Podcast na Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

Kapitoly

Úvod

Život u dvora

Osudný souboj

Kdo je zbytečný člověk?

Hlavní postavy

Osudový dopis a souboj

Zrcadlový osud

Forma a další díla

Co je romantismus?

Představitelé v Rusku a Francii

Anglie a závěrečné shrnutí

Přepis

Petr: Věděli jste, že jeden z největších ruských básníků zemřel v podstatě kvůli drbům a kráse své ženy? Vítejte u Studyfi Podcastu, tady Petr.

Eliška: A Eliška. Je to tak, Petře. Puškinův život byl dramatický až do samého konce. Aby se odreagoval, hodně cestoval a brzy na to se oženil.

Petr: A to byl začátek konce?

Eliška: Dá se to tak říct. V roce 1833 ho car jmenoval podkomořím. A z toho... nebyl vůbec nadšený, ale netroufl si odmítnout. Stal se součástí dvora, který nesnášel.

Petr: To zní jako zápletka z telenovely, ne životopis básníka.

Eliška: Přesně! Jeho žena Natálie byla ale nadšená. A protože byla neuvěřitelně krásná, dvořilo se jí mnoho mužů, včetně samotného cara.

Petr: Takže car Puškina neměl rád, ale toleroval ho kvůli jeho ženě?

Eliška: Přesně tak. Básník měl dál potíže s cenzurou i tajnou policií a celá situace byla velmi napjatá.

Petr: A do toho se zapletli i jeho přátelé?

Eliška: Bohužel. Jeden z nich té situace zneužil. Naoko se do Natálie zamiloval, jen aby donutil Puškina vyzvat ho k souboji.

Petr: Což se mu zřejmě povedlo.

Eliška: Povedlo. Puškin byl v souboji smrtelně zraněn a krátce nato zemřel. Skončil tak život génia, ale naštěstí ne jeho dílo.

Petr: A právě o jeho neuvěřitelném díle si povíme hned v další části.

Eliška: Přesně tak. A právě Evžen Oněgin je dokonalým příkladem toho, jak Puškin dokázal mistrně zachytit ducha své doby a zároveň vytvořit něco naprosto nadčasového.

Petr: Já jsem o Oněginovi slyšel hlavně v souvislosti s pojmem „zbytečný člověk“. Co to vlastně znamená? Zní to dost depresivně.

Eliška: To taky je. Zbytečný člověk je literární typ, který Puškin v podstatě stvořil. Představ si mladého, inteligentního a vzdělaného šlechtice, který má všechno… ale zároveň ho nic nebaví.

Petr: Takže takový znuděný floutek z vyšší společnosti, co neví, co s časem?

Eliška: Přesně. Pohrdá společností, ale zároveň je její součástí. Je ztracený sám v sobě a ve svých vysokých očekáváních, která ale nedokáže naplnit. Celý jeho život je jen přetvářka a nuda.

Petr: To zní jako recept na katastrofu. A předpokládám, že Evžen Oněgin je přesně takový.

Eliška: Je prototypem. Celé dílo je vlastně o nenaplněné lásce a o člověku, který je obětí sama sebe. Klíčovým poselstvím je uvědomit si, co v životě chceš, a nepromarnit svou šanci.

Petr: Dobře, pojďme si tedy tohohle „zbytečného člověka“ představit blíž. Jaký Evžen Oněgin je?

Eliška: Je to cynik, skeptik. Tráví dny na plesech a večírcích, ale všechno ho jenom unavuje. Nakonec uteče z Petrohradu na venkovské sídlo, které zdědil, a doufá, že tam najde klid.

Petr: A najde ho?

Eliška: Ani ne. Místo toho tam potká svůj pravý opak. Vlastně hned dva. Prvním je básník Vladimír Lenský, mladý snílek a romantik.

Petr: Aha, takže oheň a voda. To zní jako zajímavé přátelství.

Eliška: Bylo. A právě Lenský seznámí Oněgina s rodinou Larinových, konkrétně se dvěma sestrami. Starší Taťánou a mladší Olgou, do které je Lenský zamilovaný.

Petr: A tady se nám to začíná komplikovat, že?

Eliška: Přesně tak. Taťána je citlivá, romantická duše, která tráví čas čtením románů. Je uzavřená, skromná a naprosto odlišná od povrchní společnosti. A samozřejmě se do Oněgina beznadějně zamiluje.

Petr: Co na to Oněgin? Předpokládám, že cynik jako on asi nebude nadšený z vyznání lásky.

Eliška: Nebyl. Taťána sebere veškerou odvahu a napíše mu dopis, kde mu všechno přizná. A Oněgin? Nejdřív neodpoví vůbec. Pak jí to vysvětlí osobně.

Petr: A jak? Doufám, že byl aspoň trochu citlivý.

Eliška: Právě že vůbec. Chladně a povýšeně jí řekne, že on se ženit nechce, že není stvořen pro rodinné štěstí a že by ji jenom trápil. V podstatě jí zlomí srdce.

Petr: Klasický Oněgin, jak se zdá. Co se dělo dál? Tím to asi neskončilo.

Eliška: Ne. Aby toho nebylo málo, Oněgin se rozhodne pomstít Lenskému za to, že ho na oslavu Taťániných narozenin vůbec pozval. A tak celý večer schválně tančí s jeho snoubenkou Olgou.

Petr: Tak to je podpásovka. To si Lenský asi nenechal líbit.

Eliška: Nenechal. Žárlivý Lenský ho vyzve na souboj. A tady přichází ta největší tragédie – Oněgin, který bere všechno na lehkou váhu, v souboji svého jediného přítele zastřelí.

Petr: Páni. Takže z nudy a rozmaru vlastně zničí hned několik životů, včetně toho svého.

Eliška: Přesně tak. Po této zbytečné smrti Oněgin prchá a několik let cestuje po Rusku. Mezitím se Taťána na nátlak matky přestěhuje do Moskvy, kde se provdá za staršího, váženého generála.

Petr: A změní se?

Eliška: Úplně. Z naivní a citlivé dívky se stane chladná, respektovaná dáma z vyšší společnosti. A teď přichází ta nejlepší část – zrcadlová kompozice.

Petr: To zní odborně. Co to znamená?

Eliška: Po letech se Oněgin vrací do Moskvy a na jednom plese potká právě tuhle novou Taťánu. A najednou se do ní šíleně zamiluje. Poznal, o co přišel.

Petr: A co udělá? Napíše jí dopis, že?

Eliška: Bingo! Píše jí jeden dopis za druhým, ale ona neodpovídá. Nakonec jí vyzná lásku osobně, přesně jako ona jemu kdysi.

Petr: A co ona na to? Odpustila mu?

Eliška: Právě že ne. Přizná mu, že ho stále miluje, ale odmítne ho. Řekne, že je teď vdaná za jiného a hodlá mu zůstat věrná. A tak Oněgin zůstává na konci sám, se zlomeným srdcem a definitivně ztraceným smyslem života.

Petr: Takže ponaučení zní: nebuď zbytečný člověk a važ si toho, co máš, dokud to máš.

Eliška: Přesně tak. Puškin tím varuje před životem, jaký vedl Oněgin. Člověk by měl přemýšlet nad svými rozhodnutími, než někomu ublíží a pak lituje.

Petr: Ještě mě zaujalo, že je to veršovaný román. To muselo být neuvěřitelně těžké napsat, ne?

Eliška: Extrémně. Puškin pro to dokonce vytvořil speciální, takzvanou oněginovskou sloku. Má čtrnáct veršů s velmi specifickou strukturou rýmů. Kombinuje tam prvky romantismu i realismu, třeba v kritice ruské společnosti.

Petr: Génius, o tom žádná. A kromě Oněgina, co dalšího bychom si od Puškina měli přečíst, kdybychom chtěli poznat jeho tvorbu?

Eliška: Určitě historické drama Boris Godunov nebo novely jako Piková dáma a Kapitánská dcerka. Ale psal i krásné pohádky a poemy, třeba Ruslan a Ludmila.

Petr: Skvělé tipy. O ruské literatuře toho období toho ale bylo napsáno mnohem víc, že? Puškin určitě nebyl sám.

Eliška: Přesně tak. Puškin byl sice gigant, ale stál v čele celého velkého hnutí – romantismu. Byl to směr, který se z Anglie na začátku 19. století rozšířil do celé Evropy.

Petr: Romantismus... to zní jako něco plného velkých citů a dobrodružství.

Eliška: V podstatě ano! Ten název je od slova román, jakože 'dobrodružný jako v románě'. Ale nebyl to jen umělecký styl, spíš životní postoj.

Petr: Jak to myslíš, životní postoj?

Eliška: Byl to nový, silně subjektivní pohled na svět. Důraz se kladl na city, individualitu, tvůrčí svobodu a touhu po harmonii s přírodou. Lidé se často cítili osamocení a nespokojení se společností.

Petr: A kdo byl v Rusku dalším typickým romantikem kromě Puškina?

Eliška: Určitě Michail Lermontov. Ten zemřel v pouhých 27 letech v souboji na Kavkaze. Skončil jako pravý romantický hrdina. Jeho poema Démon je skvělý příklad.

Petr: A co jinde v Evropě? Třeba ve Francii?

Eliška: Tam kraloval Victor Hugo. Všichni známe Chrám Matky Boží v Paříži nebo Bídníky. Ale patří sem i Stendhal s románem Červený a černý.

Petr: Když romantismus vznikl v Anglii, tam to muselo být taky silné.

Eliška: Absolutně. Měli jsme tam Jane Austenovou a její Pýchu a předsudek, George Gordona Byrona nebo Percyho Shelleyho... jeho žena Mary mimochodem napsala Frankensteina.

Petr: To je skvělá zajímavost! Takže, abychom to shrnuli: romantismus byl o emocích, individualismu a často o hrdinech, kteří se bouří proti společnosti.

Eliška: Přesně tak. A tím jsme se pro dnešek dostali na úplný konec.

Petr: Díky moc, Eliško, za všechny informace. A vám, milí posluchači, děkujeme za poslech a těšíme se na vás příště u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky!