Podcast on Richard Prince: Conceptual Art and Appropriation

Kapitoly

Kdo je Richard Prince?

Zrod Apropriace v Time Inc.

Kontroverzní Kovbojové

Vtipy, Gangy a Sestřičky

Duchovní Amerika a Etické Otázky

Odkaz a Závěr

The Legal Backlash

Cariou v. Prince

New Portraits, New Problems

Artists in Conversation

The Art of Appropriation

The Press Magnet

Art on the Bookshelf

The Gagosian Quarterly

More Than Just a Paint Job

The High-Performance Artwork

The Engine of Stone

The Ultimate Collection

Kerouac's Personal Copies

Summary and Goodbye

Přepis

James: …počkej, takže on prostě vyfotil cizí fotku z reklamy, prohlásil ji za svou a stal se z toho jeden z nejdražších uměleckých kousků na světě? To je neuvěřitelné.

Sophie: Přesně tak, Jamesi. Vítej ve světě Richarda Prince a umění apropriace. Je to koncept, který mnohým zamotá hlavu, ale je naprosto klíčový pro pochopení současného umění.

James: Dobře, tak o tomhle jsem vůbec nevěděl – a myslím, že to musí slyšet všichni. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do fascinujícího a kontroverzního života a díla Richarda Prince.

Sophie: Tak pojďme na to. Richard Prince se narodil v roce 1949 v Zóně Panamského průplavu, což bylo tehdy území pod kontrolou USA. Zajímavý začátek, že?

James: To jo, to není zrovna typické místo pro zrod amerického umělce. Co ho přivedlo k umění? Ovlivnilo ho to prostředí?

Sophie: Ani ne tak prostředí, jako spíš umělci, které obdivoval. Úplně ho fascinoval Jackson Pollock. Líbila se mu představa umělce jako samotáře, někoho, kdo pracuje sám a je trochu asociální.

James: Chápu, takový ten romantický obraz umělce zavřeného v ateliéru. Pollock byl v té době na vrcholu, takže jeho práce musela být všude.

Sophie: Přesně tak. Článek v časopise Time z roku 1956, který Pollocka nazval „Jack the Dripper“, Princeovi ukázal, že umění může být skutečná kariéra. Bylo to pro něj zjevení. Po střední škole v roce 1967 se tak v osmnácti letech vydal do Evropy.

James: A co ho nakonec přitáhlo do New Yorku? To je přece mekka pro umělce.

Sophie: Byla to jedna konkrétní fotka. Fotografie Franze Klinea, jak se dívá z okna svého ateliéru na 14. ulici. Prince to popsal jako obraz muže, který je spokojený sám se sebou a sleduje svět z bezpečí svého studia. V tom se viděl.

James: Takže ho do New Yorku nepřivedly večírky a sláva, ale představa tiché samoty v ateliéru. To je docela ironické, vzhledem k tomu, jak provokativní jeho umění později bylo.

Sophie: Přesně. V roce 1973 se tam přestěhoval a začal pracovat pro vydavatelství Time Inc. A právě tahle práce, která zní neuvěřitelně nudně, odstartovala celou jeho uměleckou revoluci.

James: Dobře, na to jsem zvědavý. Co přesně dělal v Time Inc.? Třídil poštu?

Sophie: Skoro. Pracoval v knihovně a jeho úkolem bylo vystřihovat články z časopisů pro archivaci. Zůstávaly mu jen ty stránky s reklamami.

James: Počkat, takže si celé dny prohlížel reklamy, které nikdo nechtěl? To zní jako trest.

Sophie: Pro něj to byl poklad. Začal si všímat těch obrazů – modelky, nábytek, hodinky, šperky. Všechny ty vyumělkované světy, které reklama vytvářela. A pak ho napadlo něco radikálního.

James: Co?

Sophie: Co kdyby ty reklamy prostě vyfotil? Nechal si jen ten obrázek, bez textu, a prezentoval ho jako své vlastní dílo. Tomu se říká „re-fotografie“ a je to forma umělecké apropriace, tedy přivlastnění.

James: Takže jeho denní práce se doslova stala jeho uměním. To je geniální! Ale… nebylo to prostě jen kopírování?

Sophie: A to je přesně ta otázka, kterou Prince chtěl, abychom si položili. Sám řekl, že to zpočátku bylo docela bezohledné. Plagiátorství cizí fotografie, vytvoření nového obrazu bez námahy. Cítil to jako osvobození, jako by ničil starou historii umění.

James: To dává smysl. Neměl vlastně žádné formální fotografické vzdělání, že?

Sophie: Vůbec žádné. Sám řekl, že nepotřebuje technické dovednosti, jenom subjekt. Médium – ať už štětec nebo foťák – se přizpůsobí. Svou metodu hledání v časopisech přirovnával k „pročesávání pláže“ a hledání pokladů.

James: Takže se zaměřoval na popkulturu, kterou měl díky své práci přímo pod nosem. Jeho první samostatná výstava proběhla v roce 1980.

Sophie: Ano, v Buffalu. A od té doby jeho kariéra stoupala. Začal zkoumat, co ty reklamní obrazy skutečně znamenají, když je vytrhnete z jejich původního kontextu.

James: A to nás přivádí k jednomu z jeho nejslavnějších děl – sérii *Untitled (Cowboy)*.

Sophie: Přesně. Tohle je možná jeho nejznámější práce. Prince vzal reklamy na cigarety Marlboro, ořízl z nich veškerý text a logo a nechal jenom ten obraz osamělého kovboje v nádherné krajině.

James: Marlboro Man! Ten archetyp amerického muže. Drsňák, svobodný, nezávislý.

Sophie: A Prince se ptal: je tenhle obraz vůbec skutečný? Nebo je to jen komerční konstrukt, který nám prodává cigarety? Tím, že tu fotku izoloval, odhalil její umělost a zároveň z ní udělal něco nového, něco, co komentuje původní obraz.

James: Takže vzal něco, co všichni znali, a donutil je se na to podívat úplně jinýma očima. To je chytré.

Sophie: Velmi chytré. Sám řekl: „Jdu po obrazech, kterým tak docela nevěřím. A snažím se je prezentovat ještě neuvěřitelněji.“ Chtěl ukázat, že ten mýtus o americkém Západě a mužnosti je… no, mýtus.

James: A co na to Marlboro? Nežalovali ho?

Sophie: To je na tom to fascinující. V té době se autorské právo v umění řešilo jinak. Prince se pohyboval na hraně a jeho práce otevřela obrovskou debatu o autorství a originalitě. Navíc, ty fotky jsou dnes neuvěřitelně cenné. Jedna z nich drží rekord za nejdražší fotografii prodanou v aukci.

James: Za fotku fotky! To je prostě šílené. Takže v podstatě říkáte, že bych mohl být slavný fotograf i já? Stačí mi mobil a pár starých časopisů!

Sophie: No, není to tak jednoduché. Musíte mít ten konceptuální vhled. Musíte vědět, *proč* to děláte a co tím říkáte o naší kultuře. A Prince to věděl dokonale.

James: Kovbojové ale nebyli jeho jediným tématem. Vím, že dělal i něco, čemu se říká „Joke Paintings“ – obrazy s vtipy.

Sophie: Ano, to je další jeho slavná série. Vzal staré kreslené vtipy, často z časopisu *The New Yorker*, a přepsal je na plátno. Jenom text, bez obrázku.

James: Jenom text vtipu na obrovském plátně? Proč?

Sophie: Zase šlo o kontext. Když dáte ohraný vtip do galerie, stane se z něj něco jiného. Přestane být vtipný a stane se z něj… abstraktní obraz. Sám Prince řekl, že jeho obrazy s vtipy jsou abstraktní, „zvláště v Evropě, pokud neumíte anglicky.“

James: To je dobrý postřeh. Takže z vtipu se stane jen shluk písmen a barev. A co ty další série? Zmiňovaly se gangy a sestřičky.

Sophie: Zkoumal různé americké subkultury – motorkáře, fanoušky upravených aut, surfaře. Fascinovaly ho tyhle specifické komunity. A pak přišly „Nurse Paintings“ – obrazy sestřiček.

James: To zní… zajímavě.

Sophie: Jsou úžasné a trochu strašidelné. Jako inspiraci si vzal obálky laciných romantických románů z 50. a 60. let, takzvaných „pulp fiction novels“. Víte, ty dramatické obálky se sestřičkou v hlavní roli.

James: Jasně, ty znám. Sestra v nesnázích, osudový lékař a tak dále.

Sophie: Přesně. Prince vzal tyhle obálky, naskenoval je, přenesl na plátno a pak je přemaloval akrylem. Často jim přidal masku přes ústa, takže vypadají zlověstněji. Jsou to díla, která balancují na hraně mezi sentimentem a hororem.

James: A hádám, že i ty jsou dnes extrémně drahé.

Sophie: Extrémně. Obraz *Runaway Nurse* se v roce 2021 prodal za více než 12 milionů dolarů. Ukazuje to, jak trh přijal jeho metodu přivlastňování a přetváření existujících obrazů.

James: Dobře, musíme se dotknout jeho nejkontroverznějšího díla. Galerie, kterou na chvíli otevřel, a ta fotka… *Spiritual America*.

Sophie: Ano, tohle je téma, které dodnes vyvolává silné emoce. V roce 1983 si Prince otevřel na krátkou dobu galerii s názvem Spiritual America. Vystavil v ní jediný exponát.

James: A to bylo co?

Sophie: Byla to jeho re-fotografie snímku od fotografa Garryho Grosse. Na původní fotce byla desetiletá Brooke Shields, nahá ve vaně.

James: Páni. To je… hodně problematické. I na tehdejší dobu.

Sophie: Naprosto. Prince sám ten obraz popsal jako „extrémně komplikovanou fotku nahé dívky, která vypadá jako chlapec nalíčený tak, aby vypadal jako žena“. Ta fotka byla už v době svého vzniku kontroverzní a Prince tu kontroverzi ještě umocnil tím, že si ji přivlastnil a vystavil.

James: Co tím sledoval? To už mi nepřijde jen jako hra s autorstvím, to už je etický problém.

Sophie: Z jeho pohledu to byla další sonda do toho, jak média a popkultura zobrazují a využívají obrazy, v tomto případě obraz dětské celebrity. Ale samozřejmě to vyvolalo obrovský poprask. Když byla fotka v roce 2009 vystavena v galerii Tate Modern v Londýně, musela být po varování policie odstraněna.

James: To se nedivím. A přesto se i tahle práce prodává za miliony, že?

Sophie: Ano. V roce 2014 se jeden z deseti tisků této fotografie prodal za téměř 4 miliony dolarů. To jen podtrhuje tu paradoxní povahu jeho díla. Je to umění, které nás nutí konfrontovat se s velmi nepříjemnými otázkami o tom, co je přijatelné, co je umění a kdo má právo vlastnit a zobrazovat obraz.

James: Je to ten typ umělce, u kterého je těžké oddělit dílo od kontroverze, která ho obklopuje.

Sophie: Přesně tak. A to je záměr. Prince nechce, abychom byli jen pasivními diváky. Chce nás provokovat, zneklidnit a donutit přemýšlet.

James: Takže jak bychom měli shrnout odkaz Richarda Prince? Je to génius, který změnil pohled na umění, nebo jen chytrý plagiátor?

Sophie: Myslím, že pravda je někde uprostřed a záleží na tom, koho se zeptáte. Je klíčovou postavou takzvané „Pictures Generation“, skupiny umělců, kteří v 70. a 80. letech začali pracovat s obrazy z masmédií.

James: Spolu s umělci jako Cindy Sherman nebo Barbara Kruger, předpokládám.

Sophie: Přesně. Ukázali, že v době, kdy jsme zahlceni obrazy z televize, filmů a reklamy, se umělec nemusí snažit vytvořit něco zcela „originálního“. Místo toho může pracovat s tím, co už existuje, a dát tomu nový význam.

James: Takže jeho hlavním přínosem je zpochybnění pojmů jako autorství a originalita.

Sophie: Ano. Donutil svět umění i práva přemýšlet o tom, co znamená „vytvořit“ dílo. Jeho práce je neustálým komentářem k americké kultuře – k jejím mýtům, posedlostem a touhám. Od kovboje přes sestřičky až po vtipy, všechno jsou to střípky amerického snu, které Prince poskládal do nové, znepokojivé mozaiky.

James: Klíčový poznatek tedy je, že Richard Prince není o technice, ale o myšlence. O tom, jak kontext mění význam.

Sophie: Perfektně řečeno. Jeho dílo nám ukazuje, že obrazy, které považujeme za samozřejmé, mají obrovskou moc a on se tuto moc snažil odhalit a rozebrat. Ať už ho milujete, nebo nenávidíte, nemůžete popřít, že Richard Prince zásadně ovlivnil směřování současného umění.

James: Díky, Sophie, to bylo naprosto fascinující. A pro naše posluchače je to skvělý příklad toho, jak umění může být provokativní a nutit k zamyšlení. A právě o myšlení a učení to celé je. Pojďme se teď podívat na další téma, které vám pomůže s přípravou.

James: So, it's one thing to redefine art, but it's another to just take someone's work. Did the original photographers ever say anything?

Sophie: Oh, absolutely. Photographer Norm Clasen, whose work Prince used for the *Untitled (Cowboy)* series, felt really aggrieved. He said something like, "When you see your work copied, something deep down says 'I'm the author of that.'"

James: And I bet that feeling led to some lawsuits.

Sophie: You bet right. The most famous case is *Cariou v. Prince*. A photographer named Patrick Cariou sued Prince for using 35 of his photos of Rastafarians from his book *Yes Rasta*.

James: Thirty-five! And were they changed much?

Sophie: Some were barely altered at all. Initially, the court sided with Cariou, saying it was clear copyright infringement.

James: Okay, case closed, right?

Sophie: Not so fast! Prince appealed, and the higher court reversed most of the decision. They said 25 of the works were "transformative" enough to be considered fair use.

James: Transformative? So he added a new expression or meaning?

Sophie: That's the idea. But five pieces weren't changed enough, so those were sent back for review. The whole thing was eventually settled out of court in 2014.

James: So the legal line is... pretty blurry. Has he been sued since then?

Sophie: All the time! In 2014, he took an Instagram post from model Emily Ratajkowski and sold it for a fortune in his "New Portraits" exhibition.

James: Without her permission?

Sophie: Yep. But here's the cool part. Seven years later, she took a photo of herself in front of that painting, turned it into an NFT, and sold it for $175,000.

James: Wow! She literally bought herself back.

Sophie: Exactly! And then two other photographers, Donald Graham and Eric McNatt, also sued him for using their portraits in that same series.

James: He seems to spend a lot of time in court.

Sophie: Get this—he even exhibited a recording of his legal deposition from that case as a new video artwork called *Deposition*.

James: No way. So even his legal trouble becomes art?

Sophie: Apparently so! Which really opens up a huge can of worms about what 'fair use' actually protects...

James: And that idea of artists looking back is so powerful. It's not just about admiring the Old Masters, right? It's about talking back to them.

Sophie: Exactly! That brings us perfectly to contemporary art. A fantastic example is the painter Jenny Saville. She created this incredible self-portrait in response to a Rembrandt masterpiece.

James: That's the one based on his *Self-Portrait with Two Circles*, isn't it? Her work is so raw and physical.

Sophie: It is. And here's the key takeaway: she isn't just trying to paint *like* Rembrandt. She's using his structure as a launchpad to explore her own modern identity.

James: So, it's a conversation across centuries. Rembrandt set up the idea, and Saville is adding her own, very different, perspective.

Sophie: Precisely! She's exploring themes of the body and the female experience in a way Rembrandt never could. It shows how art is constantly evolving and building on itself.

James: That idea of 'building on' things gets really interesting with an artist like Richard Prince. He takes it to a whole other level.

Sophie: Oh, he absolutely does. Prince is famous for appropriation—basically, taking existing images or texts and re-presenting them as his own work. He even worked with text by the writer Richard Hell.

James: That sounds a bit like copying someone's homework but calling it a collage.

Sophie: It's a controversial line to walk, for sure! But the idea is to make us question authorship and originality. What does it mean to 'create' something in a world saturated with images?

James: So Saville reinterprets, and Prince re-contextualizes. Both are looking at what came before, but in totally different ways.

Sophie: That's a perfect summary. And this tension between inspiration and appropriation is a huge part of what makes the contemporary art world so dynamic. Which actually connects to how art gets valued and collected...

Sophie: So that whole appropriation debate really fuels the fire, which is why the press loves him so much.

James: It makes total sense. And looking at this list of articles, it's not just small blogs. It’s major players.

Sophie: Oh, absolutely. We're talking The New York Times, Vanity Fair, The Wall Street Journal. And they're not just mentioning him; they're writing these deep, analytical pieces.

James: I see one here from Vulture where Jerry Saltz calls his Instagram paintings “Genius Trolling.” That really captures the vibe.

Sophie: It totally does! He generates these incredibly strong reactions. Critics almost *have* to write about him. You could say he was creating viral content before going viral was the main goal.

James: The original art-world influencer. So, this massive media presence builds the brand, right? Which must lead directly to other things.

Sophie: Like merchandise?

James: Exactly! I was looking at the Gagosian Shop online. It's not just paintings. You can buy posters and all kinds of books.

Sophie: Yes! And that’s a key part of an artist’s ecosystem. It makes the work accessible. You might not have a million dollars for a canvas, but you can get the “Folk Songs” poster for twenty bucks.

James: It’s a totally different way to connect with the art. I see some of the books get pricey, though. “Richard Prince: Early Photography” is $125, and there's another called “Bettie Kline” for $400.

Sophie: For sure. Those are more like collector's items. They’re beautifully made books that function almost like artworks themselves. So there's this tiered system, from a simple poster to a collectible book.

James: And what's this “Gagosian Quarterly”? It looks like a magazine.

Sophie: It is! But it’s more than just a gallery catalog. It’s a serious publication with essays that connect the art world to broader culture. For example, they'll have an article on influencer culture by Natasha Stagg right alongside a piece about how artists engage with libraries.

James: Wow, so it places artists like Prince within a much bigger conversation.

Sophie: Exactly. It shows that the art isn’t happening in a vacuum. It’s all connected. The press, the merch, the cultural essays—it all builds the artist's legacy. It's a fascinating machine when you see it all working together.

James: It really is. And that idea of the machine brings us perfectly to our next point...

James: So we've talked about stone and metal, but some artists use really unconventional materials. What about something... a lot bigger? Like a car?

Sophie: Oh, absolutely! And we're not just talking about a fancy paint job. Some artists treat the entire vehicle as a sculpture. It’s a fascinating intersection of engineering and art.

James: A whole car? Like, a drivable one?

Sophie: Sometimes, yes! Let me give you an example. There's an untitled work that starts with the body of a 1970 Dodge Challenger.

James: A classic muscle car as a sculpture? That's amazing!

Sophie: It really is. And this isn't just a shell. It has a 660 horsepower Hemi engine, a custom interior, and a killer pale orange paint job with a flat black hood. It's a beast.

James: So it's a high-performance car that's also… art? How does that work?

Sophie: It blurs the line, right? It challenges our idea of what a sculpture can be. You could, in theory, drive it right off the pedestal.

James: I don't think the museum security would like that very much.

Sophie: Probably not! But then you have the complete opposite approach with a piece called *American Prayer*.

James: Okay, what's that one about?

Sophie: It's a 1968 Dodge Charger, but it's been completely gutted. No engine, no interior, all the paint stripped away and the body powder coated.

James: So it's the ghost of a car?

Sophie: Exactly. And here’s the most powerful part—in place of the engine, there’s a solid block of cement.

James: Whoa. So one is all about power and performance, and the other is about stillness and weight. That’s a powerful contrast.

Sophie: It is! It forces you to think about what a car symbolizes. From raw power to a heavy, unmovable object. It shows how an artist can completely change an object's meaning, which actually brings us to our next point...

James: And that really brings us to our final topic, which is a perfect transition... memorabilia.

Sophie: It really is. We've talked about the art and the artist, but what about the physical objects they left behind?

James: Exactly! Like first editions, or things they personally owned.

Sophie: Let me give you an amazing example. The artist Richard Prince has a massive collection focused on Beat literature.

James: Oh, like Jack Kerouac?

Sophie: The king himself. Prince has built what is basically a personal library of just one book: *On the Road*.

James: Just one book? But... multiple copies? That sounds a little obsessive.

Sophie: It is, but these aren't just any copies. He has one Kerouac inscribed to his own mother.

James: Wow, okay. That's incredibly personal.

Sophie: He also has the famous copy Kerouac read from on *The Steve Allen Show*. Plus the original proof copy of the book, and even an original galley.

James: That’s amazing. It’s like a physical timeline of the book’s creation.

Sophie: But here's the best part. He owns the copy that belonged to Neal Cassady.

James: No way! The actual Dean Moriarty from the book?

Sophie: The very same. It even has Cassady’s signature and his own notes written in the margins.

James: That is just mind-blowing. It shows how an object can hold so much history. A single book becomes a portal to the past.

Sophie: Exactly. The key takeaway is that it's not just paper and ink anymore. It becomes a tangible piece of a cultural moment.

James: What a perfect place to end. Sophie, this has been fantastic. Thanks so much for sharing your expertise with us today.

Sophie: My pleasure, James! It was a lot of fun.

James: And a huge thank you to everyone listening to the Studyfi Podcast. We'll see you next time!