Podcast na Alžbětinské divadlo a William Shakespeare

Kapitoly

Kdo byl William Shakespeare?

Komedie plné neklidu

Velké tragédie

Historické hry a politika

Závěrečná skepse a odchod

Zlatý věk dramatu

Zrod profesionálních herců

Divadlo za hradbami

Ženy na jeviště nepatří

Blesková lekce čínštiny

Závěr a rozloučení

Přepis

Kristýna: Představte si Londýn, rok 1593. Divadla jsou zavřená, na dveřích visí těžké zámky. Městem se šíří mor a strach. Pro mladého, ambiciózního dramatika jménem Will by to mohl být konec kariéry. Ale místo toho... se to stane začátkem legendy.

Petr: Přesně tak. Protože tenhle mladík si sedne a napíše epos Venuše a Adonis. A to byl jen začátek. Posloucháte Studyfi Podcast.

Kristýna: Petře, tak pojďme na to. Kdo vlastně byl tenhle William Shakespeare? Víme o něm vůbec něco jistě, nebo je to jen spousta mýtů?

Petr: Víme toho docela dost! Pocházel ze Stratfordu nad Avonou, z rodiny bohatého měšťana. Jeho táta byl rukavičkář. Will chodil do latinské školy, ale pozor – na rozdíl od většiny dramatiků té doby neměl univerzitní vzdělání z Oxfordu nebo Cambridge.

Kristýna: Takže žádný učenec od stolu. To je zajímavé. A co jeho osobní život?

Petr: V osmnácti se oženil s Annou Hathawayovou. Byla o osm let starší, což bylo tehdy docela neobvyklé. Měli spolu tři děti, ale pak to Willa táhlo pryč.

Kristýna: Do Londýna, za divadlem?

Petr: Přesně. Kolem roku 1587 odchází a začíná úplně od nuly. Prý nejdřív hlídal koně návštěvníkům divadla. Ale rychle se vypracoval na herce, dramatika a nakonec i spolumajitele slavného divadla The Globe.

Kristýna: Takže se stal bohatým a uznávaným ještě za svého života? To se umělcům moc často nestává.

Petr: To je pravda. Hrál se i před královnou, kupoval pozemky, obchodoval... Nebyl to žádný chudý básník v podkroví. Byl to úspěšný podnikatel. Dochovalo se nám od něj 37 her a taky Sonety, které nejdřív kolovaly v opisech a pak vyšly tiskem.

Kristýna: Dobře, pojďme se podívat na jeho dílo. Hry se často dělí do několika skupin. Začněme komediemi.

Petr: Jasně. Jeho rané komedie, ty do roku 1600, jsou na první pohled hlavně pro zábavu. Třeba *Komedie omylů*, která je založená na klasickém antickém motivu dvojníků. Je to celé o záměnách a nedorozuměních.

Kristýna: A co třeba *Zkrocení zlé ženy*? To je jedna z nejznámějších.

Petr: Ano, a ta je skvělá v tom, jak ukazuje, že si lidé neustále na něco hrají. Nasazují si masky. Celá hra je vlastně uvedena scénou, kde ji parta šlechticů sehraje pro pobavení jednoho opilce. Je to hra ve hře.

Kristýna: Takže to není jenom jednoduchá fraška, jak se často říká?

Petr: Vůbec ne. Shakespeare už tady přemýšlí o tom, co je realita a co jenom divadlo, které hrajeme pro ostatní. Jeho komedie jsou vtipné, ale je v nich i určitý neklid, pocit existenciální nejistoty renesančního člověka.

Kristýna: A kam bys zařadil *Kupce benátského*? To je komedie, nebo už spíš tragédie?

Petr: To je přesně ono! Stojí na pomezí. Ukazuje obě strany světa najednou. Je to hra o tom, že lidský život a spravedlnost nejde beze zbytku sevřít do paragrafů a zákonů. Postava Shylocka je jedna z nejkomplexnějších v jeho díle.

Kristýna: Dobře, od neklidných komedií se posouváme k jeho nejslavnějšímu období – velkým tragédiím. A tady musíme začít *Hamletem*.

Petr: Samozřejmě. *Hamlet, princ dánský*. To je hra o člověku, který nedokáže jednat, dokud si není absolutně jistý, že jedná správně. A aby zjistil pravdu, musí paradoxně sám hrát divadlo – předstírat šílenství.

Kristýna: Takže je to o rozporu mezi ideály a zkaženým světem?

Petr: Přesně tak. Hamlet vstupuje do hry s vírou, že může svět napravit, ale sám se postupně ušpiní a zjišťuje, jaký svět doopravdy je. Je to hra o ztrátě nevinnosti.

Kristýna: Další na řadě: *Othello*. Tragédie žárlivosti. Čím byla tehdy tak šokující?

Petr: Především tím, že hlavním hrdinou byl Maur, člověk tmavé pleti. To bylo na tehdejší scéně naprosto nevídané. A celá hra je o sebevědomí. Intrikán Jago Othellovi nenasazuje jen tak 'brouka do hlavy', on útočí na samotný základ jeho sebevědomí, které je křehké.

Kristýna: A co *Král Lear*? To je příběh o nevděčných dcerách, že?

Petr: Na povrchu ano. Ale v hloubce je to o pýše a identitě. Lear se natolik ztotožnil se svou rolí krále, že když se koruny dobrovolně vzdá, nedokáže bez ní žít. K šílenství ho nepřivede nevděk dcer, ale ten strašlivý rozpor mezi zvykem panovat a marností jeho rozkazů.

Kristýna: Takže moudrost nachází až ve chvíli, kdy ztratí rozum?

Petr: Ano! A to je Shakespearův geniální paradox. Lear se stane skutečným otcem, až když zešílí. A Gloucester prohlédne pravdu, až když ho oslepí. Je to neuvěřitelně silné.

Kristýna: A poslední z té velké čtyřky, *Macbeth*. Tam jde o věštbu čarodějnic.

Petr: Přesně. Ale na rozdíl od antických hrdinů, kteří se věštbě snaží vzepřít, Macbeth ji slyší a okamžitě se ji rozhodne naplnit. Ta věštba v něm jen probudí spící myšlenku a touhu po moci. Je to příběh o tom, jak ambice dokáže člověka totálně zničit zevnitř.

Kristýna: Kromě komedií a tragédií psal Shakespeare i historické hry. Proč byly v jeho době tak populární?

Petr: Protože Anglie si po dlouhých občanských válkách, válkách růží, potřebovala ujasnit svou identitu, najít své kořeny a stabilitu. A historie jim k tomu dávala příběhy.

Kristýna: Takže to byla taková učebnice dějepisu na jevišti?

Petr: S didaktickým cílem, ano, ale hlavně se v nich řešila politika. Shakespeare zkoumal povahu moci a osobnost panovníka. Pořád se tam opakuje podobné schéma: král se dopustí nějaké křivdy, někdo uteče do ciziny, sebere vojsko a vrací se bojovat o trůn.

Kristýna: Zní to trochu jako Hra o trůny.

Petr: V podstatě ano! Máš tam slabé a příliš hodné krále jako Jindřicha VI., které svrhnou. A pak máš pravý opak – *Richarda III.*. To je bezohledný, krutý tyran, který experimentuje, co všechno si může dovolit. Ale když moci dosáhne, štěstí nenajde.

Kristýna: Zmínil jsi ještě jednu zajímavou hru, *Život a smrt krále Jana*. V čem je jiná?

Petr: Ta je fascinující, protože se odehrává ve dvou rovinách: co se skutečně děje a jaké informace o tom kolují. A ty zprávy, často falešné, mají rozhodující vliv na jednání postav. Je to hra o světě rozpolceném mezi činy a dezinformacemi. Neuvěřitelně moderní téma.

Kristýna: Když se podíváme na jeho tvorbu jako celek, je tam vidět nějaký vývoj? Třeba v jeho náladě nebo pohledu na svět?

Petr: Rozhodně. Zatímco rané komedie jsou plné renesančního optimismu, na přelomu století jeho pohled na svět výrazně potemní. Začíná se mnohem víc soustředit na rozpory světa a bezvýchodnost situací.

Kristýna: To je přesně to, co vidíme v těch velkých tragédiích.

Petr: Ano. Postavy jako Hamlet, Lear nebo Macbeth se vlastním jednáním dostanou do naprosto nesnesitelné situace a teprve pak uvidí pravdu. A ta skepse stále narůstá. Vrcholí to v tragédii *Timon Athénský*.

Kristýna: O čem ta je?

Petr: Je o bohatém a štědrém muži, který věří v přátelství, ale když zchudne, všichni ho opustí. Jeho víra v lidi se promění v absolutní nenávist k celému lidstvu. To je bod, kdy už skepse nemůže jít dál. A symbolicky, po této hře už Shakespeare žádnou další tragédii nenapsal.

Kristýna: Takže to byl jeho způsob, jak říct 'dost'?

Petr: Přesně tak. Poté už píše jen romance a pohádkové hry, jako by se chtěl z toho temného světa tragédií vrátit k něčemu smířlivějšímu. A pak se vrátil do Stratfordu, kde v roce 1616 zemřel.

Kristýna: To je neuvěřitelný konec jedné éry... jak pro Shakespeara, tak pro jeho tvorbu. Ale pojďme se na tu jeho dobu podívat víc zblízka. Vždycky slyšíme termín 'alžbětinské divadlo'. Co si pod tím máme vlastně představit?

Petr: Skvělá otázka. Je to období pojmenované po královně Alžbětě I., která vládla na konci 16. století. Ale ta divadelní éra ji vlastně přežila a trvala až do čtyřicátých let 17. století, kdy parlament divadla na čas zakázal.

Kristýna: Proč zrovna za Alžběty zažilo divadlo takový boom?

Petr: Protože ona sama byla neuvěřitelně vzdělaná a kulturu milovala. Navíc Anglie zrovna prožívala obrovské změny. Skončila Válka růží, starou šlechtu nahradila nová, bohatá obchodní vrstva a díky obchodu s Itálií sem proudily renesanční myšlenky.

Kristýna: Takže dynamická doba plná změn...

Petr: Přesně. A dynamické změny ve společnosti jsou pro drama jako živá voda. Vždycky je co zobrazovat na jevišti. Třeba takové Švýcarsko se vyvíjelo poklidně, a proto taky nemá žádné velké světové dramatiky.

Kristýna: Takže trocha chaosu je pro umění vlastně dobrá věc.

Petr: Rozhodně. A s tím souvisí další klíčová věc. V druhé polovině 16. století se poprvé v historii objevily profesionální herecké skupiny. Lidé, kteří se divadlem skutečně živili.

Kristýna: Nešlo už jen o partu nadšenců, kteří si po práci zahráli pro radost?

Petr: Přesně tak. Byly to organizované skupiny, často doplněné o zběhlé studenty, které musely fungovat i ekonomicky. A protože jich bylo hodně a Anglie jim byla malá, začaly cestovat po Evropě.

Kristýna: Takže vyváželi Shakespeara do zahraničí?

Petr: Ano, i Marlowa a další. Představ si to... nejdřív hráli anglicky a měli s sebou průvodce, který místním v jejich jazyce vysvětloval, co se na jevišti děje. Takový živý tlumočník a vypravěč v jednom.

Kristýna: To zní trochu komicky. 'A teď se Othello naštve... uvidíte za chvilku, proč.'

Petr: Přesně tak. Postupně se ale učili jazyky a přibírali místní herce, takže z toho nakonec vznikaly plnohodnotné zahraniční divadelní společnosti.

Kristýna: A kde se hrálo? Měli už stálé divadelní budovy?

Petr: Ano, to je další velká novinka té doby. První stálé veřejné divadlo v Londýně, jmenovalo se prostě 'The Theatre', vzniklo v roce 1576. Postavil ho James Burbage.

Kristýna: Proč zrovna tam?

Petr: Byla to dřevěná aréna postavená chytře za hradbami města. Uvnitř Londýna totiž platil zákaz shromažďování kvůli neustálé hrozbě moru.

Kristýna: A jak to fungovalo? Mohl si kdokoli založit divadlo?

Petr: Vůbec ne. Anglie měla přísné zákony. Každá herecká společnost musela mít patrona, nějakého bohatého šlechtice. Proto se jmenovaly třeba 'Služebníci lorda komořího', což byla Shakespearova skupina. Ten mecenáš je chránil a oni na oplátku reprezentovali jeho jméno.

Kristýna: A sem patří i slavné divadlo Globe?

Petr: Ano, The Globe bylo postaveno v roce 1599. Byla to obrovská kruhová stavba pro tři tisíce lidí. Důležité je, že se tam nepoužívaly skoro žádné kulisy. Les znázornila jedna větev, trůn znamenal palác.

Kristýna: Takže se spoléhalo na fantazii diváků.

Petr: Přesně. O to větší důraz se ale kladl na kostýmy. Ty byly naopak velmi drahé a okázalé, inspirované tehdejší módou.

Kristýna: Když mluvíme o hercích... jak to bylo s ženskými rolemi? Julií, Ofélií, Kleopatrou...

Petr: Tak to je další velký rozdíl. Všechny role hráli muži. Ženské postavy hráli mladí chlapci, ještě než jim začal mutovat hlas. Takže si představ, že tu nejslavnější milostnou scénu na balkoně hrál dospělý muž s asi tak patnáctiletým klukem.

Kristýna: Dobře, to trochu mění pohled na věc. Takže veškerá pozornost se soustředila na text, na to, co se říká, a ne tolik na to, jak to vypadá.

Petr: Přesně. Síla slova byla absolutní základ. Ale pozor, nebylo to jen 'vysoké umění'. Pro šlechtu u dvora existovaly takzvané 'masques', což byly nesmírně nákladné alegorické hry s hudbou, tancem a propracovanou scénou. To byl vlastně předchůdce opery a baletu.

Kristýna: A co běžní diváci v Globe? Seděli tiše a poslouchali?

Petr: Kdepak! Byla to spíš lidová zábava jako dneska fotbal. Hrálo se odpoledne za denního světla, diváci u toho jedli, pili, pokřikovali a jedli oříšky jako my dneska popcorn. Byla to živá, hlučná a neuvěřitelně populární událost.

Kristýna: Takže to byla éra plná protikladů. Velké myšlenky v Shakespearových hrách a u toho diváci louskající ořechy. Fascinující. Popsali jsme si tedy jeviště a dobu... ale kdo další na tom jevišti kromě Shakespeara vlastně stál? Jací byli jeho slavní současníci?

Petr: Skvělá otázka, Kristýno. Ale víš co? Na Shakespearovy kolegy se podíváme zase příště. Teď na závěr úplně změníme téma. Co říkáš na bleskovou lekci čínštiny?

Kristýna: Z alžbětinské Anglie rovnou do Číny? Takový skok! Dobře, jsem pro. Čím začneme? Předpokládám, že klasiku „Nǐ hǎo“ zná každý.

Petr: Přesně tak. Ale zkusme něco zajímavějšího. Co třeba pozdrav „Chīfànle ma?“

Kristýna: „Č'-fan-le-ma“? Co to znamená? Zní to jako nějaké zaklínadlo.

Petr: Skoro. Doslova to znamená „Už jsi jedl?“. Ale používá se to jako naše „Jak se máš?“. Ukazuje to praktický zájem o druhého, protože jídlo je v Číně nesmírně důležité.

Kristýna: To je skvělé! Takže místo „Jak je?“ se v podstatě ptáš, jestli měl dotyčný oběd. To je vlastně mnohem sympatičtější.

Petr: Přesně. A to je pro dnešek náš malý bonus. Byla to jízda od Shakespeara až po mandarínštinu. Doufám, že jste si to užili stejně jako my.

Kristýna: Já rozhodně ano. Petře, moc děkuji za skvělé povídání a spoustu zajímavostí. Bylo to fascinující.

Petr: Já děkuju za pozvání. Moc rád jsem přišel.

Kristýna: A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech. Slyšíme se zase příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!