Podcast na Ekologie suchozemských biomů

Kapitoly

Když příroda zmáčkne reset

Od pionýrů ke klimaxu

Zlatá střední cesta

Půda jako klíč

Továrny na energii

Hrubá versus čistá produkce

Adaptace listů

Lesy ve vodě

Pobřežní mangrovy

Voda jako rozhodčí

Když přijdou plameny

Chladné a mlžné pouště

Život z mlhy

Strategie přežití ohně

Ohniska biodiverzity

Chytré rostliny a opylovači

Hrdinové stepi

Jak přežít sucho

Nejen tráva

Co je listnatý les?

Kde rostou?

Proč je Evropa chudá?

Lesy na extrémních stanovištích

Sluncem zalité doubravy

Jak výška mění les

Lesy včera a dnes

Adaptace jehličnanů

Boj o přežití

Světlá a tmavá tajga

Z mokřadů do mrazu

Tundra versus hory

Dopad a rekapitulace

Závěr

Přepis

Anna: Představ si les po velkém požáru. Vypadá to jako absolutní konec, že? Všude jen spáleniště. Ale ve skutečnosti je to začátek něčeho úplně nového. A přesně o tomhle procesu si dnes budeme povídat.

Adam: Přesně tak. Vítejte u Studyfi Podcast. To, co Anna popsala, je ukázkový příklad ekologické sukcese, která následuje po takzvané disturbanci.

Anna: Disturbance? To zní jako když někdo ruší noční klid.

Adam: V podstatě ano, ale v měřítku celého ekosystému. Disturbance je jakákoli náhlá událost, která odstraní biomasu a změní podmínky. Může to být oheň, povodeň, ale třeba i kůrovcová kalamita, jakou známe ze Šumavy.

Anna: Dobře, takže přijde disturbance a co se děje dál? Nastoupí ta sukcese?

Adam: Ano. Je to proces postupného vývoje. Jako první se objeví takzvaní r-stratégové – druhy, které rychle rostou a rychle se šíří. Typicky různé byliny a pionýrské dřeviny.

Anna: A ty pak vytlačí někdo silnější?

Adam: Přesně. Po nich přichází K-stratégové, což jsou druhy, které rostou pomaleji, ale jsou konkurenčně silnější. Cílem je dosažení stabilního, konečného stádia, kterému říkáme klimax.

Anna: Takže ideální stav pro přírodu je žádné narušení a hezky si v klidu žít v klimaxu?

Adam: A tady je ten zvrat! Právě naopak. Existuje takzvaná hypotéza střední disturbance, která říká, že nejvyšší druhová rozmanitost je právě při střední úrovni narušení.

Anna: Jak to?

Adam: Jednoduše. Když je disturbancí příliš mnoho, přežijí jen ti rychlí r-stratégové. Když nejsou žádné, tak silnější K-stratégové postupně vytlačí všechny ostatní. Ale střední míra narušení udržuje rovnováhu a dává šanci oběma skupinám. Je to taková ekologická zlatá střední cesta.

Anna: Takže minule jsme probrali, jak obrovský vliv má klima. Ale co když to není jen o klimatu?

Adam: Přesně tak, Anno. Někdy je půda mnohem důležitější. V ekologii tomu říkáme pedobiom. Vliv půdy je zkrátka větší než klimatu.

Anna: To dává smysl. Takže třeba slaná půda bude mít úplně jinou vegetaci, i kdyby bylo stejné počasí jako jinde.

Adam: Přesně. Ať už je to halobiom na zasolených půdách, nebo třeba lithobiom na skalách, půda si diktuje podmínky.

Anna: Dobře. Pojďme se podívat na samotnou funkci rostlin v ekosystému. Co je jejich hlavní úkol?

Adam: Jsou to vlastně takové malé továrny! Jejich hlavní funkcí je primární produkce. Tvoří biomasu, což je prostě organická hmota.

Anna: Biomasa. To je to, co bychom zvážili, kdybychom rostlinu usušili a hodili na váhu?

Adam: Jo, v podstatě ano. A měříme, kolik té biomasy dokážou autotrofy, tedy hlavně rostliny, vytvořit na nějaké ploše za určitý čas.

Anna: Slyšela jsem pojmy hrubá a čistá produkce. Jaký je v tom rozdíl?

Adam: Skvělá otázka. Představ si to jako výplatu. Hrubá produkce, G, je celá tvoje hrubá mzda. Všechna energie, kterou rostlina fotosyntézou získá.

Anna: Aha... a čistá produkce je to, co mi zbyde po zaplacení daní a složenek?

Adam: Přesně! Rostlina musí taky platit 'daně' – energii na vlastní růst, dýchání a údržbu. Tomu říkáme respirace, R. Takže čistá produkce, N, je to, co zbyde. Je to ta reálně vytvořená biomasa.

Anna: Takže platí, že čistá produkce je hrubá mínus ta energie na provoz. Chápu.

Adam: Přesně tak. A ten poměr bývá často zhruba půl na půl. Polovinu energie rostlina spotřebuje a druhá polovina se stane její biomasou. A právě tato čistá produkce je pak základem pro všechny ostatní organismy v ekosystému. Ale o tom si povíme víc příště.

Anna: Takže kromě té ohromné vertikální struktury, o které jsme mluvili, jaké další adaptace v deštných lesích vidíme? Třeba na listech?

Adam: Skvělá otázka. Pro deštné lesy jsou typické velké, takzvaně makrofylní listy. A hlavně mají často něco, čemu říkáme „kapací špičky”.

Anna: Kapací špičky? To zní jako nějaký zahradnický nástroj.

Adam: Vlastně jo, je to takový vestavěný okap. Ta špička pomáhá rychle odvést vodu z povrchu listu. V tomhle trvale vlhkém prostředí to snižuje riziko, že list napadnou houby nebo na něm začnou růst lišejníky.

Anna: Rozumím. A co se stane, když je té vody ještě víc? Mám na mysli třeba pravidelně zaplavované lesy.

Adam: Přesně tak, dostáváme se k bažinným deštným lesům. Tady je klíčové, jaká ta voda je. V Amazonii máme dva hlavní typy.

Anna: Dva typy? Jak se liší?

Adam: První je Várzea, kde je „bílá voda”. Ta přitéká z And, je plná sedimentů a živin. A pak je tu Igapó, s „černou vodou”, která je kyselá, rašelinná a na živiny extrémně chudá.

Anna: Takže Várzea je jako výživný koktejl a Igapó spíš jako... slabý černý čaj.

Adam: To je perfektní přirovnání! A přesně to určuje, jaké stromy tam vůbec dokážou přežít. Úplně jiný svět.

Anna: A co na pobřeží? Tam jsou přece mangrovy, že?

Adam: Ano, to je další specialita. Jsou to vlastně takové obojživelné lesy v brakické vodě, kde se mísí slaná a sladká. Jsou ale druhově mnohem chudší než klasický deštný les.

Anna: Proč tomu tak je?

Adam: Ten substrát je nestabilní, neustále zaplavovaný. Takže tam najdeme v podstatě jen jedno stromové patro a bylinné patro skoro chybí. Rostou tam jen ti největší specialisté, třeba s typickými chůdovitými kořeny.

Anna: To dává smysl. Ta nestabilita prostředí je asi klíčová. A to mě přivádí k otázce půdy obecně...

Anna: Takže od hustých deštných pralesů je to obrovská změna. Najednou stojíme v savaně, v tom nekonečném moři trávy.

Adam: Přesně tak, Anno. Ale není to jen tráva. Je to vlastně takové bojiště. Neustálý souboj mezi dvěma hlavními hráči: trávami a stromy.

Anna: Bojiště? To zní dramaticky. Kdo tedy vyhrává?

Adam: No, záleží na hlavním rozhodčím, a tím je voda. V sušších oblastech, kde spadne třeba pod 800 milimetrů srážek ročně, vítězí trávy. Mají husté, ale mělké kořeny a dokážou rychle vsáknout každou kapku.

Anna: Jasně, takže stromy tam prostě uschnou dřív, než stihnou vyrůst.

Adam: Přesně. Ale kde prší víc, stromy mají šanci. Jakmile vyrostou, jejich koruny zastíní trávy. A protože trávy v savanách potřebují hodně slunce, takhle je stromy vlastně „vyhladoví“ a vyhrají zase ony.

Anna: Takže je to jen o vodě a stínu? To se zdá celkem jednoduché.

Adam: Kéž by! Pak do hry vstoupí další zásadní věc – oheň. A taky velcí býložravci. Požáry jsou v savanách naprosto přirozené a časté.

Anna: Aha, takže oheň spálí mladé stromky a dá zase výhodu trávě, která rychleji regeneruje?

Adam: Přesně tak! A rostliny na to mají neuvěřitelné adaptace. Třeba takzvané kryptofyty. Zní to jako něco z komiksu, že?

Anna: To jo! Nějaký rostlinný Superman?

Adam: V podstatě ano. Jsou to rostliny, které mají obrovské dřevnaté zásobní orgány ukryté pod zemí. I když všechno na povrchu shoří na popel, ony z toho svého „podzemního bunkru“ prostě znovu obrazí.

Anna: To je fascinující. Takže savana je vlastně neustále se měnící mozaika, kterou formuje déšť a oheň.

Adam: Přesně tak. Je to neuvěřitelně dynamický systém. A když už mluvíme o extrémních podmínkách a nedostatku vody, pojďme se podívat na ekosystémy, které to dotáhly ještě dál...

Anna: Takže správná míra pastvy může savaně vlastně pomoct. Ale co se stane, když je prostředí ještě sušší? Tím se asi dostáváme k pouštím, že?

Adam: Přesně tak. A hned na začátek... zapomeň na představu, že poušť je jen nekonečný horký písek. To je jen jeden typ.

Anna: Aha, takže existuje víc druhů pouští? Já myslela, že poušť jako poušť.

Adam: Vůbec ne. Máme tři hlavní typy. Zaprvé, ty klasické subtropické, jako je Sahara. Ty vznikají kvůli stálé tlakové výši u obratníků.

Anna: Dobře, to jsou ty horké. A ty další?

Adam: Pak jsou temperátní, neboli chladné pouště. Třeba Gobi nebo Patagonská poušť. Ty jsou dál od rovníku a jejich suchost je daná hlavně kontinentalitou... jsou prostě daleko od oceánu.

Anna: A ta třetí? Ta mě zajímá.

Adam: To jsou pobřežní mlžné pouště. Zní to zvláštně, že? Jsou na pobřeží, ale neprší tam. Vznikají kvůli studeným mořským proudům.

Anna: Mlžná poušť? Jak tam může něco přežít, když neprší?

Adam: Právě z té mlhy! Studený proud ochladí vzduch nad oceánem, vytvoří se mlha, ale na déšť to nestačí. Vítr ji pak zavane nad pevninu.

Anna: A organismy se naučily tu mlhu využívat?

Adam: Přesně tak. Je to fascinující. Existuje třeba brouk, který vyleze na dunu, nastaví krovky proti větru a nechá si na nich zkondenzovat vodu, která mu pak stéká přímo do úst.

Anna: To je geniální! Takže si vlastně „dojí“ mlhu.

Adam: Dá se to tak říct. Je to dokonalý příklad adaptace na extrémní podmínky. A právě o adaptacích si povíme víc... třeba o tom, jak se s tím vypořádávají rostliny.

Anna: Takže, Adame, oheň v těchto ekosystémech není jen ničitel, ale i... stvořitel?

Adam: Přesně tak, Anno! Je to klíčový faktor. Mnoho druhů na požáry doslova čeká, což zní paradoxně, ale je to tak.

Anna: Čeká? Jakože si rostlina řekne: „Už by to chtělo trochu ohně“?

Adam: V podstatě ano. Některé cibuloviny sedí v zemi i desítky let. Po požáru, když je pryč konkurence a půda plná živin z popela, za pár týdnů vykvetou a pak se zase zatáhnou.

Anna: To je neuvěřitelná trpělivost. A co další strategie?

Adam: Jsou tu dvě hlavní. Buď rostlina znovu obrazí z velkých kořenových hlav, to umí třeba některé duby a borovice. Nebo čeká ve formě semen, která mají tak tvrdý obal, že vyklíčí jedině, když ho naruší žár ohně.

Anna: Takže požár je vlastně klíč k novému životu. Největší diverzita je pak vidět hned po něm?

Adam: Přesně. Ten pohled rok po požáru je nejhezčí. Všechno je plné květů, hlavně díky těmto jednoletkám.

Anna: A když mluvíme o druhové bohatosti... jak si stojí Středomoří celkově?

Adam: Fantasticky! Je to jedno z center světové biodiverzity. Jen si to představ, oblast Kapska v Jižní Africe má na relativně malé ploše 9000 druhů rostlin a skoro 70 procent z nich jsou endemity!

Anna: Devět tisíc? To je šílené číslo. Čím to je?

Adam: Je to kombinace faktorů. Různorodý reliéf, přechod mezi tropy a mírným pásem, ale taky... velmi specializovaní opylovači.

Anna: Jakože nestačí jen tak nějaká včela, která letí kolem?

Adam: Přesně. V Kapsku třeba jedna cibulovina nechala zesterilnět část lodyhy, aby vytvořila dokonalé bidýlko pro ptáky, strdimily, kteří ji opylují.

Anna: Rostlina postavila přistávací plochu pro ptáky? To je geniální!

Adam: Je to fascinující. A to nás právě přivádí k tomu, jak se tyto adaptace projevují v konkrétních typech vegetace, které tam najdeme...

Anna: Takže žížaly jsou klíčové pro úrodnost stepní půdy. Ale co na ní roste? Předpokládám, že hlavně tráva, že?

Adam: Přesně tak. Hlavní životní formou stepí jsou takzvané hemikryptofyty. Zní to složitě, ale jsou to v podstatě vytrvalé byliny, jejichž obnovovací pupeny přezimují těsně u povrchu půdy. A ano, většinou jde o trávy.

Anna: Kavyl, kostřava... ty známé druhy?

Adam: Jistě. Kavyl, kostřava, vousatice... Tvoří sice jen asi 20 % druhů, ale často představují přes 90 % celkové biomasy. Jejich svazčité kořeny sahají klidně až dva metry hluboko a dokonale využívají vodu.

Anna: Což je ve stepi, kde moc neprší, asi dost důležité. Jaké další adaptace na sucho mají?

Adam: Těch je celá řada. Mají úzké, čárkovité listy, často s trichomy, což omezuje přehřívání. A taky silnou kutikulu, která brání ztrátám vody.

Anna: A co když je sucho opravdu velké?

Adam: Pak přichází na řadu super trik — svinování listů. Některé buňky na povrchu listu rychle ztratí vodu a list se jednoduše sroluje. Je to takový úsporný režim.

Anna: Takže tráva se prostě sbalí a čeká na lepší časy. Šikovné.

Adam: Přesně. A některé trávy v nejteplejších oblastech dokonce využívají pokročilejší C4 metabolismus, který je v horku a suchu mnohem efektivnější.

Anna: Takže to není jenom o trávě. Co tam roste dál?

Adam: Jasně že ne. Najdeme tam i geofyty, což jsou rostliny se zásobními orgány v půdě, jako cibuloviny. Ty kvetou brzy na jaře, dokud je vlhko. A pak jsou tu stepní běžci.

Anna: Počkat, to jsou ty koule, co se kutálí ve westernech?

Adam: Přesně ty! Třeba máčka. Celá rostlina uschne, odlomí se a vítr ji kutálí po stepi, čímž šíří semena. A stromy?

Anna: Ty tam asi moc nenajdeme, že?

Adam: Spíš ne. Vadí jim konkurence travních kořenů, hlavně když jsou malé semenáčky. O tom, jací živočichové se s tím vším vypořádali, si povíme za chvíli.

Anna: So, ti velcí býložravci, o kterých jsme mluvili, jako bizoni a divocí koně, ti tedy kompletně změnili krajinu... Ale co se stalo pak? Co vyrostlo na jejich místě?

Adam: Přesně tak. Dostáváme se k tomu, co je pro nás v Evropě typické. K temperátním listnatým lesům.

Anna: Dobře, to zní povědomě. Co přesně znamená 'temperátní listnatý les'?

Adam: Říká se jim taky opadavé nebo nemorální lesy. 'Nemoralis' znamená hájový. A 'opadavé' proto, že stromy na zimu shazují listy. Je to jejich strategie pro přežití mrazu.

Anna: A 'širolisté', to je prostě kvůli tvaru listů, že? Nejsou to jehličnany.

Adam: Přesně. Široké listy jsou super efektivní pro fotosyntézu v létě. Ale v zimě by zmrzly, takže pryč s nimi.

Anna: Takže kde všude na světě tyhle lesy najdeme?

Adam: Hlavně na severní polokouli. Východ Severní Ameriky, velká část Evropy až po Ural, a taky východní Asie – Čína, Japonsko, Korea.

Anna: A co jižní polokoule? Tam opadavé lesy nejsou?

Adam: Moc ne. Většinou tam není pevnina v těch správných zeměpisných šířkách. Jen malé kousky v Chile, Austrálii a na Novém Zélandu.

Anna: Zajímavé. A jsou ty lesy všude stejné? Třeba v Americe a u nás?

Adam: Vůbec ne! A to je super důležité. V Severní Americe je asi třikrát víc druhů stromů než v Evropě. A v Asii dokonce desetkrát víc.

Anna: Desetkrát? Proč je Evropa tak... druhově chudá?

Adam: Můžou za to doby ledové. V Evropě jsou pohoří jako Alpy orientovaná od východu na západ. Fungovaly jako bariéra.

Anna: Takže stromy nemohly ustoupit na jih před ledovcem?

Adam: Přesně! Narazily na hory a Středozemní moře a spousta druhů prostě vymřela. Evropa si prostě vylosovala špatnou geografickou kartu.

Anna: To zní nefér. Takže stromy v Americe a Asii to měly jednodušší?

Adam: Ano. Tam se mohly snadno posouvat na jih a po oteplení zase zpátky na sever ze svých 'glaciálních refugií'. Třeba jedle u nás přežila v Itálii a na Balkáně a pak se vrátila.

Anna: Dobře, takže geografické bariéry a ledovce jsou klíčem k dnešní rozmanitosti. To dává smysl. A co vlastně definuje klima, ve kterém se těmto lesům tak daří?

Anna: Adame, když jsme se bavili o různých typech lesů, mluvili jsme hlavně o těch "běžných". Ale co lesy, které rostou na, řekněme... míň pohostinných místech? Třeba na kamenné suti?

Adam: Skvělá otázka! Ano, to jsou takzvané suťové lesy. Najdeme je hlavně v údolích řek, třeba v Prokopském údolí. Jsou to takoví lesní akrobaté.

Anna: Akrobaté? To se mi líbí. Proč zrovna oni?

Adam: Protože rostou na nestabilní, mělké půdě, která se často sesouvá. Hlavními hrdiny jsou tu javory, jilmy a lípy. Jejich kořeny musí všechno pevně držet.

Anna: A co opačný extrém? Ne kamení, ale třeba velké teplo a sucho?

Adam: Přesně tak. Pro tyhle podmínky tu máme teplomilné doubravy. Think of it this way... jsou to lesy, co se rády opalují. Najdeš je na jižních svazích, třeba v Českém krasu.

Anna: A co v nich roste kromě dubů?

Adam: Mají neuvěřitelně bohaté keřové patro. Dřín, trnka, dřišťál... skoro jako na zahrádce.

Anna: Takže si tam člověk může nasbírat na džem i na pálenku. Rozumím.

Adam: A pak je tu samozřejmě klíčový faktor – nadmořská výška. Tady platí jednoduché pravidlo.

Anna: Povídej.

Adam: Každých 100 metrů, co vystoupáš, klesne průměrná teplota asi o půl stupně. A výrazně se zkrátí vegetační sezóna.

Anna: Takže les v nížině bude úplně jiný než na horách.

Adam: Přesně. Začínáme s lužními lesy v nížinách, přes dubohabřiny a bučiny se dostaneme až ke klimaxovým smrčinám a nakonec ke kleči, kde už velké stromy nerostou.

Anna: Fascinující. Ale lesy asi nevypadaly vždycky takhle, že?

Adam: Vůbec ne. Dřív, před zásahem člověka, je formovala velká zvířata jako zubři. Lesy byly víc mozaikovité, plné světlin.

Anna: Což bylo lepší pro biodiverzitu, hádám.

Adam: Jednoznačně. Dnes kvůli našemu hospodaření, které připomíná spíš plantáže na dřevo, spousta druhů mizí. Třeba velcí brouci jako roháči nebo motýl jasoň dymnivkový. Je to velká škoda.

Anna: Takže shrnuto – lesy máme suťové, teplomilné a pak se mění s výškou. Ale co se v nich vlastně děje na úrovni živin a energie? Jak celý ten ekosystém funguje?

Adam: Přesně tak. A tyhle nízké teploty a specifické podmínky si vyžádaly u rostlin neuvěřitelné adaptace. Vezmi si třeba jen ten typický kónický tvar koruny jehličnanů.

Anna: Myslíš jako vánoční stromeček? Vždycky jsem si říkala, jestli to má nějaký hlubší smysl.

Adam: Má, a jaký! Je to geniální adaptace na sníh. Těžký sníh po šikmých větvích prostě sklouzne dolů. Kdyby měly širokou korunu, větve by se pod tou tíhou jednoduše lámaly.

Anna: To dává naprostý smysl. A co ten mráz? Jak strom přežije třeba minus šedesát stupňů?

Adam: Je to proces postupného „otužování“. Na podzim smrk snese třeba jen -7 °C, ale v únoru je připravený i na ty nejhorší mrazy. Navíc jehlice mají silnou kutikulu, takový voskový povlak, a zanořené průduchy, aby ztrácely co nejméně vody. Dokonce dokážou fotosyntetizovat i při nule.

Anna: Takže mají v podstatě perfektní zimní bundu. A co se děje pod zemí? Kořeny musí taky čelit extrémům.

Adam: Přesně tak. Jejich kořenové systémy jsou velmi mělké. Důvodem je často permafrost – trvale zmrzlá půda, která leží jen metr nebo metr a půl hluboko. Kořeny se přes ni prostě nedostanou.

Anna: Wow. A to je vede k dalším strategiím, že? Slyšela jsem o takzvaných „semenných letech“.

Adam: Ano! To je úžasná taktika. Místo aby strom plodil trochu každý rok, šetří energii a jednou za pár let vyprodukuje obrovské množství semen najednou. Je jich tolik, že je predátoři, jako třeba veverky, nemůžou všechny sežrat.

Anna: Takže v podstatě přechytračí veverky tím, že je zahltí jídlem!

Adam: Dá se to tak říct. Je to únik před predačním tlakem. A právě díky těmto adaptacím můžeme rozlišit hlavní typy tajgy.

Anna: A jaké to jsou?

Adam: V zásadě mluvíme o tmavé a světlé tajze. Tmavá tajga je hustší, plná stínomilných druhů jako smrk nebo jedle. Světlá tajga je naopak otevřenější, dominuje v ní borovice nebo modřín a v podrostu najdeš spoustu lišejníků.

Anna: Takže typ stromu definuje celý charakter lesa. Fascinující.

Adam: Přesně. A tahle struktura je pak naprosto klíčová, když mluvíme o disturbancích. Což nás přivádí k opravdu žhavému tématu – k požárům.

Anna: Adame, po rašeliništích, která jsou sama o sobě dost specifická, se teď posouváme do ještě extrémnějších podmínek... do tundry. To zní hodně chladně.

Adam: To rozhodně je. Tundra a alpínské vysokohoří mají mnoho společného. Představ si prostředí s minimem dřevin, kde dominují byliny, trávy a drobné keříky. Klíčová je sezonalita a dlouhá přítomnost mrazu.

Anna: Takže v tundře je taková zima, že si i stromy řekly 'ne, děkuji' a radši nevyrostly?

Adam: V podstatě ano! Klíčový rozdíl je v tom, co ten chlad způsobuje. U zonální, arktické tundry je to zeměpisná šířka a často i permafrost – trvale zmrzlá půda, která nepropustí vodu.

Anna: A u alpínského prostředí?

Adam: Tam je to nadmořská výška. Gradient zeměpisné šířky se vlastně opakuje ve výšce. Proto máme takzvanou arkto-alpínskou tundru i u nás v Krkonoších, i když samozřejmě bez permafrostu.

Anna: A jaký je lidský vliv na tak odlehlá místa?

Adam: Bohužel značný. Jsou to křehké ekosystémy. Zvýšení teploty naruší rovnováhu půdy a vegetace, což může vést k uvolňování velkého množství uhlíku. Problémem je i těžba nebo introdukce nepůvodních druhů.

Anna: To dává smysl... Takže abychom to celé shrnuli. Probrali jsme dnes ekosystémy definované vodou a chladem. Od rašelinišť, která si tvoří vlastní biotop, až po tundru, kde rostliny bojují o přežití.

Adam: Přesně tak. Všechno jsou to fascinující světy s unikátními adaptacemi. A hlavně jsou neuvěřitelně důležité pro celkovou stabilitu klimatu a biodiverzitu naší planety.

Anna: Skvělé shrnutí. Děkuji ti, Adame, za další nabitou lekci. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště!