Podcast on Roman Opalka: The 1965/1 – ∞ Project

Kapitoly

Roman Opalka

Přepis

Sam: Přemýšleli jste někdy o tom, co byste dělali, kdybyste se rozhodli zasvětit celý svůj život jednomu jedinému uměleckému dílu? Nemluvím o obrazu, který zabere rok. Mluvím o projektu, na kterém pracujete každý den, čtyřicet šest let v kuse. Jeden muž to udělal. A jeho nástrojem byla čísla.

Mia: Představte si, že si vezmete černé plátno a malým štětcem namalujete vlevo nahoře bílou jedničku. A pak dvojku. A trojku. A pokračujete, dokud nezaplníte celé plátno. A pak si vezmete další plátno a pokračujete tam, kde jste přestali. A děláte to až do své smrti. To je životní dílo Romana Opalky.

Sam: Je to jeden z nejvíce fascinujících, téměř nepochopitelných uměleckých projektů 20. století. A to je téma, které dnes probereme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Mia: Takže, kdo byl tenhle muž, který se rozhodl doslova malovat čas? Roman Opalka se narodil v roce 1931 polským emigrantům ve Francii. Měl docela dramatické dětství.

Sam: To je slabé slovo. Jeho rodina se vrátila do Polska, když mu byly čtyři, ale pak přišla druhá světová válka. Byli nacisty deportováni. Teprve v roce 1946 se mohli vrátit zpět do Polska.

Mia: Přesně tak. Tyhle rané zkušenosti s válkou, vysídlením a nestálostí ho hluboce ovlivnily. Vystudoval Akademii výtvarných umění ve Varšavě a zpočátku experimentoval s abstraktními a monochromatickými obrazy.

Sam: Co to znamená, monochromatické?

Mia: V podstatě to znamená, že používal jen jednu barvu v různých odstínech. Už tehdy ho fascinovalo, jak zachytit něco nehmotného, jako je čas. Nazýval tyto rané práce „Chronomy“. Byly to jeho první pokusy, jak říkal, „uchopit čas“.

Sam: Takže ta myšlenka na čas ho provázela od začátku. Ale jak se od abstraktních obrazů dostal k malování čísel až do nekonečna? To je docela velký skok.

Mia: Obrovský skok. Ten zlomový okamžik nastal v roce 1965. Seděl v kavárně ve Varšavě a čekal na svou ženu. A najednou ho to napadlo. Popsal to jako vnuknutí – nápad na projekt, který by vizuálně a filozoficky reprezentoval plynutí času od jednoho okamžiku k nekonečnu.

Sam: A tak se zrodil jeho magnum opus, jeho životní dílo, které nazval „1965/1 – ∞“.

Mia: Přesně. Všechna jeho předchozí díla zavrhl a od toho dne se věnoval jen a pouze tomuto jedinému úkolu. Úkolu, o kterém věděl, že ho nikdy nedokončí.

Sam: Dobře, takže se rozhodl malovat čísla. Ale umění je zřídka tak jednoduché. Musel mít nějaká pravidla, že? Nějaký systém.

Mia: Měl velmi přísná pravidla! A právě ta z toho dělají tak silné konceptuální umění. Za prvé, každé plátno, které nazýval „Detail“, mělo stejné rozměry: 196 na 135 centimetrů. To byla přesná velikost dveří do jeho varšavského ateliéru.

Sam: Proč zrovna dveře?

Mia: Symbolicky to byl vstup do jeho pracovního a životního prostoru. Dveře, kterými každý den procházel, aby pokračoval ve svém díle. Byla v tom určitá pokora a spojení s každodenním životem.

Sam: To dává smysl. A co barvy?

Mia: Začal malovat bílými čísly na černém pozadí. Používal ten nejmenší možný štětec, číslo 0. Čísla psal v souvislých horizontálních řadách zleva doprava, shora dolů. Když došel na konec plátna, prostě vzal nové a pokračoval v číselné řadě.

Sam: Kolik čísel se mu vešlo na jedno plátno?

Mia: Obvykle mezi dvaceti a třiceti tisíci. Maloval zhruba 400 čísel denně, což mu zabralo asi šest hodin. Představte si tu disciplínu, tu meditativní soustředěnost, kterou to vyžadovalo po dobu 46 let.

Sam: To je neuvěřitelné. Ale on je nejen maloval, že? Přidal k tomu i další vrstvy.

Mia: Ano, a to je klíčové. V roce 1968 začal každý denní pracovní proces doplňovat dvěma rituály. První: než namaloval číslo, vyslovil ho do mikrofonu a nahrál na magnetofonovou pásku. Vždy ve své rodné polštině.

Sam: Takže máme vizuální záznam a teď i zvukový. Téměř jako mantra.

Mia: Přesně. A druhý rituál: po skončení každého malířského sezení se vyfotografoval. Vždy před plátnem, na kterém právě pracoval. Stejné osvětlení, stejný výraz – bez úsměvu, v prostém oblečení. Jen on a jeho čísla.

Sam: Takže časem vznikla série autoportrétů, které dokumentovaly jeho vlastní stárnutí souběžně s postupujícími čísly. To je geniální. Dílo se stalo doslova o něm.

Mia: Právě. Svůj život propojil s dílem nerozlučně. Jak sám řekl: „Celé mé dílo je jedna jediná věc, popis od jedné do nekonečna. Jedna věc, jeden život.“ Nebylo možné je oddělit.

Sam: Takže máme čísla, zvukové nahrávky a fotografie. Projekt se zdá být kompletní. Ale Opalka ho ještě posunul dál, že?

Mia: Ano. V roce 1972, poté, co překročil hranici jednoho milionu, přišel s dalším, možná nejdůležitějším pravidlem. Uvědomil si, že jeho tělo stárne, jeho vlasy šediví... a jeho dílo by mělo odrážet tento nevyhnutelný proces zániku.

Sam: Jak to udělal?

Mia: Rozhodl se, že do černého podkladu každého nového plátna přidá jedno procento bílé barvy. Takže druhé plátno nebylo černé, ale velmi, velmi tmavě šedé. Třetí bylo o další procento světlejší. A tak dále.

Sam: Takže plátna se postupně zesvětlovala! To je... poetické. Směřoval k bílé.

Mia: Přesně tak. Jeho cílem bylo dosáhnout stavu, kdy bude malovat bílá čísla na čistě bílé plátno. Nazval to „blanc mérité“ – zasloužená bílá. Čísla by se tak vizuálně ztratila, zmizela by v pozadí, stejně jako on sám jednoho dne zmizí.

Sam: Stal se z toho závod s časem. Podaří se mu dosáhnout té „zasloužené bílé“, než zemře?

Mia: Ano. Stal se z toho závod s otcem časem, jak jsi řekl. Plátno po plátně, číslo po čísle, se doslova vymalovával z existence. Když se podíváte na jeho díla chronologicky, vidíte ten postupný přechod od absolutního kontrastu k téměř neviditelnosti.

Sam: Kdy se k té bílé dostal?

Mia: V roce 2008 konečně dosáhl bílého pozadí. Od té doby maloval bílou na bílou. Čísla tam byla, ale byla prakticky neviditelná pouhým okem. Bylo to čistě konceptuální. Symbolické završení jeho myšlenky.

Sam: Mám z toho husí kůži. To je tak silný koncept. Přeměnil nevyhnutelnost smrti v umělecký nástroj.

Mia: Přesně to řekl. „Používám smrt jako nástroj díla. Abych dílo dokončil, beru si smrt jako nástroj.“ Bylo to přijetí smrtelnosti, ne boj proti ní. A přitom v tom nebyla žádná deprese. Sám říkal, že s každým dalším číslem se cítil svobodnější.

Sam: Jako by se smiřoval se svým osudem prostřednictvím umění. To je neuvěřitelně silné.

Mia: Je to tak. Proměnil plynutí času v jakýsi jazyk, ve vizuální deník postupného mizení.

Sam: Jak svět reagoval na takový... radikální projekt? Předpokládám, že názory se lišily. Někteří ho museli považovat za génia, jiní za šílence.

Mia: Naprosto. Pro některé byl génius, který našel způsob, jak zhmotnit filozofický koncept času. Pro jiné byl vězněm vlastního konceptu, který páchal uměleckou sebevraždu ve zpomaleném záběru.

Sam: Chápu obě strany. Ta disciplína hraničí s posedlostí.

Mia: Určitě. Ale umělecký svět ho brzy rozpoznal jako jednoho z nejdůležitějších konceptuálních umělců. Jeho práce byla vystavována na nejprestižnějších přehlídkách, jako je Documenta v Kasselu nebo Benátské bienále.

Sam: A co sběratelé? Jakou hodnotu má dílo, které je v podstatě nekonečným seriálem?

Mia: To je skvělá otázka. Jeho jednotlivé „Detaily“ se na aukcích prodávají za miliony dolarů. Není to špatné na chlápka, který v roce 1965 prostě začal malovat jedničku a nepřestal.

Sam: To rozhodně není. Jeho díla jsou teď ve sbírkách největších světových muzeí, jako je Centre Pompidou v Paříži nebo MoMA a Guggenheimovo muzeum v New Yorku.

Mia: Ano. A je zajímavé, k jakému uměleckému směru ho vlastně zařadit. Obvykle je řazen ke konceptuálnímu umění, protože myšlenka, ten koncept, je důležitější než samotné vizuální provedení.

Sam: Ale zároveň je to i malba, performance, fotografie a zvukové umění. Je to všechno dohromady.

Mia: Přesně. Je to hybridní dílo, které překračuje kategorie. Sám Opalka to vnímal jako metaforu lidské existence. Každý náš den, každý náš krok přidává další „číslo“ k našemu životnímu příběhu. Každý krok s sebou nese váhu všech předchozích kroků.

Sam: Takže jeho práce není jen o smrti a zániku, ale i o plnosti prožitého života.

Mia: Jednoznačně. On sám říkal, že v jeho díle není smutek nebo pocit, že je všechno špatně. Naopak, je to emoce existence, která se projevuje. Je to oslava života tváří v tvář konečnosti.

Sam: Takže, jak to všechno skončilo? Jaký byl konec tohoto nekonečného projektu?

Mia: Roman Opalka zemřel v srpnu 2011, krátce před svými osmdesátými narozeninami. Pracoval až téměř do samého konce. Celkem namaloval 233 pláten, tedy 233 „Detailů“.

Sam: A jaké bylo poslední číslo, které stihl namalovat?

Mia: Poslední číslo, které jeho ruka napsala, bylo 5 607 249.

Sam: Pět milionů šest set sedm tisíc dvě stě čtyřicet devět... To číslo tam zůstalo, jako by se zastavily hodinky. Přesný okamžik, kdy se všechno zastavilo.

Mia: Přesně tak. Jeho životní dílo bylo konečně „dokončeno“ jeho smrtí. Jak sám plánoval. Je to permanentní záznam času v životě a života v čase.

Sam: Když si to shrneme, co je ten klíčový poznatek, který bychom si měli odnést z díla Romana Opalky?

Mia: Myslím, že nejdůležitější je pochopit, jak vzal abstraktní a neuchopitelný koncept, jakým je čas, a dal mu fyzickou, vizuální a zvukovou podobu. Donutil nás přemýšlet o našem vlastním plynutí času, o stárnutí a smrtelnosti ne jako o něčem děsivém, ale jako o základním principu existence.

Sam: A udělal to s neuvěřitelnou disciplínou a odhodláním. Je to svědectví o síle umělecké vize, která dokáže přesáhnout jeden lidský život.

Mia: Přesně tak. Jeho dílo není jen série čísel na plátně. Je to filozofická meditace, autoportrét a časosběrný dokument v jednom. Je to příběh o tom, jak se jeden člověk pokusil namalovat nekonečno a přitom namaloval sám sebe.

Sam: Fascinující. Děkuji ti, Mio, že jsi nám přiblížila tento neuvěřitelný příběh.

Mia: Rádo se stalo, Same. Je to příběh, který stojí za to znát.

Sam: A to je pro dnešek vše ze Studyfi Podcast. Děkujeme za poslech a těšíme se na vás příště.