Po roce 1945 prošel svět masivními změnami. Koloniální říše se rozpadly, vznikl "Třetí svět" a s ním nové konflikty a snahy o nezávislost. Čína se pokusila stát vůdcem, Afrika zažívala dekolonizaci a Jihoafrická republika se potýkala s apartheidem. Indie se rozdělila a arabský svět čelil konfliktu s Izraelem. Režimy jako Pol Pot v Kambodži ukazují tragické důsledky a Monroeova doktrína definovala roli USA v Americe.
Dekolonizace a globální dějiny po roce 1945: Velký Přehled pro Studenty
Svět po roce 1945 se ocitl na prahu nové éry, kdy dekolonizace a globální dějiny po roce 1945 zásadně přetvořily geopolitickou mapu. Rozpad koloniálních říší a vznik nových nezávislých států přinesly nejen naději, ale i řadu komplexních problémů a konfliktů. Tento přehled vám pomůže pochopit klíčové události a procesy, které formovaly druhou polovinu 20. století.
Světy po roce 1945: Studená Válka a Vznik Třetího Světa
Po druhé světové válce se svět rozdělil do tří hlavních kategorií. První svět zahrnoval „Západ“ pod vedením USA. Druhý svět tvořily země bývalého východního bloku, komunistické státy v čele se SSSR.
Třetí svět představovaly státy Afriky, střední a jižní Ameriky a jižní a jihovýchodní Asie, včetně Číny. Tyto země se často potýkaly s následky kolonialismu a hledaly svou cestu k rozvoji a stabilitě.
Výzvy "Třetího Světa": Chudoba a Rozvojové Země
Země Třetího světa se často vyznačovaly znaky rozvojových zemí, které je udržovaly v tzv. bludném kruhu chudoby. Mezi tyto problémy patřily nízký příjem na obyvatele a nedostatek domácího kapitálu.
Vysoká nezaměstnanost, negramotnost a nízká produktivita práce byly běžné jevy. Nedostatek výživy, pitné vody a špatný zdravotní stav dále prohlubovaly chudobu a bránily rozvoji.
Čína: Pokus o Vůdcovství a Turbulentní Dějiny
Čína se po roce 1949, kdy byla vyhlášena Čínská lidová republika, pokusila stát vůdcem Třetího světa. Její cesta k tomuto cíli byla plná dramatických změn a lidských tragédií.
Od Občanské Války k Čínské Lidové Republice
V Číně probíhala občanská válka mezi pravicovými nacionalisty a komunisty, ze které vzešli vítězně komunisté. V roce 1949 tak byla vyhlášena Čínská lidová republika pod vedením Komunistické strany Číny.
Nastolená komunistická diktatura znamenala vyvlastňování majetku, zakládání pracovních táborů a centrálně plánované hospodářství. V čele stál Mao Ce-Tung, jehož režim je zodpovědný za smrt desítek milionů lidí, ať už popravami nebo následkem hladomorů.
Velký Skok Vpřed: Ambice a Katastrofa
Jednou ze snah o urychlení ekonomického rozvoje byl Velký skok (1958–1960). Mao se snažil co nejrychleji, během dvou let, vyrovnat vyspělému světu v průmyslové výrobě.
Lidé byli nuceni ze dne na den opustit práci v zemědělství a začít pracovat v průmyslu. Protože nebyli kvalifikovaní a chybělo hmotné zázemí, vedlo to k hospodářskému kolapsu a obrovskému hladomoru, který si vyžádal až 30 milionů obětí. Nefungovalo ani zemědělství, ani průmysl.
Kulturní Revoluce: Ideologická Čistka
V 60. a 70. letech probíhala Velká proletářská kulturní revoluce, která následovala po kolapsu hospodářství a nedostatku potravin. Mnoho lidí se vrátilo k práci v zemědělství.
Cílem revoluce byl konec starého myšlení a kultury, pronásledování všech, kteří nesouhlasili s komunisty. Lidé byli vyzýváni, aby vyhledávali a udávali potenciální nepřátele režimu, kteří žili se „starým“ myšlením.
Smrt Maa a Hospodářské Reformy
V roce 1976 zemřel Mao Ce-Tung, což otevřelo cestu k modernizaci, ačkoliv komunistický režim zůstal. Od 70. let se začaly uplatňovat hospodářské reformy.
Tyto reformy zahrnovaly soukromé podnikání, otevření se zahraničním investorům a zakládání průmyslových zón. Čína se stala zdrojem levných výrobků pro celý svět. V roce 1989 však protest studentů proti komunistickému režimu vyústil v masakr s tisíci mrtvými, což vedlo k přerušení reforem a izolaci státu.
Vlny Dekolonizace: Osvobození Asie a Afriky
Dekolonizace po roce 1945 probíhala ve dvou hlavních fázích, které zásadně změnily světovou mapu. Koloniální uspořádání se začalo rozpadat nejprve v Asii, a poté se přesunulo na africký kontinent.
První Fáze (1945-1950): Asie Získává Nezávislost
Po druhé světové válce se v Asii objevily silné tendence k znovu připojení koloniálních území, která byla během války dobyta Japonskem. To však narazilo na silný odpor ze strany kolonizovaných států. Příkladem je Vietnam pod Francií, nebo Korea, dříve japonská kolonie, která se po válce dostala pod mezinárodní správu podobně jako Německo.
Mnoho kolonií získalo v této době nezávislost:
- Spojené království udělilo nezávislost Indii, Barmě, Cejlonu, Jordánsku a Izraeli.
- Francie přišla o Vietnam, Laos, Kambodžu, Sýrii a Libanon.
- Nizozemsko udělilo nezávislost Indonésii.
- Japonsko se po porážce vzdalo Koreje, Tchaj-wanu, Kuril a Jižního Sachalinu.
- USA udělily nezávislost Filipínám.
Druhá Fáze (1956-Začátek 60. Let): Dekolonizace Afriky
Druhá fáze dekolonizace se soustředila především na Afriku. Velká Británie nebránila svým koloniím v získání autonomie, avšak usilovala o jejich začlenění do Commonwealthu.
Francie naopak nechtěla, aby se její kolonie, zejména v Africe, osamostatnily. Potlačovala hnutí za nezávislost a vedla ozbrojené konflikty, aby si udržela kontrolu.
Jihoafrická Republika a Apartheid: Boj za Rovnost
Jihoafrická republika (JAR) čelila od druhé poloviny 19. století politice apartheidu, což byla rasová segregace zajišťující nadvládu bělochů nad černochy. V roce 1961 byla politika apartheidu utužena a stala se oficiální.
Černochům byla odepírána politická práva a byli znevýhodňováni v běžném životě, což zahrnovalo šikanu, oddělené dopravní prostředky, školy a další omezení. V 80. a 90. letech proběhla demokratizace a zrušení zákonů o apartheidu. V roce 1994 se konaly první svobodné volby, které vyhrál Nelson Mandela. Ten bojoval za práva černochů a konec apartheidu, za což obdržel Nobelovu cenu za mír.
Súdán a Rwanda: Konflikty po Dekolonizaci
V Súdánu docházelo k náboženským problémům, jelikož jih byl převážně křesťanský, zatímco sever islámský. To vedlo k náboženským válkám, které v roce 2011 vyústily v rozdělení původního Súdánu na dva státy: Súdánskou republiku (islámský Súdán) a Jihosúdánskou republiku (křesťanský Jižní Súdán).
Rwanda, bývalá belgická kolonie, se v 60. letech 20. století spojila s Burundi. V zemi se vyskytovala dvě odlišná etnika – Hutu a Tutsi – což vedlo k vážným problémům. Tutsiové, vzhledově podobnější Evropanům, byli kolonizátory upřednostňováni, což je postavilo do vládnoucí pozice nad Hutu. V roce 1994 proběhl státní převrat, kdy se Hutuové chopili moci, což vyústilo v genocidu a vyhnání Tutsiů. Následně Tutsiové zasáhli, ovládli zemi zpět a vrátili se, za zásahů OSN.
Nové Aliance a Regionální Konflikty
Doba po dekolonizaci přinesla také snahy o nové mezinárodní uspořádání a vznik regionálních konfliktů, které měly dalekosáhlé dopady.
Hnutí Nezúčastněných: Alternativa k Blokům
Hnutí nezúčastněných je mezinárodní organizace, která vznikla s myšlenkou společného postupu národů Asie a Afriky v době konfrontace Východu a Západu. S přibližně 120 členskými státy odmítaly země dělení na východní a západní blok.
Rozhodly se pro budování vlastního, nezávislého bloku, který by nebyl spojen ani s USA, ani se SSSR, a prosazoval by vlastní zájmy.
Rozpad Britské Indie a Spor o Kašmír
Britská Indie byla od 19. století britskou kolonií, kde anglický král zároveň zastával titul indického císaře. Od 20. století sílil odpor ke koloniální vládě, vedený například Mahátmou Gándhím a jeho politikou nenásilného odporu proti Velké Británii.
V roce 1947 došlo k rozdělení Britské Indie na Pákistán (islám) a Indii (hinduismus), obě země získaly nezávislost. Objevil se však sporný region Kašmír, který usiloval o nezávislost. V první válce o Kašmír (1947–1971) došlo k rozdělení Kašmíru na indickou a pákistánskou část. V roce 1971 se osamostatněním východní části Pákistánu navíc zrodil Bangladéš.
Panarabismus a Arabsko-Izraelský Konflikt
Panarabismus je hnutí usilující o sjednocení arabských zemí a prosazující ideu jednotného arabského státu. Ostře se vymezuje proti kolonialismu a vměšování západních zemí do politického rozvoje arabského světa.
Arabsko-izraelský konflikt má kořeny již po první světové válce, kdy bylo území Palestiny pod správou Britů. Od konce 19. století se rozvíjel sionismus, ideový směr usilující o přesídlení Židů z celého světa do oblasti Palestiny a obnovení židovského státu. Po první světové válce došlo k masivnímu přílivu Židů do Palestiny, který po druhé světové válce a holocaustu ještě zesílil, což se nelíbilo tamním arabským obyvatelům.
V roce 1947 OSN rozhodla o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. O rok později, v roce 1948, byl vyhlášen stát Izrael, což opět zesílilo příliv Židů. Arabské státy (Irák, Egypt, Sýrie, Libanon) však odmítaly uznat vznik Izraele a zaútočily na něj. Izraelská armáda zvítězila a obsadila i území státu Palestina, což vedlo k bojkotu Izraele ze strany okolních arabských států, které „Izrael neuznávaly“.
Pro Izrael byla klíčová podpora USA a dalších států. V 60. letech vznikla OOP (Organizace pro Osvobození Palestiny) s cílem vytvořit nezávislý stát Palestina a likvidovat stát Izrael (byla považována za teroristickou organizaci). Šestidenní válka (5.–10. června 1967) vypukla poté, co Egypt zablokoval Arabský záliv a znemožnil přístup Izraele do Indického oceánu. Izrael letecky zvítězil a získal Sinajský poloostrov, pásmo Gazy a západní břeh Jordánu. V roce 1988 byl vyhlášen stát Palestina, avšak bez vlastního území.
Totalitní Režimy a Diktatury: Kambodža a Libye
Dekolonizace a snaha o nová uspořádání bohužel často vedly k nástupu totalitních režimů, které zemi uvrhly do chaosu a tragédií.
Pol Pot a Rudí Khmerové v Kambodži: Rok Nula
Pol Pot, vlastním jménem Saloth Sar, byl vůdcem radikálního komunistického hnutí Rudí Khmerové. Ti se chopili moci v Kambodži (tehdy království) v dubnu 1975 a zemi okamžitě přejmenovali na Demokratickou Kampučiu. U moci se udrželi necelé čtyři roky, do ledna 1979.
Jejich ideologie „Roku nula“ spočívala ve snaze o okamžité a maximální vybudování komunismu. Režim usiloval o absolutní restart společnosti, návrat k „Roku nula“, s cílem vybudovat naprosto soběstačnou, beztřídní a čistě agrární utopii. Vše moderní, západní nebo cizí muselo být zničeno. Bezprostředně po převzetí moci Rudí Khmerové násilně evakuovali obyvatele všech měst, včetně dvoumilionového hlavního města Phnompenhu. Lidé byli vyhnáni na venkov do zemědělských pracovních táborů, kde v nelidských podmínkách pěstovali rýži. Tyto tábory fungovaly jako koncentrační tábory.
Režim kompletně zrušil peníze, volný obchod, soukromé vlastnictví, soudy, školy i náboženství (buddhistické chrámy byly ničeny a mniši vražděni). Dokonce i tradiční rodina byla potlačována, děti byly běžně odebírány rodičům, aby je vychovával a indoktrinoval výhradně stát. Za nepřítele státu mohl být označen kdokoli. Režim systematicky vyvražďoval vzdělané lidi: lékaře, učitele, inženýry, bývalé úředníky i etnické menšiny. K rozsudku smrti často stačilo jen to, že dotyčný uměl cizí jazyk, měl jemné ruce (což značilo, že nepracoval manuálně) nebo jen nosil brýle. Následkem masových poprav, systematického mučení, extrémního hladomoru a nemoci zemřela během Pol Potovy vlády čtvrtina celé kambodžské populace na tzv. „Vražedných polích“. Pol Potova hrůzovláda skončila na začátku roku 1979, kdy do Kambodže vtrhla vietnamská armáda a vyhnala Rudé Khmery. Pol Pot se svými stoupenci uprchl do džungle, odkud vedl partyzánskou válku až do 90. let. Zemřel v roce 1998, aniž by byl za své zločiny odsouzen. V roce 1993 byla v Kambodži obnovena monarchie.
Libye pod Muammarem Kaddáfím a Arabské Jaro
V Libyi vládl až do roku 2011 Muammar Kaddáfí, který nastolil vojenskou diktaturu. Své myšlenky na fungování státu, kombinující islám a komunismus (společné vlastnictví, vláda bez politických stran, důraz na sport), popsal v díle Zelená kniha.
V roce 2011 vypuklo Arabské jaro, vlna protestů v arabských zemích motivovaná chudobou, nezaměstnaností a korupcí. Během těchto událostí byl Kaddáfí zavražděn, což vedlo ke změně státního zřízení na republiku. Nicméně, nestabilita v zemi stále přetrvává.
Panamerikanismus a Role USA v Americe
Zatímco Asie a Afrika procházely dekolonizací, americký kontinent se soustředil na regionální spolupráci a vymezení vůči Evropě.
Monroeova Doktrína a Panamerikanismus
Panamerikanismus je hnutí zdůrazňující geografickou, ekonomickou a kulturní sounáležitost všech obyvatel Ameriky. Usiluje o politickou jednotu a spolupráci států na Americkém kontinentu.
V roce 1823 byla vyhlášena Monroeova doktrína prezidentem Monroeem, která stanovila, že evropské mocnosti nemají právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu. To znamenalo, že Američané, především USA, se měli orientovat na jiné americké státy a neřešit Evropu. USA by případné vojenské akce evropských států mimo Evropu považovaly za ohrožení míru a bezpečnosti. Tato doktrína byla velmi silná před první světovou válkou a poté znovu v meziválečných letech, zásadní obrat nastal po vzniku Studené války.
Často kladené otázky (FAQ)
Co je to Dekolonizace po roce 1945?
Dekolonizace po roce 1945 je proces, kdy se koloniální říše rozpadaly a jejich dřívější závislá území získávala nezávislost. Probíhala ve dvou hlavních fázích, nejprve v Asii (1945–1950) a poté v Africe (1956–počátek 60. let), a vedla ke vzniku mnoha nových států.
Jaké problémy provázely vznik "třetího světa"?
Vznik "třetího světa", zahrnujícího nově nezávislé země Afriky, Asie a Latinské Ameriky, provázely hluboké problémy. Patřila mezi ně chudoba, nízký příjem na obyvatele, nedostatek kapitálu, vysoká nezaměstnanost, negramotnost, nízká produktivita práce a špatný zdravotní stav, což vytvářelo tzv. bludný kruh chudoby.
Kdo byl Mao Ce-Tung a jak ovlivnil Čínu?
Mao Ce-Tung byl vůdce Komunistické strany Číny a zakladatel Čínské lidové republiky. Jeho režim, který trval od roku 1949, byl zodpovědný za smrt desítek milionů lidí. Snažil se urychlit ekonomický rozvoj programy jako „Velký skok“, který skončil katastrofálním hladomorem, a vedl „Velkou proletářskou kulturní revoluci“ s cílem ideologické čistky.
Co bylo Hnutí nezúčastněných?
Hnutí nezúčastněných byla mezinárodní organizace vzniklá v době Studené války, která sdružovala národy Asie a Afriky. Její členské státy (kolem 120) odmítaly dělení světa na východní a západní blok a usilovaly o společný postup a vlastní nezávislou politiku.
Jak se vyvíjel arabsko-izraelský konflikt?
Arabsko-izraelský konflikt začal po rozdělení Palestiny OSN v roce 1947 a vzniku státu Izrael v roce 1948. Arabské státy odmítly Izrael uznat a zaútočily na něj. Následovaly další války, jako Šestidenní válka v roce 1967, a vznik organizací jako OOP, které usilovaly o vytvoření nezávislého palestinského státu.