Podcast on Realism in International Relations Theory

Kapitoly

Mýtus o realismu

Kdo byl Hans Morgenthau?

Lidská přirozenost a touha po moci

Moc jako prostředek, ne cíl

Překvapivá role morálky

Kritika a odkaz klasického realismu

Ancient Roots of Realism

Machiavelli's Prince

A Reaction to Idealism

Morgenthau and Classical Realism

Critiques and Modern Relevance

The Rise of Realism

Morgenthau's Power Politics

The Security Dilemma

Summary and a New View

Přepis

Dan: Většina lidí si myslí, že když mluvíme o „realismu“ v mezinárodní politice, myslíme tím bezohlednou, cynickou hru, kde platí jen „právo silnějšího“ a na morálku není místo.

Hannah: Přesně tak. Představí si chladné stratégy, kteří v mapách přesouvají figurky bez ohledu na lidské životy.

Dan: Ale co kdybychom vám řekli, že zakladatelé této teorie byli ve skutečnosti hluboce znepokojeni morálkou? Že celý jejich projekt byl o tom, jak zkrotit moc, ne ji oslavovat?

Hannah: Přesně tak. To je ten velký paradox. Posloucháte Studyfi Podcast.

Dan: Dobře, Hanno, tohle musíme rozebrat. Mluvíme tu hlavně o jednom jménu, že? Hans J. Morgenthau.

Hannah: Ano, Hans Morgenthau je klíčová postava. Byl to německo-americký akademik, který v roce 1948 napsal naprosto zásadní knihu s názvem „Politika mezi národy“.

Dan: A ta kniha v podstatě odstartovala to, čemu dnes říkáme klasický realismus.

Hannah: Přesně. Utekl před nacisty do Spojených států a na vlastní oči viděl, kam vedou idealistické sny a neschopnost čelit realitě moci. Viděl selhání Společnosti národů.

Dan: Takže jeho teorie se zrodila z krize. Nebyla to jen nějaká akademická úvaha od stolu.

Hannah: Vůbec ne. Byla to přímá reakce na to, co považoval za nebezpečně naivní pohled na svět – pohled, který ignoroval základní hnací sílu politiky.

Dan: A tou hnací silou je…?

Hannah: Podle Morgenthaua je to moc. Přesněji řečeno, touha po moci.

Dan: Dobře, touha po moci. To zní dost pesimisticky. Odkud se to podle něj bere?

Hannah: A tady se dostáváme k jádru klasického realismu. Morgenthau věřil, že tato touha je zakořeněná hluboko v lidské přirozenosti. Není to něco, co vytváří systém, ale něco, co si my lidé do systému přinášíme.

Dan: Takže to není chyba států nebo vlád, ale nás samotných?

Hannah: V podstatě ano. Navazuje na starší myslitele, jako byl Thomas Hobbes, který říkal, že člověk má neustálou a nepokojnou touhu po moci, která končí až smrtí.

Dan: Páni. To je docela drsné.

Hannah: Je to tak. A Morgenthau tento předpoklad o jednotlivcích aplikuje na státy. Říká, že státy na mezinárodní scéně se chovají podobně jako lidé v hypotetickém „přirozeném stavu“ – tedy ve světě bez centrální autority, která by je držela na uzdě.

Dan: Takže taková globální džungle, kde každý bojuje o přežití a vliv?

Hannah: Přesně. Tomu se říká anarchie v mezinárodních vztazích. Ne ve smyslu chaosu a násilí, i když to může nastat, ale ve smyslu absence světové vlády nebo globálního policisty.

Dan: Rozumím. Každý stát se musí postarat sám o sebe, protože nikdo jiný to za něj neudělá.

Hannah: A nejlepší způsob, jak se o sebe postarat, je nashromáždit co nejvíce moci. To je základní logika realismu.

Dan: Dobře, ale tady se vracíme k mé původní otázce. Pokud je všechno jen o hromadění moci, kde je ta morálka, o které jsi mluvila na začátku?

Hannah: Skvělá otázka. A tady přichází to klíčové rozlišení. Pro Morgenthaua nebyla moc nutně konečným cílem. Byla především prostředkem k dosažení jiných cílů.

Dan: Jako je co? Bezpečnost? Prosperita?

Hannah: Ano, přesně tak. Státy mohou chtít zajistit bezpečí pro své občany, ekonomický blahobyt nebo ochránit svou kulturu. Ale k dosažení čehokoliv z toho potřebují moc.

Dan: Takže moc je jako peníze. Nechcete je jen proto, abyste je měli, ale proto, co si za ně můžete koupit.

Hannah: Perfektní analogie! Přesně tak. A Morgenthau šel ještě dál. Kritizoval politiky, kteří své mocenské zájmy maskovali vznešeně znějícími ideologiemi.

Dan: Jakože říkali „bojujeme za demokracii a svobodu“, i když ve skutečnosti šlo o ropu nebo strategickou polohu?

Hannah: Přesně. Morgenthau by na to řekl: „Podívejme se skrz tyhle ideologické závoje a ptejme se, o jaké mocenské zájmy se tu ve skutečnosti hraje.“

Dan: Takže jeho cílem bylo odhalit tu skrytou pravdu politiky, ne ji obhajovat.

Hannah: Ano. Věřil, že jen když pochopíme, jak funguje mocenská politika, můžeme se ji pokusit nějakým způsobem omezit a usměrnit.

Dan: Dobře, pojďme se tedy ponořit hlouběji do té morálky. Jak může v takovém světě fungovat?

Hannah: Morgenthau tvrdil, že i když je touha po moci univerzální, politici a státníci nejsou jen bezduché stroje na hromadění moci. Jsou to lidé s morálním kompasem.

Dan: Takže se rozhodují i na základě toho, co je správné a co ne?

Hannah: Ano. Uváděl příklady z historie, kdy se státy z morálních důvodů zdržely využití veškeré své síly. Například se vyhnuly genocidě, i když by jim to možná přineslo strategickou výhodu.

Dan: To je silný argument. Takže morálka funguje jako určitá brzda.

Hannah: Přesně. Morgenthau říkal, že člověk je sice tvor toužící po moci, ale je to také tvor morální. A politika se nedá řídit jen mocí, ale ani jen abstraktními morálními principy. Je potřeba obojí.

Dan: Takže odmítal jak naivní idealisty, kteří věřili, že morálka vyřeší vše, tak i cyniky, kteří tvrdili, že na morálce vůbec nezáleží.

Hannah: Našla jsi tu zlatou střední cestu. On prosazoval něco, čemu se říká „etika odpovědnosti“. To znamená, že politik musí zvažovat reálné důsledky svých činů v nedokonalém světě, ne se jen držet abstraktních ideálů.

Dan: Což znamená, že někdy musí udělat morálně problematické rozhodnutí, aby zabránil ještě horší katastrofě?

Hannah: Přesně. To je to dilema. A řešením pro Morgenthaua nebyla nějaká světová vláda nebo mezinárodní zákony, kterým moc nevěřil. Byla to diplomacie.

Dan: Diplomacie? Jako obyčejné vyjednávání?

Hannah: Ano, ale ne jen tak ledajaké. Mluvil o prozíravé, morálně ukotvené a odpovědné diplomacii. O umění státnictví. Věřil, že moudří a morální diplomaté, kteří chápou mocenské zájmy všech stran a hledají kompromis, jsou jedinou skutečnou nadějí na mír.

Dan: To je fascinující. Úplně to obrací běžnou představu o realismu naruby. Ale určitě musela přijít i nějaká kritika, ne? Zní to celé postavené na jednom velkém předpokladu.

Hannah: Samozřejmě. Kritiky je spousta. Ta největší míří právě na ten základní kámen – na představu, že touha po moci je nějaká biologicky daná lidská přirozenost.

Dan: Chápu, moderní psychologie nebo sociologie by s tím asi nesouhlasily.

Hannah: Přesně. Kritici říkají, že je to příliš zjednodušující a vědecky neprokazatelné. Že je to spíš filozofický předpoklad než fakt. Mnozí pozdější realisté, jako třeba neorealisté, už s lidskou přirozeností nepracují a hledají příčiny konfliktů spíše ve struktuře mezinárodního systému samotného.

Dan: O tom si určitě popovídáme příště. A co ten jeho koncept moci? Ten se zdá taky dost… vágní.

Hannah: To je další velký bod kritiky. Morgenthau mluví o moci neustále, ale nikdy ji přesně nedefinuje. Je to vojenská síla? Ekonomický vliv? Kulturní přitažlivost? Zůstává to nejasné a těžko se to měří.

Dan: Takže je těžké říct, kdo má vlastně „více moci“, a tím pádem se jeho teorie hůře testuje v praxi.

Hannah: Přesně tak. Navzdory vší té kritice je ale jeho odkaz obrovský. Klasický realismus donutil všechny teoretiky mezinárodních vztahů brát moc vážně.

Dan: Už ji nemohli jen tak ignorovat a snít o věčném míru.

Hannah: Přesně. Ukázal, že pokud chceme světu skutečně porozumět a možná ho i trochu vylepšit, musíme nejprve pochopit jeho nejtemnější a nejsilnější pohnutky. To je jeho hlavní lekce.

Dan: Takže abychom to shrnuli: klasický realismus není oslavou bezohledné moci. Je to spíše varování a pokus o nalezení morálního kompasu ve světě, kde je moc prostě faktem.

Hannah: Lépe bych to neřekla. Je to tragický pohled na politiku, ale ne nutně cynický. Uznává, že boj o lepší svět je nekonečný, ale právě proto je důležité ho neustále vést s otevřenýma očima.

Dan: Skvělé. Myslím, že teď už se nikdo z našich posluchačů na slovo „realista“ nebude dívat stejně.

Hannah: V to doufám! Je to mnohem komplexnější a zajímavější myšlenkový směr, než se na první pohled zdá.

Dan: Díky moc, Hanno. Bylo to neuvěřitelně poučné. A teď se přesuneme k dalšímu klíčovému konceptu...

Dan: So, that optimistic view of the world, what we called Idealism, really sounds nice on paper. But it seems like it ran into... well, reality.

Hannah: That's the perfect way to put it, Dan. And that crash with reality gave rise to its great rival theory: Political Realism.

Dan: Realism. It sounds pretty self-explanatory. Just... being realistic?

Hannah: That's the core of it, yes. But it's a way of thinking that goes back thousands of years. We can see its seeds in ancient Greece with the historian Thucydides.

Dan: I remember him from history class. He wrote about the wars between Athens and Sparta, right?

Hannah: Exactly. And he was one of the first to look at the conflict and say, "Hey, forget the noble speeches for a minute. The real driver here is power." For him, politics was this constant struggle between our ideals and the cold, hard use of force to get what you want.

Dan: So it's not a new idea that power is what really makes the world go 'round.

Hannah: Not at all. And it got a major update during the Renaissance from a very famous, or maybe infamous, thinker: Machiavelli.

Dan: Ah, Machiavelli! So we're getting into the whole "is it better to be feared than loved?" territory.

Hannah: We are! But he added some really important layers. First, he saw history as a series of cause-and-effect connections. Things happen for reasons we can actually analyze and understand.

Dan: Okay, that makes sense. Like a science of politics.

Hannah: Sort of. And here's the key part that really defines realism. Machiavelli argued that ethics are a *function* of politics. Not the other way around.

Dan: Wait, what does that mean? Morality doesn't matter?

Hannah: Not quite. It means that for morality to even exist, you first need effective authority. You need power. His advice to his prince was basically, "Deal with the world as it *is*, not as you wish it would be." That became the guiding principle for modern realism.

Dan: So these ideas were floating around for centuries. Why did they explode into a major theory in the 20th century?

Hannah: Because, as you said, Idealism ran into a wall. After World War One, there was this huge, optimistic belief, especially from America, that we could perfect the world. Thinkers believed we could just reason our way out of war.

Dan: With things like the League of Nations, right? Everyone gets together and agrees to be nice.

Hannah: Precisely! The idea was that the international community would act together to punish any country that got out of line. It was like the world's biggest group project where everyone promised to do their part.

Dan: And we all know how group projects turn out.

Hannah: Exactly! The 1930s happened. The global economic crisis hit. The League of Nations completely failed to stop aggression. World War Two broke out.

Dan: So faith in that system just crumbled.

Hannah: It was shattered. Realists looked at this and said, "See?" They argued that Idealism wasn't just wrong; it was *dangerous*. It ignored the violent realities of politics and made us unprepared.

Dan: Okay, so who was the main person who shaped this new, modern realism?

Hannah: That would be Hans Morgenthau. He's really considered the father of the theory. He said that politics, just like society, is governed by objective laws that are rooted in human nature.

Dan: And what's at the root of human nature, according to him?

Hannah: A struggle for power. Morgenthau came up with a simple way to think about it. An economist asks, "How does this affect wealth?" A lawyer asks, "Is this legal?" A moralist asks, "Is this ethical?"

Dan: And the political realist asks...?

Hannah: "How does this policy affect the power of the nation?" For Morgenthau, that was the ultimate question. International politics is a struggle for power—to keep it, to increase it, or to show it off.

Dan: So how did he define power? Is it just military strength?

Hannah: Here's the tricky part... he was a little vague on purpose. He said power covers everything from physical violence to the most subtle psychological ties. It's the control of one person over another.

Dan: That sounds... hard to measure.

Hannah: It is! And that was his point. He saw it as a psychological relationship, not something you can just count up with tanks and ships. For him, the drive for power was just a self-evident fact of life.

Dan: I can imagine not everyone agreed with this view. It sounds a bit simplistic, reducing everything to power.

Hannah: And that was a major criticism. Later thinkers, like Kenneth Waltz, said Morgenthau focused too much on individuals and human nature, and not enough on the overall structure of the international system.

Dan: What else did people point out?

Hannah: Critics said he ignored how a country's domestic politics affect its foreign policy. And he didn't pay much attention to international norms or laws. To them, his theory was more like a smart commentary on history than a real, scientific theory that could predict things.

Dan: So is Morgenthau still relevant today, or was he just a product of his time?

Hannah: Oh, he's incredibly relevant! There's been a huge renewed interest in his work. Think about modern debates, like when and if we should use military force for humanitarian reasons.

Dan: Right, that's a perfect example. It's a clash between our morals—our idealism—and the practical realities of power and self-interest.

Hannah: Exactly! It's that tension Morgenthau wrote about. And one more thing I love about those early realists... they weren't just academics playing intellectual games. They took their insights from real-world experience, and they wanted to have an impact on actual politics.

Dan: That's a great point. They wanted their theories to matter in the real world, not just in a textbook. And that focus on the practical application of ideas is actually a perfect bridge to our next topic...

Dan: Wow. Okay, so wrapping our heads around all those different political systems is one thing... but how do they all interact with each other on the world stage?

Hannah: That is the perfect question to lead into our final topic, Dan. We're diving into the world of International Relations theory, specifically a major school of thought called Realism.

Dan: Realism. Sounds... pretty straightforward. Like, being realistic about the world?

Hannah: Exactly. It really gained prominence after World War Two. Think about the context. The U.S. was a new superpower, and the Cold War with the Soviet Union was kicking off. Idealistic plans for global cooperation were... well, not looking so realistic anymore.

Dan: So people started looking for a theory that explained a world based on confrontation?

Hannah: Precisely. And here's a surprising fact: while this was a very Anglo-Saxon, American-led field, many of its key thinkers were of German origin. We're talking about huge names like Hans J. Morgenthau, Henry Kissinger, and John H. Herz.

Dan: Huh. Why is that significant?

Hannah: They were familiar with a European political tradition that was very comfortable thinking in terms of power and self-interest. It wasn't an abstract idea; it was lived history. This background heavily influenced what we now call 'Classical Realism'.

Dan: Okay, so let's get into it. What's the core idea of this Classical Realism? Who's the main guy?

Hannah: The main guy is definitely Hans J. Morgenthau. His big book was called *Politics Among Nations*. For him, the problem wasn't governments or systems... it was people.

Dan: What do you mean, it was people?

Hannah: Morgenthau's realism has what we call anthropological roots. He believed that international politics is a struggle for power because humans have an innate drive to dominate. It's just in our nature.

Dan: So countries are basically just big, powerful people acting out their selfish instincts on a global scale?

Hannah: That's a great way to put it! For Morgenthau, the goal of a state is to get more power to ensure its survival. Morality, ideals... those are secondary to the cold, hard pursuit of the national interest.

Dan: It sounds pretty pessimistic. Did everyone just agree with this idea that we're all just hardwired for conflict?

Hannah: Of course not! And that leads us to one of the most fascinating concepts in all of international relations, which came from another realist, John H. Herz.

Dan: Okay, I'm ready. What's the concept?

Hannah: It's called the 'security dilemma'. Herz argued that the problem isn't necessarily a human lust for power, like Morgenthau thought. Instead, the problem is the structure of the international system itself.

Dan: The structure? What does that mean?

Hannah: It means there's no world government. No global 911 you can call. This creates a state of anarchy. And in that anarchy, states have to worry about their own security.

Dan: Right, that makes sense. So they build up their military to feel safe.

Hannah: Exactly! But here's the dilemma. You build a bigger army to feel secure. Your neighbor sees your new army and thinks... 'Wait, why are they doing that? Are they planning to attack me?' So what do they do?

Dan: They build an even bigger army to feel secure from *you*.

Hannah: Precisely! And you see their new, bigger army, and you get even more scared, so you build up yours again. Herz called this a fundamental social constellation. It's a tragic cycle where actions taken purely for defense are seen as threats, leading to an arms race that makes everyone *less* secure.

Dan: So it's like a global misunderstanding that could lead to war, even if nobody actually wanted one in the first place. That’s… kind of terrifying.

Hannah: It is! And it's a powerful idea. This focus on the *structure* of the system, rather than human nature, was a major shift. It laid the groundwork for what would later be called Neorealism.

Dan: So Morgenthau's Classical Realism fell out of favor a bit?

Hannah: For a while, yes. As the world changed in the 60s and 70s with decolonization and détente, his ideas seemed a bit too rigid. People saw his work as more of a historical classic than a practical tool.

Dan: But it's made a comeback, right?

Hannah: It has, in a big way. In recent decades, different flavors of realism—neoclassical, defensive, offensive realism—have all looked back to Morgenthau for inspiration. They might not take his whole theory, but they pull specific elements to build their new models.

Dan: So, to recap our whole discussion today... we've seen how political ideas shape everything from our local governments to these massive, global theories about war and peace.

Hannah: That's right. Whether it's the nature of power, the structure of the system, or the dilemmas of security, these theories are the lenses we use to try and make sense of a very complicated world. They're not just abstract ideas; they have real-world consequences.

Dan: Hannah, this has been absolutely fascinating. Thank you so much for breaking it all down for us. And a huge thank you to all of you for listening to the Studyfi Podcast.

Hannah: It was my pleasure! Keep asking those big questions. Goodbye everyone!

Dan: Until next time, stay curious.