Podcast na Evropská demografie v první polovině 20. století

Kapitoly

Mýtus o populačním růstu

Stěhování národů po novém

Kdo vítal a kdo se loučil?

Populační politika a její extrémy

Bitva o porodnost

Delší život, ale ne pro všechny

Zrození seniorů

Shrnutí a závěr

Přepis

Filip: Většina lidí si myslí, že ve 20. století populace v Evropě jen a jen rostla. Ale co kdybych vám řekl, že jedna z největších evropských zemí, Francie, měla v roce 1938 ve skutečnosti méně obyvatel než před první světovou válkou?

Natálie: Přesně tak, Filipe! Zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. A to je jen jeden z mnoha paradoxů, které si dnes probereme. Vítejte u Studyfi Podcast.

Filip: Natálie, to mě úplně dostalo. Jak je to vůbec možné? Čekal bych pravý opak.

Natálie: Je to koktejl obrovských válečných ztrát, nízké porodnosti a specifické ekonomické situace. Ale Francie nebyla jediná země, kde se děly demografické divy. Celá první polovina 20. století byla naprosto turbulentní.

Filip: Když se řekne migrace, představím si lidi plující do Ameriky. Bylo to tak i po roce 1914?

Natálie: Právě že vůbec ne. Ta velká vlna emigrace na jiné kontinenty se před první světovou válkou v podstatě zastavila. Po válce se migrační proudy otočily a začalo masivní stěhování v rámci Evropy.

Filip: A co to způsobilo?

Natálie: Vznik nových národních států po rozpadu Rakouska-Uherska a Ruského impéria. Najednou se miliony lidí ocitly ve „špatné“ zemi. Třeba 400 tisíc Maďarů se muselo přesunout z Rumunska, Jugoslávie a Československa.

Filip: To jsou obrovská čísla. A co Rusko?

Natálie: Tam to byla naprostá katastrofa. Kvůli revoluci, občanské válce a hladomoru uteklo skoro milion Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, plus další statisíce jiných národností. A ve 30. letech přišly další vlny, tentokrát politického exilu z Itálie a hlavně z nacistického Německa.

Filip: Takže Evropa byla v neustálém pohybu.

Natálie: Přesně tak. Vrcholem bylo, když po vítězství generála Franka v roce 1939 uprchlo skoro půl milionu Španělů do Francie. A vedle toho všeho samozřejmě pokračoval odchod lidí z venkova do měst.

Filip: Takže kdo na té migraci nejvíc „vydělal“? Kam ti lidé mířili?

Natálie: Hlavní cílovou zemí byla paradoxně právě Francie. I přes své demografické problémy měla obrovský nedostatek pracovních sil, hlavně v zemědělství a průmyslu. Takže aktivně nabírala cizince, hlavně Italy a Poláky.

Filip: Zajímavé. A co třeba Británie? Ta byla vždycky spíš emigrační, ne?

Natálie: Bývala. Ale ve 30. letech se to otočilo. Lidé se začali vracet a taky přicházeli obyvatelé z kolonií. Z emigrační země se stala imigrační. To byla velká změna.

Filip: A co další specifické případy?

Natálie: Určitě Švýcarsko, kde imigranti tvořili už před válkou 15 % populace. Nebo Řecko, které v roce 1922 přijalo 1,3 milionu uprchlíků z Malé Asie. Představ si ten nápor!

Filip: To si ani neumím představit.

Natálie: A ještě perlička – Nizozemí. Během první světové války přijali milion belgických uprchlíků, ale mezi válkami zase Holanďané emigrovali do Indonésie. Bylo to zkrátka divoké období.

Filip: Mluvili jsme o tom, že státy se snažily nějak ovlivnit, kolik se jim rodí dětí. Jak to vypadalo v praxi?

Natálie: Byly tu dva naprosto protichůdné tábory. Na jedné straně neomalthusiánství a feministické hnutí, které prosazovalo kontrolu porodnosti. Margaret Sangerová otevřela v New Yorku už v roce 1916 první kliniku pro plánování rodičovství.

Filip: To zní moderně. Předpokládám, že se to ne všem líbilo.

Natálie: To si piš. Narazilo to na obrovský odpor úřadů. Třeba ve Francii v roce 1920 schválili zákon, který trestal jakoukoliv antikoncepční propagandu.

Filip: A ten druhý tábor? Ten byl asi temnější, že?

Natálie: Mnohem. Byla to eugenika. Myšlenka „zlepšování rasy“. A nezůstalo jen u myšlenek. Několik zemí, včetně Švýcarska, Dánska, Norska a Švédska, zavedlo sterilizační zákony. A v Německu to v roce 1933 nacisté dotáhli do děsivého extrému.

Filip: Takže totalitní režimy chtěly víc dětí. Jak toho dosahovaly?

Natálie: Nacistické Německo po roce 1933 spustilo agresivní pronatalitní politiku. Ale pozor, jen pro takzvané „árijce“. Byla to masivní propaganda, obrovská finanční podpora pro rodiny, přísné tresty za potraty...

Filip: A fungovalo to?

Natálie: Překvapivě ano. Počet narozených dětí v Německu mezi lety 1933 a 1939 vzrostl skoro o polovinu. Samozřejmě to mělo i tu druhou, rasistickou tvář – perzekuci a pozdější eliminaci Židů, Romů a postižených osob.

Filip: Hrůza. A co jinde? Itálie, Sovětský svaz?

Natálie: Mussolini v Itálii vyhlásil „bitvu o narození“, ale byl mnohem méně úspěšný. A Stalin v Sovětském svazu v roce 1936 prostě zakázal potraty a zpřísnil sňatkové zákony. To vedlo jen k dočasnému nárůstu porodnosti a spoustě utrpení.

Filip: Takže se dá říct, že populace se stala politickým nástrojem.

Natálie: Naprosto. A Francie, která se bála nízké porodnosti, v roce 1939 zavedla komplexní Rodinný zákon, který sjednotil rodinné přídavky a podporoval rodiny.

Filip: Pojďme k něčemu pozitivnějšímu. Lidé se asi dožívali vyššího věku, ne?

Natálie: Rozhodně. Úmrtnost klesala v celé Evropě a po druhé světové válce se ten pokles ještě zrychlil. Naděje dožití při narození se za první polovinu století prodloužila v průměru o víc než 20 let!

Filip: O dvacet let? To je neuvěřitelné! Čím to bylo?

Natálie: Hlavně díky poklesu kojenecké úmrtnosti. Podařilo se nám v podstatě eliminovat spoustu infekčních a zažívacích nemocí. Velkou roli hrála antibiotika, která se objevila po válce a zatočila třeba s tuberkulózou.

Filip: Takže se změnily i příčiny smrti?

Natálie: Přesně tak. Místo infekčních nemocí se do popředí dostaly takzvané civilizační choroby – nádorová onemocnění, a také násilná úmrtí, hlavně dopravní nehody.

Filip: Ale asi ne všude byl ten vývoj tak růžový, že?

Natálie: Bohužel ne. Sovětský svaz zažil dva obrovské hladomory s miliony obětí, které režim tajil. Španělsko zdevastovala pandemie chřipky a pak občanská válka. Každá země měla svůj příběh.

Filip: Když lidé žili déle a rodilo se méně dětí, znamená to, že populace začala stárnout?

Natálie: Ano, demografické stárnutí se stalo od roku 1920 nezpochybnitelným procesem. Podíl lidí nad 60 let výrazně rostl, třeba ve Francii a Německu se do roku 1950 zvýšil o víc než třetinu.

Filip: A společnost na to musela nějak reagovat, ne?

Natálie: Samozřejmě. To je přímý důvod, proč se začalo zavádět sociální pojištění. Německo s tím začalo už na konci 19. století a Británie zavedla zákon o starobních důchodech v roce 1908. Bylo potřeba se o starší lidi postarat.

Filip: Takže už nežili s dětmi ve velkých rodinách?

Natálie: Stále méně. Kolem poloviny století už většina seniorů v Evropě žila samostatně. Fenomén, kterému dnes říkáme „třetí věk“, má kořeny právě v této době.

Filip: Takže když to shrneme, první polovina 20. století byla pro evropskou populaci jako jízda na horské dráze.

Natálie: To je skvělé přirovnání! Přesně tak. Máme tu střet dlouhodobého trendu, kdy se rodí méně dětí a lidé žijí déle, s naprosto ničivými dopady dvou světových válek a hospodářské krize.

Filip: Změnily se migrační toky, populace začala stárnout a politika se začala plést do toho, kolik má mít kdo dětí.

Natálie: Přesně. Z tradičního modelu s vysokou porodností i úmrtností jsme se přesunuli k modelu kontrolované reprodukce a prodlužující se délky života. A i když války tento vývoj brutálně přerušovaly, ten základní směr už byl nastaven.

Filip: Bylo to fascinující. Díky moc, Natálie, že jsi nám to tak skvěle objasnila.

Natálie: Rádo se stalo, Filipe. A děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Uslyšíme se zase příště!