Podcast na Hegel a Hobbes: Sebevědomí a Stát

Kapitoly

Mýtus o dobývání

Smlouva ze strachu

Rovnost jako základ míru

Spravedlnost a řešení sporů

Kdo nás donutí?

Smlouva vs. Dar

Kdy je smlouva neplatná

Síla, která drží slovo

Nikdo není soudcem ve své věci

Zlaté pravidlo a vnitřní závazek

Kdo všechno může být zastoupen?

Zrození Leviathana

Suverén a poddaný

Kdy končí poslušnost?

Suverén a spravedlnost

Kontrola myšlenek pro mír

Tři základní formy státu

Proč je monarchie nejlepší?

Problém nástupnictví

Bible jako politický manuál

Proč absolutní moc?

Problém tyrana

Pán a rab

Závěr a rozloučení

Přepis

Petr: Tady je věc, ve které podle mě chybuje tak osmdesát procent studentů u zkoušky z politické filozofie. A ukážeme si, jak se téhle chybě navždycky vyhnout.

Eliška: Schválně, co myslíš?

Petr: Otázka zní: Jaký je rozdíl v moci panovníka, který vládne lidu po dobytí, a toho, kterého si lid zvolil dobrovolně? Většina řekne, že dobyvatel má absolutní, surovou moc.

Eliška: Přesně. Zní to logicky, že? Jeden je tyran, druhý je zástupce. Jenže u Hobbese je to úplně jinak. A tohle je ten „aha“ moment.

Petr: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak jak to tedy je, Eliško?

Eliška: Pro Hobbese jsou práva a moc suveréna v obou případech... naprosto stejná! Nezáleží na tom, jestli vznikl stát dohodou, nebo dobytím.

Petr: Počkat, jak to? Vždyť jedno je svobodná volba a druhé je násilí.

Eliška: To je právě ten trik. Hobbes říká, že i poražený člověk dává svůj souhlas. Není to tak, že by ho vítězství samo o sobě zavazovalo. Je to dohoda. V podstatě říká: „Nezabíjej mě a já tě budu poslouchat.“

Petr: Takže je to smlouva uzavřená pod nátlakem. Jako když ve škole dáš šikanátorovi svačinu, aby ti dal pokoj.

Eliška: Přesně tak! Je to smlouva motivovaná strachem, ale pořád je to z pohledu Hobbese platná smlouva, která zakládá závazek. Klíčem není meč, ale ten slib, který dáš, aby ten meč zůstal v pochvě.

Petr: Chápu. Takže ať už se bojíš svých sousedů a vytvoříš stát pro ochranu, nebo se bojíš dobyvatele a podrobíš se mu, abys přežil...

Eliška: V obou případech je základem strach a smlouva, která tě z něj má dostat. A proto má suverén v obou scénářích stejnou, neomezenou moc. Jeho úkolem je udržet mír a tebe naživu.

Petr: To je skvělá pomůcka k maturitě. Takže základ moci není vítězství, ale dohoda poraženého.

Eliška: Přesně tak. A právě z téhle základní dohody se odvíjí další pravidla, kterým Hobbes říká přirozené zákony. A ten devátý je naprosto klíčový pro maturitu.

Petr: Tak sem s ním! Co říká?

Eliška: Je to zákon proti pýše. Každý má uznávat druhého jako od přírody sobě rovného.

Petr: To zní dneska celkem samozřejmě, ale v jeho době to musela být bomba.

Eliška: Obrovská. Hobbes tím šel přímo proti Aristotelovi, který tvrdil, že někteří lidé jsou od přírody chytřejší a určení vládnout, zatímco jiní, ti fyzicky zdatní, mají sloužit.

Petr: Takže Aristoteles by mi řekl, ať jdu kácet stromy, zatímco on bude filozofovat?

Eliška: Přesně tak. Ale Hobbes je praktik. Říká, že i kdyby lidé nebyli od přírody rovní, pro uzavření míru se prostě musíme tvářit, že jsme. Jinak se nikdy nedomluvíme.

Petr: Bez předpokladu rovnosti není dohoda. To dává smysl.

Eliška: A na to hned navazuje desátý zákon proti aroganci. Zjednodušeně: nepožaduj pro sebe žádné právo, které bys nebyl ochotný přiznat všem ostatním.

Petr: Dobře, takže jsme si rovni, máme stejná práva. Ale co když se o něco přeme? Třeba o poslední kousek pizzy v lednici?

Eliška: I na to Hobbes myslel, neboj. Jedenáctý zákon se jmenuje ekvita, tedy nestrannost. Pokud jsi pověřen rozhodovat nějaký spor, musíš ke všem přistupovat naprosto stejně.

Petr: Jako soudce, který nesmí nikomu nadržovat.

Eliška: Přesně. Protože kdyby soudci stranili, lidé by jim přestali věřit. A vrátili by se k čemu?

Petr: Zpátky k válce všech proti všem. Už se to všechno spojuje.

Eliška: Vidíš. Všechny tyhle zákony – rovnost, skromnost, spravedlnost – jsou jen logické kroky, jak se vyhnout tomu brutálnímu přirozenému stavu.

Petr: Skvělé. Ale napadá mě zásadní otázka. Co když se najde někdo, kdo na všechny tyhle rozumné zákony kašle? Co ho donutí je dodržovat?

Eliška: To je přesně ta klíčová otázka, kterou si Hobbes klade! A jeho odpověď je radikální, ale logická. Donutí ho strach. Strach z trestu od někoho, kdo je silnější než všichni ostatní dohromady.

Petr: Počkat, takže potřebujeme nějakého... super-šéfa, který na všechny dohlédne?

Eliška: Přesně tak! Hobbes tomu říká suverén. Může to být král nebo třeba parlament. Je to uměle vytvořená moc, které my všichni dobrovolně předáme část své svobody, aby nás na oplátku chránila před ostatními.

Petr: Rozumím. Takže já se vzdám svého práva dělat si, co chci, aby mě tenhle suverén ochránil třeba před tebou, kdybys mi chtěla ukrást mikrofon.

Eliška: Přesně! A já se vzdám toho samého práva, aby tě suverén zastavil, kdybys ho chtěl ukrást ty mně. Hobbes tomu říká

Petr: ...společenskou smlouvu. To dává smysl. Ale Hobbes rozlišuje i další pojmy, jako je smlouva, úmluva, nebo dar. Mně to zní dost podobně. Jaký je v tom rozdíl?

Eliška: Skvělá otázka, Petře. Je to jednodušší, než se zdá. Klíčový rozdíl je ve vzájemnosti. Smlouva, to je vzájemný převod práv. Já ti dám jablko, ty mi dáš hrušku. Obě strany se k něčemu zavazují.

Petr: Jasně, něco za něco. A dar?

Eliška: Dar je jednostranný. Já ti dám jablko a nic za to nečekám. Tedy... možná doufám, že získáš pověst štědrého člověka, ale právně po tobě nic chtít nemůžu. Je to dobrovolné.

Petr: Dobře, to chápu. Ale co když uzavřeme smlouvu v tom přirozeném stavu, o kterém jsme mluvili? Bez policie, bez soudů. Já ti slíbím, že ti zítra pomůžu postavit dům, pokud mi dnes dáš svoje jídlo. Co když ti ho sním a zítra se na tebe vykašlu?

Eliška: Přesně to je ten problém! Hobbes říká, že v přirozeném stavu je taková úmluva, kde si strany jen důvěřují, neplatná při jakémkoli důvodném podezření. Pokud bys měl důvod si myslet, že tě podrazím, nemusíš plnit jako první. Vydal by ses mi všanc.

Petr: Takže kdybych viděl, že si místo stavby domu brousíš sekeru, můžu si to jídlo nechat. Dává to smysl, je to sebeobrana.

Eliška: Přesně tak. Pouta slov jsou příliš slabá, aby zkrotila lidské vášně, říká Hobbes. Bez strachu z nějaké vnější donucovací moci je důvěra riskantní.

Petr: A tou donucovací mocí je zase ten náš starý známý suverén, že?

Eliška: Bingo! Jakmile existuje stát — tedy společná moc s právem a silou trestat — obava už není oprávněná. Stát garantuje, že smlouvy budou dodrženy. Proto ten, kdo má plnit první, musí. Už se nemusí bát, že ho ten druhý podvede.

Petr: Protože kdyby to udělal, suverén by mu to hezky spočítal. Tím se kruh uzavírá. Takže suverén nejen chrání naše životy, ale taky zajišťuje, že naše dohody platí. Fascinující.

Eliška: A to je ten obrovský skok od chaosu přirozeného stavu k fungující společnosti. Ale co myslíš, že se stane, když je smlouva uzavřená třeba ze strachu?

Petr: Smlouva uzavřená ze strachu? Intuitivně bych řekl, že je neplatná. Ale podle Hobbesovy logiky, pokud existuje suverén, který vynucuje dohody, tak strach nestrach, smlouva prostě platí. Je to tak?

Eliška: Naprosto přesně. A to nás vede k dalším přirozeným zákonům, které zajišťují, aby systém fungoval spravedlivě. Sedmnáctý zákon říká: nikdo není svým vlastním soudcem.

Petr: To dává absolutní smysl. Kdybych se hádal s kamarádem o poslední kousek pizzy, nemůžu být zároveň rozhodčí. Ten spor by nikdy neskončil!

Eliška: Přesně! A hned osmnáctý zákon dodává, že soudcem nemůže být ani nikdo, kdo má na výsledku osobní zájem. Třeba ten, kdo by z vítězství jedné strany měl větší zisk nebo i jen radost.

Petr: Takže nestrannost je základ. Ale těch zákonů je docela dost. Existuje nějaká pomůcka, jak si je všechny zapamatovat?

Eliška: A na to má Hobbes geniální zjednodušení! Říká, že pokud se ti to zdá příliš složité, stačí si všechny zákony shrnout do jednoho pravidla, které zná každý.

Petr: Počkat, teď jsem napjatý...

Eliška: "Nečiň jinému, co nechceš, aby se činilo tobě." Zlaté pravidlo. Všechno ostatní z něj v podstatě vyplývá.

Petr: Páni. Takže celá ta složitá morální filozofie se dá shrnout do téhle jedné věty. To je neuvěřitelně praktické.

Eliška: Přesně. A je tu ještě jedna klíčová myšlenka. Tyto zákony tě zavazují hlavně vnitřně, ve svědomí. Máš toužit po jejich uplatnění. Ale navenek je nemusíš vždy dodržet.

Petr: Jak to myslíš?

Eliška: Pokud jsi v situaci, kde se všichni ostatní chovají jako... no, jako ve stavu války, a jen ty bys plnil sliby a byl skromný, stal by ses jejich kořistí. To by bylo proti pudu sebezáchovy.

Petr: Rozumím. Takže tyhle zákony jsou věčné a neměnné, ale jejich praktické uplatnění závisí na okolnostech. A to všechno je tedy ta pravá morální filozofie?

Eliška: Přesně tak. A tady se dostáváme k dalšímu klíčovému konceptu, který Hobbes zavádí: k pojmu osoby a jejího zastupování. Rozlišuje mezi „autorem“, tedy tím, kdo dává pravomoc, a „aktérem“, který jménem autora jedná.

Petr: Takže jako když si najmu právníka? Já jsem autor a on je ten aktér?

Eliška: Bingo! A je naprosto klíčové, aby ten aktér, tedy tvůj právník, mohl prokázat svou pravomoc. Pokud něco udělá bez tvého souhlasu, ta smlouva prostě neplatí.

Petr: To dává smysl. Aktér bez pravomoci je vlastně jen... člověk, co mluví do větru.

Eliška: Přesně tak. Ale teď to začne být opravdu zajímavé. Hobbes totiž tvrdí, že fiktivně zastupovat se dá skoro cokoliv.

Petr: Skoro cokoliv? Jako co například?

Eliška: Třeba neživé věci. Kostel, nemocnice, nebo klidně i most. Samozřejmě, most sám ti žádnou pravomoc dát nemůže.

Petr: Jasně, to by bylo divné jednání.

Eliška: Lehce. Ale může ho zastupovat třeba dozorčí, kterého jmenují vlastníci. To samé platí pro lidi, kteří nemohou používat rozum – třeba děti nebo šílence. Zastupují je pěstouni nebo opatrovníci.

Petr: Dobře, to chápu. Ale co když ten „autor“... vůbec neexistuje? Jako nějaký výmysl?

Eliška: I to Hobbes řeší! Zmiňuje pohanské bohy. Byli to jen idoly, výmysly mozku, ale mohli být zosobněni státem jmenovanými úředníky a dokonce mohli mít majetek.

Petr: Páni. Takže autorita v tomhle případě přicházela od státu, který v podstatě řekl: „Tenhle kněz mluví za Dia.“

Eliška: Přesně. Bez nějaké politické vlády by to vůbec nešlo. A teď se podrž – tenhle princip zastupování je přesně to, co Hobbes použije k vysvětlení, jak se z obyčejného davu lidí stane jedna jediná osoba… stát.

Petr: Aha, takže dav se stane státem skrze zastupování. Ale jak to přesně funguje? To se jako všichni sejdou na náměstí a podepíšou nějakou giga-smlouvu?

Eliška: Skoro! Hobbes to popisuje jako úmluvu každého s každým. Je to spíš myšlenkový experiment. Představ si, že každý řekne všem ostatním: ‚Autorizuji a vzdávám se svého práva na sebevládu ve prospěch tohoto člověka... ale jen pod podmínkou, že ty uděláš to samé.‘

Petr: Páni. Takže všichni se dobrovolně vzdají části své svobody, aby získali bezpečí. To je vlastně základ společenské smlouvy.

Eliška: Přesně tak! A tímhle aktem se z davu stane jedna osoba — STÁT. A Hobbes pro něj má jméno. Říká mu ‚velký LEVIATHAN‘, smrtelný Bůh, kterému na zemi vděčíme za mír.

Petr: Dobře, Leviathan. A ten, kdo vládne, ta osoba nebo shromáždění... kdo to je?

Eliška: To je SUVERÉN. Nositel té společné osoby. A všichni ostatní jsou jeho PODDANÍ. Podstata státu je v tom, že suverén má k dispozici sílu všech, aby zajistil mír a společnou obranu.

Petr: Takže suverén je jako administrátor obrovské online hry, který má absolutní moc, aby zabránil hráčům v cheatech a zabíjení se navzájem.

Eliška: To je skvělá analogie! A jakmile je jednou tenhle 'admin' ustanoven, poddaní už nemůžou jen tak změnit formu vlády. Ta smlouva je závazná.

Petr: Ale co když ten 'admin' selže? Co když přestane chránit hráče? Trvá ta smlouva věčně?

Eliška: A to je naprosto klíčový bod, který se často objevuje u maturity. Ne, netrvá. Závazek poddaných vůči suverénovi trvá jen tak dlouho, dokud trvá moc, která je schopná je ochraňovat.

Petr: Takže jakmile ochrana zmizí, smlouva je neplatná a jsme zpátky v přirozeném stavu?

Eliška: Přesně. Účelem poslušnosti je ochrana. Bez ní končí i povinnost. Suverenita je duše státu, a bez ní se tělo rozpadne. Což nás přivádí k tomu, jaká konkrétní práva a povinnosti ten suverén vlastně má...

Petr: Dobře, tak na to se pojďme podívat. Jaká jsou tedy ta konkrétní práva a povinnosti suveréna? Tohle zní jako něco, na co bychom u maturity mohli narazit.

Eliška: Přesně tak. A první bod je pro mnoho lidí šokující. Za prvé, cokoliv suverén udělá, nemůže to být vůči poddanému bezpráví nebo nespravedlnost.

Petr: Počkat, cože? Takže když mi suverén, řekněme král, zabaví dům, tak je to v pořádku?

Eliška: Podle Hobbese... ano. Zní to drsně, já vím. Ale teď přijde ten klíčový argument, který musíte znát. Tím, že jste vstoupili do společenské smlouvy, stali jste se autorem všech činů suveréna. On jedná vaším jménem a z vaší autority.

Petr: Takže když si stěžuju na něj, stěžuju si vlastně sám na sebe?

Eliška: Přesně! Je to jako kdybyste si najali osobního trenéra, aby vás dostal do formy, a pak si stěžovali, že vás nutí cvičit. Sám jste mu k tomu dal mandát.

Petr: Takže stát je taková permanentka do posilovny, kterou nemůžu zrušit. To je dobrý příměr.

Eliška: V podstatě ano. Suverén se může dopustit třeba krutosti nebo nemravnosti, ale ne nespravedlnosti vůči vám. Protože vy jste autor jeho činů. A z toho logicky plyne, že ho za jeho činy nemůžete ani trestat.

Petr: Dobře, to je síla. Co tam máme dál v tomhle... seznamu absolutní moci?

Eliška: Další velké právo je posuzovat, které názory a nauky jsou pro společnost bezpečné a které vedou k nepokojům. Suverén má právo v podstatě na cenzuru.

Petr: Takže kontrola myšlenek. To už zní trochu jako z Orwella.

Eliška: Z naší perspektivy ano, ale Hobbes to viděl prakticky. Říká, že lidské činy vycházejí z názorů. Pokud chcete mít ve státě mír a zabránit občanské válce, musíte spravovat názory, které se šíří. Nauka, která ohrožuje mír, prostě nemůže být pravdivá.

Petr: To je teda radikální. Takže pravda je to, co slouží míru. A to určuje suverén.

Eliška: Přesně. On je ten nejvyšší soudce. Tohle jsou ty nejdůležitější pravomoci, které tvoří podstatu suverenity a jsou nedělitelné. Jakmile by se o ně suverén s někým dělil, stát by se podle Hobbese rozpadl.

Petr: Dobře, takže suverén má veškerou tuhle nedělitelnou moc. Ale záleží na tom, KDO je ten suverén? Je to jeden člověk, nebo nějaká skupina?

Eliška: To je přesně ta další klíčová otázka. Podle Hobbese existují jen tři základní formy státu, které se liší právě v tom, kdo je nositelem suverénní moci. Je to buď monarchie, kde vládne jeden člověk...

Petr: Jasně, král nebo královna.

Eliška: Přesně. Nebo je to demokracie, kde vládne shromáždění všech občanů. A třetí je aristokracie, kde vládne jen shromáždění nějaké vybrané části společnosti.

Petr: A co všechny ty ostatní názvy? Třeba tyranie nebo oligarchie?

Eliška: To je na tom to vtipné. Hobbes říká, že to nejsou jiné formy vlády. Jsou to jen hanlivé názvy pro ty tři základní. Když se lidem nelíbí monarchie, říkají jí tyranie. Když nemají rádi aristokracii, je to pro ně oligarchie.

Petr: Takže je to vlastně jenom o tom, jestli se vám váš vládce líbí, nebo ne.

Eliška: V podstatě ano. Je to taková politická recenze. Neexistuje žádná objektivní forma vlády zvaná tyranie, je to jen monarchie, která se někomu znelíbila.

Petr: Dobře, to dává smysl. A měl Hobbes mezi těmi třemi nějakého favorita? Která forma je podle něj nejlepší?

Eliška: Jednoznačně monarchie. A jeho argument je hodně pragmatický. Říká, že v monarchii jsou soukromý zájem panovníka a veřejný zájem státu jedno a to samé.

Petr: Jak to myslíš?

Eliška: No přemýšlej o tom. Král může být bohatý, mocný a slavný jen tehdy, když jsou jeho poddaní bohatí a silní. Jeho osobní úspěch je přímo spojen s úspěchem státu. Ale v demokracii nebo aristokracii může nějaký politik zbohatnout třeba z úplatku nebo zrádným jednáním, které stát poškodí. Jeho soukromý zájem jde proti tomu veřejnému.

Petr: Chápu. Takže jeden vládce má větší motivaci starat se o blaho celku, protože je to i jeho osobní blaho. Ale co se stane, když ten jeden vládce zemře? To mi přijde jako obrovský problém.

Eliška: Přesně. To je klasická slabina monarchie. Ale pro myslitele jako byl Thomas Hobbes je to pořád menší problém, než neustálý boj všech proti všem, který hrozí bez silné a jednotné vlády.

Petr: Takže chaos je horší než nejisté nástupnictví. To dává smysl.

Eliška: Přesně. A proto Hobbes tvrdil, že moc suveréna – ať už krále nebo třeba parlamentu – musí být absolutní. A je fascinující, jakými argumenty to podporoval.

Petr: Povídej, to mě zajímá.

Eliška: Často používal Bibli. Třeba když si Izraelité přáli krále, Bůh je varoval: „Vezme vám sluhy a služky... a stanete se jeho sluhy.“ To je v podstatě definice neomezené moci.

Petr: Takže si v podstatě odhlasovali vlastní otroctví?

Eliška: Dá se to tak říct! A tím potvrdili právo panovníka na armádu, soudy i majetek. Hobbes dokonce cituje i Nový zákon, aby to podpořil.

Petr: Počkat, co konkrétně?

Eliška: Třeba slavné „Odevzdávejte tedy císaři, co je císařovo.“ Nebo když Ježíš poslal učedníky pro oslici se slovy: „Pán je potřebuje.“ A nikdo se neměl ptát proč. Pánova vůle prostě stačila.

Petr: To zní dost... drsně. Proč by někdo souhlasil s takovou mocí nad sebou?

Eliška: Protože alternativa je ještě drsnější. Hobbes to přirovnává k příběhu Adama a Evy. Tím, že jedli ze stromu poznání dobra a zla, zpochybnili Boží příkaz.

Petr: A to vedlo k pádu. Chápu. Takže neposlušnost poddaných je takový ten prvotní hřích politiky?

Eliška: Přesně tak! Pro Hobbese je jakékoli zpochybňování suveréna krokem k anarchii, k občanské válce. A to je stav, kterému se chtěl za každou cenu vyhnout. I za cenu velké nesvobody.

Petr: Takže volba není mezi dobrou vládou a špatnou vládou, ale mezi absolutní vládou a žádnou vládou. To je silná myšlenka. Ale co když se ten absolutní vládce zblázní a začne být tyranem?

Eliška: To je přesně ta otázka za milion! A Hobbes na ni, upřímně, nemá moc dobrou odpověď. Pro něj je i tyran lepší než chaos. Ale pro jiné myslitele, třeba pro Hegela, je celý ten problém jinde. Nejde jen o přežití, ale o uznání.

Petr: Uznání? Jako že chci, aby mě ostatní brali vážně a respektovali mě?

Eliška: Přesně tak! Hegel říká, že lidské sebevědomí potřebuje druhé sebevědomí, aby se potvrdilo. Chceme být uznáni jako svobodné bytosti. A to nás přivádí k jeho slavné myšlence...

Petr: A to je která?

Eliška: ...dialektika pána a raba. Představ si dva lidi, kteří se poprvé potkají. Podle Hegela mezi nimi nutně dojde k boji na život a na smrt. Nejde ale o to toho druhého zabít, nýbrž donutit ho, aby tě uznal jako pána.

Petr: To zní dost drsně. Takže jeden vyhraje a stane se pánem, druhý prohraje a je z něj rab neboli otrok. Logické.

Eliška: Ano. Jenže tady je ten zvrat! Pán sice získá uznání, ale od koho? Od raba, kterým pohrdá. Takové uznání je vlastně bezcenné. Kdo ale získá skutečnou svobodu a sebevědomí?

Petr: No přece pán, ne? Vyhrál.

Eliška: Omyl! Je to rab. Tím, že pracuje a přetváří svět, poznává sám sebe a své schopnosti. Pán se naopak stává závislým na práci raba a v podstatě zakrňuje. Rab se prací osvobozuje.

Petr: Takže skutečná svoboda není v tom, že někoho ovládám, ale v práci a v tom, že mě ostatní rovnocenně uznají. Wow. Takže od Hobbese, kde je svoboda obětována za bezpečí, jsme se dostali až k Hegelovi, kde svoboda vzniká skrze práci a vzájemné uznání.

Eliška: Přesně tak. To je ten obrovský posun v myšlení. A klíčový vzkaz i pro nás dnes.

Petr: Eliško, moc ti děkuju. Bylo to neuvěřitelně podnětné. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního Studyfi Podcastu. Mějte se skvěle a u maturity hodně štěstí!

Eliška: Na shledanou!