Podcast na Dechové nástroje a jejich typy

Kapitoly

Úvodní záludnost

Základní dělení

Dřevěné nástroje a jejich záhada

Plátky, kam se podíváš

Galerie dřevěných nástrojů

Síla a lesk žesťů

Když jeden hlas nestačí

Královský nástroj a jeho dvůr

Bez klaviatury, s plným dechem

Závěrečné shrnutí

Extrémy a rekordy

Klíčové role a zajímavosti

Závěrečné shrnutí

Přepis

Vojtěch: Co spojuje hoboj, saxofon a příčnou flétnu? Většina studentů by řekla, že jsou to dřevěné dechové nástroje. A měli by... tak napůl pravdu.

Anna: Napůl? To u zkoušky moc bodů nepřinese.

Vojtěch: Přesně! A právě tenhle detail, co je a co není ze dřeva, je ta věc, která potopí 80 % studentů. Dneska si ukážeme, jak v tom už nikdy neudělat chybu.

Anna: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak pojďme na to, Vojtěchu. Kde přesně je ten háček?

Vojtěch: Ten háček je v samotném dělení. Dechové nástroje dělíme na dvě hlavní skupiny. Jednohlasé, které hrají jen jeden tón najednou, a vícehlasé.

Anna: Dobře, to dává smysl. Na flétnu si asi akord nezahraju, že?

Vojtěch: To bys byla kouzelnice. Ale ty jednohlasé se pak dělí dál na dřevěné a žesťové. A právě tady začíná ta past, o které jsem mluvil.

Anna: Takže si to celé projdeme krok za krokem. Začneme těmi jednohlasými dřevěnými.

Vojtěch: Přesně tak. U dřevěných nástrojů se tón tvoří usměrněným proudem dechu v těle nástroje. Výšku tónu měníme zakrýváním dírek nebo klapek.

Anna: A platí tady ta jednoduchá fyzika – čím kratší nástroj, tím vyšší tón?

Vojtěch: Přesně tak. Kratší sloupec vzduchu kmitá rychleji, tón je vyšší. A teď k tomu materiálu. Proč se tedy příčná flétna, která je dneska skoro vždycky kovová, řadí mezi dřevěné nástroje?

Anna: No, to je ta otázka za milion. Předpokládám, že to má historický důvod?

Vojtěch: Bingo! Původně se vyráběla ze dřeva. A i když dnes používáme stříbro nebo zlato, kvůli její historii a způsobu tvoření tónu zůstává ve skupině dřevěných. Je to taková tradice.

Anna: A co saxofon? Ten taky nevypadá moc dřevěně.

Vojtěch: Ten je tam zase kvůli své podobnosti s klarinetem, hlavně co se týče plátku, který rozechvívá vzduch. Takže klíčový poznatek je: nejde vždy o materiál, ale o historii a techniku hry!

Anna: Aha! Takže to je ten slibovaný „aha“ moment. Dělení není podle materiálu, ale podle původu a mechanismu. To je skvělá pomůcka.

Vojtěch: Přesně. A ten mechanismus nás vede k dalšímu dělení dřevěných nástrojů. Máme nástroje hranové, jednoplátkové a dvouplátkové.

Anna: Zní to složitě. Můžeš to přiblížit?

Vojtěch: Jasně. Představ si, že foukáš přes hranu lahve, aby pískala. To je princip hranových nástrojů – dech naráží o ostrou hranu. Patří sem třeba zobcová a příčná flétna.

Anna: Dobře, to chápu. A ty plátkové?

Vojtěch: Tam vzduch rozechvívá tenký třtinový plátek. U jednoplátkových, jako je klarinet a saxofon, je jen jeden plátek připevněný k hubičce.

Anna: A dvouplátkové... hádám, že mají plátky dva?

Vojtěch: Přesně tak, Anno. Dva plátky jsou svázané k sobě a vibrují o sebe. To dává nástrojům jako hoboj nebo fagot jejich typický, trochu nosový a pronikavý zvuk.

Anna: Pojďme si tedy představit ty nejznámější. Začněme u fléten. Máme zobcovou a příčnou.

Vojtěch: Zobcová flétna je jeden z nejstarších nástrojů vůbec. Dnes ji známe hlavně ze škol, ale v baroku byla hvězdou orchestru. Existuje jich celá rodina, od maličké sopraninové po obrovskou basovou.

Anna: A příčná flétna ji pak nahradila. Je technicky zdatnější, že?

Vojtěch: Rozhodně. A její menší, ale o to pronikavější sestřička je pikola. To je nejmenší nástroj v symfonickém orchestru a její zvuk se nese úplně nade vším.

Anna: Pak tu máme jednoplátkový klarinet. Ten je známý svým velkým tónovým rozsahem.

Vojtěch: Ano, a je to taky takzvaný transponující nástroj. To znamená, že když hráč zahraje notu C, ve skutečnosti zní jiný tón, třeba B. To je pro skladatele trochu hlavolam.

Anna: A co hoboj, ten dvouplátkový? Slyšela jsem, že se podle něj ladí celý orchestr.

Vojtěch: To je pravda! Jeho tón je tak stabilní a pronikavý, že ostatní nástroje se ladí podle jeho komorního A. Je to takový orchestrální maják.

Anna: A poslední z téhle party je fagot. Ten vypadá dost... komplikovaně.

Vojtěch: To ano, je to dlouhá trubice poskládaná napůl. Je to basový nástroj a jeho ještě větší bratr, kontrafagot, je nejhlubší dřevěný dechový nástroj vůbec. Zní jako přátelský medvěd.

Anna: A teď kontrolní otázka, Vojtěchu. V našich materiálech je zmíněna krachující česká firma na výrobu dechových nástrojů. Víš která?

Vojtěch: To je smutná, ale důležitá zmínka. Byla to světoznámá firma Amati-Denak se sídlem v Kraslicích. Velká škoda pro českou tradici.

Anna: Dobře, dřevěné nástroje máme za sebou. Pojďme na ty lesklejší a hlasitější. Žesťové nástroje.

Vojtěch: Název pochází z ruského slova „žesť“, což znamená plech. A přesně o to jde – jsou to plechové nástroje. Tón se tu ale netvoří plátkem ani hranou.

Anna: Ale jak tedy? Vždyť je to jen stočená trubka s nátrubkem.

Vojtěch: Hráč musí udělat něco, čemu se říká „buzzing“. Sevře rty a fouknutím je rozvibruje do nátrubku. Je to vlastně takové bzučení, které pak nástroj zesílí do mohutného tónu.

Anna: To zní jako docela věda. Které nástroje sem patří?

Vojtěch: Hlavními představiteli jsou trubka, lesní roh, tuba a pozoun, neboli trombon. Všechny kromě pozounu mění výšku tónu pomocí ventilů, tedy pístů. Pozoun na to má ten známý pohyblivý snižec.

Anna: Žestě v hudbě často znamenají něco slavnostního, že? Fanfáry a tak.

Vojtěch: Přesně. Jejich zvuk je velkolepý a majestátní. Proto je slyšíme třeba ve znělkách nebo při slavnostních příležitostech. Třeba fanfáry z opery Libuše.

Anna: Tím jsme probrali jednohlasé nástroje. Ale co ty vícehlasé? Ty, které umí hrát akordy.

Vojtěch: Tady je zásadní rozdíl v tom, odkud se bere vzduch. Už to nejsou plíce hráče. Vzduch do nástroje vhání měchy.

Anna: A dělíme je jednoduše na ty s klaviaturou a bez ní?

Vojtěch: Přesně tak. Je to mnohem přímočařejší než u dřevěných. Do skupiny s klaviaturou patří varhany, harmonium a akordeon.

Anna: Začněme varhanami. To je skutečný gigant mezi nástroji.

Vojtěch: Bezpochyby. Ne nadarmo se jim říká „královský nástroj“. Jsou největší, nejstarší a mají obrovský tónový rozsah a barevné možnosti díky takzvaným rejstříkům.

Anna: A co je to ten rejstřík?

Vojtěch: To je v podstatě řada píšťal se stejným zvukem. Varhaník si může zapínat a kombinovat různé rejstříky a tím měnit barvu zvuku – od jemného flétnového až po burácející trubkový.

Anna: A hraje se na ně rukama i nohama, že?

Vojtěch: Ano, varhaník má k dispozici několik klaviatur pro ruce, kterým se říká manuály, a jednu pro nohy, takzvané pedály. Je to neuvěřitelná koordinace. Každý zná Bachovu Toccatu a fugu d moll – to je vrcholné varhanní umění.

Anna: A co ti menší příbuzní? Harmonium a akordeon?

Vojtěch: Harmonium je v podstatě taková zmenšenina varhan do obýváku nebo malé kaple. Místo píšťal má kovové jazýčky. A akordeon, pozor, neplést s harmonikou, je nástroj s měchem, který hráč roztahuje. Má klávesy pro pravou ruku a knoflíky pro basy a akordy pro levou.

Anna: Zmínil jsi, že akordeonista nepoužívá jeden prst. Který?

Vojtěch: Dobrá otázka! Je to palec pravé ruky. Kvůli úhlu držení klaviatury se prostě nepoužívá. Malá perlička pro zvídavé.

Anna: Zbývá nám poslední skupinka. Vícehlasé nástroje bez klaviatury.

Vojtěch: Ty už nejsou součástí klasických orchestrů, známe je spíš z lidové nebo populární hudby. Patří sem hlavně dudy a foukací harmonika.

Anna: Dudy, to je česká klasika! Zvlášť na Chodsku.

Vojtěch: Přesně tak. Hráč fouká do měchu, který pak vhání vzduch do několika píšťal najednou. Jedna hraje melodii a ostatní drží stálý, basový tón – takzvanou dudáckou kvintu.

Anna: A co skotské dudy? Ty jsou asi známější ve světě.

Vojtěch: Jsou hlasitější a pronikavější. A zajímavost – skotský dudák nemůže při hře zpívat, protože neustále fouká do měchu. Musel by si vybrat.

Anna: To dává smysl. Foukací harmonika je pak už mnohem menší a skladnější.

Vojtěch: Ano, to je kapesní nástroj, oblíbený v blues, country a folku. Dech hráče rozechvívá malé kovové jazýčky uvnitř.

Anna: Tak, to byl pořádný výlet světem dechových nástrojů. Pojďme si to na závěr shrnout. Co je ten nejdůležitější poznatek, který si mají studenti odnést?

Vojtěch: Že dělení nástrojů není vždycky doslovné. Hlavně u dřevěných nástrojů si pamatujte, že zařazení závisí na historii a způsobu tvoření tónu, ne nutně na materiálu. To je ten klíč, jak se nenechat nachytat.

Anna: Skvělé. Díky tomu už nikdo z našich posluchačů nespadne do těch 80 %. Děkuji ti, Vojtěchu, za vyčerpávající přehled.

Vojtěch: Rád jsem pomohl. Je to fascinující svět.

Anna: A co nás čeká v dalším tématu? Přesuneme se od dechů k něčemu úplně jinému.

Vojtěch: Přesně tak. Od dechu se přesuneme k... no, vlastně k dalšímu dechu! Ale tentokrát k hudebním nástrojům. Čeká nás poslední rychlá rekapitulace.

Anna: Poslední kolo! Tak schválně, který dechový nástroj hraje nejvyšší tóny a který naopak nejhlubší?

Vojtěch: Nejvýš se dostane zobcová sopraninová flétna nebo pikola. A úplně do sklepa nás vezme kontrafagot. Jen pro zajímavost, největším výrobcem u nás byla Amati Denak v Kraslicích.

Anna: Kraslice, město hudby! To dává smysl.

Vojtěch: Přesně. A teď, víš, který nástroj udává tón pro ladění celého orchestru?

Anna: To bude asi něco s hodně stabilním tónem... Hoboj?

Vojtěch: Trefa! Hoboj udává komorní "a". A když už jsme u toho, slavné téma z Novosvětské symfonie hraje anglický roh.

Anna: Nádhera. A co třeba takové dudy? Ty se mi vždycky líbily.

Vojtěch: Dudy jsou skvělé, hlavně na Domažlicku. Ale pozor, skotský dudák si při hraní nezazpívá. Plícemi totiž fouká do měchu, takže mu nezbývá dech.

Anna: To je detail, který by mě nenapadl! Takže, abychom to shrnuli, probrali jsme vše od starověku až po moderní hudbu. Děkuji ti, Vojtěchu.

Vojtěch: Já děkuji za pozvání. A posluchačům přeji hodně úspěchů.

Anna: Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!