Podcast na Alois Jirásek - Staré pověsti české

Kapitoly

Mýty, které známe

Historik a vypravěč

Jak vznikly pověsti

Od Čecha po Bílou horu

Odkaz pověstí

Zrození hradu

Důmyslná stavba

Politické tání

Kulturní exploze

Májovci vs. Ruchovci

Světoví Lumírovci a další

Závěrečné shrnutí

Přepis

Lukáš: Představte si, že jdete po Praze. Míjíte Vyšehrad, vzpomenete si na Libuši a její proroctví. Nebo s kamarády vtipkujete, kdy konečně vyjedou ti Blaničtí rytíři. Tyhle příběhy zná každý, ale napadlo vás někdy, kdo jim dal tu podobu, jakou dnes čteme v knihách?

Lucie: Je to skvělá otázka. Protože tyhle příběhy neexistovaly vždycky v jedné úhledné knížce. Byly to spíš útržky, lidová vyprávění, která někdo musel posbírat a mistrně je odvyprávět.

Lukáš: A tím někým byl Alois Jirásek. Přesně o něm a jeho nejslavnějším díle, Starých pověstech českých, si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Lucie: Přesně tak. Alois Jirásek, to nebyl jen tak nějaký spisovatel. Byl to vystudovaný historik a profesor, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Jeho velkým cílem bylo oživit českou historii a zpřístupnit ji úplně všem.

Lukáš: Takže nebyl jen autor pohádek, ale spíš takový historik-vypravěč?

Lucie: Dá se to tak říct. Měl neuvěřitelný cit pro detail, přátelil se s malířem Mikolášem Alšem, a to je na barvitosti jeho popisů opravdu znát. Navíc se nebál ani politicky angažovat, třeba podepsal Manifest českých spisovatelů v roce 1917.

Lukáš: To jsem nevěděl. A kromě pověstí, co dalšího napsal? Vím, že se jeho jméno skloňuje hlavně s husitstvím.

Lucie: Správně! Husitská doba byla jeho velkým tématem – romány jako *Proti všem* nebo divadelní hry o Husovi a Žižkovi. Ale psal i o době pobělohorské. Jeho román *Temno* byl tak silný, že se to slovo stalo synonymem pro celou tu éru.

Lukáš: To je síla, když název vaší knihy začne definovat historickou epochu. A co ti slavní *Psohlavci*?

Lucie: Ano, to je další klíčové dílo o Chodech. Nebo třeba obrovský román *F. L. Věk* z období národního obrození. Jirásek byl neuvěřitelně pracovitý.

Lukáš: Dobře, takže byl zavedený autor velkých historických románů. Proč se tedy najednou rozhodl napsat knihu pro mládež?

Lucie: Tady je ta zajímavá část. Bylo to tak trochu z nouze ctnost. Jeho předchozí trilogie *Mezi proudy* se nesetkala s moc vřelým přijetím u kritiků. Tak se rozhodl zkusit něco jiného a zaměřit se na mladší čtenáře.

Lukáš: A taky v té době praskl podvod s Rukopisy, že? Královédvorským a Zelenohorským.

Lucie: Přesně! Společnost najednou potřebovala nový, pravdivější zdroj informací o naší nejstarší mytické historii. A Jirásek se téhle příležitosti chopil a v roce 1894 vydal *Staré pověsti české*.

Lukáš: Takže ta kniha měla vlastně zaplnit díru na trhu. I když to zní trochu neuctivě.

Lucie: Vlastně ano. A povedlo se mu to dokonale. Zkombinoval pověsti s reálným historickým základem i ty legendární, jako třeba o Bruncvíkovi nebo různá proroctví. Žánrově je to pověst, tedy epický příběh s historickým jádrem.

Lukáš: Kniha mapuje obrovský kus historie, od příchodu praotce Čecha až skoro po Bílou horu, pokud se nepletu.

Lucie: Máš pravdu. Je rozdělena do tří hlavních částí. První jsou ty nejznámější, jako *O Čechovi*, *O Krokovi a jeho dcerách* nebo *Dívčí válka*. Druhá část jsou *Pověsti doby křesťanské*, kde najdeme třeba pověst *O Jánošíkovi*, což je zajímavé, protože to byl slovenský hrdina.

Lukáš: A ta třetí část? Ta už je trochu tajemnější, ne?

Lucie: Ano, ta se jmenuje *Ze starobylých proroctví*. Tam patří třeba Sibylina proroctví nebo ti slavní *Blaničtí rytíři*. Jsou to příběhy, které měly národu dodávat naději v těžkých časech.

Lukáš: A jak Jirásek dosáhl toho, že to působí tak starobyle a autenticky?

Lucie: Používal spoustu chytrých triků. Jazyk je záměrně archaický, plný zastaralých slov, přechodníků a řečnických zvolání. Chtěl, aby měl čtenář pocit, že drží v ruce opravdu starý text.

Lukáš: Přesně, pamatuju si ten vznešený, až patetický tón. Třeba jak Libuše věští slávu Prahy: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ To není zrovna běžná mluva.

Lucie: To rozhodně není. Je to stylizované, dramatické a přesně to tomu dodává tu správnou atmosféru. Hrdinové jsou idealizovaní, stateční, bez negativních vlastností. Jsou to vzory.

Lukáš: A jaký byl dopad díla? Stalo se to hitem?

Lucie: Obrovským! Kniha se stala nejoblíbenější sbírkou českých pověstí a je jí dodnes. V období obou světových válek byla zdrojem národního sebevědomí a hrdosti. A i dnes je to pro mnoho dětí první setkání s českou historií.

Lukáš: Takže odkaz žije dál. Já si pamatuju hlavně ten loutkový film od Jiřího Trnky. Ten byl naprosto kouzelný.

Lucie: Přesně, Trnkovo zpracování je světoznámé. A z poslední doby existuje i skvělé rozhlasové zpracování od Zdeňka Svěráka. Takže odkaz Jiráskových pověstí je stále živý, ať už v knižní, filmové, nebo audio podobě.

Lukáš: Skvělé. Myslím, že teď už všichni víme, komu poděkovat za příběhy o Horymírovi a jeho Šemíkovi.

Lukáš: Takže po té slavné Libušině věštbě o městě, jehož sláva se hvězd dotýká, se asi jen tak nesedělo, co?

Lucie: Vůbec ne. Její lidé se okamžitě vydali přes řeku do lesa. A tam, přesně jak předpověděla, našli muže tesat práh ke svému srubu. Na tom místě začali stavět hrad.

Lukáš: A jak takový hrad v té době vlastně stavěli? Bez jeřábů a moderní techniky to musela být neuvěřitelná dřina.

Lucie: To tedy byla! Nejdřív přišla hrubá síla. Vykopali hluboký příkop a navršili vysoký val, hlavně na západní straně, kde byl přístup nejsnazší.

Lukáš: Takže obrana na prvním místě. A co bylo na tom valu?

Lucie: Postavili tam mohutnou roubenou hradbu s vysokými sruby, tedy věžemi. Ale tady přichází ten chytrý detail... říkali jim „lepence“.

Lukáš: Lepence? To zní trochu jako nějaká staročeská sladkost.

Lucie: Skoro! Ten název vznikl, protože sruby doslova olepili směsí hlíny a slámy. Bylo to geniálně jednoduché protipožární opatření proti zápalným šípům.

Lukáš: Takže ve výsledku měli super pevný hrad, který dostal jméno Praha. A ten pak vládl celé zemi vedle Vyšehradu.

Lucie: Přesně. A právě vztah a rivalita mezi těmito dvěma mocenskými centry, Prahou a Vyšehradem, je další fascinující příběh, na který se teď podíváme.

Lukáš: No a jsme ve finále. Zbývá nám poslední velké téma. A řeknu ti, Lucko, že zní dost... akademicky. Společensko-historický kontext 19. století.

Lucie: To zní, jako bys měl psát seminárku, viď? Ale neboj, je to vlastně docela drama. Plné zvratů, hrdinů i padouchů.

Lukáš: Tak to zkusme rozebrat. Kde to drama začíná? Kde se láme ten starý, zatuchlý svět?

Lucie: Začíná to v 60. letech. Představ si to jako ledovec, který konečně začíná tát. Císař František Josef I. po prohraných válkách musel trochu povolit uzdu. Vydal Říjnový diplom a pak Únorovou ústavu.

Lukáš: Což v praxi znamenalo co? Méně absolutismu?

Lucie: Přesně. Najednou se zase mohlo dýchat. Lidi se začali scházet, mluvit o politice, oživila se veřejná scéna. Jenže to tání mělo i stinnou stránku.

Lukáš: Povídej, to mě zajímá.

Lucie: V roce 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. A i když se to jmenuje Rakousko, na Čechy a Slováky se tak nějak... zapomnělo. Naopak přišla nová vlna germanizace. Ale aspoň jsme dostali Prosincovou ústavu, která zaručila základní občanská práva.

Lukáš: Takže v politice to bylo takové... napůl. Jeden krok dopředu, jeden dozadu. Ale co kultura? Ta prý zažívala boom.

Lucie: To nebyl boom, to byla exploze! Když nemohli Češi pořádně prosadit svou v politice, vrhli všechnu energii do kultury. Vznikaly spolky jako o život. V roce 1861 pěvecký Hlahol, hned nato tělovýchovný Sokol, který založil Tyrš.

Lukáš: To jsou jména, která slyšíme dodnes. A co divadlo?

Lucie: Jasně! V roce 1862 se otevřelo Prozatímní divadlo. A o šest let později, v osmašedesátém, se položil základní kámen Národního divadla. To byla obrovská celonárodní událost. Sbíral se na něj doslova každý.

Lukáš: A co na to všechno říkali spisovatelé? Předpokládám, že taky nezaháleli.

Lucie: To si piš! Vznikly hned tři velké literární skupiny. První byli Májovci, kteří se hlásili k Máchovi. Řešili ten věčný rozpor mezi ideály a tvrdou realitou. Sem patří hlavně Jan Neruda, Vítězslav Hálek nebo Karolina Světlá.

Lukáš: A taky Jakub Arbes, že? Ten s tím jeho vynálezem... romanetem.

Lucie: Přesně! Romaneto – takový předchůdce sci-fi. Záhada, která se na konci vysvětlí vědecky. Třeba Newtonův mozek. Ale proti nim stála druhá skupina. Ruchovci.

Lukáš: V čem byli jiní?

Lucie: Byli víc... národní. Jejich heslo bylo „umění pro národ“. Chtěli psaním řešit aktuální problémy, posilovat vlastenectví. Hlavní hvězdou byl Svatopluk Čech nebo Eliška Krásnohorská, která psala libreta pro Smetanu.

Lukáš: Takže Májovci byli snílci a individualisti a Ruchovci budovatelé národa. Trochu zjednodušeně řečeno.

Lucie: Velmi zjednodušeně, ale pro základní orientaci to stačí!

Lukáš: A říkala jsi, že byly tři skupiny. Kdo byl ten třetí do party?

Lucie: To byli Lumírovci. Ti se scházeli kolem časopisu Lumír. Jejich heslo bylo naopak „umění pro umění“. Chtěli českou literaturu otevřít světu. Hodně překládali, ale taky psali vlastní věci. Byli to takoví kosmopolité.

Lukáš: A kdo tam patřil? Nějaká velká jména?

Lucie: Obrovská! Jaroslav Vrchlický, náš snad nejplodnější básník. A Josef Václav Sládek, který nejenže založil českou poezii pro děti, ale taky přeložil skoro celého Shakespeara. Nebo Julius Zeyer se svými novoromantickými příběhy jako Radúz a Mahulena.

Lukáš: Páni. A do toho ještě existovala spousta dalších autorů, kteří se úplně neškatulkovali, že? Třeba historická nebo venkovská próza.

Lucie: Přesně. Zikmund Winter s Mistrem Kampanem, Alois Jirásek, kterého jsme zmiňovali, Karel Václav Rais se Zapadlými vlastenci... Bylo to neuvěřitelně bohaté období.

Lukáš: Lucko, to bylo naprosto vyčerpávající. Ale kdyby si maturanti měli odnést jednu klíčovou věc o těch třech hlavních skupinách, co by to bylo?

Lucie: Zapamatujte si to jednoduše. Májovci – rozpor ideálů a reality. Ruchovci – umění pro národ, vlastenectví. A Lumírovci – umění pro umění, otevření se světu.

Lukáš: Skvělé shrnutí. Tím jsme, přátelé, na konci nejen dnešního dílu, ale i celého našeho maturitního speciálu. Lucko, moc ti děkuju za tvůj čas a všechny cenné rady.

Lucie: Já děkuju za pozvání, Lukáši. Bylo mi potěšením. A všem posluchačům držíme u maturity palce. Zvládnete to!

Lukáš: Přesně tak. Mějte se krásně a ať vám to píše! Ahoj.

Lucie: Na shledanou.