Podcast na Dítě v tělesné výchově a motorické učení

Kapitoly

Úvod do světa dětí

Jak funguje dětské tělo

Kůže a nervy

Jak děti vnímají svět

Dítě v pohybu

Pohyb jako základ všeho

Co je motorické učění?

Čtyři fáze učení

Od automatu k mistrovství

Co když to nejde?

Závěrečné shrnutí

Přepis

Adéla: Všimli jste si někdy, jaké je to šílenství pozorovat roční dítě? Jeden den jen leží a kouká, a za pár měsíců už utíká po bytě a zkoumá každou zásuvku. Tenhle neuvěřitelný skok je vlastně základem všeho, o čem si dnes budeme povídat.

Matěj: Přesně tak. Ten první rok života je z hlediska vývoje naprostý sprint. Dítě ztrojnásobí svou hmotnost! A co teprve růstové spurty kolem šestého roku a pak v pubertě. Je to jako horská dráha růstu.

Adéla: Posloucháte Studyfi Podcast, kde se podíváme na to, co se skrývá za tímto fascinujícím procesem.

Adéla: Dobře, Matěji, takže každé dítě je jiné, to je jasné. Neměli bychom je srovnávat. Ale existují nějaké obecné fyziologické odlišnosti, které bychom měli znát? Třeba jak poznám, že je dítě unavené?

Matěj: Určitě. Únava se projevuje celkem zřetelně. Dítě začne zrychleně dýchat, zčervená nebo naopak zbledne, potí se a jeho pohyby jsou najednou takové... neohrabané. Zhorší se mu koordinace.

Adéla: To znám, když se snažím po probdělé noci trefit lžičkou do pusy.

Matěj: Přesně takový pocit. Ale u dětí je to dáno hlavně tím, že jejich systémy ještě nejsou plně vyvinuté. Třeba dýchací systém. Děti dýchají spíš povrchově, rychleji. Jejich dechová frekvence je kolem dvaceti dechů za minutu, zatímco u dospělého je to tak 12 až 16.

Adéla: A co srdce? Vždycky mi přišlo, že děti mají nevyčerpatelnou energii.

Matěj: To je skvělý postřeh. Jejich srdeční sval je sice méně výkonný než náš, ale protože jsou menší, jejich srdce to kompenzuje vyšší frekvencí. Tepová frekvence v klidu je vyšší. A při zátěži? Může vystřelit až na 220 tepů za minutu!

Adéla: Páni! To je skoro jako u kolibříka.

Matěj: Něco na tom bude. Rychle se unaví, ale taky se neuvěřitelně rychle regenerují. Pět minut jsou na odpis a za chvíli už zase běhají, jako by se nic nestalo.

Adéla: Mluvil jsi o pocení. Jak je to s termoregulací? Proto jsou děti pořád tak nabalené?

Matěj: Přesně. Mají citlivější kůži s menším množstvím pigmentu, takže se snadněji spálí. A co je klíčové, mají menší vrstvu podkožního tuku. To znamená, že v chladu ztrácejí teplo mnohem rychleji než dospělí. Proto jsou zimomřivější.

Adéla: Takže babičky měly pravdu s těmi svetry navíc.

Matěj: V tomhle případě ano. A ještě je tu nervový systém. Ten je taky ve vývoji. Proto ta náladovost, citová labilita a někdy nekoordinované pohyby. Jejich mozeček, který řídí rovnováhu, se teprve učí.

Adéla: Aha! Takže když batole chodí jako opilé, není to jeho chyba, ale mozečku v zácviku.

Matěj: V podstatě ano. Ale s věkem se to rychle zlepšuje. V předškolním věku už dozrává nervosvalová koordinace, takže zvládnou i jemnou motoriku – třeba navlékat korálky. Ale jejich nervová soustava se taky rychleji unaví, proto je důležité střídat aktivity.

Adéla: A co se jim v tomhle období děje v hlavě? Jak vnímají svět kolem sebe?

Matěj: Psychologicky je předškolní období fascinující. Začíná kolem třetího roku takzvaným „jástvím“ – obdobím prvního vzdoru, kdy si dítě uvědomuje samo sebe. To je to slavné období „já sám“.

Adéla: Ó ano, to si pamatuju od synovce. Všechno chtěl dělat sám, i když to trvalo věčnost.

Matěj: To je přesně ono. Jejich vnímání je taky jiné. Například přeceňují vzdálenost i čas. Co je pro nás pět minut, může pro ně být nekonečno. A jejich vnímání má tři klíčové znaky: synkretičnost, subjektivnost a aktivnost.

Adéla: To zní... vědecky. Můžeš to přeložit?

Matěj: Jasně. Synkretičnost znamená, že vnímají globálně, v celku. Vidí les, ale ne jednotlivé stromy. Subjektivnost znamená, že jejich vnímání je ovlivněno náladou. A aktivnost? To znamená, že vnímání spojují s činností. Musí si na věc sáhnout, pohnout s ní, aby ji pochopily.

Adéla: To dává smysl. Pohyb je tedy pro ně klíčový. Jak se ale liší potřeba pohybu u různých dětí? Jsou v tom velké rozdíly?

Matěj: Obrovské. A tady je důležitá role učitele nebo rodiče – musí dítě dobře znát. Děti můžeme rozdělit podle potřeby pohybu na hyperaktivní, normoaktivní a hypoaktivní. A tohle úzce souvisí s temperamentem. Sangvinik bude nejspíš pořád v pohybu, zatímco flegmatik bude klidnější.

Adéla: Takže hyperaktivní cholerik je to dítě, co na hřišti organizuje všechny ostatní, a hypoaktivní flegmatik si spokojeně staví v koutku a nic ho nerozhází?

Matěj: Přesně jsi to vystihla! A pak je tu ještě dělení podle stavby těla, takzvaného somatotypu, který je daný geneticky.

Adéla: To jsou ti atleti, tlouštíci a hubeňouři?

Matěj: Zjednodušeně řečeno, ano. Máme mezomorfní typ – atletický, s dobrými předpoklady pro sport. Pak endomorfní – zavalitější, který má tendenci k obezitě a rychleji se unaví. A nakonec ektomorfní typ – štíhlý, hubený, který může mít zase problém s menší silou.

Adéla: A jak by měl tedy učitel nebo rodič k těmto různým typům přistupovat?

Matěj: Klíčová je individualizace. U endomorfního, tedy silnějšího dítěte, je důležitá psychická podpora. Potřebuje častější přestávky a aktivity se střední intenzitou. U ektomorfního, hubeného dítěte, je zase potřeba postupně posilovat organismus a také myslet na odpočinek.

Adéla: Takže nejde o to všechny děti nacpat do jedné škatulky a očekávat stejné výkony.

Matěj: V žádném případě. Pohyb je jednou ze základních potřeb dítěte. Je to prostředek, jak poznává svět, své tělo, jak komunikuje a buduje si sebevědomí. Inaktivita v dětství je obrovsky riziková.

Adéla: Proč přesně?

Matěj: Může za to vlastní pasivita dítěte, ale i omezování ze strany okolí nebo prostě nedostatek správných návyků. Takové děti jsou pak rizikovou skupinou z hlediska zdraví v dospělosti – obezita, špatné držení těla, slabá imunita...

Adéla: Takže hlavní vzkaz je jasný.

Matěj: Naprosto. Nechte děti hýbat se. Je to ten nejlepší vklad, jaký jim můžete dát do života. Pohybový vývoj je neopakovatelný a to, co se naučí a zažijí v dětství, je formuje navždy.

Adéla: To mě přivádí k otázce, na kterou jsem se chtěla zeptat. Jak se vlastně pohybové dovednosti učíme? Není to tak, že prostě něco zkoušíme, dokud to nejde?

Matěj: V podstatě ano, ale ten proces má svá pravidla a název. Říkáme mu motorické učení. Je to vlastně proces získávání dovedností opakováním a je závislý na naší schopnosti se učit pohyb, které říkáme docilita.

Adéla: A je rozdíl v tom, jestli se učím třeba hodit míčem, nebo plavat?

Matěj: Určitě. Rozlišujeme několik typů dovedností. Hod nebo skok jsou takzvaně diskrétní dovednosti. Jsou krátké, rychlé a musíme je vnímat jako jeden celek.

Adéla: Chápu. A plavání by bylo co?

Matěj: To je příklad kontinuální dovednosti. Je to cyklická, opakující se činnost. A když spojíš víc takových prvků dohromady, třeba v gymnastické sestavě, mluvíme o sériové dovednosti.

Adéla: Takže to je jako skládat pohybové puzzle.

Matěj: Přesně tak! A ještě je důležité, jestli se pohyb odehrává ve stabilním, nebo proměnlivém prostředí. Třeba střelba na koš při tréninku je zavřená dovednost – podmínky jsou stejné. Ale hrát fotbal je dovednost otevřená – neustále reaguješ na spoluhráče a soupeře.

Adéla: Dobře, to dává smysl. A jak tenhle proces učení probíhá? Má to nějaké fáze?

Matěj: Má, a to je na tom to fascinující. Jsou celkem čtyři. První je fáze generalizace. Tady se s pohybem teprve seznamuješ. Je to takové to první nemotorné zkoušení.

Adéla: To znám až moc dobře.

Matěj: Přesně. Pohyb je nejistý, nekoordinovaný, protože v mozku ještě není vytvořená pevná stopa. Vzruchy se šíří do různých oblastí, proto je nutné se maximálně soustředit. Tady je klíčová ukázka, protože dítě se učí hlavně nápodobou.

Adéla: Co následuje po tomhle... chaotickém začátku?

Matěj: Fáze druhá – diferenciace. Tady začíná skutečný nácvik. Opakovaným prováděním se pohyb zpřesňuje. A absolutně klíčová je zpětná vazba od učitele nebo trenéra. Musí být včasná a přesná.

Adéla: Takže tady učitel řekne: „Hele, tu ruku dej trochu výš.“ A já to opravím?

Matěj: Přesně tak. V mozku se vzruchy začínají koncentrovat do těch správných center. Tohle je fáze, kde se láme chleba a kde se odehrává většina učení ve škole. A samozřejmě, obrovskou roli hraje pochvala a pocit úspěchu.

Adéla: A co je třetí fáze? To už to umím dokonale?

Matěj: Skoro. Třetí fáze je automatizace. To je fáze zdokonalování. Pohyb už provádíš automaticky, bez velkého přemýšlení, a dokážeš ho použít i v proměnlivých podmínkách, třeba na soutěži.

Adéla: Jako když řídím auto a už nepřemýšlím, kdy zařadit. Děje se to samo?

Matěj: Přesně tak. Pohybová dovednost je v téhle fázi už většinou trvalá. A zajímavý je takzvaný mechanismus reminiscence. Někdy si dáš pauzu a po ní ti to jde paradoxně lépe.

Adéla: A ta čtvrtá fáze? To je nějaká meta pro vyvolené?

Matěj: Dá se to tak říct. Jmenuje se tvořivá koordinace. To je pohybové mistrovství typické pro vrcholové sportovce. Zapojuje se tam předvídání, anticipace... To už se běžné tělesné výchovy netýká.

Adéla: Zeptám se na něco, co asi zná každý. Co když se zaseknu? Trénuju, snažím se, ale prostě se nelepším.

Matěj: Tomu se říká „plató efekt“. Je to stagnace v učení a může mít několik příčin. Třeba ztráta motivace, únava, špatně zvolená metoda nácviku nebo interference – když ti do toho „leze“ jiný, podobný pohyb.

Adéla: Takže co ovlivňuje, jak rychle a dobře se něco naučím?

Matěj: Je to celý koktejl faktorů. Potřebuješ jasný cíl, správnou motivaci a samozřejmě pohybové předpoklady. Pak je tu stimulace – nesmí být ani moc silná, ani moc slabá. Důležitá je i názorná ukázka a pak ta zpětná vazba, o které jsme mluvili.

Adéla: Páni, je toho docela dost. Takže když to shrnu, učení se jakémukoliv pohybu není jen náhodné zkoušení, ale strukturovaný proces se čtyřmi fázemi. Od prvních nemotorných pokusů až po úplnou automatizaci.

Matěj: Přesně tak. A když rozumíme těmto fázím a faktorům, které to ovlivňují, můžeme se učit efektivněji. A co je super, je takzvaný transfer – když se naučíš jednu věc, často ti to pomůže naučit se i něco jiného.

Adéla: To je skvělý závěr. Matěji, moc ti děkuju, že jsi nám to dnes takhle krásně rozebral. Bylo to neuvěřitelně poučné.

Matěj: Já děkuju za pozvání. Bylo mi potěšením.

Adéla: Tak to byl pro dnešek Studyfi Podcast. Doufáme, že jste si z toho odnesli spoustu užitečných informací. Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou!

Matěj: Na slyšenou!