Podcast na Filozofie jazyka a hermeneutika

Kapitoly

Logos není jen rozum

Dar správného a nesprávného

Řeč tvoří svět

Jazyk jako objekt

Problém vnějšího pohledu

Řeč jako prostředí

Jsou všechny věty stejné?

Živý a měnící se jazyk

Aristotelova armáda

Jazyk jako samozřejmost

Proč se učíme vlastní gramatiku?

Řeč jako společná hra

Problém třetího rozměru

Tlumočník jako tvůrce

Když nám dojdou slova

Když umění mluví samo

Rozumění je základ

Kouzlo skutečného dialogu

Vědomé řízení řeči

Věda versus přirozený jazyk

Galileův trik

Kantův velký úklid

Problém Hirošimy

Nikdy jen nemluvíme

Hloupé otázky

Závěrečné shrnutí

Přepis

Jakub: …počkej, takže celá ta slavná Aristotelova definice člověka se netočí jen kolem rozumu, ale hlavně kolem řeči? To je neuvěřitelné!

Tereza: Přesně tak! My jsme si to přeložili jako „rozumná bytost“, ale to řecké slovo, logos, znamená v první řadě právě řeč. A to mění úplně všechno.

Jakub: Dobře, tohle musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Terezou ponoříme do toho, co z nás vlastně dělá lidi — řeč.

Tereza: Přesně. Aristotelés si všiml jedné zásadní věci. Zvířata si umí ukázat, co je bolí nebo co chtějí, že? Třeba jídlo.

Jakub: Jasně, můj pes je v tomhle expert. Ale co je na tom lidském jinak?

Tereza: Člověk dostal navíc právě logos. Schopnost mluvit o tom, co je prospěšné a co škodlivé. A tím pádem i o tom, co je správné a nesprávné. Mluvíme o věcech, které tu teď vůbec nejsou — třeba o budoucnosti.

Jakub: Takže řeč nám dává jakýsi nadhled? Neřešíme jen „chci“ nebo „nechci“ jako zvířata, ale i „co by se stalo, kdyby…“?

Tereza: Perfektně řečeno! Můžeme si navzájem ukázat něco, co existuje jen v naší mysli. A na tomhle sdíleném chápání stojí celá společnost — zákony, morálka, spolupráce. Bez řeči by to nešlo.

Jakub: A je zvláštní, že tak zásadní věc filozofie vlastně dlouho přehlížela, že?

Tereza: Naprosto. I když máme příběhy jako ten o Babylonské věži, systematicky se tomu začalo věnovat až osvícenství. Lidé jako Herder nebo Wilhelm von Humboldt znovu objevili, jak klíčová je řeč pro naše vnímání světa.

Jakub: Takže to není jen nástroj, kterým popisujeme svět. Řeč ten náš lidský svět vlastně spoluvytváří.

Tereza: Přesně tak. Právě rozmanitost jazyků a to, jak formují naše myšlení, se stalo základem moderní jazykovědy. Klíčový poznatek je, že člověk bez řeči vlastně nikdy neexistoval. Jsme od základu mluvící tvorové.

Jakub: To je skvělý závěr. Díky řeči máme nejen společnost, ale i smysl pro etiku. To je rozhodně myšlenka, kterou si odnáším.

Jakub: Takže to, co říkáš, platí i pro jazyk? Že se na něj věda v novověku dívala... no, trochu jako na další stroj k rozebrání?

Tereza: Přesně tak! Wilhelm von Humboldt a další sice založili moderní jazykovědu, což byl obrovský krok, ale dívali se na jazyk zvenčí. Zkoumali gramatiku, syntaxi, slovník... jako by to byla jen další schopnost člověka.

Jakub: Chápu, snažili se v jazyce najít třeba „náhled národů na svět“. Ale něco jim unikalo, že?

Tereza: Úplně jim unikala ta největší záhada. V pozadí pořád bylo Descartovo „myslím, tedy jsem“. Vědomí bylo základ všeho a jazyk jen jedním z jeho projevů.

Jakub: A v čem byl ten problém? Zní to docela logicky.

Tereza: Problém je, že z jazyka nemůžeš doopravdy vystoupit. Je to jako snažit se vyskočit z vlastního stínu. Každé myšlení o jazyce se už zase děje v jazyce.

Jakub: To je skvělý postřeh! Takže nemůžeme jazyk položit na stůl a zkoumat ho jako nějaký předmět, protože ten stůl i my sami jsme už v tom jazyce zabydlení.

Tereza: Přesně! To je ta hluboká hádanka. Nejsme vědomí, které si vezme nástroj jménem „řeč“, aby se dorozumělo. My v té řeči už dávno jsme.

Jakub: Takže řeč není nástroj? Jako třeba kladivo, které vezmu, použiju a odložím?

Tereza: Vůbec ne. Ta analogie je falešná. My se neučíme mluvit tak, že bychom už znali svět a jen se učili přiřazovat nálepky. My se učením mluvit teprve učíme znát svět, lidi i sami sebe.

Jakub: To dává smysl. Rosteme do jazyka a jazyk roste v nás. Není to externí doplněk.

Tereza: Přesně. Učení se mluvit znamená získávat důvěrnou známost se světem samotným. Nejde jen o slova, jde o celé světy, které se za nimi skrývají.

Jakub: Dobře, a co když se podíváme na logiku? Ta přece pracuje s čistými výroky. Třeba „Všichni lidé jsou smrtelní“. To je jasné, ne?

Tereza: Ano, ale to je právě abstrakce! Aristotelés tomu říkal *logos apophantikos* – řeč, která jen ukazuje, konstatuje. Ale co zbytek? Co třeba modlitba? Rozkaz? Nebo otázka?

Jakub: Logika otázky... to by bylo zajímavé. Odpověď na jednu otázku často vede jen k dalším deseti otázkám.

Tereza: Přesně! Nebo logika prosby – první prosba málokdy bývá poslední. Jenže formální logika tohle všechno odřízne a soustředí se jen na ten malý výsek jazyka, kterému říkáme „výrok“.

Jakub: Takže i v běžné konverzaci je jazyk mnohem víc než jen předávání faktů. Neustále se vyvíjí.

Tereza: Neustále. Každá generace si vytváří nová spojení, nová slova. Vzpomeň si, jak jsme přišli do školy a najednou nám zakazovali slova, která nám přišla úplně normální.

Jakub: Jo, řečová drezura... Škola jako instituce společenského konformismu. Ale chápu, že nějaká pravidla být musí.

Tereza: Samozřejmě. Společnost je vždycky normující. Ale i přes všechen ten konformismus jazyk pořád žije a dýchá. A právě tenhle neustálý střet mezi pravidly a kreativitou je to, co ho dělá tak fascinujícím. A to nás přivádí k dalšímu velkému tématu...

Jakub: ...a přesně tahle představa toho "prvního slova" je vlastně hrozně zavádějící, že? Jako by to byl nějaký magický moment.

Tereza: Přesně tak! Je to až pošetilost. Ta historická myšlenka, že bychom mohli objevit nějaký prapůvodní jazyk, kdybychom děti izolovali od všech zvuků... to je úplně mimo.

Jakub: Protože ve skutečnosti jsme v jazyce už od narození ponoření. Není to něco, co se učíme z nuly, jako třeba programovací jazyk.

Tereza: Jsme v něm doma, stejně jako jsme doma ve světě. Vůbec to není o jednom slově, které dítě najednou řekne. Je to hluboce skrytý děj.

Jakub: Dobře, ale jak se to tedy děje? Jak se z toho neustálého proudu vjemů a zvuků najednou zrodí obecný pojem? Jak z deseti různých psů vznikne v hlavě myšlenka "pes"?

Tereza: Skvělá otázka! Aristotelés to popsal na jednom geniálním obraze. Představ si armádu na zběsilém útěku.

Jakub: Okej, panika, chaos, všichni utíkají o život... mám to.

Tereza: Přesně. A teď... jak se ta armáda zastaví? Zastaví se snad, když se zastaví první voják? Nebo druhý? Nebo až když se zastaví ten úplně poslední?

Jakub: No... ani jedno. Nedá se určit ten přesný moment. Je to spíš taková lavina, ale v opačném směru. Postupně se to prostě stane.

Tereza: Bingo! Není to o jednom vojákovi nebo o přesném počtu. Je to proces, kdy se celek zase začne chovat jako jednotka a poslouchat jeden povel. A přesně takhle vzniká vědění obecného.

Jakub: A stejně tak se tedy učíme mluvit. To je fascinující! Není to o tom, že jednou uvidím psa a rodič mi řekne "to je pes". Je to o spoustě zážitků, které se postupně spojí.

Tereza: Přesně. Vyrůstáme do světa, který už je jazykově vyložený. Ten jazyk je tu vždycky před námi. Není to nástroj, který si bereme do ruky. Je to prostředí, ve kterém žijeme.

Jakub: Většinou si ho ani neuvědomujeme, že? Prostě jen... mluvíme. Je to automatické.

Tereza: Uvědomíme si ho až ve chvíli, kdy selže. Třeba když chceš něco říct, a najednou ti nějaké slovo přijde divné. Zakopneš o něj a říkáš si: "Počkat, říká se to vůbec takhle?"

Jakub: Jo, to znám! Najednou to, co je normálně neviditelné, vystoupí do popředí. A to nás vlastně skvěle přivádí k dalšímu tématu...

Jakub: Přesně tak. A to nás přivádí k další fascinující myšlence… jaká je vlastně samotná podstata řeči?

Tereza: Skvělá otázka. První, co si musíme uvědomit, je něco, co Hans-Georg Gadamer nazval „bytostným sebezapomněním řeči”.

Jakub: Sebezapomnění? To zní skoro jako by řeč měla špatnou paměť.

Tereza: Vlastně jo! Když mluvíme, vůbec nepřemýšlíme nad gramatikou nebo syntaxí. Ta struktura prostě zmizí za tím, co chceme říct.

Jakub: To dává smysl. Proto je asi tak divné a těžké učit se ve škole gramatiku vlastního jazyka. Musíme se odnaučit ho jen používat a začít ho analyzovat.

Tereza: Přesně! Je to obrovský výkon abstrakce. Hezky je to vidět na učení se cizím jazykům. Staré učebnice měly příklady jako „Caesar je v Římě” nebo „strýček Karel má dům”.

Jakub: Jo, takové ty věty, co v reálu nikdy neřeknete.

Tereza: Jejich úkolem bylo jen ukázat gramatiku. Dnešní učebnice jsou plné zajímavostí, ale to má háček. Čím víc nás zaujme obsah, tím míň vnímáme tu jazykovou strukturu.

Jakub: Takže klíčové je, že řeč sama o sobě ustupuje do pozadí a důležité je to, co je řečeno. Co je ten druhý rys?

Tereza: Tím je její „nepřipoutanost k já”. Mluvit neznamená mluvit pro sebe, ale vždycky k někomu. Řeč nepatří do sféry „já”, ale do sféry „my”.

Jakub: Takže rozhovor je základ.

Tereza: Ano. A každý rozhovor se dá popsat jako hra. Ale ne tak, že si někdo hraje. Mysli na to spíš jako na „hru vln” nebo tanec. Je to pohyb, který nás vtáhne.

Jakub: Jsme součástí něčeho většího, co má vlastní dynamiku. To je super přirovnání. A přesně o dynamice si povíme víc hned po...

Jakub: Takže to vlastně znamená, že smysl slov není nikdy úplně pevně daný. Vždycky se dotváří až v kontextu, v samotném rozhovoru.

Tereza: Přesně tak! A to nás přivádí k jednomu skvělému příkladu, který tenhle problém nádherně ilustruje — k překládání.

Jakub: Jo, překlady! Každý zná ten pocit, když čte knihu v překladu a něco tam prostě... nesedí. Je to takové ploché.

Tereza: Přesně to slovo! Ploché! Hans-Georg Gadamer to popisuje skvěle. Říká, že originální text má tři rozměry. Má hloubku, prostor... je živý. Ale překlad je jen dvourozměrná projekce. Jako fotka sochy.

Jakub: Chápu. Vidíš tvar, poznáš, co to je, ale nemůžeš si ji obejít. Chybí ti ta hloubka, ten prostor za slovy.

Tereza: Přesně! Slova a věty jsou sice správně, ale chybí tam to, co bylo mezi řádky. Ten třetí rozměr, ze kterého původní myšlenka vyrostla. Proto žádný překlad nemůže nahradit originál.

Jakub: A paradoxně, i když je překlad jakoby zjednodušený na tenhle „plochý“ smysl, není srozumitelnější. Často je to naopak.

Tereza: Přesně tak! Protože skutečný smysl není jen jedno slovo. Je to směr, kam ta řeč míří. A tenhle směr se v tom plochém překladu snadno ztratí.

Jakub: A co teprve tlumočení naživo! Tam je to ještě o level těžší, ne?

Tereza: Ještě o hodně! Tlumočník, který by jen mechanicky převáděl slova, by ten rozhovor úplně zničil. Vznikl by naprostý chaos.

Jakub: Jo, to si umím představit. Skoro jako když použiješ starý online překladač na složitou větu.

Tereza: Přesně. Dobrý tlumočník nepřekládá jen to, co bylo řečeno. On musí pochopit, co ten druhý *chtěl* říct. Musí přeložit i to nevyřčené a vytvořit ten společný prostor pro porozumění.

Jakub: Takže on vlastně tu myšlenku znovu „mluví“ ve svém jazyce. Není to jen kopírka.

Tereza: Přesně. Musí se naladit na směr té myšlenky a vyjádřit ji nově. To je umění. A ukazuje to, že řeč je opravdu středem lidského bytí. Jak řekl Aristotelés, jsme bytosti, které mají řeč.

Jakub: Dobře, ale co situace, kdy právě řeč selhává? Co takové to „tiché porozumění“? Když si s někým rozumíš i beze slov.

Tereza: Skvělá otázka. Hermeneutika by řekla, že i tohle je vlastně forma řeči. Je to mlčení, které je plné významu, protože navazuje na předchozí rozhovory a společné zkušenosti. Je to řečovost v jiné podobě.

Jakub: A co když nám něco doslova vezme dech? Nějaký úžasný zážitek, na který nemáme slova.

Tereza: I to je řečový fenomén! Když řekneme, že nám něco „vytřelo zrak“ nebo „vzalo řeč“, co to vlastně znamená?

Jakub: Že toho chci říct tolik, že nevím, kde začít?

Tereza: Bingo! Ten úžas v tobě probouzí nekonečné množství myšlenek a slov. To, že oněmíš, není konec řeči. Je to naopak její začátek. Je to moment, kdy si řeč teprve hledá cestu ven.

Jakub: To je fascinující. Takže moment, kdy nerozumíme nebo nemůžeme mluvit, je vlastně ten největší impuls k myšlení a k řeči samotné. Tím se vlastně dostáváme k tomu, jak přesně ten proces učení a chápání vlastně funguje...

Jakub: Takže to nás hezky přivádí k dalšímu velkému pojmu... hermeneutika. Přiznám se, Terezo, to slovo zní trochu... děsivě. Jako něco ze starých zaprášených knih.

Tereza: To zní! Ale slibuju, že je to mnohem bližší našemu životu, než si myslíš. Začněme u umění. Když stojíš před obrazem nebo posloucháš hudbu, která tě zasáhne, máš pocit, že potřebuješ překlad?

Jakub: Vůbec ne. Je to naopak, mluví to ke mně naprosto přímo. Jako bychom si rozuměli bez slov, i když je to dílo staré stovky let.

Tereza: Přesně! A to je ten paradox. Hermeneutika je o překlenování vzdálenosti, ale umění jako by žádnou vzdálenost nemělo. Je to, jako bys v tom díle potkal sám sebe. To dílo má svou vlastní přítomnost, svou pravdu, která je často úplně nezávislá na tom, co si autor původně myslel.

Jakub: Aha, takže hermeneutika není jen o luštění starých textů, ale o samotném procesu chápání?

Tereza: Přesně tak. A tady je ten klíčový obrat. My si často myslíme, že rozumění je nějaká speciální technika, kterou použijeme, když něčemu nerozumíme. Ale Gadamer, klíčový filozof hermeneutiky, říká, že je to naopak.

Jakub: Jak naopak?

Tereza: Porozumění je náš výchozí stav. Je to jako dýchání, prostě se to děje. Teprve když narazíme na problém, na nedorozumění, začneme aktivně řešit, *jak* rozumět. To nedorozumění je jen porucha v jinak funkčním systému.

Jakub: To je jako s Wi-Fi! Vůbec o ní nepřemýšlím, dokud nevypadne uprostřed filmu.

Tereza: Perfektní přirovnání! A věda dřív přistupovala k chápání právě jako k překonávání cizoty... trochu jako když vědec v laboratoři „mučí“ přírodu v experimentech, aby mu něco prozradila.

Jakub: Chápu! Ale lidi přece nejsou laboratorní vzorky. Nelze k nim přistupovat jako k něčemu cizímu, co musíme dobýt.

Tereza: Přesně. Porozumění je původnější než nedorozumění. Vždycky se vracíme zpátky do stavu srozumění.

Jakub: A jakou roli v tom všem hraje jazyk a mluvení?

Tereza: Naprosto zásadní. Protože jazyk a rozhovor neustále budují ten náš společný svět. Ale pozor, rozhovor není bitva, kdo z koho. Není to o tom, že já vyhraju se svým názorem, nebo že svůj názor přičtu k tomu tvému.

Jakub: Takže to není slovní ping-pong, kde sbíráme body?

Tereza: Vůbec ne. Podařený rozhovor promění oba. Vytvoří se něco nového, společný pohled na věc. Už to není „můj“ a „tvůj“ názor, ale „naše“ porozumění. A právě tohle, tenhle sdílený svět, je základem jakékoli solidarity ve společnosti.

Jakub: Takže když se příště s někým budu hádat, měl bych si vzpomenout, že cílem není vyhrát, ale něco společně vytvořit. To bude těžké.

Tereza: Bude, ale stojí to za to. A právě tahle myšlenka nás posouvá k tomu, jak vlastně fungují jednotlivá slova a věty, což je další fascinující svět.

Jakub: Takže ta přirozená konformita společnosti, o které jsme mluvili, se dnes projevuje jinak?

Tereza: Přesně tak. Gadamer si všímá něčeho kvalitativně nového... a trochu znepokojivého. Nazývá to cílevědomé řízení řeči.

Jakub: Řízení řeči? To zní jako z nějakého dystopického románu.

Tereza: Trochu jo. Ale nejde o přirozený vývoj, jako když vznikají nová slova. Jde o nástroj, který politika vědomě používá k ovlivňování myšlení.

Jakub: Aha, takže to není náhoda. Máš nějaký příklad?

Tereza: Jasně, dává skvělý příklad z německé historie. Desítky let se Východnímu Německu nesmělo říkat NDR. Oficiálně to bylo „Střední Německo“.

Jakub: Páni. A jen změna názvu v sobě nesla obrovský politický vzkaz.

Tereza: Přesně. A s dnešními médii má takové centrální řízení obrovský vliv. To narušuje přirozenou shodu ve společnosti. Je to vlastně souboj mezi nařízenou mluvou a svobodným rozumem.

Jakub: Dobře, a to mě přivádí k další myšlence. Kam až to může zajít? Nesměřuje jazyk k nějaké super-efektivní, vědecké formě?

Tereza: To je přesně ta otázka! Existuje představa, že se jazyk zdokonaluje tím, víc se podobá jazyku vědy. Že je to jeho konečný cíl.

Jakub: Takže se jednou všichni budeme bavit ve fyzikálních rovnicích a vypočítáme si i vlastní chování?

Tereza: To je ta extrémní vize! Ale proti tomu stojí myslitelé jako Vico a Herder. Ti naopak tvrdili, že původním jazykem lidstva je poezie.

Jakub: Poezie, ne rovnice. To se mi líbí víc.

Tereza: Přesně. Pro ně je ta dnešní intelektualizace jazyka spíš nešťastný osud než nějaké naplnění ideálu.

Jakub: Takže tu máme dva tábory. Jeden vidí budoucnost v jazyce vědy a druhý se ohlíží k poetickým kořenům. Který z nich má navrch?

Jakub: Takže přesně tohle metodické myšlení, o kterém jsme mluvili, je to, co dalo zrod moderní vědě? Není to jen o pozorování přírody?

Tereza: Vůbec ne! A to je ten klíčový bod. Moderní věda v 17. století vsadila všechno na jednu kartu... a tou byla metoda. Vezmi si třeba Galilea a jeho slavné zákony volného pádu.

Jakub: Jasně, že těžší věci padají rychleji... počkat, vlastně ne!

Tereza: Přesně! Každý si pamatuje ten školní pokus, kdy ve vakuu padá pírko stejně rychle jako kus olova. Jenže pointa je, že Galileo nikdy žádné vakuum neměl! Byla to čistá abstrakce.

Jakub: Takže si vlastně vymyslel ideální podmínky, které v přírodě neexistují, aby mohl formulovat matematický zákon?

Tereza: Bingo! Izoloval problém, odmyslel si odpor vzduchu a další vlivy. A právě tahle schopnost abstrahovat a vytvářet umělé podmínky v experimentu je matkou celé naší technické civilizace.

Jakub: To ale vytváří napětí, ne? Mezi tímhle abstraktním, vědeckým pohledem a naší běžnou, každodenní zkušeností se světem.

Tereza: Obrovské. A tady na scénu přichází filozofický superhrdina Immanuel Kant. Právě on se pokusil v tomhle zmatku uklidit.

Jakub: A jak to udělal? Řekl, že věda má pravdu a naše zkušenost je špatně?

Tereza: Naopak! Udělal něco mnohem chytřejšího. Kriticky omezil rozum a vědu jen na to, co můžeme poznat ze zkušenosti. Tím sice zničil starou dogmatickou metafyziku... proto mu říkali „bořitel všeho“...

Jakub: To zní drsně.

Tereza: Bylo to drsné! Ale ten samý „bořitel“ zároveň založil moderní etiku na principu svobody a autonomie rozumu. Ukázal, že i když přírodní věda směřuje k determinismu, bez předpokladu svobody nemůžeme vůbec přemýšlet o morálce a společnosti.

Jakub: Takže Kant vlastně nakreslil čáru: tohle je pro vědu, a tohle pro etiku a svobodu. Ale co se stane, když se to střetne? Když vědecké poznatky vedou k něčemu... jako byla Hirošima?

Tereza: A to je přesně ten problém. Věda vytváří jakousi pokladnici metodicky ověřených pravd. Je to obrovská zásoba nástrojů k libovolnému použití. Problém je, že sama věda nemá nástroj, jak kontrolovat účely, ke kterým se její objevy použijí.

Jakub: Takže věda nám dá atomovou bombu, ale neřekne nám, jestli ji máme použít?

Tereza: Přesně tak. Ta metodická abstrakce, která vedla k úspěchu, je zároveň zdrojem téhle bezmoci. Řešení pak nemůže přijít od vědy samotné. Musí přijít od nás – od naší společné lidské a politické schopnosti rozumně používat to, co jsme stvořili.

Jakub: To je docela silná myšlenka. Že odpovědnost neleží na metodě, ale na nás. Což nás přivádí k otázce, jakou roli v tom všem hraje jazyk...

Jakub: Páni. Tohle všechno, o čem jsme se bavili, nás přivádí k poslednímu, ale možná nejdůležitějšímu tématu. Ke komunikaci.

Tereza: Přesně tak. Protože nic není jen tak řečeno do větru. Vždycky je za tím nějaký důvod, nějaká motivace.

Jakub: Text zmiňuje jako příklad výpověď u soudu. To zní dost vyhroceně.

Tereza: Ale je to skvělý příklad. Ukazuje, že člověk nikdy jen „nevypovídá“ čistá fakta. Vždycky odpovídá na otázku.

Jakub: Takže i když se mě právník zeptá „co jste viděl?“, já vlastně neodříkávám jen seznam věcí, ale aktivně odpovídám jemu… s jeho skrytými motivy v pozadí.

Tereza: Přesně! Abys mohl smysluplně odpovědět, musíš pochopit smysl té otázky, to její „proč“.

Jakub: To mi připomíná ty takzvané „hloupé otázky“, o kterých se píše. To všichni známe, když se někdo zeptá na něco tak divně, že prostě nevíte, co říct.

Tereza: Ano! A není to tím, že bys byl hloupý ty. Je to proto, že ta otázka nemá jasný smysl nebo motivaci. Je to jako kdyby se tě někdo zeptal: „Proč je modrá?“

Jakub: Proč je modrá? No… protože to je barva? Protože obloha? Kdo ví!

Tereza: Vidíš! Bez kontextu je ta otázka skoro nezodpověditelná. A přesně takhle funguje veškerá komunikace.

Jakub: Takže klíčový poznatek je, že komunikace není jen posílání dat. Je to vždycky motivovaná odpověď na nějakou situaci.

Tereza: To je to jádro. Jsme neustále v dialogu. Neustále na něco reagujeme, i když si to třeba neuvědomujeme.

Jakub: Skvělé. Tím se nám to hezky uzavřelo. Takže, abychom to celé shrnuli – dnes jsme probrali spoustu věcí, od vnímání až po podstatu lidské řeči.

Tereza: A to nejdůležitější je si pamatovat, že nejsme jen pasivní vysílače, ale aktivní účastníci rozhovoru, kteří vždy reagují na nějaký motiv.

Jakub: Perfektní shrnutí. Terezo, moc ti děkuji, že jsi tu dnes byla. A děkujeme i vám, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Mějte se fajn a zase příště!