Podcast na Franz Kafka - Proměna

Kapitoly

Úvod do absurdity

Kdo byl Franz Kafka?

Osobní život plný rozporů

Proměna aneb probuzení v těle brouka

Vítejte v kafkovském světě

Odkaz a filmová zpracování

Proměna rodiny

Jazyk a vypravěč

Smysl díla a interpretace

Kontext a srovnání

Zapomenutí géniové Prahy

Gustav Meyrink a Golem

Citlivý básník Rilke

Franz Werfel, hvězda i v USA

Zuřivý reportér Egon Kisch

Úvod do analýzy

Jazykové prostředky

Figury a tropy

Závěr a rozloučení

Přepis

Tereza: Představte si, že se jednoho rána probudíte a zjistíte, že jste se proměnili v obrovský hmyz. Zní to jako noční můra, že? Ale vaše první myšlenka není „Proč jsem brouk?“, ale „Sakra, zmeškal jsem vlak do práce!“.

Vojtěch: To je přesně ten druh absurdity, který definuje našeho dnešního autora. Vítejte u Studyfi Podcast, pořadu, kde složitá témata podáváme jednoduše a srozumitelně. Já jsem Vojtěch.

Tereza: A já Tereza. Dnes se ponoříme do světa jednoho z největších literárních géniů z Prahy – Franze Kafky.

Vojtěch: Takže, kdo byl ten muž za všemi těmi existenciálními nočními můrami? Narodil se v roce 1883 tady v Praze, na Starém Městě, v německy mluvící židovské rodině.

Tereza: Jeho otec, Hermann Kafka, byl docela úspěšný velkoobchodník s galanterií. Čekala bych, že Franz půjde v jeho šlépějích, ale to se asi nestalo, že?

Vojtěch: Vůbec ne. Vztah s otcem byl... komplikovaný. To je téma na samostatný podcast. Franz byl nejstarší syn, ale jeho dva mladší bratři zemřeli ještě jako děti. Zůstaly mu jen tři sestry.

Tereza: A on sám si vybral úplně jinou cestu. Vystudoval práva. To zní dost... no, přízemně. Ne zrovna jako cesta k psaní o proměnách v brouky.

Vojtěch: Přesně! A aby to bylo ještě normálnější, byl zaměstnaný jako úředník u pojišťovny. Přes den poctivě pracoval, prý byl u kolegů i nadřízených oblíbený, a v noci... v noci psal a vytvářel tyhle úžasné, děsivé světy.

Tereza: Takže vedl takový dvojí život. Přes den úředník, v noci literární génius. To je fascinující kontrast.

Vojtěch: A ten kontrast se projevoval v celém jeho životě. Byl to nekuřák, abstinent a vegetarián. Nepil ani kávu nebo čaj. Na lidi působil jako milý, usměvavý a zábavný společník.

Tereza: To mi k tomu obrazu depresivního autora moc nesedí. Kde je ten háček?

Vojtěch: Háček byl uvnitř. Trpěl extrémně nízkým sebevědomím a psychózami, z velké části kvůli tomu despotickému otci. Neustále se cítil vinný a vyřazený ze společnosti.

Tereza: To se muselo projevit i v jeho vztazích se ženami, ne? Vím, že se nikdy neoženil.

Vojtěch: Přesně tak. Byl čtyřikrát zasnoubený, z toho dvakrát se stejnou ženou, Felice Bauer. Ale vždycky z toho vycouval. Jeho vztahy byly bouřlivé a většinou probíhaly korespondenčně. Třeba s Milenou Jesenskou, jeho českou překladatelkou, se setkal jen dvakrát, ale vyměnili si stovky dopisů.

Tereza: A co jeho přátelé? Měl někoho, komu se mohl svěřit?

Vojtěch: Měl jednoho, ale zato toho nejlepšího. Maxe Broda. To je klíčová postava. Bez něj bychom většinu Kafkových děl vůbec neznali.

Tereza: Jak to? On mu pomáhal s vydáváním?

Vojtěch: Právě naopak! Kafka byl ke své tvorbě tak kritický, že v závěti přikázal Brodovi, aby všechna jeho nepublikovaná díla spálil. Včetně románů jako Proces nebo Zámek.

Tereza: Cože?! To si nedovedu představit. Takže Brod ho neposlechl?

Vojtěch: Naštěstí pro nás všechny neuposlechl. Dá se říct, že nejlepší přítel, ale nejhorší vykonavatel poslední vůle v historii literatury. Díky jeho „neposlušnosti“ dnes Kafku čteme.

Tereza: Pojďme se vrátit k tomu nejznámějšímu dílu, k Proměně. Řehoř Samsa se probudí jako „ungeheures Ungeziefer“, obludný hmyz. Co se tím snažil Kafka říct?

Vojtěch: Proměna je především geniální a zhmotnělá metafora. Je to o pocitu odcizení. Odcizení od světa, od práce, a co je nejhorší, od vlastní rodiny.

Tereza: Protože rodina ho po té proměně v podstatě zavrhne, že?

Vojtěch: Zpočátku ne úplně. Jeho sestra Markétka se o něj chvíli stará. Nosí mu jídlo, snaží se mu pomoct. Ale postupně se její péče mění v odpor a nakonec je to ona, kdo řekne tu slavnou větu: „Musíme se jí pokusit zbavit.“

Tereza: Počkat, řekne „jí“? Ne „ho“?

Vojtěch: Přesně tak. V jejích očích už to není její bratr Řehoř. Je to jen „to“, obluda, břemeno. A to je jádro té tragédie. Řehoř uvnitř stále myslí a cítí jako člověk, ale jeho vnější schránka ho naprosto izoluje.

Tereza: To je strašně depresivní. On jim vlastně rozumí, když se o něm baví jako o monstru.

Vojtěch: Ano. A nesnaží se bránit. Jen tiše přijímá svůj osud, aby jim nezpůsoboval další starosti. Nakonec umírá, což je pro rodinu paradoxně vysvobození. Mohou jít dál, plánovat budoucnost. Jeho smrt je pro ně začátek nového života.

Tereza: Ten pocit bezmoci, absurdity, boje s neviditelným systémem... to je přesně to, čemu se dnes říká „kafkovský“, že?

Vojtěch: Přesně. Kafkovský svět je svět bez logiky, kde vládne byrokracie a jednotlivec je naprosto bezmocný. Skvělým příkladem je román Proces.

Tereza: To je ten, kde hlavního hrdinu Josefa K. zatknou v den jeho třicátých narozenin, ale nikdo mu neřekne za co?

Vojtěch: Ano. Celý rok se snaží zjistit, z čeho je obviněn, bojuje se soudem, který nikde nesídlí a jehož pravidla nikdo nezná... a nakonec je popraven, aniž by se kdy dozvěděl své provinění.

Tereza: A čím se tedy provinil? To se v knize nedozvíme?

Vojtěch: To je právě to. Možná se neprovinil ničím. Nebo se provinil tím, že žil monotónní život, že se nesnažil vymanit ze stereotypu, že neprojevil odpor. Kafka ti nedá odpověď, jen tu úzkost a nejistotu.

Tereza: K jakému literárnímu směru se vlastně řadí? Zní to jako existencialismus.

Vojtěch: Je to předchůdce existencialismu a zároveň klíčový představitel expresionismu. Expresionismus se nesnaží zobrazit realitu takovou, jaká je, ale chce vyjádřit vnitřní prožitky a pocity, i za cenu deformace reality.

Tereza: A proměna člověka v brouka je asi ta nejlepší deformace reality, jakou si dovedu představit.

Vojtěch: Přesně tak. Nezajímá ho, jak by to vypadalo reálně. Zajímá ho ten pocit, ta úzkost, to odcizení.

Tereza: I když jeho život skončil tragicky – zemřel na tuberkulózu v pouhých čtyřiceti letech – jeho dílo je dnes snad ještě relevantnější než dřív. Proč myslíš?

Vojtěch: Protože ten pocit, že jsme jen kolečko v obrovském stroji, kterému nerozumíme, ten je dnes možná silnější než kdy dřív. Všichni se občas cítíme trochu jako Josef K. nebo Řehoř Samsa.

Tereza: Když mluvíme o jeho díle, napadá mě, jak se něco takového dá zfilmovat? Existují nějaké adaptace Proměny?

Vojtěch: Je to velká výzva. Existuje například televizní film z roku 1975 od režiséra Jiřího Němce, ale obecně je to těžké. Jak na plátně ukázat vnitřní myšlenky brouka? Divadelní zpracování na to taky často narážejí. Je skoro nemožné, aby herec v kostýmu brouka lezl po stropě.

Tereza: To je pravda. Kouzlo je asi právě v té představivosti, kterou text probouzí.

Vojtěch: Určitě. Klíčové je to, co se děje v hlavě, ne nutně ten fyzický projev. Kafka zanechal nesmazatelnou stopu nejen v literatuře, ale i v našem přemýšlení o světě. A je pohřben tady v Praze, na Novém židovském hřbitově na Žižkově.

Tereza: Takže jeho příběh, i když se odehrával v němčině, je s Prahou nesmazatelně spjat. Děkuji ti, Vojtěchu, za skvělý vhled do světa Franze Kafky. Bylo to... znepokojivé, ale fascinující.

Vojtěch: Rádo se stalo. On už takový byl.

Tereza: A od znepokojivých příběhů se teď přesuneme k něčemu úplně jinému. Podíváme se na to, jak funguje lidská paměť a jak ji můžeme trénovat.

Vojtěch: Přesně tak. A když už jsme u toho znepokojení, tak asi není lepší příklad než Kafkova nejslavnější povídka — Proměna.

Tereza: Tu asi zná každý, alespoň podle názvu. Řehoř Samsa se probudí jako „nestvůrný hmyz“. Jednoduchý, ale děsivý nápad.

Vojtěch: Přesně. Ale to, co je na tom skutečně fascinující a zároveň mrazivé, není ta proměna samotná. Je to reakce jeho okolí. Jeho rodiny.

Tereza: Ano, to je na tom to nejděsivější. Jak se k němu začnou chovat. Hlavně jeho otec, že?

Vojtěch: Přesně. Otec je skvělý příklad další proměny v tom díle. Předtím, než se Řehoř proměnil, tak ho v podstatě nechal, aby celou rodinu živil. Byl to starý, unavený pán.

Tereza: A po proměně? Najednou ožil, ne?

Vojtěch: Ožil je slabé slovo. Musel si najít práci, stal se z něj sluha v nějakém institutu. A co je zajímavé, tu uniformu skoro nesundal. I doma v ní chodil a spal v křesle. Jako by se tou novou rolí úplně proměnil.

Tereza: A jeho vztah k Řehořovi se taky... proměnil. K horšímu.

Vojtěch: K mnohem horšímu. Byl na něj agresivní. Jednou ho zaháněl holí. A pak je tam ta slavná scéna, kdy po něm hodí jablko, které se mu zapíchne do krunýře a způsobí mu vážné zranění.

Tereza: To je tak brutální obraz. Jablko, symbol života, se stane zbraní.

Vojtěch: Přesně. Kafka tyhle symboly používá mistrně. A co se týče stylu, povídka je vyprávěná v er-formě, tedy z pohledu třetí osoby. Ale je to takový ten vševědoucí vypravěč, co vidí postavám do hlavy.

Tereza: Takže sledujeme hlavně Řehořovy myšlenky, ale občas i ostatních?

Vojtěch: Ano. Dostáváme se k vnitřním monologům, třeba u otce. Ale slyšíme i přímou řeč, hlavně od sestry Markétky. Právě ona nakonec pronese ten finální ortel.

Tereza: Který zní jak?

Vojtěch: Použije tam takový zajímavý jazykový prostředek. Řekne otci: „Musíme se toho hledět zbavit.“ Nepoužije jeho jméno. Pro ni už to není bratr, ale „to“. Používá vlastně dysfemismus, ošklivé slovo — obluda.

Tereza: Takže ho úplně odlidštila. A pak tam prý použije hyperbolu, tedy nadsázku, že?

Vojtěch: Přesně tak. Když se snaží otce přesvědčit, řekne o své myšlence, že „má tisíckrát pravdu“. Tím samozřejmě chce jen zdůraznit svou frustraci a bezmoc.

Tereza: Je to vlastně strašně smutný pohled na rozpad rodiny pod tlakem.

Vojtěch: Rozhodně. A to nás přivádí k otázce, o čem to celé vlastně je. Název „Proměna“ je jasný, Řehoř se promění v hmyz. Ale je to opravdu tak doslovné?

Tereza: A jaké jsou tedy ty hlavní interpretace?

Vojtěch: No, je jich spousta. Někteří říkají, že je to celé jen Řehořův horečnatý sen. Jiní to vnímají jako drsnou kritiku necitlivé měšťanské rodiny, pro kterou je člověk cenný, jen dokud přináší peníze.

Tereza: A jakmile přestane být užitečný, stane se z něj obluda, které je třeba se zbavit.

Vojtěch: Přesně. A pak je tu ještě jedna možnost, která se moc často nezmiňuje.

Tereza: A to je?

Vojtěch: Že je to celé vlastně groteska. Absurdní, černý humor, který nás má pobavit tou... no, tou příšerností.

Tereza: Tak na to bych musela mít hodně specifický smysl pro humor. Mě to spíš děsí.

Vojtěch: To většinu lidí. Ale u Kafky nikdy nevíš. Každopádně to dílo je nadčasové. Není nijak pevně zasazeno v čase a ten pocit odcizení a absurdity je aktuální i dnes.

Tereza: Zajímavé je, že Proměna vyšla už v roce 1915, tedy za Kafkova života. Spousta jeho děl přece vyšla až po jeho smrti, proti jeho vůli.

Vojtěch: To je pravda. Tohle je jedno z mála děl, které Kafka sám schválil k vydání. Jeho přítel Max Brod zachránil většinu jeho tvorby, kterou chtěl Kafka spálit, ale Proměna už byla venku.

Tereza: Napadá tě nějaké jiné dílo, které pracuje s podobným tématem proměny člověka?

Vojtěch: Určitě! Úplný základ je Ovidius a jeho Proměny, to je klasika z antiky. A v české literatuře máme třeba Ivana Olbrachta a jeho román Žalář nejtemnější.

Tereza: O čem ten je?

Vojtěch: Vypráví o muži, který oslepne. A to postižení úplně změní jeho charakter. Fyzická změna vede k psychické proměně. Stane se z něj paranoidní a žárlivý tyran, který je uvězněný ve svém pokoji a ve své mysli. Podobný motiv jako u Řehoře.

Tereza: To zní taky dost... kafkovsky. A co filmové adaptace Proměny? To musí být pro filmaře oříšek.

Vojtěch: To tedy je. A tady je jedna perlička. Existuje německý televizní film z roku 1975, který je zvláštní v jedné věci — Řehoře v něm nikdy neuvidíš.

Tereza: Počkat, cože? Jak to natočili?

Vojtěch: Vše je snímáno z jeho perspektivy. Slyšíme jeho myšlenky, vidíme zkresleně svět jeho očima, ale samotného brouka nikdy neukážou. Což je geniální, protože největší hrůza je přece v naší představivosti.

Tereza: Páni, to je skvělý nápad. Nechat to na fantazii diváka. To je možná ten nejlepší způsob, jak Kafku zpracovat. Děkuji ti, Vojtěchu, zase jsi mi otevřel úplně nový pohled na dílo, které jsem si myslela, že znám.

Vojtěch: Rád jsem se podělil. Kafka je bezedná studna interpretací.

Tereza: A od bezedné studny Kafkovy mysli se teď ponoříme do něčeho mnohem hmatatelnějšího. Podíváme se na fyzikální zákony, které řídí náš vesmír, a začneme tím nejznámějším — gravitací.

Vojtěch: Počkej, počkej, Terezo. Než skočíme ke gravitaci, myslím, že bychom se měli ještě chvíli držet Prahy. Kafka totiž nebyl zdaleka sám. Je součástí něčeho mnohem většího a fascinujícího.

Tereza: Opravdu? Já myslela, že Kafka je takový literární solitér. Tak povídej, o čem to mluvíš?

Vojtěch: Mluvím o fenoménu, kterému říkáme Pražská německá literatura. To je termín pro celou skupinu neuvěřitelně talentovaných autorů, kteří sice žili v Praze, považovali Čechy za svůj domov, ale psali německy.

Tereza: Aha, takže to nebyl jenom Kafka. Proč se o nich tolik nemluví? Zní to jako důležitá součást naší kultury.

Vojtěch: To taky je! Ale měli to složité. Mnozí z nich byli židovského původu, psali německy, a jejich pohled na svět byl často dost... nekonvenční. Do socialistických učebnic se prostě nehodili a ta díra ve vzdělání se zaceluje jen pomalu.

Tereza: Takže jsme přišli o světově známé autory, kteří žili pár kroků od nás. To je neuvěřitelné. Kdo tam tedy kromě Kafky patří?

Vojtěch: Taková plejáda jmen! Ale začněme tím nejmagičtějším — Gustavem Meyrinkem.

Tereza: Gustav Meyrink! To jméno znám. To je ten, co napsal Golema, že?

Vojtěch: Přesně ten. Vlastním jménem Gustav Meyer. On byl fascinující postava. Pracoval jako bankéř, ale jeho skutečnou vášní byla mystika a okultismus.

Tereza: Bankéř a mystik? To je docela zajímavá kombinace. Asi neměl moc nudný život.

Vojtěch: To rozhodně ne. V Praze prožil pětadvacet let a proslul svými aférami. Dokonce ho zavřeli za údajné vyvolávání duchů a spiritismus.

Tereza: Takže ho zatkli za... špatný signál do záhrobí? To se dneska už jen tak nevidí.

Vojtěch: Přesně. Ale právě tahle jeho posedlost mystikou mu umožnila dokonale vystihnout tu tajemnou, magickou atmosféru Prahy. A jeho román Golem se stal absolutním bestsellerem.

Tereza: Takže mýtus o magické Praze, který zná celý svět, máme z velké části díky němu?

Vojtěch: Ano. Golem prodal statisíce výtisků a zapsal Prahu na mapu jako mystické město. Měl obrovský dopad.

Tereza: Páni. A kdo je další na seznamu? Někdo trochu méně... strašidelný?

Vojtěch: Rozhodně. Dalším je Rainer Maria Rilke. To byl pražský rodák, ale úplně jiný typ osobnosti. Byl to básník, prozaik, ale hlavně velmi plachý a samotářský člověk.

Tereza: Co ho formovalo? Proč byl takový?

Vojtěch: Hodně za to mohla jeho přecitlivělá matka. Po studiích — mimochodem studoval práva, filozofii i dějiny umění — z Prahy odešel a cestoval po celé Evropě. Nakonec se usadil ve Švýcarsku.

Tereza: A jeho poezie? Je stejně složitá jako Kafkovy romány?

Vojtěch: Řekl bych, že je čtenářsky ještě náročnější. Jeho vrcholné sbírky jako Sonety Orfeovi nebo Duinské elegie jsou hluboké, filozofické a vyžadují od čtenáře plné soustředění. Nejsou to básničky na dobrou noc.

Tereza: Takže spíš poezie pro fajnšmekry. Dobře, to dává smysl. Máme mystika, máme melancholického básníka... kdo dál?

Vojtěch: Teď se dostáváme k někomu, kdo je z téhle skupiny asi nejčtenářštější. Franz Werfel.

Tereza: To jméno jsem už taky slyšela. Čím byl tak výjimečný?

Vojtěch: Werfel byl světově proslulý dramatik a prozaik. A teď se podrž — byl neuvěřitelně úspěšný i ve Spojených státech. Dokonce v roce 1924 získal československou státní cenu.

Tereza: Wow! Takže skutečná mezinárodní hvězda z Prahy. Z jaké rodiny pocházel?

Vojtěch: Byl synem židovského továrníka, ale továrníkem být nechtěl. Prý se schválně špatně učil, jen aby nemusel převzít firmu. Žil bohémsky, studoval práva a nakonec se vrhnul na psaní.

Tereza: A jeho nejslavnější dílo? Kdybych si od něj měla přečíst jednu věc, co by to bylo?

Vojtěch: Jednoznačně román Čtyřicet dnů. Je to napínavý příběh z první světové války o pokusu turecké armády vyhladit Armény. Je to silné, strhující a bohužel stále aktuální téma.

Tereza: To zní jako povinná četba. A koho tu máme jako posledního? Řekl jsi, že je to celá plejáda.

Vojtěch: Poslední, koho dnes zmíníme, je můj osobní favorit. Egon Ervín Kisch. Měl přezdívku „zuřivý reportér“.

Tereza: Zuřivý reportér! To zní skvěle! Co dělal?

Vojtěch: Byl to novinář a spisovatel, který se nebál ničeho. Pocházel z bohaté židovské rodiny, ale jeho svět bylo pražské podsvětí. Znal všechny šantány, lokály, přátelil se s pasáky, prostitutkami, zloději…

Tereza: Takže takový investigativní novinář své doby, který si dělal rešerše přímo v terénu, a to v těch nejdivočejších lokálech.

Vojtěch: Přesně tak! Jeho reportáže, třeba v knize Pražský pitaval, nejsou suché zprávy. Jsou to neuvěřitelně napínavé příběhy plné života. On dokázal z obyčejné soudničky udělat literární skvost. Po nástupu nacismu musel emigrovat a zemřel v Praze krátce po komunistickém puči.

Tereza: Páni. Meyrink, Rilke, Werfel a Kisch. To je neuvěřitelná sestava. Každý úplně jiný, a přece všichni patří k Praze.

Vojtěch: A všichni si zaslouží, abychom je četli a znali. Jsou klíčovou součástí naší identity, i když psali německy.

Tereza: Moc ti děkuji, Vojtěchu. Zase jsi mi ukázal kus historie, o které jsem měla jen mlhavé tušení. Je fascinující, jak kulturně bohatá Praha na začátku 20. století byla. A od bohatství kulturního se příště přesuneme k bohatství… no, skutečnému. Podíváme se na historii peněz.

Vojtěch: A teď k našemu poslednímu tématu. Vrhneme se na praktickou literární analýzu. Vezměme si třeba Kafkovu Proměnu. Řehoř Samsa nestihl vlak a nesplnil tak svůj pracovní úkol.

Tereza: Protože se probudil jako obrovský hmyz, abychom byli přesní. To je docela pádný důvod.

Vojtěch: To ano. A pak se musel učit používat své nové, neohrabané tělo. Když se rodina konečně dostala do jeho pokoje, samozřejmě se ho naprosto zděsila.

Tereza: To si dovedu představit. Jak Kafka takovou absurdní situaci jazykově uchopil? Působí to dost věcně, až skoro lhostejně.

Vojtěch: Přesně tak! Používá spisovný jazyk, neutrální slova a velmi prostý, věcný styl. Tím vytváří paradoxní spojení mezi hrůznou událostí a klidným popisem. Občas dokonce použije i přechodníky.

Tereza: A co nějaké konkrétní příklady jazykových prostředků? Něco, co opravdu ukazuje tu práci s jazykem?

Vojtěch: Jistě. Třeba kontrast mezi vulgarismem a eufemismem. Někdo by o smrti zvířete řekl hrubě: „Ono to chcíplo!“ Kafka by to ale mohl napsat jemněji, jako eufemismus: „Z chřípí mu slabě unikl poslední dech.“

Tereza: Páni, to je obrovský rozdíl v atmosféře. To první je surové, to druhé skoro poetické. Co dál?

Vojtěch: Pak tu máme třeba hyperbolu, tedy nadsázku. Třeba věta „s největší rychlostí bouchl dveřmi“. V takové rychlosti by se ty dveře nejspíš rozpadly na třísky.

Tereza: To je pravda, to by byl pořádný průvan. A co nějaká figura?

Vojtěch: Třeba řečnická otázka, kterou si postava klade. Například prosté „A teď?“. Nutí nás to přemýšlet spolu s ní, i když nečekáme odpověď.

Tereza: Takže kombinací těchto prostředků Kafka buduje ten jedinečný, znepokojivý svět. To je skvělá ukázka.

Vojtěch: Přesně tak. A to je pro dnešek od nás vše. Doufám, že jsme vám ukázali Prahu zase z trochu jiné, literární perspektivy.

Tereza: Děkuji ti, Vojtěchu, bylo to jako vždy fascinující. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Mějte se krásně a brzy opět na slyšenou u Studyfi Podcastu.