Podcast na Česká reformace a husitské hnutí

Kapitoly

Krize v církvi

Jan Hus a jeho boj

Počátek revoluce

Husitské války a program

Křížové výpravy a vnitřní spory

Konec válek a husitský král

Nástup Jagellonců a konec středověku

Strohá víra

Od chudiny k vzdělancům

Přepis

Petr: Takže lidem prostě došlo, že se církev úplně odklonila od svých původních ideálů a řekli si dost?

Lucie: Přesně tak! A to je ten motor celé české reformace! Ta obrovská touha po nápravě, která nešla shora, od papeže, ale zdola, od obyčejných lidí. Posloucháte Studyfi Podcast.

Petr: A jak se to snažili řešit? To přece nejde jen tak říct, „tak a teď to změníme“.

Lucie: No, byly dva hlavní proudy. Ten shora, takzvaný konciliarismus, kde se nejvyšší hodnostáři snažili na koncilech, třeba v Kostnici nebo Basileji, omezit moc papeže. Ale tenhle pokus moc nevyšel.

Petr: Takže zbývala ta cesta zdola… A tam přichází na scénu Jan Hus, že?

Lucie: Přesně. Jan Hus, kazatel a rektor Karlovy Univerzity. Hodně myšlenek převzal od anglického reformátora Johna Wycliffa, jehož spisy mu dovezl přítel Jeroným Pražský.

Petr: A v čem byl Hus tak… revoluční? Proč ho lidé tak poslouchali?

Lucie: Protože v Betlémské kapli kázal česky. Lidé mu rozuměli! Kritizoval bohatství církve, prodej odpustků... a to se samozřejmě církevním špičkám vůbec nelíbilo.

Petr: Chápu. Získal si ale i podporu krále Václava IV., že? Třeba s tím Kutnohorským dekretem.

Lucie: Ano, v roce 1409. Dekret změnil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů. Ale když Hus začal veřejně kritizovat odpustky, o podporu krále přišel.

Petr: A pak přišel ten osudný koncil v Kostnici. Zikmund Lucemburský mu slíbil bezpečí, dal mu glejt...

Lucie: Přesto byl Hus zatčen, odsouzen jako kacíř a 6. července 1415 upálen. Odmítl odvolat své učení. To byla ta rozbuška pro všechno, co následovalo.

Petr: Takže jeho smrt v podstatě odstartovala revoluci. Co se dělo v Čechách?

Lucie: Obrovské nepokoje. Společnost se rozdělila na katolíky a kališníky, tedy husity, jejichž symbolem se stal kalich – přijímání pod obojí způsobou.

Petr: A do toho ten slavný český zvyk... První pražská defenestrace!

Lucie: Přesně tak! V červenci 1419 dav vedený radikálním kazatelem Janem Želivským vyhodil katolické konšely z oken Novoměstské radnice. A to byl oficiální začátek husitské revoluce.

Petr: A král Václav IV. to prý nevydržel a ranila ho mrtvice, že? Takže země byla najednou bez krále.

Lucie: Ano, a na trůn měl nastoupit Zikmund, ten, který Husa poslal na smrt. Toho ale husité odmítli. Nastalo bezvládí, takzvané interregnum.

Petr: A Zikmund si to nenechal líbit a poslal na Čechy křížovou výpravu.

Lucie: Hned v roce 1420. Ale husité, i když rozdělení na různé proudy, se dokázali spojit. Pražané, radikální Táborité v čele s Janem Žižkou, nebo Orebité.

Petr: A vyhráli! Bitva na Vítkově je legendární.

Lucie: Přesně. A na sněmu v Čáslavi v roce 1421 potvrdili, že Zikmundovu korunovaci neuznávají a zformulovali svůj program. Takzvané Čtyři artikuly pražské.

Petr: A co v nich bylo nejdůležitější?

Lucie: Svobodné kázání slova božího, přijímání pod obojí, zákaz světského panování církve – tedy aby církev nevlastnila obrovský majetek – a trestání smrtelných hříchů pro všechny stejně. To byl vlastně první politický a náboženský program, na kterém se shodli.

Petr: Páni. Takže to nebyl jen chaos a válčení, měli jasný cíl. To je skvělý základ pro pochopení celého toho období.

Lucie: Přesně tak. A ten cíl jim dodal neuvěřitelnou sílu. Vždyť proti nim stálo pět křížových výprav! A oni je jednu po druhé poráželi – u Sudoměře, na Vítkově, u Německého Brodu...

Petr: Pět výprav? To je šílené. Byla některá z nich něčím... speciální?

Lucie: Rozhodně ta poslední, pátá, u Domažlic roku 1431. Křižácké vojsko prý dostalo takový strach, když uslyšelo husitský chorál „Ktož jsú boží bojovníci“, že se dalo na útěk ještě před samotnou bitvou.

Petr: Takže oni je v podstatě uzpívali k smrti? To je neuvěřitelné.

Lucie: Dá se to tak říct. Ale nebylo to jen o bojích s cizinci. Velké spory byly i mezi husity samotnými. Radikální kněz Jan Želivský byl dokonce popraven a pražané se střetli s tábority a sirotky v bitvě u Malešova.

Petr: Takže se prali mezi sebou, i když jim za hranicemi stála obrovská armáda? To zní dost riskantně.

Lucie: Bylo to riskantní. A právě ta nejednotnost vedla k jednání na Basilejském koncilu. Umírnění husité, hlavně šlechta a Pražané, se chtěli dohodnout. Radikálové, které po Žižkově smrti vedl Prokop Holý, nechtěli ustoupit ani o píď.

Petr: A to předpokládám vedlo k dalšímu konfliktu.

Lucie: K tomu nejznámějšímu. K bitvě u Lipan roku 1434, kde se umírnění spojili s katolíky a porazili radikální polní vojska. Tím v podstatě skončily husitské války.

Petr: A výsledkem byla nějaká dohoda?

Lucie: Ano, takzvaná Basilejská kompaktáta. Církev konečně povolila Čechům přijímání pod obojí a Zikmund byl přijat za krále. Tím ovšem rod Lucemburků po meči vymřel. A po krátké vládě Habsburků nastoupil na trůn Jiří z Poděbrad.

Petr: Ten je známý jako „husitský král“, že?

Lucie: Přesně. Byl to kališník, ale snažil se o toleranci mezi oběma vírami. Dokonce navrhoval vytvoření jakési středověké mírové organizace evropských států. Taková předchůdkyně OSN!

Petr: Páni, to byl vizionář. Uspělo to?

Lucie: Bohužel ne. Místo toho proti němu vytáhl uherský král Matyáš Korvín. Po smrti Jiřího se pak na trůn dostali Jagellonci. Konkrétně Vladislav II., přezdívaný král „Bene“, protože prý na všechno říkal ano.

Petr: To asi moc silný vládce nebyl, co?

Lucie: To nebyl. Jeho vláda vedla k obrovskému posílení moci šlechty. Vzniklo takzvané Vladislavské zřízení zemské, které omezilo moc krále i měst. Šlechta začala masivně podnikat, stavět rybníky a pivovary a hlavně zvyšovat robotu.

Petr: A co jeho nástupce?

Lucie: Jeho syn Ludvík Jagellonský trávil většinu času v Uhrách. Jeho osud se naplnil v bitvě u Moháče roku 1526, kde padl v boji proti Turkům. A protože zemřel bez dědice…

Petr: ...tak byl český trůn zase volný. Což je ideální pozvánka pro další velkou dynastii, hádám.

Lucie: Přesně tak. A zatímco se střídaly dynastie na trůně, v Evropě se šířila i nová náboženská vlna – kalvinismus, u nás často spojený s puritány. A ti byli známí svou přísností.

Petr: Přísností? V jakém smyslu?

Lucie: No, odmítali například části Bible jako Starý zákon a taky křest dětí. A teď se podrž — zakázali tanec, divadelní hry, poutě... v podstatě veškerou veřejnou zábavu.

Petr: Páni, to zní... dost nudně. Takže žádné velké oslavy.

Lucie: Přesně tak. Ale jedna věc povolená byla. Společný zpěv. Proto tehdy vznikalo tolik kancionálů, tedy zpěvníků s duchovními písněmi.

Petr: A kdo vlastně byli stoupenci tohoto přísného směru?

Lucie: Tady je to zajímavé. Zpočátku to byla hlavně chudina a prostí lidé. Postupně se ale přidávali i vzdělanci a bohatí měšťané, kterým imponovala ta etika práce a skromnosti.

Petr: Super! Takže jsme dnes probrali Jagellonce a nakoukli i do náboženských změn té doby. Díky moc, Lucie, za skvělý přehled.

Lucie: Rádo se stalo, Petře. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se zase příště u Studyfi podcastu. Na slyšenou!

Petr: Na slyšenou!