéla: Takže je to tam všechno napěchované a připravené k akci.

Martin: Přesně. Naopak nelaktující žláza je v klidu. Má jen malé epitelové čepy místo acinů a dominují mohutná vazivová septa.

Adéla: Jako továrna po pracovní době.

Martin: Přesně tak. A podobně specializovaná je i kůže.

Adéla: Povídej! Třeba kůže dvorce a bradavky?

Martin: Ta má pod sebou fibromuskulární stroma. To je směs vaziva a hladké svaloviny, která umožňuje erekci bradavky. Je to funkční a citlivá oblast.

Adéla: Fascinující. A co ten velký rozdíl mezi kůží na dlani a třeba v podpaží?

Martin: Ten je taky ukázkový. Kůže dlaně je tlustý typ. Má extrémně silnou rohovou vrstvu, stratum corneum, pro ochranu. Je to náš osobní pancíř.

Adéla: A podpaží je pravý opak?

Martin: Ano! Tam je tenký typ kůže, ale zase tam najdeš všechny tři typy žlázek pohromadě – potní, mazové i ty velké aromatické.

Adéla: Takový all-inclusive resort pro žlázky!

Martin: To je ono!

Adéla: Takže od hormonálních cyklů až po specializaci kůže... všechno v těle má svůj jasný smysl a strukturu.

Martin: Přesně tak. To je klíčová myšlenka, kterou si odnést. Každá tkáň je dokonale přizpůsobená své funkci.

Adéla: Martine, moc ti děkuji za další úžasný vhled do tajů histologie. Bylo to skvělé.

Martin: Rádo se stalo. Bylo mi potěšením.

Adéla: A děkujeme i vám, naši posluchači, že jste byli s námi. Učte se s námi i příště u Studyfi Podcastu!

Martin: Na slyšenou!