Podcast na Dějiny pedagogiky a její klíčové osobnosti

Kapitoly

Příběh Emila

Jean-Jacques Rousseau

John Locke a Gentleman

Johann Herbart a systém

Owen a Fröbel - revoluce v předškolní výchově

Nepopsaná deska

Výchova gentlemana

Výchova pro reálný život

Co se tedy učit?

Princip přirozených následků

Srdce nad rozum

Pokusy v Neuhofu

Odkaz a slavné ústavy

Kdo byl Rousseau?

Přirozená výchova

Závěrečné shrnutí

Přepis

Barbora: Představte si chlapce. Jmenuje se Emil. Nevyrůstá ve městě, nechodí do školy… jeho jediným učitelem je příroda a starý zahradník. Jediná kniha, kterou smí číst, je Robinson Crusoe. Všechno ostatní si musí osahat, vyzkoušet a pochopit sám.

Matěj: Zní to jako sen každého, kdo se právě učí na maturitu. Žádné biflování, žádné zkoušení. Jen objevování světa.

Barbora: Přesně tak. A tohle není jen pohádka, ale základní kámen jednoho z nejvlivnějších pedagogických děl v historii. Posloucháte Studyfi Podcast.

Matěj: A tím autorem nebyl nikdo jiný než Jean-Jacques Rousseau a jeho dílo „Emil, čili o výchově“. Je to vlastně takový pedagogický román v pěti knihách, který sleduje Emila od narození až do dospělosti.

Barbora: Pojďme si ty fáze projít. První kniha se věnuje období od narození do dvou let. Rousseau klade důraz hlavně na tělesný rozvoj, hygienu a hlavně… volnost. Žádné zavinovačky!

Matěj: Což je fascinující, protože to se naprosto shoduje s dnešním pohledem na výchovu kojenců. Už tehdy věděl, že dítě potřebuje svobodu pohybu.

Barbora: Přesně. Druhá kniha pokrývá období od dvou do dvanácti let. Tady Rousseau mluví o „spánku rozumu“. Dítě se má učit skrze smysly, hlavně hmatem. Žádné knihy, žádné abstraktní poučky.

Matěj: A co tresty? Ty taky zakázal?

Barbora: V podstatě ano. Prosazoval metodu přirozených následků. Když Emil rozbije okno, nenařve na něj vychovatel, ale nechá ho spát v pokoji, kde je zima. Dítě si tak spojí čin s následkem.

Matěj: To je chytré. A co třetí období, od dvanácti do patnácti let? To už rozum nespí?

Barbora: Přesně tak, teď se probouzí! V tomto věku se má Emil učit řemeslu, třeba truhlařině, aby byl soběstačný. A hlavně se učí z přírodních věd. Jediná povolená kniha je, jak už jsme zmínili, Robinson Crusoe – jako symbol soběstačného člověka.

Matěj: Takže z dnešní povinné četby by asi radost neměl.

Barbora: To rozhodně ne. Čtvrtá kniha, od patnácti do osmnácti let, je zaměřená na mravní výchovu a socializaci. Emil opouští přírodu a vstupuje do městského prostředí.

Matěj: A pátá kniha? Ta je trochu kontroverzní, že?

Barbora: Je. Věnuje se výchově Žofie, Emilovy budoucí manželky. A její výchova je… no, řekněme, zaměřená na to, aby byla dobrou matkou a udržovatelkou domácnosti. Má se starat o mužovo pohodlí. To dnes zní dost zastarale.

Matěj: A největší paradox na Rousseauovi? Své vlastní děti odložil do sirotčince. Hlásal ideály, které sám nedokázal žít. To je docela síla.

Barbora: Přesuneme se teď k jinému velikánovi, Johnu Lockovi. Ten měl zase jiný ideál – výchovu gentlemana. Jak takový gentleman podle něj vypadal?

Matěj: Lockeův gentleman byl hlavně tělesně zdatný. Otužování, sport, správná životospráva... to byl základ. K tomu se přidala rozumová a mravní výchova. Měl být skromný, pracovitý a mít sebeovládání.

Barbora: A co se učil? Také jen z přírody?

Matěj: Kdepak. Učil se praktické předměty: matematiku, zeměpis, fyziku, dějepis, právo. Ale i jízdu na koni, společenský tanec a dokonce se měl naučit jedno řemeslo, třeba tu truhlařinu, aby si vážil práce.

Barbora: Takže takový renesanční člověk. Ale co děti z chudých rodin? Měly stejné možnosti?

Matěj: Bohužel ne. Locke navrhoval, aby byly od tří let vychovávány v povinných pracovních internátních školách. A dostávaly jen skromné jídlo, protože, a teď cituji: „Na jiné si stejně v dospělosti nevydělají.“

Barbora: To je drsný kontrast oproti výchově gentlemana. A o dívkách se Locke taky moc nezmiňoval, že?

Matěj: Vůbec. Jeho teorie byla zaměřená čistě na chlapce z vyšších vrstev.

Barbora: Dobře, od Locka a jeho gentlemana se posuneme k muži, který do pedagogiky vnesl řád a systém. Johann Friedrich Herbart.

Matěj: Ano, Herbart byl německý filozof a pedagog, který vytvořil celou vědeckou soustavu výchovy. Jeho teorie ovlivnila školství v celé Evropě, včetně toho našeho, hlavně ve druhé polovině 19. století.

Barbora: Jeho výchovný proces rozdělil na tři etapy. Ta první zní dost děsivě – „Vedení“. Co si pod tím máme představit?

Matěj: Úkolem vedení bylo podle něj „ovládnout přirozenou divokost dítěte a zlomit jeho vůli“. Připouštěl i tělesné tresty, trestal hladem nebo zavřením do karceru, což bylo v podstatě školní vězení.

Barbora: Takže postavit do kouta bylo to nejmenší, co? To je dneska naprosto nemyslitelné. A co druhá etapa, „Vyučování“?

Matěj: Ta je mnohem zajímavější a pro nás relevantnější. Herbart se jako první systematicky zabýval vyučovací hodinou. Stanovil její pevnou strukturu, která měla čtyři stupně. A tyhle stupně se občas u maturity objeví.

Barbora: Tak to pojďme rozebrat. Jaké to jsou?

Matěj: První je jasnost – učitel přehledně podá novou látku. Druhý je asociace – naváže na to, co už žáci vědí. Třetí je systém – vyvodí se obecné závěry a pravidla. A čtvrtý je metoda – nové znalosti se procvičí a použijí v praxi.

Barbora: To zní vlastně docela logicky a moderně. A třetí etapa byla mravní výchova, kde se měly vštípit ctnosti jako spravedlnost a svoboda.

Matěj: Přesně. Herbart měl tedy své stinné stránky, jako ty tělesné tresty nebo pasivita žáka, ale jeho obrovským přínosem bylo, že do výchovy a vyučování vnesl jasný systém a strukturu.

Barbora: Tak a teď se podíváme na dva muže, kteří změnili pohled na výchovu těch úplně nejmenších. Začneme Robertem Owenem, anglickým majitelem přádelny.

Matěj: Owen byl takový utopický socialista. Věřil, že charakter člověka formuje prostředí. A tak se rozhodl to prostředí pro své dělníky a jejich děti vylepšit. V New Lanarku založil „Ústav pro výchovu charakteru“.

Barbora: A to bylo revoluční! Zakázal práci dětí do deseti let ve své továrně, což bylo v té době neslýchané. Místo toho pro ně zřídil denní školu.

Matěj: A nejen to. Měl i večerní školu pro starší mládež a nedělní pro negramotné dospělé. A co je nejdůležitější – založil první veřejnou výchovu pro děti předškolního věku. Děti od 18 měsíců si hrály venku, měly krásné místnosti s obrázky a byly vedeny bez tělesných trestů.

Barbora: To je úžasné. Ale tuším, že jeho kolegové továrníci z toho moc nadšení nebyli, když to po nich chtěl taky.

Matěj: Přesně tak. Dokud to dělal jen u sebe, byl za filantropa. Jakmile to chtěl po ostatních, stal se z něj nepřítel. Ale jeho myšlenky žily dál.

Barbora: A to nás přivádí k Friedrichu Fröbelovi, německému pedagogovi, který na tyto myšlenky navázal a vytvořil něco, co známe dodnes.

Matěj: Přesně tak. Fröbel je tvůrcem konceptu, který pojmenoval „Kindergarten“, tedy dětská zahrádka. Učitelka je zahradnice a děti jsou květy, o které se s láskou stará.

Barbora: On kladl obrovský důraz na hru. Hru nepovažoval za ztrátu času, ale za nejduchovnější aktivitu dítěte. Věřil, že hrou dítě rozvíjí tvořivost a samo sebe poznává.

Matěj: A dokonce pro hru vytvořil speciální didaktický soubor, takzvané „Fröbelovy dárky“. Byly to v podstatě první vzdělávací hračky – stavebnice z koulí, krychlí, válců, se kterými si děti rozvíjely prostorovou představivost a logické myšlení.

Barbora: Kromě toho děti vyšívaly, skládaly z papíru, zpívaly, říkaly básničky a samozřejmě trávily čas venku na zahrádce. Jeho systém měl obrovský vliv na rozvoj předškolní výchovy po celém světě.

Matěj: Takže od Rousseauova divokého Emila v přírodě jsme se přes Herbartův přísný systém dostali až k Fröbelově radostné hře v dětské zahrádce. Každý z nich přispěl svým dílem do skládačky, které dnes říkáme pedagogika.

Barbora: Skvělé shrnutí. A když se posuneme o kousek zpátky v čase, ještě před Fröbela, najdeme dalšího obra, který ale na výchovu koukal úplně jinak. Anglický filozof John Locke.

Matěj: Přesně tak. Locke žil v době osvícenství a počátků průmyslu. Věřil, že výchova je naprosto všemocná. Přišel se slavnou myšlenkou, že dítě je při narození „tabula rasa“.

Barbora: Nepopsaná deska. To zní, jako bych to byla já před první ranní kávou. Takže podle něj geny nehrály vůbec žádnou roli?

Matěj: V podstatě ne. Říká se tomu pedagogický idealismus – přeceňování významu výchovy. Všechno, čím se staneme, je podle něj její výsledek. Ale pozor, jeho systém se týkal jen chlapců z bohatých vrstev. Cílem bylo vychovat „gentlemana“.

Barbora: A co přesně obnášela výchova takového gentlemana? Předpokládám, že to nebylo jen o sezení v knihovně.

Matěj: Vůbec ne. Locke kladl důraz na tři hlavní složky. První byla tělesná výchova – otužování, šerm, jízda na koni. Gentleman musel být fyzicky zdatný a odolný.

Barbora: To dává smysl. A ty další dvě složky?

Matěj: Druhá byla mravní výchova. Nejdůležitější byl příklad dospělých, čestnost a taktnost. Zajímavé je, že odmítal tělesné tresty, pokud nešlo o vyložený vzdor. A taky radil, aby se děti nestrašily.

Barbora: To zní docela moderně. Takže tělo, morálka... a co rozum?

Matěj: A tady je to nejvíc praktické. Rozumová výchova měla být čistě utilitární. Učit se jen to, co v životě opravdu využiješ. Umění jako hudbu nebo malířství dokonce považoval za ztrátu času.

Barbora: Tak to by se dnešní umělecké školy asi divily. Takže pragmatik každým coulem. Jeho důraz na praktičnost a přípravu na reálný život je ale téma, které je aktuální i dnes.

Matěj: Přesně tak. A na tuhle myšlenku navázal o necelá dvě století později další Angličan, Herbert Spencer. Ten to dotáhl ještě dál.

Barbora: Herbert Spencer... to jméno mi něco říká. Takže další pragmatik?

Matěj: Naprostý. Spencer doslova bojoval proti odtrženosti školy od reality. Jeho hlavní dílo se jmenuje „Výchova rozumová, mravní a tělesná“. A cíl? Jednoduchý – připravit člověka na život. Kritizoval školy za to, že učí spoustu nepotřebných věcí.

Barbora: To zní jako sen každého studenta před zkouškou z dějepisu letopočtů.

Matěj: Přesně! A on to i specifikoval. Definoval pět oblastí vědomostí, které jsou klíčové. První je sebezáchova – takže věci jako hygiena, fyziologie. Prostě jak přežít.

Barbora: To dává smysl. Co dál?

Matěj: Za druhé, dovednosti pro získání obživy. Tedy čtení, psaní, počítání a základy věd, které využiješ v práci. Za třetí, výchova dětí. A za čtvrté, plnění občanských a společenských povinností.

Barbora: A co ta pátá? Nějaký volný čas zbyl?

Matěj: Zbyl. Poslední oblastí jsou činnosti pro volné chvíle, jako je umění. Takže ho úplně nezavrhl, jen mu dal nejnižší prioritu.

Barbora: Takže umění až po práci. A co jeho konkrétní metody? Měl nějaké tipy pro učitele nebo rodiče?

Matěj: Měl. V mravní výchově třeba prosazoval Rousseauův princip přirozených následků. Tedy že se dítě nejlépe učí ne z kázání, ale z přímých důsledků svých činů. Rozbiješ hračku? Dobře, ale novou nedostaneš.

Barbora: Au. To je tvrdé, ale asi účinné.

Matěj: Přesně. A kladl obrovský důraz i na tělesnou výchovu pro zdravý vývoj. A co je zajímavé, formuloval i didaktické principy, které se používají dodnes. Třeba postupovat od jednoduchého ke složitému nebo podporovat maximální samostatnost žáků. Na jeho myšlenky pak navázali reformní pedagogové 20. století.

Barbora: Takže na myšlenky Rousseaua navázala celá řada dalších myslitelů. Kdo byl ten další velký hráč na poli pedagogiky, Matěji?

Matěj: Jednoznačně Johann Heinrich Pestalozzi. Švýcar, jehož životní motto bylo „Vše pro jiné, nic pro sebe.“ Už to samo o sobě hodně napoví, že?

Barbora: To rozhodně. Zní to hodně obětavě.

Matěj: A on takový byl. Narodil se v Curychu, ale jako dítě trávil hodně času u dědečka na venkově. Tam na vlastní oči viděl tu obrovskou bídu a těžký život prostých lidí. A to ho formovalo.

Barbora: A dospěl k názoru, že klíčem ke změně je vzdělání?

Matěj: Přesně tak. Byl skálopevně přesvědčený, že výchova a vzdělání můžou odstranit chudobu a vést lidi k blahobytu. Chtěl, aby děti netrpěly. A stejně jako Rousseau, i on byl zastáncem přirozené výchovy.

Barbora: Co to ale znamenalo pro něj? Jak si představoval tu přirozenou výchovu v praxi?

Matěj: Měl dva hlavní zákony. Zaprvé, učení je podle něj záležitost srdce, a až potom rozumu. Kladl obrovský důraz na citovou výchovu a lásku k dětem.

Barbora: To je hezké. A ten druhý zákon?

Matěj: Ten říká, že vyučování má jít od smyslů k úsudkům. Dítě si má věci nejdřív osahat, vidět, slyšet... A až potom o nich přemýšlet a dělat si závěry. V podstatě položil základy názorného vyučování.

Barbora: Takže pryč s biflováním nezáživných faktů. To by se dnešním studentům líbilo.

Matěj: To si piš. Sám dokonce tvořil pomůcky, třeba počítadlo nebo zlomkové tabulky. Šlo mu o tvořivost, aktivitu a propojení teorie s praxí. A nezůstal jen u teorie.

Barbora: Povídej, zkoušel to někde reálně?

Matěj: Jasně. Založil takové vzorné hospodářství v místě zvaném Neuhof. Soustředil tam na padesát dětí, většinou sirotků, a snažil se spojit práci se vzděláváním.

Barbora: Jak to konkrétně vypadalo?

Matěj: Děti se třeba učily číst a počítat, zatímco u toho mechanicky předly bavlnu. Jenže tenhle experiment narazil na tvrdou realitu – peníze.

Barbora: Ach jo, klasický problém.

Matěj: Přesně. Dary ani práce dětí nestačily na pokrytí nákladů, takže ústav musel s těžkým srdcem zavřít. To ho přivedlo k literární činnosti. Napsal slavný pedagogický román *Linhart a Gertruda*.

Barbora: Takže se snažil své myšlenky šířit aspoň přes knížky?

Matěj: Ano. V tom románu na příběhu jedné rodiny ukazuje, jak moudrá matka Gertruda dokáže správnou výchovou svých dětí pozvednout morálku a život v celé vesnici. Tady poprvé formuluje tu slavnou myšlenku, že první a nejdůležitější vychovatelkou je matka.

Barbora: Ale k praxi se ještě vrátil, že ano?

Matěj: To víš, že ano. Byl neúnavný. Později založil sirotčinec ve Stans, pak ústav na zámku v Burgdorfu, a nakonec slavný institut v Yverdonu, který proslul po celé Evropě. Tam už mu posílaly děti i ty nejbohatší rodiny.

Barbora: Takže nakonec přece jen dosáhl uznání. Když to shrneme, co je jeho hlavní odkaz pro dnešek?

Matěj: Je toho spousta. Důraz na lásku a laskavost ve výchově. Myšlenka, že učitel má být pro děti oporou. A hlavně ten komplexní pohled, že výchova musí rozvíjet zároveň hlavu, srdce i ruce.

Barbora: A to jeho motto… „Vše pro jiné, nic pro sebe.“ To je opravdu silný vzkaz, který má co říct i dnes. Od Pestalozziho, který kladl důraz na srdce, se příště posuneme k někomu, kdo do pedagogiky vnesl systém a řád.

Matěj: Přesně tak. A tím systémem a řádem, i když možná trochu divokým, je Jean-Jacques Rousseau. Osvícenec z Ženevy, který obrátil pohled na dítě úplně naruby.

Barbora: Divokým? To zní zajímavě. Čím byl tak jiný?

Matěj: No, představ si, že neměl žádné systematické vzdělání. Byl to v podstatě samouk. Prošel si spoustou zaměstnání, byl i vychovatelem, ale hlavně to byl filozof, který sepsal díla jako *O původu nerovnosti mezi lidmi*. Jeho myšlenky o volnosti a rovnosti se staly duchovním základem Francouzské revoluce.

Barbora: Páni, takže samouk, který inspiroval revoluci. To je síla. A jak to souviselo s výchovou?

Matěj: Jeho klíčová myšlenka byla: „Člověk se rodí dobrý, ale společnost ho kazí.“ Chtěl tedy výchovu přirozenou a svobodnou. Dítě se nemá formovat podle představ dospělých, ale má se nechat růst v souladu s přírodou.

Barbora: Co to ale znamená v praxi? Nechat děti dělat, co chtějí?

Matěj: Skoro. Rousseau tvrdil, že do dvanácti let trvá „spánek rozumu“. Děti se mají učit z vlastních zkušeností, ne z knih. Když něco provedou, mají pocítit přirozený důsledek, ne trest od rodičů.

Barbora: Takže když rozbije okno, tak na něj v zimě bude foukat?

Matěj: Přesně tak! A všechny tyhle nápady sepsal ve svém slavném pedagogickém románu *Emil, čili o výchově*. Byla to taková bomba, že knihu v Paříži pálili a na Rousseaua vydali zatykač.

Barbora: Neuvěřitelné. Takže od Komenského přes Pestalozziho až k Rousseauovi vidíme obrovský posun v chápání dítěte. Děkuji ti, Matěji, za celou tuhle exkurzi do dějin pedagogiky. Bylo to fascinující.

Matěj: I já děkuji za pozvání. Je skvělé vidět, že tyhle myšlenky jsou živé i dnes.

Barbora: To rozhodně jsou. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste si to užili stejně jako my. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu!