Podcast na Autonomní nervový systém: Anatomie a funkce

Kapitoly

Úvod do autopilota

Velitelství a jeho zvědové

Akční tým a štafetový běh

Plyn a brzda našeho těla

Sympatikus vs. Parasympatikus: Velké srovnání

V těle při akci

Anatomie sympatického kmene

Krční ganglia a jejich větve

Střední a hvězdicovité ganglion

Hrudní sympatikus a splanchnické nervy

Břišní a pánevní sympatikus

Plexus Aorticus a Solar Plexus

Protihráč sympatiku

Ganglion Ciliare: Ostříží zrak

Ganglion Pterygopalatinum: Krokodýlí slzy

Závěr

Přepis

Tereza: …počkej, takže celý tenhle systém vlastně řídí všechno v mém těle, aniž bych si to vůbec uvědomovala? To je naprosto neuvěřitelné.

Jakub: Přesně tak. Je to jako dokonalý autopilot, který se stará o provoz, zatímco ty se soustředíš na vnější svět. Non-stop, 24/7.

Tereza: Dobře, tohle musíme probrat od začátku. Myslím, že to bude zajímat úplně každého. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Jakubem podíváme na zoubek autonomnímu nervovému systému.

Jakub: Ahoj Terezo, ahoj všichni. Je to fascinující téma. Většina lidí zná ten „běžný“ nervový systém, který nám umožňuje hýbat rukama, nohama, prostě dělat, co chceme.

Tereza: Tomu se říká somatický, že ano? Ten, který je pod naší vědomou kontrolou.

Jakub: Přesně. Když se rozhodneš zvednout ruku, uděláš to. Ale autonomní nervový systém, nebo taky vegetativní, dělá pravý opak. Řídí věci, nad kterými nemáš přímou volní kontrolu.

Tereza: Třeba jako tlukot srdce, trávení, dýchání…

Jakub: Přesně tyhle věci. Je to systém, který zajišťuje, že tvé vnitřní prostředí, takzvaná homeostáza, zůstává stabilní. A charakteristickým prvkem pro něj jsou vegetativní ganglia.

Tereza: Ganglia… to zní trochu jako něco z gangsterky.

Jakub: Možná trochu. Ale v našem případě jsou to jenom takové shluky těl nervových buněk, které leží mimo centrální nervovou soustavu. Jsou to klíčové přestupní stanice pro signály autonomního systému.

Tereza: Tak fajn, kde tenhle systém začíná? Má nějaké své hlavní velitelství?

Jakub: Rozhodně. Hlavním šéfem je část mozku zvaná hypothalamus. Ten reguluje ty nejsložitější funkce – třeba tělesnou teplotu, metabolismus, ale zprostředkovává i vliv emocí na tělo.

Tereza: Takže když jsem nervózní před zkouškou a buší mi srdce, je to práce hypothalamu?

Jakub: Přesně tak. Hypothalamus vyšle signály dolů přes mozkový kmen a retikulární formaci až k výkonným neuronům. Ale aby mohl dobře rozhodovat, potřebuje informace. A ty mu dodává viscerosenzitivní část.

Tereza: Viscero-senzitivní… to zní složitě. Znamená to „cítění vnitřností“?

Jakub: V podstatě ano. Je to aferentní část, což znamená, že vede vzruchy DO centrálního nervového systému. Jsou to vlastně takoví zvědové nebo senzory rozmístěné po celém těle.

Tereza: A co všechno tyhle senzory sledují?

Jakub: Úplně všechno. Máme tu mechanoreceptory, které hlídají třeba naplnění orgánů nebo krevní tlak. Pak termoreceptory pro teplotu. A hlavně chemické receptory, které monitorují složení krve – obsah kyslíku, oxidu uhličitého, pH, hladinu glukózy…

Tereza: Páni. Takže mozek neustále dostává živý přenos o stavu celého mého těla. Co se stane, když tyhle informace dorazí do centra?

Jakub: Buď se to vyřeší na nižší úrovni jako vegetativní reflex – třeba reflexní močení. Nebo se to může přepojit i na somatický systém. Třeba když tě něco dráždí v dýchacích cestách, začneš kašlat. To je spolupráce obou systémů.

Tereza: A můžeme tu bolest z vnitřních orgánů nějak vědomě cítit?

Jakub: Někdy ano. Pokud ten signál doputuje až do mozkové kůry, můžeš si uvědomit třeba bolest v žaludku. S tím souvisí i takzvané Headovy zóny. To je ten jev, kdy se bolest z vnitřního orgánu promítá na povrch těla. Třeba bolest u srdce může vystřelovat do levé ruky.

Tereza: Dobře, takže máme velitelství a máme zvědy. Chybí nám ale akční tým, který ty rozkazy provede.

Jakub: Přesně. A to je visceromotorická část. Je eferentní, takže vede signály Z centrálního nervového systému k cílovým orgánům, tedy k efektorům.

Tereza: A tady přichází na řadu ten váš oblíbený dvouneuronový řetězec, že?

Jakub: Můj oblíbený! Ano. Na rozdíl od somatického systému, kde jeden neuron vede od míchy až ke svalu, tady je to vždycky štafeta dvou neuronů.

Tereza: Připomeň nám, jak to funguje.

Jakub: Máme první, takzvaný pregangliový neuron. Jeho tělo sedí v mozkovém kmeni nebo v míše. Odtud vyšle svůj axon, který je myelinizovaný, takže je rychlý.

Tereza: A ten předává štafetový kolík…

Jakub: …v tom našem už zmíněném gangliu! Tam se napojí na druhý, postgangliový neuron. Jeho axon už myelinovou pochvu nemá, takže je pomalejší, a ten už míří přímo k cíli.

Tereza: A co jsou ty cíle? Kam ten druhý běžec dobíhá?

Jakub: Jsou to tři hlavní cíle. Za prvé hladká svalovina – ve stěnách vnitřních orgánů, cév, v kůži. Za druhé, svalovina srdeční. A za třetí, žlázy. Prostě všechno, co si vědomě neovládáme.

Tereza: Skvěle. A teď to nejznámější dělení. Všichni jsme slyšeli o sympatiku a parasympatiku. Můžeš nám to jednoduše vysvětlit?

Jakub: Jasně. Představ si to jako plynový pedál a brzdu v autě. Sympatikus je plyn. Aktivuje se, když je tělo v zátěži, ve stresu, v nebezpečí. Připravuje tě na akci – slavná reakce „bojuj nebo uteč“.

Tereza: Takže to je ten systém, který jede na plné obrátky před maturitou.

Jakub: Přesně. A parasympatikus je brzda a servisní režim. Aktivuje se v klidu, podporuje trávení, regeneraci a střádání sil. Říká se mu systém „odpočívej a trav“.

Tereza: Plyn a brzda. To je hezké zjednodušení. Ale slyšela jsem, že je tam ještě třetí hráč.

Jakub: Správně. V poslední době se hodně mluví o takzvaném enterickém systému. Je to nervová síť přímo ve stěně trávicí trubice. Někdy se mu přezdívá „druhý mozek“, protože má obrovskou míru autonomie.

Tereza: Takže si řídí trávení v podstatě sám?

Jakub: Do velké míry ano. Má vlastní kompletní reflexní oblouky. Ale samozřejmě, sympatikus a parasympatikus ho můžou modulovat – zrychlovat nebo zpomalovat. Ale základní rytmus si často udává sám.

Tereza: Pojďme se teď podrobněji podívat na ty rozdíly mezi sympatikem a parasympatikem. Ten protichůdný účinek už jsme zmínili.

Jakub: Ano, to je základ. Co jeden zrychluje, druhý zpomaluje. Ale rozdílů je mnohem víc. Třeba rozsah inervace. Sympatikus je mnohem rozsáhlejší, jeho vlákna vedou i do končetin, ke kůži, k cévám po celém těle.

Tereza: A parasympatikus?

Jakub: Ten je skromnější. Je omezený v podstatě jen na hlavu a trup. Další obrovský rozdíl je v chemii, kterou používají.

Tereza: Myslíš neurotransmitery?

Jakub: Přesně. Postgangliové neurony sympatiku uvolňují na konci noradrenalin. Proto se jim říká adrenergní. Kdežto postgangliové neurony parasympatiku uvolňují acetylcholin, takže jsou cholinergní.

Tereza: Takže různé systémy mluví „jiným chemickým jazykem“.

Jakub: Přesně tak. A to je skvělé pro farmakologii, protože můžeme léky cílit jen na jeden z nich. Ale pozor, je tu jedna slavná výjimka – potní žlázy. Jsou sice inervované sympatikem, ale ten na ně mluví jazykem parasympatiku, tedy acetylcholinem.

Tereza: To je typická záludná otázka k testu, že?

Jakub: Přesně ta. Další rozdíl je v uložení těch pregangliových neuronů. Neurony sympatiku sídlí v hrudní a bederní míše. Proto se mu říká thorakolumbální systém.

Tereza: A parasympatikus?

Jakub: Ten má své neurony na dvou odlišných místech – jednak v mozkovém kmeni, odkud jdou s hlavovými nervy, a jednak úplně dole v křížové míše. Proto je to systém kraniosakrální.

Tereza: Hlava a kříž. Rozumím. A co umístění těch ganglií, těch přestupních stanic?

Jakub: I to je úplně jiné. Sympatická ganglia leží hezky v řadě podél páteře, blízko míchy. To znamená, že ten první, pregangliový neuron má krátký axon, a ten druhý, postgangliový, má naopak dlouhou cestu až k orgánu.

Tereza: A u parasympatiku je to naopak?

Jakub: Přesně. Parasympatická ganglia leží až daleko od centra, často přímo ve stěně cílového orgánu. Takže pregangliový axon je velmi dlouhý a ten postgangliový už má jenom kratičký kousek do cíle.

Tereza: Pojďme si to ukázat na konkrétních příkladech. Běžím na vlak, co se děje?

Jakub: Dobře! Tvůj sympatikus šlape na plný plyn. Srdce? Zrychluje akci. Tepny? Stahují se, aby zvýšily krevní tlak a dostaly krev ke svalům. Věnčité tepny, které vyživují samotné srdce, se naopak rozšiřují, protože srdce teď potřebuje víc paliva.

Tereza: Co plíce a trávení?

Jakub: Bronchy se rozšiřují – bronchodilatace – abys mohla nabrat co nejvíc vzduchu. Naopak trávení se úplně utlumí. Peristaltika se zpomalí, žlázy přestanou tolik sekretovat. Tělo prostě řekne: „Na oběd teď není čas, teď se utíká!“

Tereza: To dává smysl. A co třeba oči?

Jakub: Zornice se ti rozšíří, tomu říkáme mydriáza. To proto, abys měla širší zorné pole a lépe viděla případné nebezpečí nebo cestu.

Tereza: Fajn, vlak jsem stihla, sedím a vydýchávám. Co teď?

Jakub: Teď přebírá otěže parasympatikus. Srdce se zpomaluje, krevní tlak klesá. Bronchy se opět zužují do normálu. A hlavně se naplno rozjíždí trávení – peristaltika i sekrece žláz se povzbudí. Zornice se naopak zúží, to je mióza.

Tereza: A co další orgány, třeba močový měchýř?

Jakub: Sympatikus stahuje svěrače, abys v zápalu boje nebo útěku neměla nehodu. Parasympatikus naopak stahuje svalovinu stěny měchýře a podporuje močení. Dokonce i v sexuálních funkcích mají oba svou roli – parasympatikus je zodpovědný za erekci, sympatikus za emisi spermií.

Tereza: To je skvělý přehled. Pojďme se ještě podívat na anatomii sympatiku. Zmínil jsi, že jeho ganglia leží podél páteře.

Jakub: Ano, tvoří takový útvar, kterému se říká sympatický kmen, truncus sympathicus. Jsou to dva řetězce ganglií, jeden po každé straně páteře.

Tereza: Kde přesně začínají ty první, pregangliové neurony?

Jakub: Jejich těla leží v bočních rozích míchy, konkrétně v útvaru zvaném nucleus intermediolateralis. A to v segmentech od posledního krčního, C8, až po třetí bederní, L3.

Tereza: A jak se odtud dostanou do toho sympatického kmene?

Jakub: Jejich axony vystoupí z míchy předními kořeny, připojí se k míšnímu nervu, ale hned ho zase opouštějí přes takovou speciální spojku, ramus communicans albus, a vstoupí do nejbližšího paravertebrálního ganglia.

Tereza: Kolik těch ganglií vlastně je?

Jakub: Je jich zhruba 22 až 23 párů. Původně jich bylo víc, pro každý míšní nerv jedno, ale během vývoje některá splynula. Dělíme je podle polohy.

Tereza: Takže máme krční, hrudní…

Jakub: Přesně. Tři páry krčních ganglií, deset až jedenáct hrudních, čtyři až pět bederních a čtyři křížové. A úplně na konci, před kostrčí, se oba kmeny spojí v jednom nepárovém gangliu.

Tereza: A to se jmenuje jak?

Jakub: Ganglion impar. „Impar“ znamená nepárový. Je to taková třešnička na dortu celé té struktury.

Tereza: To bylo naprosto vyčerpávající. Sympatikus, ten akční systém, máme tedy zmapovaný do detailu. Teď jsem ale opravdu zvědavá, jak je to s tím klidovým parasympatikem.

Jakub: O tom si určitě můžeme povědět víc. Jeho cesty jsou trochu jiné, ale neméně zajímavé. Ale to si necháme zase na příště.

Tereza: Tak jo. Minule jsme skončili u té pomyslné třešničky na dortu, u ganglion impar. Ale tím jsme ten sympatický kmen jen tak naťukli. Mám pocit, že je čas se do něj pořádně ponořit. Kde začneme?

Jakub: Nejlepší bude začít systematicky, hezky odshora dolů. Takže od krku, přes hrudník až do pánve. Každá část má svá specifika a je to vlastně docela logické.

Tereza: Super. Takže... krční sympatikus. Co si pod tím mám představit?

Jakub: Představ si tři hlavní velící centra, tři ganglia, uložená podél krční páteře. Jmenují se ganglion cervicale superius, medium a stellatum. Každé z nich má na starost jinou část hlavy a krku a taky něco navíc.

Tereza: Tři velící centra. To zní důležitě. Vezměme to horní, to superius.

Jakub: Přesně. To je největší a nejvýš položené, zhruba na úrovni druhého a čtvrtého krčního obratle. A odsud se nervová vlákna rozbíhají jako taková dálniční síť. Hlavní větev, nervus caroticus internus, se omotá kolem vnitřní krkavice a cestuje s ní až do lebky.

Tereza: Takže sympatikus se umí dostat až do mozku nebo... kam přesně?

Jakub: Dostane se hlavně k cévám a orgánům v hlavě. Třeba do očnice. Tam inervuje sval, který nám rozšiřuje zorničku – m. dilatator pupillae. A taky dva další malé svaly, které pomáhají držet oční kouli ve správné poloze a oční víčko hezky zvednuté.

Tereza: Aha! Takže ten "fight or flight" pohled, ty rozšířené zorničky, to má na svědomí tohle horní krční ganglion?

Jakub: Přesně tak! A nejen to. Další větve jdou podél vnější krkavice a starají se o prokrvení, slinné žlázy a dokonce i ty svalíky na kůži, co nám dělají husí kůži.

Tereza: A co se stane, když se tahle dálnice poškodí? Třeba při nějakém úrazu krku?

Jakub: To je skvělá otázka, protože to má úplně typické příznaky. Říká se tomu Hornerův syndrom. Projeví se to na jedné straně obličeje a má to tři hlavní znaky, takzvanou Hornerovu triádu.

Tereza: Triádu? Povídej.

Jakub: Zaprvé, zúžená zornička. Protože nefunguje ten sval na její rozšíření. Zadruhé, lehce pokleslé oční víčko, protože ochabne ten malý sval v něm. A zatřetí, oční koule je jakoby vpadlejší. Všechno je to důsledek výpadku toho akčního sympatického tónu.

Tereza: Páni, to je fascinující, jak se porucha jedné malé struktury může takhle viditelně projevit. A co ty zbylé dvě ganglia? To střední a... stellatum?

Jakub: Ano, ganglion cervicale medium je menší, zhruba na úrovni šestého krčního obratle. Jeho hlavní úkol je posílat vlákna k srdci – takzvaný nervus cardiacus cervicalis medius. A taky zásobuje štítnou žlázu.

Tereza: Takže pomáhá regulovat srdeční tep?

Jakub: Přesně. Zrychluje ho, když je potřeba. A pak je tu to poslední, ganglion stellatum. Stellatum znamená hvězdicovité, protože z něj vybíhají nervy do všech stran jako cípy hvězdy. Je to takový velký dopravní uzel.

Tereza: Líbí se mi ta přirovnání k dopravě. Takže co všechno tenhle uzel spojuje?

Jakub: Vzniklo spojením několika dolních krčních a prvního hrudního ganglia. Leží hned nahoře v hrudníku. A odsud jdou nervy zase k srdci, ale hlavně taky podél tepen na celou horní končetinu. Zajišťují prokrvení, pocení... prostě všechno, co ruka potřebuje při akci.

Tereza: Takže sympatikus se na ruku dostává dvěma způsoby? Jak jsi říkal minule, přes míšní nervy a teď i podél cév?

Jakub: Přesně tak! Skvěle pamatuješ. Jedna cesta je přes šedé spojky, rami communicantes grisei, do nervového pletence pro paži. A druhá cesta je právě z ganglion stellatum, kde se vlákna omotají kolem podklíčkové tepny a cestují s ní dál.

Tereza: Dobře, krk a hlavu máme za sebou. Posuňme se o patro níž. Hrudník. Co se děje tam?

Jakub: Hrudní sympatikus má asi 10 až 11 párů ganglií. Zase z nich jdou větve k srdci, plicím, jícnu a taky k hrudní aortě. A samozřejmě posílají šedé spojky do mezižeberních nervů, aby ovládaly cévy a potní žlázy na hrudní stěně.

Tereza: To zní celkem podobně jako v krku. Je tu něco... extra?

Jakub: Je. A je to naprosto klíčové pro celé břicho. Jsou to nervy zvané nervi splanchnici.

Tereza: Splanchnici. To zní složitě.

Jakub: Je to jen název. Představ si je jako dálkové expresní vlaky. Zatímco většina vláken se přepojí v těch paravertebrálních gangliích hned u páteře, tahle vlákna ne. Jenom jimi projedou bez zastavení.

Tereza: Proč to dělají? Kam tak spěchají?

Jakub: Spěchají do břišní dutiny. Jejich cílovou stanicí jsou až takzvaná prevertebrální ganglia, která leží před páteří, přímo u velkých cév v břiše. Tam se teprve přepojí a pokračují k břišním orgánům – žaludku, játrům, střevům.

Tereza: Aha! Takže to jsou speciální dálkové linky pro břicho. Kolik jich je?

Jakub: Jsou tři. Nervus splanchnicus major, tedy velký. Pak minor, menší. A někdy i imus, nejmenší, ten ale není vždycky. Ten velký, major, je jeden z nejsilnějších vegetativních nervů v těle vůbec. Vzniká spojením vláken ze šestého až devátého hrudního ganglia.

Tereza: Dobře, takže tyhle expresní vlaky, splanchnické nervy, projedou hrudníkem a dorazí do břicha. Co je tam čeká? Kde jsou ty jejich cílové stanice?

Jakub: Čekají je tam ty zmíněné prevertebrální ganglia. To jsou takové velké nervové uzly omotané kolem břišní aorty a jejích hlavních větví. Například ganglion coeliacum, mesentericum superius a inferius. Tam se pregangliová vlákna ze splanchnických nervů konečně přepojí na postgangliová.

Tereza: A odtud už je to jen kousek k orgánům?

Jakub: Přesně. Postgangliová vlákna se pak rozběhnou podél tepen, které zásobují jednotlivé orgány. Vytváří kolem nich husté pleteně. Takže máme plexus renalis pro ledvinu, plexus mesentericus pro střeva a tak dál.

Tereza: Ta síť je neuvěřitelná. A co bederní a pánevní část sympatiku? To už jsme skoro na konci.

Jakub: Tam je princip velmi podobný. Máme bederní a křížová paravertebrální ganglia. I z nich odstupují splanchnické nervy, tentokrát lumbální, které se taky připojují k té velké pleteni kolem aorty.

Tereza: Takže další dálkové linky, tentokrát pro spodní část břicha a pánev?

Jakub: Ano. A pak z nich jdou samozřejmě i větve pro dolní končetiny, zase těmi dvěma cestami – přes šedé spojky do míšních nervů a podél cév. No a taky větve pro orgány v malé pánvi, jako je močový měchýř a pohlavní orgány.

Tereza: Zmínil jsi tu velkou pleteň kolem břišní aorty. To asi nebude jen tak ledajaká pleteň, že?

Jakub: To rozhodně ne. Jmenuje se plexus aorticus abdominalis a je to obrovské, smíšené nervové centrum v retroperitoneu. Je to takový mozek břišní dutiny. Sbíhají se v něm vlákna sympatická, parasympatická, senzitivní... prostě všechno.

Tereza: Smíšené? Takže tam není jenom ten náš akční sympatikus?

Jakub: Přesně tak. Přichází do něj i vlákna z bloudivého nervu, z vagu, což je hlavní představitel parasympatiku. Takže se tady ty dva systémy potkávají a spolupracují. A součástí téhle pleteně jsou i ta prevertebrální ganglia, kde se přepojují splanchnické nervy.

Tereza: Čeká nás tu nějaký známý pojem?

Jakub: Určitě! Horní část téhle pleteně, v oblasti, kde z aorty odstupuje velká tepna pro žaludek, játra a slezinu, se označuje jako plexus coeliacus. A starší, ale mnohem známější název je... plexus solaris. Nebo slangově prostě "solar".

Tereza: Solar! Jasně, to zná každý boxer. Úder na solar. Takže když někdo dostane ránu na solar, tak v podstatě dostane ránu do tohohle obrovského nervového centra?

Jakub: Přesně tak! Zasahuješ jedno z největších vegetativních center v těle. Není divu, že to člověka úplně vyřadí z provozu. Způsobí to šok, dočasné ochrnutí bránice a spoustu dalších nepříjemných věcí.

Tereza: Tak to je skvělá demonstrace toho, jak je to všechno důležité. A tímhle solárním plexem se vlastně dostáváme ke konci sympatického kmene, je to tak?

Jakub: Téměř. Už zbývá jen to, jak se ty dva sympatické kmeny, levý a pravý, úplně na konci před kostrčí spojí... v tom jednom nepárovém gangliu.

Tereza: V ganglion impar! V té třešničce na dortu! Tím se kruh krásně uzavřel. Zmapovali jsme to od hlavy až k patě. Tedy... skoro k patě.

Jakub: Přesně tak. Je to neuvěřitelně komplexní a přitom logický systém, který naše tělo připravuje na zátěž. Ale jak už jsme si naznačili u solárního plexu, sám by byl k ničemu. Potřebuje svého protihráče.

Tereza: Klidový parasympatikus. Už se nemůžu dočkat, až prozkoumáme i jeho cesty.

Jakub: Přesně tak. A tím protihráčem je parasympatikus. Systém, který říká: „Klid, nohy na stůl, je čas trávit a odpočívat.“

Tereza: Takže po tom všem stresu a akci sympatiku přichází konečně relax.

Jakub: Je to taková nervová zenová zahrádka. Funguje hlavně v oblasti hlavy a pak v křížové oblasti, takže vynechává ten hrudní a bederní úsek, kde kraloval sympatikus.

Tereza: A jak to funguje v hlavě? Tam máme taky nějaká ganglia?

Jakub: Máme, hned čtyři. A každé z nich je takový malý přestupní uzel. Představ si to jako nádraží, kam vedou tři druhy kolejí.

Tereza: Tři druhy? Čekala bych jenom parasympatické.

Jakub: To je ten vtip. Do každého ganglia přichází kořen parasympatický, sympatický a senzitivní. Ale jen ten parasympatický tam přestupuje, tedy přepojuje se. Ostatní dva jen projedou.

Tereza: Aha! Takže je to spíš takové multifunkční depo.

Jakub: Přesně. A první stanicí je ganglion ciliare. Je schované v očnici, hned za okem.

Tereza: Takže to bude mít něco společného s viděním.

Jakub: Trefa. Parasympatická vlákna sem jdou z jádra, které se jmenuje Edinger-Westphalovo, a cestují s třetím hlavovým nervem.

Tereza: A co dělají, když dorazí na místo?

Jakub: Jejich postgangliová vlákna jdou ke dvěma svalům v oku. První je m. sphincter pupillae. Jak název napovídá, zužuje zorničku.

Tereza: To je mióza, že? Když je hodně světla.

Jakub: Ano. A druhý sval je m. ciliaris, který zaostřuje čočku na blízko. Díky němu si můžeme přečíst zprávu na mobilu.

Tereza: Takže parasympatikus mi vlastně umožňuje prokrastinovat na sociálních sítích. Děkuju!

Jakub: V podstatě ano.

Tereza: Dobře, a co další stanice?

Jakub: Další velké nádraží je ganglion pterygopalatinum. To je schované v takové malé jámě za horní čelistí. Je to trochu složitější jméno, vím.

Tereza: To teda je. A co má na starosti tohle?

Jakub: Vlákna sem jdou ze sedmého hlavového nervu a jejich hlavní úkol je... donutit tě plakat.

Tereza: Počkat, vážně? Inervuje slznou žlázu?

Jakub: Přesně tak! Když se signál dostane do ganglion pterygopalatinum, vyšle pokyn slzné žláze: „Spusťte vodu!“

Tereza: Takže za dojemnými filmy stojí aktivita mého ganglion pterygopalatinum. To je fascinující!

Jakub: Vidíš. Sympatikus a parasympatikus jsou jako dva spoluhráči, ne protihráči. Jeden připraví tělo na akci, druhý zajistí odpočinek a regeneraci. Yin a yang našeho těla.

Tereza: Perfektní shrnutí. Od mozkových jader, přes ganglia až po zúženou zorničku a slzy. Dnes jsme ten autonomní systém opravdu probrali do hloubky. Jakube, moc ti děkuju.

Jakub: Já děkuju za pozvání. Bylo to skvělé.

Tereza: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a brzy na slyšenou!