Podcast na Evropská urbanizace a migrace (1700-1913)

Kapitoly

Stěhování v Evropě

Volání zámořských dálek

Proč opustit domov?

Byznys se stěhováním

Evropa v pohybu

Jizvy po emigraci

Evropa dvou rychlostí

Kolonizace uvnitř Evropy

Nucené odchody a závěr

Přepis

Ondřej: Představte si, že se jmenujete Liam. Je rok 1847 a vy jste mladý farmář v Irsku. Kolem vás ale pole nejsou zelená. Jsou černá a shnilá. Plíseň zničila celou úrodu brambor a lidé, vaši sousedé, umírají hlady. Stojíte před volbou: zůstat a čelit téměř jisté smrti, nebo prodat to málo, co máte, a koupit si jednosměrný lístek na loď. Lístek do neznáma, do Ameriky.

Barbora: Přesně tohle dilema neřešil jen fiktivní Liam. Bylo to drsnou realitou pro miliony Evropanů v 19. a na začátku 20. století. A právě o tomhle obrovském stěhování národů si dnes budeme povídat.

Ondřej: Tohle je Studyfi Podcast.

Ondřej: Takže se bavíme o masivní emigraci pryč z Evropy. Ale stěhovali se lidé i v rámci kontinentu?

Barbora: Rozhodně. Než se vlny migrantů naplno obrátily přes oceán, probíhal čilý ruch i uvnitř Evropy. Například Francie už v roce 1911 měla přes milion cizinců, hlavně Italů a Belgičanů, kteří tam šli za prací.

Ondřej: A co takové Švýcarsko? To si představuju jako dost uzavřenou zemi.

Barbora: Možná dnes, ale tehdy to bylo jinak. Ve stejné době tvořili cizinci neuvěřitelných 15 % populace Švýcarska. A pak tu máme obrovský, téměř neviditelný pohyb na východ — osidlování Sibiře.

Ondřej: Na Sibiř? Dobrovolně?

Barbora: Přesně tak. Od konce 18. století se tam stěhovaly miliony lidí. Mezi lety 1801 a 1914 se na Sibiři usídlilo sedm milionů osob. Takže ano, Evropané se hýbali všemi směry.

Ondřej: Ale to největší drama se odehrávalo na lodích mířících do Ameriky, že? Kdy to všechno začalo?

Barbora: Ten hlavní impuls přišel s velkými zámořskými objevy. V 15. a 16. století to byli hlavně Španělé a Portugalci. Jejich cílem byla Jižní a Střední Amerika, Afrika, Indie... V podstatě si rozdělovali nově objevený svět.

Ondřej: A po nich přišli další...

Barbora: Přesně. V 17. století se přidali Angličané, Francouzi, Holanďané a Němci. Ti se zaměřili hlavně na Severní Ameriku, Austrálii a jihovýchodní Asii. A nakonec, v 19. století, se vlna přelila i do jižní a východní Evropy. Italové, Poláci, lidé z Rakouska-Uherska... ti všichni začali hledat štěstí za mořem.

Ondřej: A proč vlastně ti ze západní a severní Evropy přestali mít takový zájem?

Barbora: Jednoduše proto, že se u nich doma začalo dařit lépe. Průmyslová revoluce zvedla průměrné mzdy a najednou ta riskantní cesta do neznáma nebyla tak lákavá.

Ondřej: Dobře, takže lidé odcházeli. Ale co byly ty hlavní důvody? Hladomor jako v Irsku byl asi extrém, ne?

Barbora: Byl to extrém, ale ten základní problém byl podobný v mnoha zemích: Evropa se nedokázala postarat o svoji rychle rostoucí populaci. Bylo tu moc lidí a málo příležitostí.

Ondřej: A k tomu se asi přidaly i další faktory.

Barbora: Určitě. Klíčový byl obrovský pokles ceny dopravy. Najednou si cestu mohlo dovolit mnohem víc lidí. A taky se doprava neuvěřitelně zrychlila díky technice. Jen si to představte: plavba z Evropy do Ameriky trvala plachetnici v roce 1867 průměrně 44 dní.

Ondřej: Čtyřicet čtyři dní! Já jsem nervózní i při dvouhodinovém letu.

Barbora: Vidíte. Ale s příchodem parníků to bylo jen 19 dní. A kolem roku 1900 už jenom týden! To úplně změnilo pravidla hry. Umožnilo to i takzvanou reemigraci, kdy lidé jeli do Ameriky jen na pár let vydělat a pak se vrátili domů.

Ondřej: Takže technologie a peníze. Co dál?

Barbora: Zemědělská krize v Evropě na konci 19. století. Amerika díky uvolnění celních bariér zaplavila Evropu levným obilím, což pro evropské farmáře znamenalo katastrofu. Paradoxně to ale zvýšilo zisky v USA, takže poptávka po pracovní síle tam ještě vzrostla. Pro evropského zemědělce to byl jasný signál: „Tady končím, balím a jedu tam, kde se dá vydělat.“

Ondřej: Takže si představuju davy lidí, co se spontánně seberou a jdou do přístavu...

Barbora: To je častá představa, ale tak to nebylo. Emigrace byla ve skutečnosti skvěle organizovaný byznys. Existovaly specializované agentury, které spolupracovaly s lodními společnostmi a aktivně nabíraly emigranty po vesnicích.

Ondřej: Takže takoví tehdejší lovci hlav?

Barbora: Dá se to tak říct. V novinách běžela masivní propaganda o „americkém snu“, která lákala lidi na vidinu bohatství a svobody. Nebylo to jen o individuálním hledání štěstí, ale i o kolektivních migracích, kdy celé komunity nebo náboženské skupiny odcházely zakládat nové kolonie.

Ondřej: A kdo byli ti první migranti?

Barbora: Úplně na začátku to byli často zaměstnanci státu, osidlovacích společností, kněží... ale taky trestanci a váleční zajatci. Pro ty byla adaptace samozřejmě extrémně těžká. Teprve od konce 17. století začíná éra lidí, kteří se chtěli usadit natrvalo, často jako smluvní pracovníci, kteří si museli cestu odpracovat.

Ondřej: A pak přišla ta masová vlna?

Barbora: Ano, od 30. let 19. století. To už nebyli jen dobrodruzi, ale statisíce nekvalifikovaných dělníků ze zemědělských a zaostalých oblastí, kteří utíkali před bídou.

Ondřej: Pojďme si to dát do čísel. Jak masivní ta emigrace vlastně byla?

Barbora: Ta čísla jsou ohromující. Mezi lety 1850 a 1930 odešlo z Evropy skoro 52 milionů lidí. To je jako by se dnes vylidnilo celé Španělsko a ještě kus Portugalska.

Ondřej: Páni. A odkud odcházelo nejvíc lidí?

Barbora: Nejvíc z Velké Británie, Itálie a Irska. Jen z Irska to bylo přes 7 milionů lidí. Naopak nejméně, což je zajímavé, odcházelo lidí z Francie. Většina z nich — asi 28 milionů — mířila do USA. Další oblíbené destinace byly Argentina, Brazílie, Kanada a Austrálie.

Ondřej: A co třeba Rakousko-Uhersko, odkud pocházeli i naši předci?

Barbora: Tam ten nárůst byl explozivní. Do roku 1880 odjelo do USA asi 150 tisíc lidí. V devadesátých letech už to bylo 600 tisíc. A v první dekádě 20. století... neuvěřitelných 2,1 milionu osob.

Ondřej: Takový odliv lidí musel Evropu citelně zasáhnout. Jaké to mělo důsledky?

Barbora: Obrovské. A na mnoha úrovních. První věc byla změna pohlavně-věkové struktury. Odcházeli hlavně mladí muži, takže v zemích původu najednou chyběli.

Ondřej: Takže se snížil... index maskulinity, je to tak?

Barbora: Přesně. Třeba ve Skotsku na začátku 20. století připadalo ve věkové skupině 25 až 29 let jen 769 mužů na 1000 žen. To mělo samozřejmě dopad na sňatkovou politiku a porodnost.

Ondřej: A co celkový počet obyvatel? Zmínil jsi Irsko...

Barbora: Irsko je nejtragičtější příklad. Mezi lety 1845 a 1911 klesl počet obyvatel z 8,5 milionu na pouhých 4,4 milionu. To je skoro o polovinu! Země se z toho demograficky vzpamatovává dodnes.

Ondřej: To je síla. A jak reagovaly cílové země? Vítaly všechny s otevřenou náručí?

Barbora: Zpočátku ano, potřebovaly pracovní sílu. Ale jak se vlny zvětšovaly, začaly se objevovat první restrikce. USA a Kanada začaly vylučovat „nežádoucí skupiny“ a zpřísňovat podmínky pro vstup. I v Evropě, třeba ve Francii, se zavedla povolení k pobytu a omezil se přístup k občanství.

Ondřej: Takže když si to shrneme, migrace spolu s různě rychlým nástupem demografické revoluce způsobila, že se Evropa začala vyvíjet nerovnoměrně.

Barbora: Přesně tak. Vznikla takzvaná „dvourychlostní Evropa“. Na jedné straně dynamicky rostoucí severozápad, jako Anglie a Wales, kde počet obyvatel vzrostl šestinásobně. A na druhé straně jih a východ, kde byl růst pomalejší.

Ondřej: A Francie, která byla tak trochu výjimkou s malou emigrací.

Barbora: Ano, Francie je specifický případ „demograficky brzdící země“, kde počet obyvatel vzrostl jen 1,7krát. Tyto rozdíly v podstatě nakreslily novou demografickou a ekonomickou mapu Evropy, jejíž důsledky vidíme dodnes.

Ondřej: Takže stěhování lidí, ať už za prací, nebo za záchranou holého života, je jedním z klíčových motorů, který utvářel moderní svět. Díky moc, Barboro, za skvělý přehled.

Barbora: Rádo se stalo.

Ondřej: Takže kromě migrace za prací tu byla i cílená kolonizace. A ta se neděla jen v zámoří, že?

Barbora: Přesně tak. Odehrávala se i přímo v Evropě, třeba v Prusku nebo Maďarsku. A obrovská kolonizace probíhala v Rusku, hlavně na Sibiři.

Ondřej: A kdo tam primárně mířil?

Barbora: Rusové a Ukrajinci osidlovali takzvané Nové Rusko, což bylo území, kde dřív žili nomádi. Ale pozváni byli třeba i Němci.

Ondřej: Němci v Rusku? Člověk by řekl, že jenom balili kufry do Ameriky.

Barbora: To sice taky, ale velká komunita se usadila v Povolží a na Ukrajině, severně od Černého moře.

Ondřej: A co opačný směr? Docházelo i k nuceným odchodům?

Barbora: Bohužel ano, a ve velkém. Z Krymu a Rumélie musely utéct statisíce až miliony muslimů. Jen z Krymu to byl na konci 18. století půl milion lidí a v 60. letech 19. století další milion.

Ondřej: To jsou strašná čísla. Takže abychom to celé shrnuli... průmyslová revoluce, demografický boom i kolonizace. Všechno to zamíchalo s lidmi jako v nějakém obřím kotli.

Barbora: Přesně jsi to vystihl. Starý svět se rozpadal a na jeho troskách vznikal ten náš, moderní.

Ondřej: Díky moc, Barboro, za celou tuhle skvělou sérii. Bylo to neuvěřitelně poučné. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Mějte se krásně a na slyšenou u dalších dílů Studyfi Podcastu!

Barbora: Také děkuji a na slyšenou!