Podcast na Anatomie a fyziologie lidského těla

Kapitoly

Co se stane s tvým obědem?

Tenké střevo – hlavní hřiště

Froté ručník ve tvém břiše

Velké finále: Štěpení a vstřebávání

Dokončení hlavových nervů

Skrytý mezimozek

Hypotalamus, náš vnitřní termostat

Emoce a paměť v limbickém systému

Jak tělo vyrábí teplo

Jak se tělo ochlazuje

Přepis

Klára: Představ si ten oběd, co jsi měl dneska. Třeba... sendvič se sýrem. Přemýšlel jsi někdy, co přesně se s ním stane, když zmizí z talíře a ty se vrátíš ke scrollování na telefonu?

Filip: Je to vlastně neuvěřitelná cesta plná chemických reakcí a mechanických pohybů, která trvá hodiny. A hlavní akce se odehrává v místě, které je delší než průměrný osobní automobil.

Klára: Přesně na tuhle fascinující cestu se dneska podíváme. Tohle je Studyfi Podcast.

Filip: Tak pojďme na to. Začneme v tom nejdelším a nejdůležitějším úseku – v tenkém střevě.

Klára: Tenké střevo... to zní docela skromně, ale ty jsi mluvil o délce auta. Jak dlouhé tedy je?

Filip: U živého člověka má tři až pět metrů. Dělí se na tři části: dvanáctník, lačník a kyčelník. Každá má svou specifickou roli.

Klára: Začněme dvanáctníkem. Proč se mu tak říká? Je dlouhý dvanáct palců?

Filip: Skvělý odhad a jsi blízko! Název pochází z latiny a odkazuje právě na délku asi dvanácti palců. Je to první a nejkratší úsek, který jako podkova obtáčí hlavu slinivky břišní.

Klára: A co se v něm děje tak důležitého?

Filip: Právě tady, na takzvané Vaterské papile, ústí žlučovod a vývod ze slinivky. Je to taková hlavní křižovatka, kde se k částečně natrávené potravě přidávají klíčové enzymy a žluč.

Klára: Dobře, dvanáctník je křižovatka. A co ty další dva úseky, lačník a kyčelník?

Filip: To jsou ty opravdu dlouhé části, kde probíhá finální štěpení a hlavně vstřebávání živin. A víš, proč se lačníku říká lačník? Protože při pitvách byl často prázdný, jako by byl lačný.

Klára: To je trochu morbidní, ale dává to smysl. Jak ale dokáže taková dlouhá trubice vstřebat tolik živin?

Filip: Tady přichází ten největší trik. Sliznice střeva není hladká. Vytváří příčné řasy a z nich vybíhají miliony prstovitých výběžků, kterým říkáme klky.

Klára: Takže se zvětšuje plocha?

Filip: Přesně! A to není všechno. Každá buňka na povrchu těch klků má ještě vlastní miniaturní výběžky – mikroklky. Představ si to jako froté ručník. Díky těm smyčkám usuší mnohem víc vody než hladká utěrka.

Klára: Geniální. O jak velké ploše se tedy bavíme?

Filip: Celková vnitřní plocha tenkého střeva je asi 40 metrů čtverečních. To je plocha menšího bytu! Všechno sbalené v našem břiše.

Klára: Máme tedy obrovskou plochu připravenou nasávat živiny. Jak se tam ale dostanou? Co se stane třeba s bílkovinami z toho mého sýrového sendviče?

Filip: Ty se začaly štěpit už v žaludku na polypeptidy. V tenkém střevě pak enzymy ze slinivky a z buněk střeva samotného dokončí práci a rozsekají je na jednotlivé aminokyseliny, které se pak vstřebají.

Klára: A co sacharidy z pečiva?

Filip: Ty se začínají štěpit už v ústech slinami. V tenkém střevě pak enzymy jako laktáza nebo sacharáza rozloží složité cukry na ty nejjednodušší – glukózu, fruktózu a galaktózu. Ty pak můžou přejít do krve.

Klára: Zbývají nám tuky. Ty jsou asi nejoříšek, ne? Vždyť se nemíchají s vodou.

Filip: To je pravda. Tady pomáhá žluč, která tuky emulguje – rozbije je na maličké kapičky. Pak nastoupí pankreatická lipáza a rozštěpí je na mastné kyseliny a monoacylglyceroly. Ty se pak vstřebají do střevních buněk.

Klára: A odtud jdou rovnou do krve jako cukry a aminokyseliny?

Filip: Ne tak rychle! V buňkách se zase složí a obalí bílkovinou. Vzniknou takzvané chylomikrony. A ty nejdou do krve, ale do mízního systému. Je to taková VIP doprava pro tuky. Krví pak putují až později.

Klára: Takže ten sendvič se rozloží na úplné základy a každá složka má svůj vlastní způsob, jak se dostat do těla. Úžasné. A je ještě něco, co bychom měli o tenkém střevě vědět?

Filip: Možná jen taková zajímavost – u některých lidí se vyskytuje takzvaný Meckelův divertikl. Je to v podstatě slepá výchlipka na střevě, pozůstatek z embryonálního vývoje. A může se zanítit podobně jako slepé střevo.

Klára: Takže další místo, které nás může potrápit. Díky za tohle detailní prozkoumání, Filipe. Příště se podíváme dál na cestu potravy, do tlustého střeva.

Klára: Takže jsme probrali prvních šest hlavových nervů. Filipe, co následuje dál? Zdá se, že jich je ještě celá řada.

Filip: Přesně tak. Pokračujeme sedmým, lícním nervem. Ten ovládá všechny mimické svaly, takže je zodpovědný za tvůj úsměv i zamračení. Navíc přenáší chuť z přední části jazyka.

Klára: Takže bez něj bychom se tvářili pořád stejně a jídlo by nám tolik nechutnalo?

Filip: V podstatě ano. Hned po něm je osmý, sluchověrovnovážný nerv. Ten, jak název napovídá, přenáší informace o zvuku a rovnováze. Devátý, jazykohlťanový, je zase takový mix – pomáhá s polykáním a vnímá chuť ze zadní části jazyka.

Klára: A desátý? Ten má prý zajímavé jméno.

Filip: To má. Nerv bloudivý, neboli vagus. A opravdu bloudí! Je to nejdelší hlavový nerv, který zasahuje z hlavy až do orgánů v hrudníku a břiše. Ovlivňuje dýchání, trávení, srdeční tep... je to takový manažer vnitřních orgánů.

Klára: Bloudí po těle a všechno řídí, to je dobré.

Filip: A poslední dva už jsou rychlovka. Jedenáctý, nerv přídatný, hýbe trapézovým svalem a svalem, kterým kroutíme hlavou. A dvanáctý, podjazykový, ovládá svaly jazyka. Důležitý pro mluvení a... třeba pro jedení zmrzliny.

Klára: Dobře, hlavové nervy máme za sebou. Co se ale skrývá ještě hlouběji v mozku? Pod těmi velkými hemisférami?

Filip: Skvělá otázka. Tam najdeme mezimozek, neboli diencephalon. Je tak dobře schovaný, že ho vidíme vlastně jen na řezech mozkem. Skládá se ze dvou hlavních částí: talamu a pod ním hypotalamu.

Klára: Talamus... to zní důležitě.

Filip: A taky je. Představ si ho jako hlavní recepci nebo třídící centrum mozku. Všechny smyslové informace – co vidíme, slyšíme, cítíme na kůži – procházejí talamem, než se dostanou do mozkové kůry. Je to taková brána vědomí.

Klára: Všechny? Bez výjimky?

Filip: Skoro. Jediný smysl, který má VIP vstup a talamus obchází, je čich. Ten jde přímo do čichové kůry. Ale jinak všechno ostatní prochází přes tuhle „recepci“.

Klára: A co ta druhá část, hypotalamus? Jestli je talamus recepce, co je on?

Filip: Hypotalamus je spíš takové řídící centrum celého těla. I když je malý, má obrovskou moc. Řídí spoustu autonomních funkcí, které si ani neuvědomujeme.

Klára: Jako například?

Filip: Například produkci hormonů, které ovlivňují štítnou žlázu nebo nadledvinky. Také reguluje tělesnou teplotu, pocit hladu a žízně nebo náš spánkový cyklus. Je to takový náš vnitřní termostat a hodiny v jednom.

Klára: Takže když mám horečku nebo nemůžu spát, může za to můj hypotalamus?

Filip: Často v tom hraje klíčovou roli. Spolupracuje s dalšími částmi mozku a míchy a řídí tak dýchání, krevní tlak i trávení. Nazývá se proto někdy „útrobní mozek“.

Klára: Zmínil jsi, že hypotalamus souvisí i s emocemi. To už se dostáváme k nějakému emočnímu centru?

Filip: Přesně tak. Hypotalamus je součástí větší sítě, které říkáme limbický systém. Ten je zodpovědný hlavně za naše emoce, chování, ale i za učení a paměť.

Klára: Které další části do něj patří?

Filip: Patří tam třeba hipokampus, který je klíčový pro tvorbu nových vzpomínek. Vypadá trochu jako mořský koník. A pak taky amygdala, jádro ve tvaru mandle.

Klára: Amygdala... o té jsem slyšela. Není to sídlo strachu a agrese?

Filip: Přesně tak. Amygdala je takový náš poplašný systém. Když se lekneš nebo naštveš, poděkuj své amygdale. Ale je důležitá pro přežití.

Klára: Takže celý tenhle systém vlastně propojuje naše pocity, vzpomínky a základní tělesné funkce. Fascinující.

Filip: Ano. Ukazuje to, jak neoddělitelně je naše psychika spojená s fyziologií těla. A právě o paměti a učení si můžeme říct víc příště.

Klára: Tak a máme tu poslední, ale rozhodně nejdůležitější téma — termoregulaci. Zní to složitě, ale je to něco, co naše tělo dělá neustále.

Filip: Přesně tak. Je to v podstatě schopnost udržet si stabilní teplotu, ať je venku vedro nebo zima. Informace o teplotě sbírají termoreceptory v kůži a v mozku, konkrétně v hypotalamu.

Klára: Dobře, a co když je mi zima? Jak tělo začne „topit“?

Filip: Zaprvé zrychlí metabolismus. A pokud to nestačí, přijdou na řadu svaly. Začnou se rychle stahovat, čemuž říkáme svalový třes.

Klára: Takže když se klepu zimou, tak si vlastně jen vyrábím teplo?

Filip: Přesně tak, je to takový nedobrovolný trénink pro zahřátí. U novorozenců funguje i takzvaná netřesová termogeneze v hnědé tukové tkáni.

Klára: A naopak v létě? Jak se tělo ochlazuje?

Filip: Nejúčinnější je odpařování potu. Potní žlázy, které mimochodem jako první popsal Jan Evangelista Purkyně, vyprodukují pot a ten nás odpařováním ochladí.

Klára: A proto je normální teplota mezi 36 a 37 stupni, že? Ale liší se podle toho, kde ji měříme.

Filip: Ano, v podpaží naměříš vždy o něco méně než třeba v ústech. To je klíčové si pamatovat. Takže, abychom to shrnuli — termoregulace je komplexní systém, který využívá svaly, metabolismus i pot k udržení naší ideální teploty. A to je pro dnešek vše.

Klára: Díky, Filipe, a díky i vám, že jste poslouchali Studyfi Podcast. U slyšenou příště!