Podcast na Ekonomické systémy, práce a organizace v sociologii

Kapitoly

Instituce versus organizace

Dva pohledy na trh

Kapitalismus versus socialismus

Konec dějin se nekoná

Od pole k továrně

Žijeme ve věku informací

Svět jako jeden velký trh

Velký třesk po revoluci

Tři pilíře ekonomiky

Česko, montovna Evropy?

Strašák jménem nezaměstnanost

Kdo to má na trhu nejtěžší?

Od kmenů ke korporacím

Vláda úředníků

Když pravidla nestačí

Velký bratr tě vidí

Od pásu k člověku

Riziková společnost

Závěr a rozloučení

Přepis

Tereza: Počkat, takže to, že jdu do banky, a bankovnictví jako systém… to nejsou synonyma? To mi naprosto mění pohled na věc!

Filip: Přesně tak! Jedno je ta konkrétní organizace, ta budova s lidmi. Ale to druhé, bankovnictví, je instituce. Je to vlastně soubor pravidel a zvyků, jak v naší společnosti zacházíme s penězi.

Tereza: Dobře, tohle jsem vůbec netušila – a myslím, že to musí slyšet všichni. Právě posloucháte Studyfi Podcast! Dnes se ponoříme do ekonomiky, ale z pohledu, který možná neznáte ze školy.

Filip: Přesně tak. Nebudeme se bavit jen o číslech a grafech. Podíváme se na ekonomiku jako na sociální systém, který ovlivňuje úplně všechno v našich životech.

Tereza: Dobře, Filipe, tak jaký je ten hlavní rozdíl? Jak se na ekonomiku dívá ekonom a jak sociolog?

Filip: Skvělá otázka. Pro ekonoma je trh často místo, kde se setkávají racionální jedinci a snaží se maximalizovat svůj zisk. Všechno má svá jasná pravidla.

Tereza: To zní… celkem jasně. A co ten sociolog?

Filip: Sociolog vidí trh jako sociální instituci. To znamená, že je ovlivněný naší kulturou, historií a společenskými nerovnostmi. Nejsme jen roboti, co počítají zisk. Naše rozhodování ovlivňují vztahy, předsudky i moc.

Tereza: Aha! Takže zpátky k té bance. Instituce je ten zažitý způsob, jak to děláme – třeba manželství. A organizace je pak ten konkrétní pár, co se doma dohaduje, kdo vynese koš.

Filip: To je naprosto dokonalá analogie! Přesně tak to je. A ekonomický systém je právě soubor takových institucí, které řídí výrobu, distribuci a spotřebu.

Tereza: Fajn, základy máme. Jaké jsou tedy hlavní typy těch ekonomických systémů, se kterými se můžeme setkat?

Filip: V zásadě se točíme kolem dvou pólů. Tím prvním je kapitalismus. Tam jsou výrobní prostředky – továrny, firmy – v soukromém vlastnictví. Hlavním motorem je tržní soutěž a snaha o co největší zisk.

Tereza: To je ten systém, co známe nejlépe. Ale má i své stinné stránky, ne?

Filip: Určitě. Může vést k obrovským majetkovým nerovnostem – stačí se podívat na Muska nebo Bezose. A taky k selhání trhu, jako jsou monopoly nebo oligopoly. Vzpomeň si na situaci s telefonními operátory u nás před lety.

Tereza: Jasně. A co ten druhý pól?

Filip: Tím je socialismus. Tam je vlastníkem výrobních prostředků stát, tedy teoreticky celá společnost. Cílem by mělo být rovné rozdělení bohatství a sledování kolektivních cílů.

Tereza: Což v praxi, jak víme třeba z naší historie před rokem 89, znamenalo centrálně plánované hospodářství a často totalitní režim.

Filip: Přesně. Většinou to bylo spojeno s nižší ekonomickou výkonností a nedostatkem svobody. Ale dnes už málokde najdeš tyto systémy v čisté podobě.

Tereza: Takže většina světa je dnes nějaký mix?

Filip: Ano, přesně tak. Třeba Čína kombinuje státní kontrolu klíčových sektorů se soukromým podnikáním. I Evropská unie je v podstatě kapitalistický systém, ale se silnou regulací a sektory jako zdravotnictví nebo školství, které jsou z velké části vyjmuté z čistě tržních principů.

Tereza: Vždycky jsem si myslela, že kapitalismus se automaticky rovná demokracie. Platí to?

Filip: To je velká otázka. Filozof Francis Fukuyama v roce 1992 přišel se slavnou tezí o „konci dějin“. Tvrdil, že po pádu socialismu liberální demokracie a kapitalismus zvítězily a už nepřijde žádná lepší alternativa.

Tereza: No, když se dneska podívám na zprávy, tak si tím nejsem tak jistá…

Filip: Nejsi sama. I sám Fukuyama později uznal, že se mýlil. Rostoucí ekonomické nerovnosti totiž ohrožují demokracii. Lidé jsou frustrovaní a náchylnější věřit populistům, kteří nabízejí rychlá a autoritářská řešení. Demokracie rozhodně není automatickým vedlejším produktem kapitalismu.

Tereza: To dává smysl. Pojďme se teď vrátit v čase. Jak se ekonomika vlastně vyvíjela od pravěku po dnešek?

Filip: Všechno začalo prostou směnou zboží a darů. Pak přišla agrární revoluce, lidé se usadili, začali pěstovat víc, než sami spotřebovali, a vznikl přebytek. A s přebytkem přišla potřeba trhu a peněz.

Tereza: A taky specializace, že? Někdo byl kovář, někdo pekař…

Filip: Přesně. Ale ten největší třesk přišel s industrializací. Lidé se přesunuli z polí do továren. Práce se oddělila od domova, začalo se pracovat za mzdu a sériová výroba umožnila masovou spotřebu.

Tereza: A to muselo mít obrovské sociální dopady.

Filip: Naprosto zásadní. Oddělila se soukromá a veřejná sféra, což změnilo fungování rodin. Lidé se vymanili z kontroly vesnické komunity, ale zároveň se podvolili nárokům trhu práce. A díky lepší hygieně a výživě populace v Evropě raketově vzrostla.

Tereza: Z továren jsme se ale posunuli dál. Dnes se mluví o postindustriální společnosti. Co to znamená?

Filip: Znamená to, že těžiště ekonomiky se přesunulo z výroby hmotných věcí do sektoru služeb. Nejhodnotnějším zbožím se staly informace a znalosti. Většina lidí v rozvinutých zemích dnes pracuje právě ve službách.

Tereza: A to s sebou nese další změny na trhu práce, že? Třeba outsourcing…

Filip: Jistě. Spousta výroby, ale i služeb jako call centra, se přesunula do levnějších zemí. Zároveň automatizace a teď i umělá inteligence nahrazují spoustu rutinní práce, a to nejen té manuální v továrnách, ale i úřednické.

Tereza: Co to dělá s trhem práce?

Filip: Dochází k jeho polarizaci. Je velká poptávka po vysoce kvalifikovaných expertech a zároveň po málo kvalifikované práci ve službách – třeba v obchodech nebo úklidu. Ale mizí ty „střední pozice“, které dříve nabízely stabilitu a dobrý plat.

Tereza: Všechno je dneska propojené, globální. Jak to ovlivňuje ekonomiku?

Filip: Mluvíme o ekonomické globalizaci. Zboží, kapitál a technologie se pohybují přes hranice států téměř bez omezení. Obrovskou moc získaly nadnárodní korporace, které často fungují nezávisle na vládách jednotlivých států.

Tereza: A to vytváří nějakou novou dělbu práce?

Filip: Ano, sociolog Immanuel Wallerstein to popsal ve své teorii světového systému. Tvrdí, že globální ekonomika udržuje nerovnosti mezi zeměmi. Rozdělil svět na tři části.

Tereza: A které to jsou?

Filip: Zaprvé je tu „jádro“ – to jsou vyspělé země jako USA nebo západní Evropa, které nastavují pravidla. Pak je „periferie“, tedy chudé země jako Bangladéš nebo Vietnam, kam se přesouvá výroba náročná na levnou pracovní sílu. Oblečení, elektronika…

Tereza: A ta třetí?

Filip: To je „semi-periferie“, která stojí mezi. Patří sem země jako Mexiko nebo i Česko. Jsme cílem pro korporace z jádra, ale zároveň sami využíváme země na periferii. Je to složitý systém vzájemných závislostí.

Tereza: Páni. Takže to, že si můžu koupit levné tričko, je součástí obrovského globálního systému, který vlastně udržuje nerovnosti? To je hodně k zamyšlení.

Filip: Přesně tak. A přesně to ukazuje, jak je ekonomika propojená se společností. Není to jen o číslech.

Tereza: Děkuju, Filipe. Myslím, že teď máme mnohem jasnější představu. A tohle všechno přímo souvisí s tím, o čem se budeme bavit příště – o trhu práce a postavení žen tady u nás v Česku.

Filip: Přesně, Terezo. A abychom pochopili postavení žen dnes, musíme se nejdřív podívat, jak se celý trh práce v Česku vlastně proměnil. Je to totiž jako stavět dům na základech, které někdo vykopal před padesáti lety.

Tereza: To je skvělé přirovnání. Takže... jaké byly ty základy před rokem 1989? Předpokládám, že úplně jiné než dnes.

Filip: Úplně. Zapomeň na volný trh, jak ho známe. Všechno řídilo centrální plánování. Stát ti v podstatě řekl nejen kam půjdeš studovat, ale i kde budeš pracovat.

Tereza: Počkat, jakože mi někdo vybral práci? To si dneska vůbec nedokážu představit.

Filip: Přesně tak. Na jednu stranu to znamenalo plnou zaměstnanost. Nikdo nebyl oficiálně bez práce. Dokonce existoval zákon o příživnictví – kdo nepracoval, mohl jít do vězení.

Tereza: Páni. Takže práce nebyla právo, ale povinnost.

Filip: Dalo by se to tak říct. A týkalo se to i žen, které měly jednu z nejvyšších zaměstnaností na světě. Mělo to ale háček. Nebo spíš hák.

Tereza: A jaký?

Filip: Kariérní růst byl často podmíněný politickou loajalitou. Členství v KSČ bylo v podstatě vstupenkou na lepší pozice, hlavně po roce 1969.

Tereza: Takže nezáleželo tolik na tom, co umíš, ale koho znáš a jakou máš tu... správnou legitimaci.

Filip: Přesně. A k tomu si přidej nivelizaci mezd. To znamená, že platy byly uměle srovnané. Dělník v těžkém průmyslu si mohl vydělat víc než lékař nebo učitel.

Tereza: To je postavené na hlavu. Proč zrovna těžký průmysl?

Filip: Celá ekonomika byla orientovaná na výrobu, na průmysl. Služby byly na druhé koleji. Výsledkem byla nízká motivace, malá soutěživost... Proč by ses snažil, když povýšení závisí na politice a plat máš skoro stejný jako kolega, co se moc nesnaží?

Tereza: Dobře, to zní dost... demotivačně. A pak přišel rok 1989. Co se stalo potom? Předpokládám, že to byl pořádný šok.

Filip: Obrovský. Říká se tomu přechod na tržní hospodářství. A byl to opravdu velký třesk. Najednou se všechno změnilo.

Tereza: Co konkrétně? Co byli ty největší změny?

Filip: Zaprvé, začala privatizace. Státní podniky se prodávaly soukromníkům. Přišel zahraniční kapitál, lidé začali podnikat. To byla obrovská vlna energie.

Tereza: To zní pozitivně. Ale určitě to mělo i stinné stránky, že?

Filip: Rozhodně. S tržním hospodářstvím přišel fenomén, který tu předtím nebyl – nezaměstnanost. Některé podniky zkrachovaly, jiné se musely zmenšit. Lidé poprvé zažívali, že přišli o práci.

Tereza: To muselo být hrozné pro generaci, která znala jen jistotu zaměstnání.

Filip: Přesně. A zároveň začal růst obrovský tlak na výkon. Najednou jsi musel být produktivní, efektivní. Soutěžit.

Tereza: A co platy? Ta nivelizace zmizela?

Filip: Okamžitě. Mzdové rozdíly začaly strmě růst. A hlavně, konečně se začala propojovat kvalifikace, profese a mzda. Najednou se vyplatilo mít vzdělání a být dobrý v tom, co děláš.

Tereza: Takže konec statusové inkonsistence, jak říkají sociologové? Kdy máš vysoké vzdělání, ale nízký plat.

Filip: Bingo! Přesně tak. Systém se začal narovnávat, i když to bylo často bolestivé.

Tereza: Dobře, takže máme za sebou transformaci. Jak vypadá struktura naší ekonomiky dnes? Pořád jsme ta průmyslová velmoc?

Filip: To je skvělá otázka. Abychom to pochopili, musíme si ekonomiku rozdělit na tři hlavní sektory. Zní to složitě, ale je to jednoduché.

Tereza: Tak povídej, jsem jedno ucho.

Filip: První je primární sektor. To je všechno, co získáváme přímo z přírody. Zemědělství, lesnictví, těžba... prostě sběr surovin.

Tereza: Jasně. Farmář na poli.

Filip: Přesně. Pak je sekundární sektor. Ten vezme ty suroviny a něco z nich vyrobí. To je průmysl. Zpracování, výroba aut, stavba domů...

Tereza: Takže továrna, která z oceli od těžařů vyrobí auto.

Filip: Perfektní! A nakonec je tu terciární sektor. A to jsou služby. Prodej, doprava, školství, zdravotnictví, IT, kadeřnictví... Všechno, co neprodukuje hmotné zboží, ale poskytuje nějakou službu.

Tereza: Takže ten, kdo to auto prodá, opraví nebo pojistí.

Filip: Přesně tak. Dnes se mluví ještě o kvartérním sektoru – to je znalostní sektor, jako věda a výzkum. A dokonce kvintérním, což jsou hi-tech technologie. Ale pro zjednodušení nám stačí ty tři.

Tereza: Dobře, primár, sekundár, terciár. Rozumím. A jak si v tomhle rozdělení stojí Česko v porovnání s Evropou?

Filip: A tady přichází to zajímavé. Většina vyspělých zemí v EU má dominantní sektor služeb. U nich tvoří třeba i přes 70 % ekonomiky.

Tereza: Což dává smysl, žijeme v postindustriální době, ne?

Filip: Přesně. Ale Česko je výjimka. My máme stále obrovský podíl průmyslu. Okolo 36 procent, zatímco průměr EU je jen něco přes 20 procent.

Tereza: Wow, to je obrovský rozdíl! Proč? Jsme tak dobří ve výrobě?

Filip: Částečně. Máme dlouhou průmyslovou tradici. Ale zároveň to znamená, že máme podprůměrné zastoupení služeb. A to je do budoucna riziko.

Tereza: Jaké riziko? Že si nebudeme mít kde nechat udělat nehty?

Filip: To taky, ale hlavně jde o digitalizaci a automatizaci. Robot v továrně nahradí dělníka mnohem snáz než učitelku, lékaře nebo programátora.

Tereza: Aha! Takže čím víc průmyslu, tím víc jsme ohrožení tím, že nám práci vezmou roboti. To je docela znepokojivé.

Filip: Přesně tak. Je to velká výzva pro naši budoucnost. Musíme se víc zaměřit na služby a na ten znalostní sektor.

Tereza: Mluvili jsme o tom, že po revoluci se objevila nezaměstnanost. Jak to s ní vlastně je? Co to přesně znamená být nezaměstnaný?

Filip: Oficiální definice je jednoduchá. Nezaměstnaný je člověk, který pracovat chce, může, a aktivně si práci hledá. Kdo si práci nehledá, je jen „ekonomicky neaktivní“, třeba student nebo důchodce.

Tereza: Jasně. A existují různé druhy nezaměstnanosti, že? Není to jen „nemám práci“.

Filip: Přesně. Máme třeba frikční nezaměstnanost. To je ta krátkodobá, když třeba měníš práci a jsi měsíc bez místa. To je úplně normální.

Tereza: To zní neškodně.

Filip: Pak je cyklická, která souvisí s tím, jestli se ekonomice daří, nebo je v krizi. A pak ta nejhorší – strukturální.

Tereza: Strukturální? Co to znamená?

Filip: Ta vzniká, když zanikne celé odvětví. Třeba když se zavřou doly na Ostravsku. Horníci najednou nemají kde pracovat, protože jejich kvalifikace už není potřeba. To je obrovský sociální problém.

Tereza: A to se asi týká hlavně určitých regionů, že?

Filip: Přesně. Nejvíc ohrožené jsou strukturálně postižené kraje jako Moravskoslezský nebo Ústecký. A pak samozřejmě lidé s nízkým vzděláním, etnické menšiny a paradoxně i mladí lidé hned po škole.

Tereza: Takže i když je celková nezaměstnanost nízká, pro některé skupiny a v některých místech je to pořád velký problém.

Filip: Přesně tak. Průměrná čísla často skrývají tyhle lokální a skupinové tragédie.

Tereza: To všechno ukazuje, že pracovní trh není úplně spravedlivé hřiště. Ideál meritokracie – tedy že uspěje ten nejlepší a nejschopnější – asi v praxi úplně nefunguje, co?

Filip: Bohužel ne tak, jak bychom si přáli. Existuje spousta faktorů, které tvůj úspěch na trhu práce ovlivňují, a které nemají s tvými schopnostmi nic společného.

Tereza: A které to jsou?

Filip: Třeba místo, kde bydlíš, jak jsme právě řekli. Nebo tvůj sociální původ a kontakty. Věk je velký faktor, jak pro mladé, tak pro starší. A samozřejmě rasa nebo etnicita.

Tereza: To je vlastně přímá i nepřímá diskriminace, o které mluví i zákon.

Filip: Ano. A pak je tu samozřejmě ten největší a nejdiskutovanější faktor nerovností na pracovním trhu, který jsme nakousli na začátku.

Tereza: Myslíš gender? Tedy to, jestli jsi muž, nebo žena?

Filip: Přesně tak. Pohlaví je jeden z klíčových faktorů, který určuje tvou mzdu, tvou kariérní dráhu i pozici. A to je obrovské téma, které si zaslouží vlastní prostor.

Tereza: Souhlasím. A přesně na to se zaměříme v příštím díle. Podíváme se na to, jaké to je být ženou na českém trhu práce, co je to gender pay gap a proč ženy stále berou méně než muži. Filipe, moc děkuju.

Filip: Rádo se stalo, Terezo. A když mluvíme o práci a kariéře, je tu jedno obrovské téma, které nemůžeme minout. A to jsou organizace.

Tereza: Myslíš firmy, školy, úřady... Všechna ta místa, kde trávíme většinu času?

Filip: Přesně tak. A způsob, jakým je organizujeme, se dramaticky proměnil. Úplně jinak než kdysi.

Tereza: Jak jinak?

Filip: Sociolog Émile Durkheim rozlišoval dva typy společností. Tradiční společnosti držela pohromadě takzvaná „mechanická solidarita“. Všichni se znali, byli příbuzní, žili blízko sebe a ctili tradice. Byla to malá, pevně spjatá komunita.

Tereza: Jako vesnice, kde každý zná každého. Chápu.

Filip: Přesně. Ale moderní společnosti fungují na „organické solidaritě“. Už se všichni neznáme. Spojuje nás dělba práce. Já jsem sociolog, ty jsi moderátorka, někdo peče chleba a další řídí autobus. Jsme na sobě závislí jako orgány v těle.

Tereza: A ty vztahy už nejsou tak osobní. Jsou spíš... formální.

Filip: Bingo! A dnes, v postindustriální době, je to ještě složitější. Vyrábíme hlavně služby a informace. To vyžaduje obrovské a komplexní organizace.

Tereza: A jak se takové obrovské organizace řídí? To přece nejde zařídit jen podáním ruky.

Filip: To rozhodně nejde. A tady přichází na scénu Max Weber a jeho koncept formální organizace. Je to vlastně skupina lidí s jasnou strukturou a oficiálním cílem. Škola, politická strana, firma…

Tereza: Takže v podstatě jde o to, aby v tom nebyl chaos.

Filip: Ano, Weber tomu říkal proces racionalizace. Snaha o co největší efektivitu, předvídatelnost a kontrolu. A nástrojem k tomu je byrokracie.

Tereza: Byrokracie? To slovo nemá zrovna dobrou pověst. Představím si nekonečné papírování a fronty na úřadech.

Filip: Tenhle obraz známe všichni. Ale Weber to myslel jako ideální typ – ne že je dokonalý, ale jako čistý model. Cílem byrokracie je efektivita. Má jasnou hierarchii, každý má svou specializaci, vše se řídí psanými pravidly a pozice se získávají na základě kvalifikace, ne známostí.

Tereza: A je to neosobní. Takže úředník by se měl rozhodovat podle pravidel, ne podle sympatií.

Filip: Přesně tak. V ideálním světě ano. Každý je nahraditelný a práce je oddělená od soukromí.

Tereza: Ale funguje to takhle doopravdy? Ta neosobnost a přísná pravidla zní trochu… roboticky.

Filip: To je skvělá poznámka. Výhodou je efektivita a kontinuita. Ale má to i stinné stránky. Byrokracie je často strašně nepružná. Špatně reaguje na změny.

Tereza: A co lidský faktor? Ten přece nejde úplně vymazat.

Filip: Nedá. A proto v organizacích hrají obrovskou roli neformální vztahy. Sociolog Peter Blau třeba zjistil, že úředníci často ohýbají pravidla, aby si navzájem pomohli a byli ve výsledku efektivnější.

Tereza: Takže kamarádství na pracovišti může vlastně pomoct?

Filip: Může! Ale taky může vést k prosazování vlastních zájmů nebo korupci. A je tu i další riziko – Robert Michels to nazval „železným zákonem oligarchie“. Moc se zkoncentruje v rukou malé skupiny na vrcholu a cílem už není blaho organizace, ale udržení si moci.

Tereza: Mluvili jsme o pravidlech a hierarchii. Ale co kontrola? Jak organizace na lidi dohlíží?

Filip: To je fascinující téma. Michel Foucault poukázal na souvislost mezi architekturou a sociální strukturou. Jen se zamysli – kdo sedí v nejvyšším patře v rohové kanceláři a kdo v open space?

Tereza: No jasně, šéfové nahoře, my ostatní dole.

Filip: Přesně. Foucault používal příklad panoptika – kruhového vězení se strážní věží uprostřed. Vězni nevědí, jestli je strážný zrovna sleduje, ale chovají se, jako by byli sledováni pořád. Tento princip se používá všude – ve školách, továrnách, nemocnicích.

Tereza: Takže dnešní kamery v kancelářích nebo sledování aktivity na počítači je vlastně takový digitální panoptikon?

Filip: Přesně tak. Kontrola už není jen fyzická, ale i digitální, přes různé záznamy a kartotéky.

Tereza: Ta neustálá kontrola zní dost depresivně. Jak se přístupy k organizaci práce vyvíjely?

Filip: Na začátku 20. století tu byl taylorismus a fordismus. Cílem byla maximální produktivita. Práce se rozkouskovala na co nejjednodušší, opakující se úkony. Vrcholem byla pásová výroba Henryho Forda.

Tereza: Bylo to efektivní, ale lidi to asi moc nebavilo, co?

Filip: Vůbec. Cítili se odcizení, jako součástka ve stroji. To vedlo k nespokojenosti a fluktuaci. Byl to systém nízké důvěry s neustálým dohledem.

Tereza: A co přišlo potom? Nějaký obrat k lidem?

Filip: Ano! Ve 30. letech přišel Elton Mayo a škola „lidských vztahů“. Slavný Hawthornský experiment ukázal něco nečekaného. Zkoumali, jestli produktivita závisí na vnějších podmínkách, třeba na osvětlení.

Tereza: A? Závisela?

Filip: Vůbec ne! Zjistili, že klíčové jsou neformální vztahy a sociální prostředí. Lidem prostě záleželo na tom, že si jich někdo všímá a že mají dobré vztahy s kolegy.

Tereza: Takže jsme se posunuli od přísné kontroly k pochopení, že lidi jsou... no, lidi. Se svými potřebami a vztahy.

Filip: Přesně. A později přišly další přístupy inspirované třeba Maslowovou pyramidou potřeb, které zdůrazňují autonomii a motivaci. A právě to, jak se tyto přístupy promítají do reality, formuje náš každodenní život v práci.

Tereza: A právě tyhle přístupy formují náš život... ale nejen v práci, že? Dnešní korporace fungují globálně a to nás přivádí k poslednímu tématu – globálním rizikům.

Filip: Přesně! Sociolog Ulrich Beck to skvěle popsal konceptem „rizikové společnosti“. Říkal, že jsme se posunuli od produkce bohatství k produkci rizik.

Tereza: Rizik? Co přesně tím myslel?

Filip: Myslel tím ohrožení, která si vytváříme sami. Třeba znečištění ovzduší, vytěžování zdrojů... To jsou rizika. Naopak zemětřesení je hrozba – tu neovlivníme.

Tereza: Chápu. Takže hrozby jsou od přírody, rizika jsou tak trochu naše vlastní výroba.

Filip: Jo, přesně tak. A to je ten problém. Jsou globální, často neviditelná a stávají se předmětem politického vyjednávání, třeba o normách znečištění.

Tereza: Skvělým příkladem je asi pandemie Covidu, která vznikla narušením přirozeného prostředí zvířat, že?

Filip: Dokonalý příklad. Ukazuje, jak jsou tato rizika komplexní a propojená po celém světě.

Tereza: Takže hlavní myšlenka na závěr... Moderní společnost si svá největší nebezpečí vytváří sama. A je na nás, jak se k nim postavíme.

Filip: Přesně tak. Snad jsme to dnes trochu osvětlili. Bylo to super, Terezo.

Tereza: S tebou vždycky, Filipe. Díky moc všem za poslech a u dalšího dílu Studyfi Podcastu se těšíme na slyšenou!