Podcast na Globální produkční a hodnotové řetězce

Kapitoly

Úvod do světa sítí

Tři pilíře: Hodnota, moc a zakořenění

Příběhy z praxe: Oblečení a telefony

Dopad na regiony: Požehnání, nebo prokletí?

Jak se neztratit v síti

Krevní oběh planety

Jak se svět zmenšuje

Symetrie a fragmenty

Globální problémy a co dál

Kluby států

Stupně integrace

Globální hráči

Cesty k expanzi

Rozděl a panuj

Kouzlo jménem outsourcing

Stát a podnik

Co je to vlastně podnik?

Přepis

Adéla: Zkus se teď podívat na cedulku svého trička nebo mikiny. Co tam stojí? Made in Bangladesh? Vietnam? Možná Čína?

Adam: Ať je to cokoliv, to, že tenhle kousek oblečení urazil tisíce kilometrů, než se dostal k tobě, není náhoda. Je za tím obrovský, složitý systém. A přesně to jsou globální produkční sítě.

Adéla: Posloucháte Studyfi Podcast. Takže Adame, sítě? To zní jako něco, co se týká spíš internetu než oblečení.

Adam: To je dobrá poznámka! Ale představ si to spíš jako sociální síť pro firmy a produkty. Nejde jen o jednoduchý řetězec, kde se něco vyrobí a pošle dál. Je to spletitá pavučina vztahů – vertikálních i horizontálních – mezi dodavateli, výrobci, designéry a prodejci po celém světě.

Adéla: Dobře, pavučina. Co ji drží pohromadě? Co jsou ty nejdůležitější pojmy, které bychom si měli pamatovat?

Adam: Jsou to v podstatě tři věci: hodnota, moc a zakořenění. Zní to teoreticky, ale je to vlastně úplně jednoduché.

Adéla: Tak schválně, začněme hodnotou. To je prostě cena?

Adam: Ne tak docela. Hodnota je spíš… nadhodnota. Třeba rozdíl mezi tím, kolik stálo tričko vyrobit, a za kolik ho koupíš. Tuhle hodnotu může tvořit technologie, silná značka, nebo třeba unikátní design. A firmy se samozřejmě snaží urvat co největší kus pro sebe.

Adéla: A kde se bere ta moc?

Adam: Moc určuje, kdo si ten největší kus urve. Může být korporátní – to je síla velké značky, která diktuje podmínky. Pak institucionální – tedy role států a jejich zákonů. A nakonec kolektivní moc, což je síla odborů nebo třeba nás, zákazníků, když se nám něco nelíbí.

Adéla: To zní jako přetahovaná. Máš nějaký příklad, kde se tohle všechno ukázalo v praxi?

Adam: Jasně, vezměme si třeba oděvnictví v Bangladéši. Dlouho to byla jedna z nejlevnějších zemí na výrobu. Pracovní podmínky byly otřesné. Ale pak přišly masivní protesty dělníků a tlak aktivistů a zákazníků z celého světa. A najednou se věci začaly měnit – mzdy se zvýšily, podmínky zlepšily. To je ukázka kolektivní moci v akci.

Adéla: Takže náš zájem a tlak opravdu něco změní. A co ten druhý příklad?

Adam: Apple a jeho dodavatel Foxconn v Číně. Léta se vědělo o hrozných pracovních podmínkách, ale Apple dlouho nic nedělal. Proč taky, že? Změna přišla až ve chvíli, kdy se o tom začalo masivně mluvit, protestovali zaměstnanci a firma se začala bát o svou pověst. Strach o značku – tedy o tu „hodnotu“ – je donutil zasáhnout.

Adéla: Rozumím. Takže když do nějakého regionu přijde velká zahraniční firma, je to pro něj tedy výhra, nebo ne?

Adam: To je ta otázka za milion. Může to být obojí. Na jednu stranu přichází kapitál, vznikají nová pracovní místa, místní lidé se naučí nové technologie…

Adéla: ...a na druhou stranu?

Adam: Na druhou stranu to může zničit místní menší podniky. A často vznikají jenom místa s nízkou kvalifikací a špatnými podmínkami, takzvaná „low-road“ trajektorie rozvoje. Opakem je „high-road“, kde se klade důraz na kvalitu a vysoké dovednosti.

Adéla: Taky je tu problém s daněmi, že? Slyšela jsem o takzvaném „transfer pricingu“.

Adam: Přesně tak. To je chytrý způsob, jak si nadnárodní firmy přelévají zisky mezi svými pobočkami v různých zemích, aby platily co nejnižší daně. Takže hodně peněz nakonec v té zemi, kde se reálně vyrábí, vůbec nezůstane.

Adéla: Takže jak se může nějaký region nebo místní firma do takové sítě úspěšně zapojit, aniž by se stala jen levnou montovnou?

Adam: Klíčem je takzvané strategické propojení. To znamená, že region musí aktivně pracovat na zlepšení – investovat do vzdělání, do infrastruktury, podporovat inovace. Nestačí jen pasivně čekat, až někdo přijde.

Adéla: Takže si musí vybudovat takovou pozici, aby byl pro tu síť nepostradatelný?

Adam: Přesně tak. Jinak hrozí obrovská závislost. Firma se může ze dne na den přesunout někam, kde je to levnější, a celý region má problém. A hlavně, zahraniční firmy si často chrání své klíčové know-how.

Adéla: Co tím myslíš?

Adam: Předají ti „know-how“ – tedy jak něco vyrobit. Ale nepředají ti „know-why“ – tedy proč se to tak dělá a jak to celé vymyslet a inovovat. A bez toho se region nikdy nestane skutečně soběstačným a jen kopíruje. Klíčové je umět absorbovat znalosti a technologie, a to je těžké.

Adéla: Takže abychom to shrnuli, globální produkční sítě jsou neuvěřitelně mocné struktury, které propojují celý svět. Mohou přinést obrovský rozvoj, ale taky velká rizika závislosti a vykořisťování. A pochopit je, nám pomáhá vidět, co se skrývá za cenovkou produktů, které denně používáme.

Adam: Přesně tak, Adélo. A tyhle sítě, o kterých jsme mluvili, jsou vlastně jen jedním z projevů něčeho mnohem většího. Totiž toho, jak je dnes světová ekonomika neuvěřitelně propojená.

Adéla: Dobře, takže globální produkční sítě jsou jen část skládačky. Co jsou ty další dílky?

Adam: Představ si světovou ekonomiku jako obrovský, živý organismus. A ten má svůj krevní oběh. Ten oběh tvoří čtyři hlavní proudy.

Adéla: Čtyři proudy? Dobře, jsem zvědavá. Které to jsou?

Adam: První je klasika – dovoz a vývoz zboží a služeb. To zná každý. Ale zajímavé je, že obchod se službami, třeba IT nebo poradenstvím, roste mnohem rychleji než obchod s fyzickými věcmi.

Adéla: To dává smysl, žijeme v digitální době. Co dál?

Adam: Druhý proud je kapitál. Peníze, které proudí přes hranice ve formě investic. Třetí je migrace pracovní síly. Lidé se stěhují za prací, hlavně z chudšího jihu na bohatší sever.

Adéla: A s tím souvisí i takzvané remitence, že? Když lidé posílají vydělané peníze domů rodinám.

Adam: Přesně. Pro některé země je to obrovský zdroj příjmů, často větší než zahraniční pomoc. A ten čtvrtý proud, možná nejdůležitější, jsou znalosti a technologie. Patenty, licence, know-how... To všechno se dnes taky globálně „vyváží“ a „dováží“.

Adéla: Takže zboží, peníze, lidi a nápady. To jsou ty čtyři pilíře. A co to s námi dělá v dlouhodobém horizontu?

Adam: Vede to k několika klíčovým trendům. Ten první je internacionalizace. To je proces, kdy se výroba postupně přesouvala za hranice jednoho státu. Začalo to už s průmyslovou revolucí.

Adéla: Není to to samé jako globalizace?

Adam: Skoro. Je to častá záměna. Think of it this way: internacionalizace je ten proces, ta cesta. A globalizace je ten cíl, ten finální stav totálního propojení, ve kterém jsme teď.

Adéla: Rozumím. Takže internacionalizace je sloveso a globalizace je podstatné jméno.

Adam: To je skvělá pomůcka! A důsledkem toho je homogenizace. Všimla sis, že ať jsi v Praze, Paříži nebo Tokiu, najdeš tam McDonald's, Starbucks a Zaru?

Adéla: No jasně. Svět se stává tak trochu stejný. A předpokládám, že to zvyšuje konkurenci?

Adam: Obrovsky. A taky to vytváří další trend – interdependenci. Tedy vzájemnou závislost. Žádná země už dnes není soběstačný ostrov. Všichni potřebujeme všechny.

Adéla: Ta závislost ale asi není vždycky rovnocenná, že?

Adam: Přesně. To je klíčový postřeh. Může být symetrická, kdy se dva partneři potřebují zhruba stejně. Ale častěji je asymetrická. Jedna strana je závislejší než ta druhá.

Adéla: Můžeš uvést příklad?

Adam: Jasně. Typickým příkladem je závislost Evropy na dodávkách energií, třeba plynu, z jiných zemí. Dodavatel má v takovém vztahu mnohem silnější pozici. To je asymetrická závislost jako z učebnice.

Adéla: Takže jeden drží toho druhého tak trochu v šachu. A co ten poslední trend? Zmínil jsi ještě fragmentaci.

Adam: Fragmentace je v podstatě rozsekání výrobního procesu na kousky a jejich rozesetí po celém světě. Dělá se to tam, kde je to zrovna nejvýhodnější.

Adéla: Jako ten iPhone, co jsme zmiňovali? Design v Americe, čipy v Asii, montáž jinde...

Adam: Přesně to je ono. Každý kousek skládačky se vyrábí jinde. To umožňuje firmám být neuvěřitelně efektivní. Ale zároveň to celý systém dělá mnohem zranitelnějším, když se jeden dílek zasekne.

Adéla: Páni. Když to tak poslouchám, tak to naše globální propojení zní skvěle pro efektivitu, ale taky jako zdroj spousty problémů.

Adam: Bohužel ano. Tyhle procesy s sebou nesou i takzvané globální problémy. Ekonomové je dělí do tří skupin. Intersociální, environmentální a antroposociální.

Adéla: To zní děsivě vědecky. Můžeš to přeložit do lidštiny?

Adam: Jasně. Intersociální jsou problémy mezi lidmi – konflikty, obrovská zadluženost států nebo zaostalost některých regionů. Environmentální známe všichni – vyčerpávání zdrojů, změna klimatu a tak dále.

Adéla: A to antro...něco?

Adam: Antroposociální. To se týká přímo člověka. Jak se mění jeho postavení ve světě, jak se vyvíjí, jak ho ovlivňují technologie. Je to otázka, kam jako lidstvo vlastně směřujeme.

Adéla: Takže jsme si vytvořili úžasně efektivní, ale zároveň neuvěřitelně složitý a křehký systém plný rizik. Dobře, takže teď chápeme ten velký obrázek – tu světovou ekonomiku. Ale jak se v tomhle chaosu vlastně ekonomové snaží najít nějaký řád? Jaké nástroje používají, aby tyhle složité vztahy popsali?

Adam: No, skvělá otázka. Jedním z hlavních nástrojů, jak ten chaos aspoň trochu zkrotit, je vytvořit menší, řiditelné systémy. Odborně tomu říkáme regionální integrační seskupení.

Adéla: Takže takové... kluby států, které si stanoví vlastní, jednodušší pravidla?

Adam: Přesně tak, „kluby států“ je skvělé přirovnání. Je to vlastně dohoda dvou nebo více států na hlubší spolupráci. Může to být jen neformální, tažené trhem, nebo na základě mezinárodních dohod, kdy si státy vytvoří i vlastní orgány.

Adéla: A cíl je co? Ušetřit na poštovném?

Adam: To taky, v jistém smyslu. Hlavním cílem je odstranit překážky pro volný pohyb zboží, služeb a kapitálu. A tím podpořit ekonomický růst všech členů.

Adéla: Dobře, a tyhle kluby mají různé úrovně členství? Jako bronzové a platinové?

Adam: V podstatě ano. Začíná to zónou volného obchodu, kde mezi sebou státy neplatí cla. Příkladem byla NAFTA v Severní Americe nebo je ASEAN v Asii. Pak můžeš jít hlouběji – celní unie, společný trh...

Adéla: Až po tu Evropskou unii, která je asi ten nejvyšší level, že?

Adam: Přesně. Ta je kombinací měnové a částečně i politické unie. Ale máme i menší, bližší příklady. Třeba Benelux nebo Visegrádská čtyřka – tedy my, Slovensko, Polsko a Maďarsko.

Adéla: Jasně. Takže si vlastně státy vytvářejí menší hřiště s jasnými pravidly. Ale jaké jsou výhody a nevýhody toho, být v takovém klubu?

Adam: Skvělá otázka. A odpověď se hodně točí kolem takzvaných nadnárodních společností. To jsou ti největší hráči na globálním hřišti.

Adéla: Nadnárodní společnosti... Takže mluvíme o firmách jako McDonald's, které najdeme na každém rohu?

Adam: Přesně ty. Definice říká, že je to podnik, který kontroluje činnosti ve více než dvou zemích. Nebo prostě vlastní víc než deset procent v nějaké zahraniční firmě.

Adéla: A proč to dělají? Jen kvůli penězům?

Adam: V jádru ano. Cílem je maximalizace zisku. Proto přesouvají výrobu do zemí s nižšími náklady a využívají výhody z rozsahu.

Adéla: Takže trochu jako když já hledám nejlevnější letenky a lítám přes půl Evropy?

Adam: Přesně takový princip! A k téhle expanzi používají hlavně přímé zahraniční investice, neboli PZI.

Adéla: PZI. Zase zkratka. Jak si to mám představit v reálu?

Adam: Jsou v podstatě dva způsoby. Buď si koupí už existující podnik v zahraničí – tomu se říká akvizice. Nebo postaví úplně novou továrnu „na zelené louce“.

Adéla: Rozumím. Takže buď koupí hotovou firmu, nebo si postaví vlastní. A tenhle mechanismus je pro ně klíčový.

Adam: Přesně tak. A právě síla a vliv těhle globálních firem je obrovské téma, které si zaslouží vlastní pozornost.

Adéla: A právě proto mě zajímá, jak taková obrovská firma vlastně funguje. Přece nemůže všechno od návrhu až po prodej zvládat sama, ne?

Adam: Přesně tak. A tím se dostáváme k něčemu, čemu říkáme fragmentace výroby.

Adéla: Fragmentace? To zní, jako by se něco rozbilo.

Adam: Vlastně jo. Představ si to takhle: Místo toho, aby jedna firma dělala všechno, celý výrobní proces se „rozbije“ na menší kousky. A každý kousek dělá někdo jiný, kdo je na to specialista.

Adéla: Takže jako u mého telefonu? Displej z jedné země, čip z druhé a celé se to smontuje ve třetí?

Adam: Perfektní příklad! A ten hlavní nástroj, jak toho dosáhnout, se jmenuje outsourcing.

Adéla: Outsourcing, to slovo slýchám často. Znamená to tedy, že si firma najme někoho jiného, aby pro ni něco udělal?

Adam: Ano. Velké firmy často outsourcují celou výrobu. Proč? Protože nemusí investovat do drahých továren a můžou se soustředit na to, co jim jde nejlíp – třeba na design a marketing.

Adéla: To dává smysl. Ale nemá to i nevýhody? Co když ten externí dodavatel najednou přestane fungovat?

Adam: To je přesně to riziko. Stačí přírodní katastrofa nebo stávka a celý výrobní řetězec se může zhroutit. Proto firmy často využívají víc dodavatelů – tomu se říká multisourcing.

Adéla: Aha, takže si nevsadí všechno na jednu kartu. Chytré.

Adam: Přesně. A často se to dělá formou offshoringu – to je když se výroba přesune do země s nižšími náklady. Všechno to ale koordinuje ta jedna silná firma, která vlastní značku a inovace.

Adéla: Takže celý ten systém je vlastně takový globální tanec, který musí být dokonale zorganizovaný. Díky za vysvětlení! Teď se ale pojďme podívat na to, jakou roli v tom všem hrají samotné státy.

Adam: Přesně tak. Ty státy vlastně nastavují to, čemu říkáme institucionální rámec. Tedy pravidla hry — zákony, daně, regulace. To má obrovský vliv na to, jak se ty globální řetězce chovají a kam se přesouvají.

Adéla: Rozumím. Takže stát není jen pasivní divák, ale spíš rozhodčí. Pojďme se teď ale ponořit hlouběji. Co je to vlastně ten podnik z pohledu ekonomie? Často to slovo používáme, ale co přesně znamená?

Adam: Skvělá otázka. Dřív, v době klasické ekonomiky, si ekonomové jako Adam Smith představovali firmu jako malou rodinnou farmu nebo manufakturu. Bylo to jednoduché.

Adéla: To zní docela idylicky.

Adam: To ano. Ale pak přišla neoklasická ekonomie a ta začala vnímat podnik jako takovou