Podcast na Erich Maria Remarque

Kapitoly

Ztracená generace

Z pekla na frontě

Agent s náhrobními kameny

Nepřítel státu

Exil a poslední léta

Ztracená generace

Nepřítel režimu

Proč ho tolik milujeme

Mince má dvě strany

Závěrečné shrnutí

Přepis

Matěj: Představte si, že napíšete knihu tak silnou, že ji totalitní režim musí veřejně spálit. Co by v ní asi tak mohlo být?

Anna: Přesně o tom si dnes budeme povídat. O knize, která odhalila pravdu o válce tak syrově, že se jí mocní báli. A o jejím autorovi.

Matěj: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde odhalujeme příběhy za povinnou četbou. Dnes se podíváme na život a dílo Ericha Maria Remarqua.

Anna: Přesně tak. Remarque je klíčovou postavou takzvané ztracené generace. To nebyla žádná kapela, ale skupina spisovatelů, kteří zažili první světovou válku na vlastní kůži.

Matěj: A ta zkušenost je totálně změnila, že?

Anna: Úplně. Vrátili se duševně zmrzačení. Najednou nevěděli, jak se zařadit zpátky do normálního života, který jim přišel banální a povrchní.

Matěj: A Remarque nebyl výjimkou. On sám bojoval, že ano?

Anna: Ano, a to je to nejdůležitější. V osmnácti letech narukoval a rovnou na západní frontu. Tam byl vážně zraněn a konec války prožil v lazaretu.

Matěj: Takže to, o čem psal, nebylo vymyšlené. Byly to jeho vlastní vzpomínky, jeho vlastní trauma.

Anna: Přesně tak. A právě proto jsou jeho knihy tak neuvěřitelně autentické a působivé.

Matěj: Co dělal po válce? Předpokládám, že se nevrátil a nezačal hned psát bestsellery.

Anna: To ani náhodou. Protluoukal se, jak se dalo. Vystřídal neuvěřitelnou řadu povolání... byl učitel, redaktor, automobilový závodník…

Matěj: Počkat, a nebyl dokonce i agent s náhrobními kameny? To zní spíš jako postava z jeho románu než skutečný životopis.

Anna: Byl! Ukazuje to, jak zoufale hledal své místo ve světě, který už nechápal. A který nechápal jeho.

Matěj: A pak přišel jeho slavný román Na západní frontě klid. A s ním obrovské problémy.

Anna: Obrovské. Nacisté, kteří se dostávali k moci, ho označili za „literárního zrádce“. Jeho popis války bez hrdinství a patosu se jim absolutně nehodil do jejich militantní ideologie.

Matěj: A dokonce o něm šířili dezinformace, že? Tvrdili, že je Žid a že jeho pravé jméno je Kramer, což je Remarque pozpátku.

Anna: Ano, naprostý nesmysl. Vrcholem všeho bylo, když v roce 1933 jeho knihy veřejně pálili. To byl pro něj jasný signál, že musí pryč.

Matěj: Takže emigroval. Kam vlastně?

Anna: Nejdřív do Švýcarska, a v roce 1939 odjel do New Yorku, kde nakonec získal americké občanství. Do Německa se už nikdy natrvalo nevrátil.

Matěj: A dál psal, samozřejmě. Tři kamarádi, Jiskra života, Černý obelisk... Všechny ty knihy nesou jeho typický rukopis.

Anna: Přesně. Naturalistické, syrové popisy a neustálé téma návratu z války a hledání smyslu života. Zemřel v roce 1970 ve Švýcarsku.

Matěj: Jeho odkaz je ale živý dodnes. Je to silné varování před hrůzami války, které bohužel neztrácí na aktuálnosti. A od válečné tematiky se příště přesuneme k něčemu úplně jinému...

Anna: A přesně tohle je klíč k pochopení Remarqua. Vlastní zkušenost. Vždyť mu bylo jen osmnáct, když v roce 1916 narukoval. Studoval na učitelském ústavu a najednou... západní fronta.

Matěj: Kde byl navíc velmi brzy zraněn. Zbytek války tak vlastně strávil po nemocnicích. To musela být pro tak mladého člověka naprosto formující zkušenost.

Anna: Přesně tak. A po návratu měl obrovský problém se znovu začlenit do normální společnosti. Vlastně o tom je jeho kniha „Cesta zpátky“, která volně navazuje na „Na západní frontě klid“.

Matěj: A to hledání se projevilo i v jeho kariéře. Vystřídal neuvěřitelnou řadu povolání... Byl učitel, obchodní cestující, účetní, a dokonce automobilový závodník.

Anna: Přesně. Závodník! To ukazuje, jak moc se snažil najít své místo. Zkoušel být i hudebníkem a malířem. To neustálé hledání je pak cítit z každé jeho knihy.

Matěj: A pak přišla další rána. Nástup nacismu v roce 1933. Jeho knihy šly okamžitě na index zakázaných autorů. Jeho popis války se režimu absolutně nehodil.

Anna: Nejen to. Nacistická propaganda ho označila za „literárního zrádce“. Dokonce o něm lhali, že se ve skutečnosti jmenuje Kramer — což je Remark pozpátku — a že je Žid, který ve válce nikdy nebyl.

Matěj: To je neuvěřitelné... Jeho knihy se veřejně pálily a v roce 1938 ho zbavili německého občanství. Musel emigrovat, nejdřív do Švýcarska, pak do USA.

Anna: Ano. A válka ho dostihla i tam. Jedna z jeho sester zemřela v koncentračním táboře, což ho později inspirovalo k napsání neuvěřitelně silné knihy „Jiskra života“.

Matěj: Takže ten jeho pacifismus a odmítání války mělo hluboké, osobní kořeny. Byl to vlastně celoživotní boj.

Anna: Přesně tak. A ten boj vedl až do své smrti na srdeční chorobu v roce 1970. Zanechal nám ale díla jako Tři kamarádi nebo Vítězný oblouk, která dodnes rezonují.

Matěj: Jeho odkaz je opravdu silný. A od Remarquova realistického pohledu na svět se příště podíváme na někoho s úplně jinou perspektivou...

Anna: Ale ještě než se posuneme, musíme říct, proč je Remarque dodnes tak nesmírně čtený. Není to jen kvůli tématům. On prostě uměl psát.

Matěj: Přesně tak. Jeho styl je takový… chytlavý. Lehce se to čte, příběh vás okamžitě vtáhne a napětí nepustí. A hlavně, ti jeho hrdinové jsou vám prostě sympatičtí.

Anna: Ano, to je klíčové. I přes všechnu tu hrůzu je v jeho dílech silný humanistický náboj. Věříte v to dobro v lidech.

Matěj: Ale určitě se našli i kritici, že? Nikdo přece není dokonalý.

Anna: Samozřejmě. Často se mu vytýkala určitá šablonovitost. Tedy že jeho příběhy jsou si hodně podobné a jedou podle stejného schématu.

Matěj: Takže něco jako... „mladý muž, válka, láska, tragédie, opakovat“?

Anna: Přesně tak jsi to vystihl. Někteří kritici mluvili i o vykonstruovaných zápletkách nebo o trochu plytkém filozofování.

Matěj: Rozumím. Ale pro miliony čtenářů to zjevně nehrálo roli. Ten lidský přesah byl asi silnější. Takže, co si z dneška odnést? Erich Maria Remarque nebyl jen autor jedné knihy.

Anna: Přesně tak. Byl to hlas ztracené generace, pacifista a skvělý vypravěč, jehož knihy i přes veškerou kritiku rezonují dodnes.

Matěj: Díky moc, Anno, za skvělý vhled. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u Studyfi Podcastu. Mějte se krásně!

Anna: Na slyšenou příště!