Podcast na Fyzioterapie periferních cévních onemocnění

Kapitoly

Úvod do problému

Co je ischemie?

Kdo je v ohrožení?

Stádia nemoci

Diagnostika a testy

Fyzioterapie v akci

Další možnosti léčby

Projevy a rizika

Jak se to zjišťuje?

Terapie a prevence

Problém s tělesnou kanalizací

Dělení a stádia

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Martin: Představte si pána v letech, říkejme mu pan Novák. Dobíhá na tramvaj, ale po pár metrech ho zastaví ostrá, křečovitá bolest v lýtku. Musí se zastavit, chvíli postát a bolest pomalu odezní. Zkusí to znovu, ale bolest se vrátí na úplně stejném místě. Zní to jako obyčejná únava, že?

Klára: Přesně. Ale ve skutečnosti může jít o první signál vážného problému. Problému, kterému se dnes podíváme na zoubek.

Martin: Posloucháte Studyfi Podcast.

Klára: A dnešním tématem je ischemická choroba dolních končetin.

Martin: Dobře, Kláro, tak rovnou k věci. Co to vlastně ta ischemická choroba dolních končetin, zkráceně ICHDK, je? Zní to dost složitě.

Klára: Ve skutečnosti je princip úplně jednoduchý. Představ si tepny v nohách jako takové dálnice pro krev, která nese kyslík do svalů. U ICHDK jsou tyhle dálnice zúžené nebo dokonce ucpané.

Martin: Takže se do svalů nedostane dostatek paliva – kyslíku. A proto to bolí, jako u pana Nováka?

Klára: Přesně tak. Svaly při chůzi křičí o pomoc, protože nemají dost energie. A tou nejčastější příčinou, asi v devadesáti procentech případů, je ateroskleróza. To je kornatění tepen.

Martin: Jasně, ukládání tuku a vápníku do stěn cév, které je postupně zužuje. To známe hlavně v souvislosti se srdcem.

Klára: Ano, a ono to často jde ruku v ruce. Kdo má problémy s cévami v nohách, mívá často i ischemickou chorobu srdeční nebo potíže s cévami v mozku.

Martin: A kdo jsou ti největší rizikoví hráči? Kdo by si měl dát obzvlášť pozor?

Klára: Tady bohužel musím zmínit staré známé viníky. Na prvním místě je kouření. To je pro cévy naprostý jed. Hned v závěsu je vysoký krevní tlak, zvýšená hladina tuků v krvi a cukrovka.

Martin: Takže v podstatě klasické civilizační choroby. A hádám, že obezita a věk tomu taky moc nepřidají.

Klára: Trefa. Je to takový koktejl faktorů, které společně tu „dálnici“ pro krev postupně ničí. A čím víc rizikových faktorů člověk má, tím je to horší.

Martin: Takže přestat kouřit je asi krok číslo jedna, co?

Klára: Absolutně. To je to nejlepší, co pro své cévy můžete udělat. Hned teď.

Martin: Jak se vlastně ta nemoc vyvíjí? Je to tak, že jednoho dne člověk nemůže chodit, nebo to postupuje plíživě?

Klára: Postupuje to postupně, a proto máme takzvaná stádia podle Fontainea. Pomáhají nám určit, jak vážné to je. V prvním stádiu o tom člověk ani neví. Nic ho nebolí, lékař možná jen uslyší šelest na tepně.

Martin: Takový tichý začátek. A co druhé stádium?

Klára: Tam už se objevuje ta typická bolest při chůzi, které říkáme klaudikace. Stádium dva A je, když ujdete bez bolesti víc než 200 metrů. Dva B, když ujdete méně.

Martin: To je ten případ pana Nováka, co dobíhal tramvaj.

Klára: Přesně. A pak je to horší. Třetí stádium znamená, že máte bolesti i v klidu, typicky v noci, když ležíte. Pacientům často uleví, když si svěsí nohu z postele.

Martin: Proč to pomáhá?

Klára: Gravitace pomůže té trošce krve dotéct níž. No a čtvrté stádium, to už je opravdu zlé. Tam se objevují nehojící se defekty, nekrózy, až gangréna. A to už často vyžaduje operaci.

Martin: Dobře, to zní dost děsivě. Jak lékař pozná, že jde právě o ICHDK a ne třeba o bolavé klouby?

Klára: To je skvělá otázka. Rozlišit takzvanou klaudikaci od pseudoklaudikace je klíčové. Pravá klaudikace je svalová bolest, která přijde při chůzi, donutí vás zastavit a po chvilce odpočinku zmizí. Pseudoklaudikace od páteře nebo kloubů bývá spíš brnění, slabost a často neustoupí hned po zastavení.

Martin: Takže se léka hodně ptá. A co dál?

Klára: Pak přichází objektivní vyšetření. Podíváme se na barvu a teplotu kůže – bývá chladná a bledá. Zkoušíme pulzace na tepnách na noze. A samozřejmě používáme přístroje, jako je Doppler, který nám ukáže, jak krev v cévách proudí.

Martin: A existuje nějaký jednoduchý test, který si můžeme představit?

Klára: Určitě. Třeba polohový test. Pacient leží na zádech, zvedne nohy a dvě minuty s nimi cvičí. Pak nohy spustí dolů a my měříme, jak rychle se vrátí barva do plosky a naplní žíly. U zdravého člověka je to pár sekund. U pacienta s ICHDK to trvá výrazně déle. Noha zůstává dlouho bledá, skoro jako u upíra.

Martin: Tak to je docela názorné přirovnání!

Martin: Pojďme k tomu nejdůležitějšímu. Co s tím může dělat fyzioterapie? Můžeme ty ucpané cévy nějak „procvičit“?

Klára: Přímo ucpané cévy ne, ale můžeme udělat něco ještě chytřejšího. Můžeme tělo donutit, aby si vytvořilo takové „objížďky“. Říká se tomu kolaterální oběh. A hlavním nástrojem je intervalový trénink.

Martin: Intervalový trénink? To zní jako něco pro sportovce, ne pro pacienty s bolavýma nohama.

Klára: Princip je podobný, ale provedení je jiné. Pacient chodí nebo cvičí až do bodu, kdy se objeví mírná klaudikační bolest. Pak si odpočine, dokud bolest neustoupí, a jde znovu. Opakuje to třeba deset až patnáct minut, několikrát denně.

Martin: Takže vlastně svaly cíleně „hladovíme“, aby si tělo řeklo: „Aha, tudy to nejde, musím postavit novou cestu.“

Klára: Přesně tak! Tím cvičením stimulujeme prokrvení a růst těch nových, malých cévek – kolaterál. A díky tomu se postupně prodlužuje vzdálenost, kterou pacient ujde bez bolesti.

Martin: A co kromě tohohle cíleného tréninku ještě pomáhá?

Klára: Vhodná je jakákoliv pravidelná aktivita – chůze, plavání, turistika. Také používáme cévní gymnastiku, dechová cvičení, měkké techniky na uvolnění svalů v okolí. Ale pozor, klasická masáž přímo na postižené končetině se nedoporučuje.

Martin: Rozumím. A co fyzikální terapie? Elektřina, voda, zábaly?

Klára: I ta má své místo. Používáme procedury, které rozšiřují cévy a působí proti bolesti. Oblíbené jsou třeba střídavé koupele nohou, uhličité koupele nebo zábaly. Ty pomáhají zlepšit průtok krve v dané oblasti.

Martin: A co u těch nejtěžších stádií? Tam se asi taky necvičí intervalově, že?

Klára: To v žádném případě. U třetího a čtvrtého stádia je intenzivní rehabilitace kontraindikovaná. Tam je cílem spíš jen udržet končetinu v co nejlepším stavu před plánovanou operací. Takže jen velmi pomalá chůze a šetrná péče.

Martin: Takže klíčové je podchytit to včas, ideálně ve druhém stádiu, a začít s pravidelným tréninkem.

Klára: Přesně tak. Pravidelný a správně vedený pohyb je u ischemické choroby dolních končetin ten nejlepší lék, který máme.

Martin: Teď jsme mluvili o tepnách. Ale co když je problém na druhé straně oběhu, tedy v žilách? To jsou ty známé křečové žíly, že?

Klára: Přesně tak, Martine. Odborně varixy. To je nejčastější projev žilní nedostatečnosti. Lidé si stěžují na pocit těžkých nohou, otoky, někdy i bolest.

Martin: A může to být i něco vážnějšího než jen pocit těžkých nohou?

Klára: Určitě. Může dojít k zánětům, kožním změnám, a v nejhorším případě i k bércovým vředům. Také je tu riziko zánětu povrchových žil, to je tromboflebitida. Nebo ještě hůř, hluboká žilní trombóza.

Martin: Trombóza… to je to, jak se může utrhnout sraženina a způsobit plicní embolii?

Klára: Ano, to je největší riziko. Proto se to nesmí podcenit. Vzniká často u imobilních pacientů po operacích.

Martin: Jak lékař pozná, co přesně se v té noze děje? Kromě toho, že to bolí a otéká.

Klára: No, kromě pohledu a pohmatu používáme i speciální testy. Třeba Homansův příznak. Zní to trochu jako jméno detektiva, že?

Martin: Přesně! A co detektiv Homans zjistí?

Klára: Zjistí, jestli vás při ohnutí špičky k holeni, tedy při dorzální flexi, bolí lýtko. To může ukazovat právě na hlubokou žilní trombózu. Pak jsou tu další zkoušky, třeba Perthesova, kde zaškrtíme povrchové žíly a sledujeme, jestli se varixy při chůzi vyprázdní.

Martin: Dobře. A co s tím můžeme dělat my sami? Jako prevenci nebo léčbu.

Klára: Základem je podpořit žilní návrat. Tedy aktivovat svalovou pumpu. Pomáhají kompresní punčochy, pravidelná chůze nebo plavání. A hlavně – dávat nohy nahoru! Elevace končetin je naprosto klíčová. Dlouhé stání je naopak jed. Když už musíte stát, tak aspoň přešlapujte.

Martin: Takže zase se hýbat a nohám ulevovat. To dává smysl. A co když problém není v žilách, ale v mízním systému? Tím se dostáváme k lymfedému.

Klára: Přesně tak. Lymfedém je v podstatě porucha tělesné "kanalizace". Mízní systém zkrátka nefunguje, jak má, a tekutina neodtéká.

Martin: Kanalizace? To je dobré přirovnání. Takže co přesně se tam pokazí?

Klára: Tkáníový mok, tedy lymfa, se přestane správně odvádět. Hromadí se v tkáních a výsledkem je chronický otok, nejčastěji na končetinách.

Martin: Aha. A to je vrozené, nebo to člověk může nějak získat?

Klára: Obojí. Primární lymfedém je vrozená porucha systému. Ale mnohem častější je ten sekundární, který vzniká třeba po operaci, úrazu nebo ozařování.

Martin: Takže se ten systém prostě poškodí... A jak se to projevuje? Jsou nějaké stupně?

Klára: Ano, jsou čtyři stádia. Začíná to skrytě, pak je otok měkký a vratný... a může to skončit až třetím stádiem. Tomu se říká elefantiáza.

Martin: Elefantiáza? To zní... no, sloní.

Klára: Bohužel to tak i vypadá. Je to masivní otok s velkými fibrotickými změnami na kůži. Naštěstí je to už extrémní případ.

Martin: Takže hlavní je si pamatovat, že žíly i lymfa jsou klíčové pro správný odtok tekutin. A je třeba se o ně starat.

Klára: Přesně tak. Klíčem je prevence, včasná diagnostika a správná péče.

Martin: Skvělé. Kláro, moc děkuju za všechny dnešní informace. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u Studyfi Podcastu.

Klára: Mějte se hezky a na slyšenou!