Podcast na Ekonomická politika v globalizovaném světě

Kapitoly

Mýtus o světové vládě

Od uhlí a oceli k Evropské unii

Problém jménem koordinace

Když se systém zhroutí

Šetřit, nebo utrácet?

Spravedlivější rozdělení?

Příjem pro všechny?

Od reformy k transformaci

Proč to nefungovalo?

Pokusy o nápravu

Šoková terapie po revoluci

Dědictví transformace

Různé tváře nerovnosti

Měření Giniho koeficientem

Kde je svět nejvíc a nejméně rovný?

Proč digitalizovat?

Tlak státu a trhu

Přepis

Martin: Většina lidí si myslí, že instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka jsou něco jako tajná světová vláda, která všem diktuje, co mají dělat. Ale co když je to úplně jinak?

Tereza: Přesně tak, Martine. Skutečnost je taková, že tyhle organizace vznikly hlavně proto, že státy si uvědomily, že jsou na sobě neuvěřitelně závislé. Nejde o diktát, ale o snahu se domluvit. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: Takže místo světovlády máme spíš takovou... světovou poradu?

Tereza: Dá se to tak říct. Po druhé světové válce bylo cílem hlavně zabránit další katastrofě. Instituce jako MMF nebo Světová banka měly zajistit stabilitu, pomáhat zemím v nouzi a podporovat obchod. Postupně se přidaly další, třeba Světová obchodní organizace.

Martin: A podobný příběh je i v Evropě, že? Tam to taky nezačalo velkými projevy o sjednocení, ale něčím mnohem... přízemnějším.

Tereza: Přesně. Všechno začalo uhlím a ocelí. V roce 1950 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli. Cílem bylo, aby si Francie a Německo, tradiční nepřátelé, společně kontrolovali suroviny potřebné pro válku. Geniálně jednoduché, že?

Martin: Takže když spolu obchodujete se zbraněmi, vlastně... neválčíte. To je chytré. A jak se z toho stala dnešní EU?

Tereza: Postupně. Přidávala se další a další spolupráce. Od zóny volného obchodu, kde nejsou cla, přes celní unii, což je společný "plot" vůči zbytku světa, až po jednotný vnitřní trh, kde se volně pohybují lidé, zboží, služby i kapitál. To je úroveň, kde je dnes Česko.

Martin: A pak je tu ještě eurozóna, která je o krok dál, že?

Tereza: Ano, to je hospodářská a měnová unie se společnou měnou a měnovou politikou. Ale pozor, i v EU si státy drží spoustu pravomocí. Není to tak, že by Brusel rozhodoval o všem.

Martin: Tomu rozumím. I když jsme v jednom klubu, každá vláda se zodpovídá hlavně svým voličům doma. To musí být občas složité se na něčem domluvit.

Tereza: Přesně jsi to vystihl. To je hlavní výzva globalizace a interdependence. Všichni jsme na jedné lodi, ale každý kapitán chce kormidlovat trochu jiným směrem, aby se zalíbil své posádce.

Martin: To zní jako plánování výletu s partou kamarádů. Vždycky to skončí hádkou o to, kam se půjde na jídlo.

Tereza: Je to tak. Na globální úrovni se sice občas podařila nějaká velká koordinovaná akce, třeba během krizí v letech 1987 nebo po pádu Lehman Brothers v roce 2008, ale dlouhodobě je to spíš výjimka. Každý si hraje hlavně na svém písečku.

Martin: Zmínila jsi rok 2008. To byla obrovská krize. Jak na něco takového můžou státy a centrální banky vůbec reagovat?

Tereza: Ta krize byla jako lavina. Začala jako finanční v USA kvůli bublině na trhu s nemovitostmi. Díky globalizaci se ale rychle přelila do celého světa a stala se z ní krize ekonomická. A když státy začaly zachraňovat banky a ekonomiku, stala se z ní krize dluhová.

Martin: Co tedy udělaly centrální banky? Jejich hlavním nástrojem jsou úrokové sazby, ne?

Tereza: Ano, okamžitě snížily úrokové sazby skoro na nulu a napumpovaly do systému obrovské množství peněz, aby se úplně nezastavil. Jenže to samo o sobě nestačilo. Ekonomiky se sotva probraly. Byli jsme v takzvané pasti na likviditu.

Martin: A tehdy přichází na řadu vlády a jejich fiskální politika?

Tereza: Přesně. Vlády spustily obrovské stimulační balíčky – investovaly do infrastruktury, snižovaly daně, prostě se snažily rozhýbat poptávku. A tady začala velká debata.

Martin: Jasně, debata o tom, jestli se má v krizi utrácet a dál se zadlužovat, nebo naopak šetřit, aby se dluhy zmenšily?

Tereza: Přesně. Na jedné straně byl argument, že bez stimulu hrozí hluboká deprese jako ve 30. letech. Na druhé straně stál strach, že další dluhy státy položí a nikdo jim už nepůjčí. A taky takzvaná Rikardiánská ekvivalence.

Martin: Počkej, to zní složitě.

Tereza: Vůbec ne. Je to myšlenka, že když vláda dnes sníží daně a zadluží se, lidé to čekají a vědí, že v budoucnu bude muset daně zase zvýšit, aby dluh splatila. Takže místo aby utráceli, začnou si spořit na budoucí daně. A celý stimul je k ničemu.

Martin: Aha! Takže lidé jsou chytřejší, než si politici myslí. Jak to dopadlo?

Tereza: Po roce 2010 převládl strach z dluhů a hlavně v Evropě se začalo masivně šetřit – politika škrtů neboli austerity. Mnoho zemí, jako Irsko, Španělsko, Portugalsko nebo Řecko, muselo požádat o mezinárodní pomoc a zavést tvrdé reformy a škrty.

Martin: Takže poučení z krize je...?

Tereza: Že v hluboké krizi si monetární a fiskální politika musí pomáhat. A hlavně, že je dobré v klidných časech hospodařit tak, abyste měli v krizi z čeho brát. To je základ udržitelnosti veřejných financí.

Martin: Udržitelnost financí... to mě přivádí k sociální politice. Jak velký problém je dnes nerovnost? Mluvíme o příjmech, nebo spíš o majetku?

Tereza: Skvělá otázka. Většinou se víc mluví o příjmech, ale nejnovější data ukazují, že rozdíly v majetku jsou často mnohem dramatičtější.

Martin: A co s tím stát dělá? Předpokládám, že klíčové jsou daně.

Tereza: Přesně tak, tomu se říká redistribuční politika. Už od francouzské revoluce sílí myšlenka, že bohatší by měli platit procentuálně víc. To je progresivní zdanění.

Martin: A co moderní nápady, jako základní nepodmíněný příjem? To zní jako peníze pro všechny zadarmo.

Tereza: V podstatě ano. Je to pravidelná dávka pro každého, bez ohledu na to, jestli pracuje. Cílem je hlavně boj s chudobou.

Martin: A to se liší od takzvané záporné daně?

Tereza: Liší. U záporné daně dostanou bonus jen lidé s nízkými příjmy, zatímco ostatní normálně platí daně. Je to o něco cílenější pomoc.

Martin: Rozumím. Takže tohle jsou nástroje pro současnost. Ale co budoucnost, třeba důchody? Tam se taky mluví o velké reformě.

Tereza: Ano, to je obrovské a citlivé téma. Systém se musí změnit, aby byl udržitelný, takže se řeší změny v pilířích, valorizaci a spravedlivější výpočty.

Martin: Když mluvíme o reformách, Terezo... tak ta největší a nejdivočejší přišla asi po roce '89, že? To se neměnil jen důchodový systém, ale úplně všechno. Z takzvané centrálně plánované ekonomiky jsme skočili do tržní.

Tereza: Přesně tak. A nebyl to skok, to byl spíš volný pád s nadějí, že se nám otevře padák. Centrálně plánovaná ekonomika, zkráceně CPE, byla základem fungování státu od roku 1948.

Martin: Co to ale v praxi znamenalo? Většina z nás už si to pamatuje jen z vyprávění. Jako že byly fronty na banány a všichni měli stejné boty?

Tereza: To je ten viditelný důsledek, ano. Ale pod tím bylo něco mnohem zásadnějšího. Zaprvé, žádná demokracie, ale vláda jedné strany. Zadruhé, skoro žádné soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Továrny, pole, obchody... vše patřilo státu.

Martin: A ten stát to všechno řídil... jak? Nějakým obrovským plánem?

Tereza: Přesně. Pomocí pětiletých plánů. Centrum v Praze se snažilo naplánovat, kolik se vyrobí šroubků v jedné továrně a kolik chleba se upeče v pekařství na druhé straně republiky. Problém byl, že centrum vůbec nemělo informace, co lidé nebo firmy reálně potřebují.

Martin: To zní jako recept na katastrofu. Proč by se vlastně nějaký ředitel továrny snažil být efektivní?

Tereza: Výborná otázka! A odpověď je... on se nesnažil. Vlastně naopak. Jeho cílem nebylo maximalizovat zisk, ale maximalizovat přidělené zdroje. Takže schválně nadhodnocoval náklady.

Martin: Počkat, takže lhal, aby dostal víc peněz a materiálu od státu? A když náhodou plán splnil moc dobře...

Tereza: ...tak mu příští rok plán ještě zpřísnili. Systém ho v podstatě trestal za úspěch. To vedlo k obrovské neefektivitě, plýtvání a nízké kvalitě. Chyběla jakákoli konkurence. Proč se snažit, když lidé stejně nemají kde jinde nakoupit?

Martin: A z toho pak pramenily ty legendární hlášky jako „kdo nekrade, okrádá rodinu“...

Tereza: Přesně tak. Vedlo to k šedé ekonomice, podpultovému zboží a korupci. Bylo to prostě systémově neefektivní a demotivační.

Martin: Dobře, ale musely přece existovat nějaké pokusy to změnit, ne? Nikdo neviděl, že se to řítí do zdi?

Tereza: Ale ano, viděli. Je ale důležité rozlišovat mezi reformou a transformací. Reforma se snaží vylepšit stávající systém. Transformace ho chce od základu změnit.

Martin: Takže před rokem '89 se mluvilo jen o reformách.

Tereza: Přesně. Nejznámější je takzvaná Šikova reforma v 60. letech, která se snažila dát podnikům trochu víc volnosti a posílit roli cen. To všechno ale skončilo sovětskou invazí v roce '68 a následnou normalizací, kdy se vše vrátilo do starých, rigidních kolejí.

Martin: A pak přišel listopad '89 a najednou byla na stole ta transformace. Jak se to dělá? Jak se z plánu přejde na trh?

Tereza: Existovaly v zásadě dva tábory. Jeden prosazoval gradualismus, tedy pomalé, postupné změny. A druhý, který nakonec vyhrál, prosazoval takzvanou šokovou terapii.

Martin: To zní... bolestivě.

Tereza: Bylo to bolestivé, ale rychlé. Myšlenka, za kterou stál hlavně Václav Klaus, byla udělat klíčové změny najednou. Okamžitě uvolnit ceny, otevřít se zahraničnímu obchodu a masivně privatizovat státní majetek. Ten padák, o kterém jsem mluvila.

Martin: Takže ze dne na den se změnila pravidla celé hry. To musel být pro lidi neuvěřitelný chaos.

Tereza: Byl. Ale argument byl, že pomalé změny by umožnily starým strukturám se přizpůsobit a přežít. Byl potřeba radikální řez. A tak přišla cenová liberalizace, kupónová privatizace, restituce...

Martin: A výsledek? Když se na to podíváme s odstupem více než třiceti let?

Tereza: Je to smíšený obrázek, ale v jádru úspěšný příběh. Ekonomika se nastartovala, je konkurenceschopná, máme stabilní měnu. A hlavně – kvalita života se nesrovnatelně zvýšila. Obchody jsou plné, města opravená, životní prostředí je čistší. Jsme pevnou součástí západního světa, členy EU a NATO.

Martin: Takže ten šok se nakonec vyplatil, i když to na začátku muselo bolet.

Tereza: Dá se to tak říct. Vytvořil základy pro svobodnou společnost a tržní ekonomiku, na kterých stojíme dodnes. Samozřejmě to mělo i své stinné stránky, o kterých se dodnes vedou debaty.

Martin: To je skvělé shrnutí. A právě tyhle základy a instituce, které tehdy vznikly, ovlivňují i dnešní politiku. Což nás plynule přivádí k dalšímu tématu...

Tereza: Přesně tak, Martine. A tím je nerovnost. Ale musíme si ujasnit, o jaké nerovnosti mluvíme. Může jít třeba o nerovnost příležitostí, nebo o přístup ke vzdělání.

Martin: To chápu. Dva lidi nemají stejnou startovní čáru. Ale co zajímá ekonomy nejvíc?

Tereza: Nás nejčastěji zajímá příjmová nerovnost. Tedy, jak moc se liší příjmy chudých a bohatých v jedné zemi. Někdy se sleduje i nerovnost bohatství, což je ještě trochu něco jiného.

Martin: A dá se to nějak změřit? Abychom mohli porovnávat třeba Česko s Německem?

Tereza: Jasně! Na to máme takzvaný Giniho koeficient. Představ si škálu od nuly do jedné. Nula je absolutní rovnost – všichni mají úplně stejný příjem.

Martin: To zní jako v nějaké utopii... nebo spíš dystopii. Kdo by pak chtěl dělat náročnější práci?

Tereza: Přesně! A jednička naopak znamená, že jeden člověk má veškerý příjem a ostatní nic. Tenhle koeficient se počítá z takzvané Lorenzovy křivky.

Martin: Dobře, takže kde na téhle škále najdeme reálné země? Kdo je "nejrovnější"?

Tereza: Mezi země s nejnižší nerovností patříme i my, Česko. Spolu s námi třeba Švédsko, Norsko nebo Finsko.

Martin: A ten druhý extrém?

Tereza: Ten najdeme hlavně v Jižní Africe – třeba v Botswaně nebo Zimbabwe – a také v Jižní Americe. Tam jsou ty nůžky mezi bohatými a chudými rozevřené opravdu hodně.

Martin: To jsou fascinující rozdíly. A co přesně ty rozdíly způsobuje? O tom si povíme hned za chvíli.

Tereza: Přesně tak. Tyhle externí šoky, jako byl COVID nebo energetická krize, ukázaly slabiny starých systémů. Představ si firmu, kde se faktury schvalovaly papírově.

Martin: To si dovedu představit. Během home office nebo karantény se celý proces musel úplně zastavit, ne? Papír se sám domů nedoručí.

Tereza: Přesně tak. Digitalizace najednou není jen o úspoře, ale hlavně o odolnosti firmy. O tom, jak přežít.

Martin: A co ten tlak od státu, o kterém se mluví? Je to velký faktor?

Tereza: Obrovský. Povinné datové schránky, budoucí e-fakturace... Stát tě zkrátka do digitálu tlačí. A trh taky — dodavatelé a odběratelé přecházejí na formáty jako ISDOC.

Martin: Takže kdo se nepřizpůsobí, ten v podstatě vypadává ze hry?

Tereza: Přesně. K tomu přidej tlak na automatizaci kvůli nedostatku lidí a taky reporting ESG pro banky. Papír tohle prostě nezvládne.

Martin: Takže klíčový poznatek ke zkoušce?

Tereza: Je to souhra dvou věcí. Vnitřní snahy o efektivitu a obrovského vnějšího tlaku od státu i trhu. Dnes už je dražší zůstat u papíru než přejít na digitál.

Martin: To je skvělé shrnutí. Terezo, moc děkuju za všechny dnešní postřehy. Bylo to super.

Tereza: Já taky děkuju, Martine.

Martin: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Učte se dobře a brzy na slyšenou!