Podcast on The Neue Wilde Art Movement

Kapitoly

Mýtus o uměleckých hnutích

Co jsou Neue Wilde?

Proč zrovna 'Noví Divoši'?

Centra hnutí: Berlín, Kolín a Hamburk

Hvězdný vzestup a pád

Odkaz Neue Wilde

The Invisible Swastika

The Freedom of Dilettantism

Standing on the Shoulders of Conceptualists

One Last Big Show

Three Cities, One Movement

The Untrained Masters

Final Takeaways

Přepis

Sara: Většina lidí si myslí, že velká umělecká hnutí jsou výsledkem seriózního plánování a hlubokých manifestů. Ale co kdybych vám řekla, že jedno z nejvlivnějších německých hnutí konce 20. století mělo víc společného s punkem, sexem a prostou touhou být… divoký?

Tom: Přesně tak, Saro. Mluvíme o hnutí, které doslova explodovalo na scéně a pak stejně rychle vyhořelo. Vítejte u Studyfi Podcast.

Sara: Dobře, Tome, odhal to. O jakém hnutí se bavíme? A proč byli tak „divocí“?

Tom: Mluvíme o Neue Wilde, což v překladu znamená „Noví Divoši“. Objevili se v Německu na konci 70. a na začátku 80. let jako vlna neoexpresionismu.

Sara: Neoexpresionismus... to zní jako návrat k něčemu staršímu.

Tom: Přesně. Byla to přímá vzpoura proti tehdy dominantním směrům – minimalistickému a konceptuálnímu umění. Umělci jako Salomé to řekli jasně. Nelíbily se jim všudypřítomné krabice a obdélníky. Cituji: „Tento minimalismus mě nudí.“ Chtěli zpátky emoce, barvy a figury.

Sara: Takže místo chladných, promyšlených konceptů chtěli na plátno přenést surové pocity? Jak to vypadalo v praxi?

Tom: Představ si obrovská plátna, zářivé, intenzivní barvy a rychlé, energické tahy štětcem. Často ignorovali tradiční kompozici. Šlo jim o zachycení současných pocitů, o energii města, o své osobní obsese.

Sara: A ten název, „Noví Divoši“? Kde se vzal? Zní to dost provokativně.

Tom: To rozhodně. Poprvé tento termín použil historik umění Wolfgang Becker pro výstavu v roce 1980. Všiml si podobnosti mezi tímto novým, syrovým stylem a francouzským fauvismem z počátku 20. století. Fauves znamená ve francouzštině právě „divoké šelmy“.

Sara: Takže „Les nouveaux Fauves – Die neuen Wilden“. To dává smysl. Jak na to reagovali samotní umělci? Byli nadšení z téhle nálepky?

Tom: Právě naopak! Většina z nich to kritizovala. Zdůrazňovali, že každý má svůj naprosto subjektivní styl a že nemají žádný společný program nebo manifest. Odmítali srovnání s historickým hnutím.

Sara: Ale název se chytil, že?

Tom: A jak! Navzdory všemu skepticismu se termín Neue Wilde udržel. A neodkazoval ani tak na divokost jejich umění, jako spíš na divokost samotných umělců.

Sara: Fascinující. Takže kde to všechno začalo? Byli soustředění na jednom místě?

Tom: Vůbec ne, tvořili volně organizované skupiny v několika městech. Jedním z hlavních center byl Západní Berlín. Tam parta umělců, které se přezdívalo „Moritz Boys“ – Rainer Fetting, Helmut Middendorf, Salomé a Bernd Zimmer – založila v roce 1977 vlastní galerii.

Sara: Co je spojovalo? Kromě galerie.

Tom: Měli společný spontánní, expresivní vizuální jazyk. Inspirovali se duchem města – berlínským undergroundem, punkovou scénou, kulturou New Wave. A taky se nebáli zobrazovat osobní posedlosti a sexualitu, jako třeba Salomé.

Sara: A co ostatní města? Zmiňoval jsi, že jich bylo víc.

Tom: Ano, další důležitou skupinou byli umělci v Kolíně nad Rýnem, soustředění kolem ateliéru na Mülheimer Freiheit 110. Odtud jejich název. Jejich práce ale nebyla tak jednotná jako v Berlíně. Každý si jel to svoje.

Sara: Jak to myslíš?

Tom: Jeden z nich, Peter Bömmels, to shrnul dokonale: „Moje obrazy jsou o mně.“ Každý umělec velmi individualisticky zapojoval do umění sám sebe a svou radikální zkušenost s realitou. Byli to velcí individualisté.

Sara: Takže Berlín byl spíš o kolektivní energii města a Kolín o nitru jednotlivce. A co Hamburk?

Tom: V Hamburku se umělci jako Werner Büttner nebo Martin Kippenberger zaměřili na něco jiného. Protestovali proti, jak to nazvali, „apatií založené na blahobytu 80. let“. Jejich obrazy byly často v ponurých, temných tónech. Byla to kritika tehdejší společnosti.

Sara: Zní to, jako by se toho dělo strašně moc najednou. Jak na to reagoval svět umění? Všiml si jich někdo?

Tom: A jak! Jejich vzestup byl meteorický. V roce 1980 je představila širšímu publiku výstava „Heftige Malerei“ neboli „Drsná malba“ v Berlíně. Salomé to komentoval slovy: „Byl to splněný sen; přes noc jsme se prosadili.“

Sara: Přes noc? To je neuvěřitelné.

Tom: Přesně. Dodal: „Byl jsem absolventem umělecké školy a o rok později už moje obrazy visely v Muzeu moderního umění.“ To ukazuje tu rychlost. Pak přišla v roce 1982 prestižní výstava documenta 7, která je katapultovala na mezinárodní scénu.

Sara: Wow. Takže se z undergroundových rebelů stali miláčci světa umění?

Tom: Naprosto. Vznikl kolem nich obrovský kult. Obchodníci s uměním jim vykupovali ateliéry, díla se dostávala do sbírek dřív, než stihla uschnout. Noviny psaly o jejich „drzých, těžkých a hbitě namalovaných obrazech“. Byl to prostě boom.

Sara: To zní až moc dobře na to, aby to byla pravda. Přišel i nějaký odpor?

Tom: Samozřejmě. Kritici byli rozdělení. Ptali se: „Dělají Neue Wilde opravdu něco nového?“ Poukazovali na přílišné podobnosti s francouzskými fauvisty a německými expresionisty. Některé noviny dokonce napsaly, že na výstavě documenta je „spousta opravdu špatného umění“.

Sara: Takže jak to dopadlo? Udrželi se na vrcholu?

Tom: Ne tak docela. Po několika bouřlivých letech, jak napsal jeden deník, „s punkem a sexem a všemi těmi věcmi“, se anarchická síla Neue Wilde vyčerpala. Hnutí bylo zapomenuto a jen pár umělců zůstalo vlivných.

Sara: To je trochu smutný konec. Takže to celé bylo jen takové krátké vzplanutí?

Tom: Krátké, ale intenzivní. A zanechalo po sobě jednu zásadní věc. Díky nim se malba vrátila do módy. Ukázali, že malířství není mrtvé, jak tvrdili konceptuální umělci. Probudili „hlad po obrazech“.

Sara: Takže i když hnutí jako takové pominulo, jeho dopad přetrval. To je skvělý pohled, Tome. Díky moc za přiblížení tohoto divokého období.

Tom: Rádo se stalo. Byla to opravdu jízda. A teď se pojďme podívat na další téma, které je možná o něco klidnější, ale neméně fascinující.

Sara: So that rebellious spirit we saw in Italy wasn't happening in a vacuum. A similar, but maybe more cynical, energy was brewing in Germany at the same time.

Tom: That's a perfect way to put it, Sara. Over in Hamburg, you had artists like Werner Büttner, Martin Kippenberger, and Albert Oehlen. They weren't just painting pretty pictures.

Sara: Definitely not. Their work was all about tackling political and social issues, but with this very dry, ironic, almost sarcastic tone.

Tom: Exactly. But here's the key—that political commentary was just one layer. They were constantly shifting, playing with different themes, creating new connections.

Sara: It sounds like they didn't want to be pinned down.

Tom: Not at all. From the very beginning, they treated painting as an experiment. Their entire approach was based on questioning everything—the image itself, the subject, the meaning behind it all.

Sara: So how does that questioning actually look on a canvas?

Tom: This is my favorite part. They moved between painting and text, between abstract shapes and clear figures. They loved mixing profound ideas with clichés and total banality.

Sara: Give me an example. I'm trying to picture this mix of high and low.

Tom: Okay, think of Martin Kippenberger's most famous piece from this time. The title alone tells you so much. It’s called *Ich kann beim besten Willen kein Hakenkreuz entdecken*.

Sara: Okay, you'll have to translate that one for me.

Tom: It means, “I cannot for the life of me find a swastika.” And with that title, he directly challenges the viewer to look for a swastika in the painting.

Sara: And... is it there?

Tom: Nope! Not at all. The painting is just a jumble of abstract, geometric shapes. But he *arranges* them in a way that teases your brain. You feel like you *should* see it.

Sara: So he’s making the viewer complicit in creating the symbol. That's clever.

Tom: It's genius! He completely undermines the seriousness of this forbidden symbol through irony. He turns a search for hate into a kind of pointless game. It's a total subversion.

Sara: It's like telling someone, "Whatever you do, don't think about a pink elephant."

Tom: Exactly! And that same principle applies to his friends, Oehlen and Büttner. Their work constantly drops hints and references that lead you down these conceptual dead ends.

Sara: So it's not political art with a clear message, like a protest poster.

Tom: Right. It’s more like a trap for your brain. It consciously avoids a simple message. It wants you to get a little lost in the meaning of it all.

Sara: And this wasn't just happening in Hamburg, right? The text mentions other groups.

Tom: Correct. The third key area was Cologne, with a group called “Mülheimer Freiheit.” This included a bunch of artists like Walter Dahn and Jiří Georg Dokoupil.

Sara: Did they have a similar style?

Tom: Well, like Kippenberger, they deliberately avoided having a recognizable, signature style. Their main concept was—and this sounds weird—dilettantism.

Sara: Dilettantism? So, they were *trying* to be amateurs?

Tom: In a way, yes! It was a very conscious choice. They painted kitschy, banal subjects really quickly, almost sloppily. It was a direct attack on the rules of “good taste” and technical skill.

Sara: So they're rebelling against the idea that art has to be serious and well-made.

Tom: Precisely. They took the art world itself, and the boring parts of everyday life, and made that their subject matter. They’d mix different painting techniques, borrow imagery, and quote other art all in one piece.

Sara: It sounds like a visual collage of ideas.

Tom: It is. It’s a very postmodern way of looking at tradition. It’s not about rejecting the past, but about chopping it up and rearranging it in a new, often jarring, way.

Sara: Jarring is a good word. The text mentions their work could be aggressive and even repulsive.

Tom: Oh, absolutely. The joint works by Dahn and Dokoupil are a great example. The colors are incredibly aggressive, and the subjects can be really off-putting. But that's the point—they want to get a reaction from you.

Sara: So, looking back at this whole movement, what's the big takeaway? Does it all just boil down to being messy and ironic?

Tom: That’s the surface level. The real insight is understanding *why* they worked this way. Their paintings are often built like collages, mixing figurative hints with abstract gestures. Most of the canvas resists any easy, rational description.

Sara: It sounds like it's more about the idea behind the painting than the painting itself.

Tom: Now you've hit the nail on the head. And that raises a really interesting question for art historians: where did these guys come from? What was their relationship to the art that came just before them?

Sara: You mean, the artists of the 1970s?

Tom: Exactly. People forget that these “wild painters” studied under conceptual artists. Their roots aren't really in painting, but in conceptual art. Albert Oehlen and Werner Büttner, for instance, were students of Sigmar Polke.

Sara: The famous photographer and pop artist?

Tom: The very same. Polke was experimenting with photography and totally rejecting the spiritual, serious values of modernism. That skepticism is baked into his students' work.

Sara: So they learned to question art from the people who were already questioning art.

Tom: Yes! And in the Rhineland, you had the huge influence of Joseph Beuys. You can also see traces of artists like Thomas Bayrle or Hans Haacke. It wasn't a sudden explosion of wildness; it was an evolution.

Sara: And what about the generation before them? The big post-war German painters?

Tom: That's the other fascinating angle. They had this critical, almost Oedipal relationship with giants like Gerhard Richter, Anselm Kiefer, and Jörg Immendorff.

Sara: The artists who really tackled the heavy topic of Germany's past.

Tom: Right. So you have one generation processing national trauma with immense gravity, and the next generation coming along and responding with irony, absurdity, and a refusal to be serious. It’s a fascinating dialogue across time.

Sara: That context changes everything. It’s not just random rebellion; it’s a direct response to what came before. Which, of course, leads us to wonder what came *after* them...

Sara: So that covers the individual styles... but art movements aren't just about lone geniuses in a studio, right? They're about community and shared ideas.

Tom: That's a perfect transition to our last topic, Sara. Exhibitions. They're where these ideas often collide and get a name.

Sara: And there was one exhibition in the early 2000s that really put a frame around this whole "Neue Wilde" movement, wasn't there?

Tom: Exactly. Let's talk about a huge project in 2003. It was held at the Zentrum für Kunst und Medientechnologie in Karlsruhe. Think of it as the movement's official family reunion.

Sara: A family reunion? I like that! So who was on the guest list?

Tom: Well, the exhibition brought together 140 works from thirteen key artists. But here's the cool part... they weren't one big group. They came from three parallel centers of new painting across Germany.

Sara: So it was like discovering three different bands that were all inventing punk rock at the same time in different cities?

Tom: Yes! What a great way to put it. You had the Berlin Moritzplatz group, with artists like Rainer Fetting and Helmut Middendorf.

Sara: Okay, so that's hub number one.

Tom: Then you had the Mülheimer Freiheit group from Cologne, with painters like Walter Dahn and Jiří Georg Dokoupil.

Sara: And the third?

Tom: That was Hamburg. This group included some real heavy-hitters, like Martin Kippenberger and Albert Oehlen.

Sara: It’s amazing how these academically educated artists could create something so raw and rebellious, breaking all the rules they'd learned.

Tom: And here’s the most surprising part. Many of them never learned the rules in the first place! A huge number of these defining "painters" weren't formally trained in painting at all.

Sara: You're kidding! So they just... picked up a brush and went for it?

Tom: Pretty much! They studied other things, but not traditional painting. It's why the work felt so fresh and energetic. They weren't trying to break rules; they were making their own.

Sara: That’s fantastic. It’s like winning a baking competition without ever reading a recipe.

Tom: Exactly! It proves that passion and a unique vision are sometimes more important than formal training.

Sara: So to recap... a single exhibition in Karlsruhe helped define an entire generation of German artists. It showed how vibrant scenes in Berlin, Cologne, and Hamburg were connected.

Tom: And it reminds us that some of the most influential art comes from those who dare to start without a map. That's the key takeaway.

Sara: What a great place to end. Thanks so much for breaking all this down, Tom. It's been incredibly insightful.

Tom: My pleasure, Sara. It was a lot of fun. And thank you to everyone listening to the Studyfi Podcast!

Sara: We'll see you next time. Goodbye for now!