Podcast na Guy de Maupassant - Kulička

Kapitoly

Kdo byl Guy de Maupassant?

Děj povídky ve zkratce

Postavy a mistrovské pokrytectví

Hořký konec a pointa

Jazyk a další díla

Přesah do české literatury

Pokrytectví na prvním místě

Odměna za oběť

Realismus na druhou: Naturalismus

Hvězdy evropského realismu

Zástupci elity

Život plný zvratů

Mistr povídek a románů

Temný konec génia

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Ondřej: Přemýšleli jste někdy o tom, jak tenká je hranice mezi morálkou a vlastním pohodlím? Co se stane, když se takzvaná 'lepší společnost' dostane do úzkých a jejich jedinou nadějí je někdo, kým otevřeně pohrdají?

Eliška: To je přesně situace, kterou mistrně rozehrává jedna z nejslavnějších povídek vůbec. A přesně o ní si dnes budeme povídat.

Ondřej: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde vám literatura dává smysl. Já jsem Ondřej.

Eliška: A já Eliška. Dnes se ponoříme do díla, které je krátké rozsahem, ale obrovské svým dopadem. Je to Kulička od Guy de Maupassanta.

Ondřej: Fajn, než se vrhneme na samotnou Kuličku, pojďme si přiblížit autora. Guy de Maupassant... to jméno zní tak francouzsky a elegantně. Byl i jeho život takový?

Eliška: No, jak se to vezme. Narodil se v polovině 19. století do rodiny venkovské šlechty, takže nějaký ten základ měl. Ale hlavně je to klíčový představitel realismu. Snažil se tedy svět popsat takový, jaký skutečně je, bez příkras.

Ondřej: A prý čerpal hodně z vlastních zkušeností, že?

Eliška: Přesně tak. To je pro jeho tvorbu klíčové. Jako voják se účastnil prusko-francouzské války, a právě tahle zkušenost ho inspirovala k napsání Kuličky. Vlastně ho ta povídka okamžitě proslavila.

Ondřej: Ale jeho život neskončil zrovna šťastně, že?

Eliška: Bohužel ne. Ke konci života bral opiáty a trpěl duševní chorobou. Po pokusu o sebevraždu zemřel v ústavu. Je to smutný konec pro tak velkého autora.

Ondřej: Dobře, pojďme k dílu samotnému. O čem tedy Kulička je? Dej nám rychlý přehled.

Eliška: Jasně. Jsme v zimě roku 1870, prusko-francouzská válka právě skončila porážkou Francie. Město Rouen je obsazené Prusy a skupina deseti lidí se snaží dostavníkem uprchnout do Le Havru za lepším životem.

Ondřej: A kdo jsou ti lidé?

Eliška: Máme tu tři bohaté, vážené manželské páry — Loiseauovi, Carré-Lamadonovi a hraběcí pár de Bréville. Pak dvě jeptišky, demokrata Cornudeta a... naši hlavní hrdinku, prostitutku Alžbětu Roussetovou, přezdívanou Kulička.

Ondřej: Kulička? Proč zrovna taková přezdívka?

Eliška: Kvůli jejím kyprejším tvarům a malé postavě. Byla ale popisována jako velmi hezká a charismatická žena. Problém byl, že ostatní cestující z 'vyšší společnosti' jí samozřejmě opovrhovali.

Ondřej: A tady se dostáváme k jádru pudla, že? K tomu pokrytectví.

Eliška: Přesně. Cesta se kvůli sněhu protáhne, všichni mají hlad. A jediný, kdo má s sebou koš plný jídla, je právě Kulička. Po chvíli váhání a kroucení se s nimi velkoryse podělí.

Ondřej: Takže najednou jim prostitutka nevadí, když jim kručí v břiše. Jak šlechetné.

Eliška: Přesně tak! A to je teprve začátek. Dostavník zastaví pruská hlídka a donutí je přenocovat v hostinci. Tam si pruský důstojník vyžádá, aby s ním Kulička strávila noc.

Ondřej: A co ona?

Eliška: Jako velká vlastenka ho z principu odmítne. Nechce se vyspat s nepřítelem. Jenže důstojník je arogantní a řekne, že dokud mu nevyhoví, nikdo nikam nepojede.

Ondřej: A tady se ukáže charakter ostatních, co?

Eliška: Naplno. První den ji ještě trochu podporují, ale jak dny plynou, začnou na ni tlačit. Přemlouvají ji, lichotí jí, argumentují, že je to její 'práce' a že by se měla obětovat pro blaho skupiny.

Ondřej: Takže v kostce, ti lidé, co kážou o morálce, ji vlastně nutí k prostituci, aby si zachránili kůži. To je neuvěřitelné.

Eliška: Je to dokonalá ukázka sobectví a pokrytectví. Nakonec Kulička podlehne a obětuje se. A co se stane druhý den ráno?

Ondřej: Dovol mi hádat... všichni se k ní zase chovají s despektem?

Eliška: Ještě hůř. Dostanou povolení k odjezdu a v dostavníku si všichni rozbalí své jídlo. Kulička, rozrušená z předešlé noci, si v hostinci všechno zapomněla. Nemá nic.

Ondřej: A nikdo jí nenabídne?

Eliška: Nikdo. Ani drobek. Úplně ji ignorují a ona se nakonec bezmocí rozpláče, zatímco demokrat Cornudet si prozpěvuje Marseillaisu. Je to naprosto zdrcující konec.

Ondřej: Páni. Takže ta hlavní myšlenka je kritika společnosti, která se ohání morálkou, ale ve skutečnosti je prohnilá a sobecká.

Eliška: Přesně. Maupassant ukazuje, že ta opovrhovaná prostitutka měla v sobě víc cti a vlastenectví než všichni ti 'slušní' lidé dohromady.

Ondřej: Jakým stylem je to vlastně napsané? Je to složité čtení?

Eliška: Vůbec ne. Je to psáno er-formou, chronologicky a velmi čtivě. Maupassant používá barvité, realistické popisy. Skvěle střídá spisovný jazyk u vyšší společnosti a hovorové, až nespisovné výrazy u Kuličky.

Ondřej: Používá i nějaké speciální jazykové prostředky?

Eliška: Ano, najdeme tam spoustu přirovnání, metafor, detailních popisů postav... Všechno to slouží k dokreslení realistického obrazu a charakterů. Je to opravdu mistrovská práce.

Ondřej: A co další jeho díla? Kde ještě najdeme podobnou kritiku společnosti?

Eliška: Určitě v jeho nejslavnějším románu *Miláček*! Ten je o bezohledném kariéristovi, který využívá ženy, aby se dostal na vrchol. To je absolutní klasika, kterou taky doporučuju.

Ondřej: Jen pro kontext, kdo tvořil v Čechách v době, kdy Maupassant psal Kuličku?

Eliška: Byli jsme ve fázi realismu taky. V té době u nás tvořili třeba Božena Němcová s její Babičkou nebo Karel Havlíček Borovský a jeho satirické skladby jako Král Lávra.

Ondřej: Takže témata kritiky společnosti a popisování reality rezonovala napříč Evropou. Skvělé, díky za tenhle rozbor, Eliško. Myslím, že teď Kuličce rozumíme mnohem lépe.

Eliška: Rádo se stalo! Je to dílo, které rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.

Ondřej: Přesně tak. A od kritiky francouzské společnosti se teď přesuneme k něčemu úplně jinému...

Eliška: Přesně tak. A to 'něco jiného' je právě chování postav, které tu kritiku dokonale ilustruje. Když totiž dorazí do hostince, jejich cesta se zastaví. Dostavník nesmí odjet na příkaz pruského důstojníka.

Ondřej: A jaký k tomu má důvod? Nějaký problém s papíry?

Eliška: Ne tak docela. Důvod je Kulička. Důstojník si přeje, aby s ním strávila noc. A tady se naplno ukáže charakter celé společnosti.

Ondřej: Aha, takže předpokládám, že se jí všichni zastanou a hrdě odmítnou, že?

Eliška: Kéž by! Opak je pravdou. Začnou ji přemlouvat a přesvědčovat, aby mu byla po vůli. Najednou je jejich vlastenectví a morálka pryč. Hlavně aby mohli jet dál.

Ondřej: To je neuvěřitelné pokrytectví. A co ten demokrat Cornudet? Ten se jí aspoň zastal?

Eliška: Zastal, ale jen proto, že s ní chtěl spát sám. Takže nakonec Kulička podlehne nátlaku a obětuje se.

Ondřej: A oni jí za to aspoň poděkují, že?

Eliška: Právě naopak. Když druhý den nastoupí do dostavníku, všichni od ní opovržlivě odvrátí pohled. Dělají, jako by neexistovala. Ona si vzpomene, jak jim dala všechno své jídlo, a propukne v pláč.

Ondřej: A to jim ani není trapně?

Eliška: Vůbec. Paní Loiseauová jen chladně prohodí: „To pláče hanbou.“ Je to naprosto zdrcující scéna, která odhaluje tu nejhorší stránku lidské povahy.

Ondřej: Páni. Kdo byl ten autor, který dokázal tak mistrně zachytit společenskou přetvářku?

Eliška: To byl Guy de Maupassant, který psal pod ochrannými křídly Gustava Flauberta. Je známý i pro další skvělá díla jako Miláček nebo Petr a Jan.

Ondřej: Skvělé, díky za připomenutí. A od francouzského realismu se teď přesuneme k...

Eliška: Přesně tak. K ještě drsnější formě realismu, které říkáme naturalismus.

Ondřej: Drsnější? Jak to myslíš?

Eliška: Naturalismus vidí člověka skoro jako zvíře, které je naprosto ovlivněno dědičností a prostředím, ve kterém vyrůstá. Prostě se z toho nemůže vymanit.

Ondřej: To zní dost pesimisticky. Kdo s tímhle nápadem přišel?

Eliška: Zakladatelem byl Émile Zola. Jeho romány jako *Zabiják* nebo *Nana* jsou toho skvělým příkladem. Popisuje v nich pařížskou chudinu a alkoholismus bez jakýchkoliv příkras.

Ondřej: Takže žádné šťastné konce, co?

Eliška: Spíš naopak. Ale Zola nebyl jediný velikán té doby.

Ondřej: To je pravda. Kdo další patří do téhle literární síně slávy?

Eliška: Ve Francii to byl samozřejmě Honoré de Balzac a jeho obří cyklus *Lidská komedie*. Nebo Stendhal s románem *Červený a černý*.

Ondřej: Lidská komedie… to zní, jako by si z nás dělal legraci.

Eliška: Možná trochu. A pak tu máme Anglii, kde zářil Charles Dickens. Kdo by neznal *Olivera Twista* nebo *Davida Copperfielda*?

Ondřej: Jasně, to jsou klasiky. A co třeba východ?

Eliška: Tam vládlo Rusko. Dostojevskij se svými psychologickými romány jako *Zločin a trest* nebo Tolstoj a jeho *Anna Karenina*. To byli absolutní mistři.

Ondřej: Páni. Takže Zola, Balzac, Dickens, Dostojevskij... každý z nich po svém zachytil realitu své doby. A právě na Zločin a trest se podíváme příště podrobněji.

Eliška: Přesně tak. A než se pustíme do velkého psychologického románu, pojďme si ukázat, jak realismus mistrně pracoval s typickými postavami, takovými archetypy své doby. Třeba s postavami z vyšší společnosti.

Ondřej: Dobře, to zní jako dobrý odrazový můstek. Koho tam tedy máme jako příklad?

Eliška: Vezměme si typického politika. Člen krajské rady, vedoucí představitel strany orleanistů a samozřejmě vlastník obrovského majetku. Prostě velká ryba.

Ondřej: Takže moc, peníze, vliv... klasická trojka. A jaký byl jeho charakter? Jak ho autor popsal?

Eliška: No, za každých okolností se choval jako pravý gentleman a diplomat. Vždycky uhlazený, vždycky korektní. Ten typ člověka, co nikdy nezvýší hlas.

Ondřej: Rozumím. Maska dokonalosti, pod kterou se může skrývat prakticky cokoliv. To je pro realismus typické.

Eliška: Přesně! A jako jeho ženský protějšek si můžeme představit hraběnku de Bréville. Ta byla zase ikonou společenského života.

Ondřej: Královna večírků a společenských salonů?

Eliška: Dá se to tak říct. Její salón byl naprostá špička, jediný s uzavřeným okruhem vybrané společnosti. Měla výtečné vystupování, byla skvělá hostitelka... prostě ztělesnění elegance a bohatství.

Ondřej: Jasně. Takže autoři nám skrze tyhle postavy ukazovali, jak fungovala tehdejší elita, jaké měla zvyky a hodnoty.

Eliška: Přesně tak. Sloužili jako zrcadlo své třídy. A právě ten kontrast mezi společenskými vrstvami je to, co dělá realismus tak silným. A to si ukážeme na postavách z trochu jiného těsta.

Ondřej: Tak a kdo byl ten autor, který nám tyhle kontrasty tak mistrně ukázal? Předpokládám, že je sám dobře znal.

Eliška: Přesně tak. Byl to Guy de Maupassant, mistr naturalistické povídky. A jeho život byl stejně pestrý. Pocházel ze šlechtické rodiny, ale po rozvodu rodičů se s matkou přestěhoval do Normandie.

Ondřej: Aha, takže znal oba světy. A slyšel jsem, že měl docela dobrodružné mládí. V osmnácti prý dokonce zachránil tonoucího básníka!

Eliška: To je pravda. Potom si prošel prusko-francouzskou válkou a přestěhoval se do Paříže. A tady přichází klíčový moment – ujal se ho slavný Gustave Flaubert.

Ondřej: Takže měl toho nejlepšího mentora! Díky němu se pak stal redaktorem ve slavných novinách jako Le Figaro?

Eliška: Přesně. To bylo jeho nejplodnější období. V té době hodně cestoval, psal a... no, vedl velmi bohatý společenský život. To se mu bohužel stalo osudným.

Ondřej: Myslíš tu syfilidu, kterou chytil už v mládí a dlouho ji popíral?

Eliška: Ano, přesně tu. Ale zpátky k dílu. V povídkách se často vracel na venkov. U románů se ale zaměřoval na měšťanskou a aristokratickou vrstvu.

Ondřej: A jaké jsou jeho nejznámější kousky, kromě Miláčka?

Eliška: Určitě slavná povídka Kulička nebo romány jako Příběh jednoho života a Naše srdce. Napsal toho opravdu hodně.

Ondřej: Výborně. Teď když známe autora, pojďme se podívat, jak zkušenosti z vlastního života přenesl do svého nejslavnějšího románu.

Eliška: Přesně tak, Ondřeji. A právě tady se jeho životní příběh stává opravdu temným. Na konci osmdesátých let už jeho nemoc, syfilis, naplno propukla a začala ovlivňovat jeho psychiku.

Ondřej: Takže ty jeho zkušenosti nebyly jen o lásce a společnosti, ale i o hlubokém utrpení.

Eliška: Ano. Trpěl obrovskými depresemi, neustálými bolestmi a měl panický strach ze smrti. A co hůř, začaly ho pronásledovat opravdu děsivé halucinace.

Ondřej: Halucinace? Co si mám pod tím představit?

Eliška: No, představoval si třeba, že mu mozek... pomalu rozežírají mouchy. Naprostá hrůza.

Ondřej: To zní jako námět na jeden z jeho hororových příběhů. Je neuvěřitelné, že to byla jeho realita.

Eliška: Je to tak. Nakonec se v zoufalství pokusil o sebevraždu. Naštěstí mu v tom zabránil jeho sluha, ale konec už byl nevyhnutelný. Byl převezen do ústavu pro choromyslné, kde brzy zemřel.

Ondřej: Páni. Takže abychom to shrnuli. Guy de Maupassant nebyl jen mistr povídky, ale taky člověk, jehož život i dílo hluboce ovlivnila neléčitelná nemoc a následný psychický rozpad.

Eliška: Přesně tak. Jeho příběh je fascinující, ale i tragický. Ukazuje nám, jak tenká je hranice mezi genialitou a šílenstvím.

Ondřej: Skvělý závěr. Eliško, moc ti děkuju, že jsi nám ho dnes tak barvitě přiblížila.

Eliška: Já děkuju za pozvání. Snad jsme posluchače moc nevyděsili.

Ondřej: Doufejme, že ne. Tak zase příště u Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!