Podcast on Peter Fischli and David Weiss Overview

Kapitoly

Úvod do chaosu

Kdo byli Fischli a Weiss?

Umění z klobás

Nejslavnější řetězová reakce

Všechno může být socha

Medvěd, krysa a filozofické otázky

Odkaz dua

The Way Things Go

Rat and Bear

The Beauty of the Everyday

A Visible World

From Zurich to the World

Critical Acclaim

Lasting Influence

Rocks and Absurd Questions

A History in Clay

Summary and Sign-off

Přepis

Dan: Představte si to. Velký průmyslový sklad. Je ticho. Pak se pomalu začne houpat černý pytel na odpadky, plný až po okraj. Narazí do staré pneumatiky, která se skutálí z rampy a udeří do dřevěné desky...

Grace: A ta deska shodí lahev, která se rozlije a spustí sérii událostí zahrnující oheň, vodu, chemikálie a spoustu věcí, které byste normálně našli v garáži. Zní to jako začátek nějaké katastrofy, že?

Dan: Přesně. Jako vědecký experiment, který se ošklivě zvrtl. Ale není to tak. Je to jedno z nejslavnějších uměleckých děl 20. století. Vítejte, toto je Studyfi Podcast.

Grace: A my se dnes ponoříme do světa dvou umělců, kteří proměnili obyčejné věci v něco naprosto mimořádného. Mluvíme o švýcarském duu Peter Fischli a David Weiss.

Dan: Dobře, Grace, začněme od základů. Kdo přesně byli tihle dva kouzelníci chaosu?

Grace: „Kouzelníci chaosu“, to se mi líbí. Peter Fischli a David Weiss byli švýcarští umělci, kteří spolu začali pracovat v roce 1979 a jejich spolupráce trvala více než třicet let, až do Weissovy smrti v roce 2012.

Dan: Třicet let, to je neuvěřitelně dlouhá doba na umělecké partnerství. Co bylo jejich hlavním tématem?

Grace: Ve zkratce? Nacházeli kouzlo v každodennosti. Vzali ty nejvšednější, nejobyčejnější předměty – klobásy, pneumatiky, kelímky, kancelářské potřeby – a proměnili je v něco vtipného, chytrého a často i překvapivě hlubokého.

Dan: Takže jejich hlavním mottem bylo... i kbelík s barvou může být hvězda?

Grace: Přesně tak! Měli v sobě takový dětský úžas a zvědavost. Povzbuzovali diváky, aby se na svět kolem sebe podívali novýma očima. Aby si všimli té skryté poezie a humoru v obyčejných věcech.

Dan: Zmínila jsi klobásy. To nemůžeš jen tak přejít. Prosím, řekni mi víc o umění z klobás.

Grace: Věděla jsem, že tě to zaujme! Jejich úplně první společný projekt z roku 1979 se jmenoval *Wurstserie*, neboli „Série klobás“.

Dan: To zní... chutně. A umělecky?

Grace: Bylo to geniální. Vytvořili sérii deseti barevných fotografií, kde malé scény byly postavené z různých druhů masa a uzenin. Plátky salámu se staly koberci, párky byly postavy. Měli tam scénu nazvanou „V jeskyni pravěkého člověka“ nebo „Na severním pólu“, všechno vytvořené z uzenin.

Dan: Takže v podstatě dělali to, za co nám rodiče říkali, ať si nehrajem s jídlem.

Grace: Přesně! A udělali z toho vysoké umění. Ukázali, že jakýkoli materiál, i ten nejméně pravděpodobný, se může stát prostředkem pro vyprávění příběhu. Bylo to hravé, vtipné a okamžitě to nastavilo tón pro celou jejich kariéru.

Dan: Dobře, vraťme se k tomu skladu plnému chaosu, kterým jsi začala. To je jejich nejslavnější dílo, že?

Grace: Bezpochyby. Jmenuje se *Der Lauf der Dinge*, což v překladu znamená „Běh věcí“ nebo „Jak se věci mají“. V angličtině je známé jako *The Way Things Go*. Je to film z roku 1987.

Dan: A co se v něm děje? Jen... věci narážejí do jiných věcí?

Grace: V podstatě ano, ale je to naprosto fascinující! Je to asi třicetiminutová, nepřerušovaná řetězová reakce. Jedna událost spouští další a další. Pneumatiky se kutálejí, žebříky padají, kapaliny tečou, balony praskají, svíčky zapalují doutnáky... Je to jako neuvěřitelně složitý Rube Goldbergův stroj, ale postavený z harampádí.

Dan: Muselo to vyžadovat neuvěřitelnou trpělivost a plánování. Kolikrát jim to asi selhalo, než se jim to podařilo natočit celé?

Grace: Těžko říct, ale určitě mnohokrát. Ale právě v tom je to kouzlo. Je to dokonalá kombinace fyziky, sochařství, performance a filmu. Je to zároveň napínavé a nesmírně uspokojivé sledovat. A přitom je to celé naprosto nesmyslné. Prostě umění pro umění.

Dan: Kromě filmů a fotek s klobásami, co dalšího tvořili? Zůstali u těchto médií?

Grace: Vůbec ne, byli neuvěřitelně všestranní. Další jejich slavnou sérií jsou *Polyuretanové objekty*. Začali na nich pracovat v roce 1982.

Dan: Polyuretan? To je ta pěna, co se používá třeba ve stavebnictví?

Grace: Přesně ta. Ručně z ní vyřezávali a poté puntičkářsky malovali dokonalé repliky těch nejobyčejnějších věcí, které měli u sebe ve studiu. Představ si plechovku od barvy, použitý štětec, rozsypané bonbony M&M's, krabici od bot... Všechno to vypadalo jako skutečné předměty, ale byly to pečlivě vyrobené sochy.

Dan: Takže takový pop-art, ale naopak? Místo aby povýšili obyčejný objekt na ikonu, jako Warhol s plechovkou polévky, oni vytvořili repliku bezcenného objektu?

Grace: To je skvělé přirovnání! Přesně tak. Zpochybňovali tím, co je a co není umění. Je uměleckým dílem dokonale vyrobená kopie kusu polystyrenu? Podle nich ano. Bylo to o tom procesu, o tom dívání se a o té pečlivé, téměř meditativní práci.

Dan: Zdá se, že humor a hravost byly pro ně klíčové. Ale byla v jejich práci i nějaká vážnější, filozofická rovina?

Grace: Rozhodně. I když byla jejich díla často vtipná, skrývala se za nimi hlubší zamyšlení. Například ve filmu *Správná cesta* z roku 1983 se oblékli do kostýmů krysy a medvěda a putovali po Alpách, přičemž vedli existenciální debaty.

Dan: Počkat, cože? Krysa a medvěd filozofují v horách? To musím vidět.

Grace: Je to tak absurdní a zároveň dojemné, jak to zní. A pak je tu jejich instalace *Otázky*, za kterou v roce 2003 vyhráli Zlatého lva na Benátském bienále. Byla to projekce stovek diapozitivů s ručně psanými otázkami.

Dan: A jaké to byly otázky?

Grace: Všeho druhu. Od těch hlubokých jako „Najde si mě štěstí?“ nebo „Jsem vinen?“, až po ty naprosto banální jako „Nezapomněl jsem zamknout?“ nebo „Je ten mrak nový?“.

Dan: Takže v podstatě myšlenkový proud lidstva promítnutý na zeď?

Grace: Přesně. Nutí tě to přemýšlet o vlastních otázkách, o tom, co nás všechny spojuje – ta neustálá nejistota a zvědavost. A to je myslím dokonalé shrnutí jejich práce. Brali vážné věci s lehkostí a banální věci brali smrtelně vážně. A v tom prostoru mezi tím vznikalo jejich umění.

Dan: Takže, abychom to shrnuli pro naše posluchače, kteří se připravují na zkoušky. Co je klíčový odkaz Fischliho a Weisse, který by si měli zapamatovat?

Grace: Zapamatujte si tři věci. Zaprvé, transformace obyčejného. Dokázali, že jakýkoliv předmět se může stát uměním. Zadruhé, humor a hravost jako brána k hlubším myšlenkám. A zatřetí, proces. Často pro ně byla důležitější samotná cesta, to pečlivé aranžování, stavění a experimentování, než finální produkt.

Dan: Jejich práce je důkazem, že inspirace se dá najít opravdu všude. V garáži, v lednici... Jen je potřeba se dívat.

Grace: Přesně. A nebát se experimentovat a brát věci s nadhledem. Jejich umění je vlastně taková oslava zvědavosti. Ukazuje, že i když nevíme, kam přesně jdeme, samotná cesta může být neuvěřitelně zábavná a objevná. Jako ta jejich řetězová reakce – nikdy nevíte, co se stane dál.

Dan: So that's the big idea behind their partnership. But I think to really get it, we need to dive into their actual works. And we have to start with their most famous piece, right?

Grace: Absolutely. We have to start with the film that's basically the undisputed champion of Rube Goldberg machines.

Dan: You're talking about *Der Lauf der Dinge*, or *The Way Things Go* from 1987.

Grace: That's the one. It's a thirty-minute film with no dialogue, just the sounds of the objects themselves. It shows a continuous, ridiculously complex chain reaction in their studio.

Dan: And these aren't high-tech components. We're talking about everyday junk, right?

Grace: Exactly. Tires rolling, steaming kettles on roller skates, balloons popping, liquids draining, ladders tipping over... it's just one thing triggering the next in this beautiful, slow-motion ballet of controlled chaos.

Dan: It’s incredibly satisfying to watch. And surprisingly funny.

Grace: It is! The humor comes from seeing these ordinary objects used in such absurd ways. It’s like a silent film comedy, but the actors are garbage bags and old chairs.

Dan: Did it... did it always work perfectly?

Grace: Not even close. They later released a documentary called *Making Things Go*, which is basically the blooper reel. It shows all the failures, the experiments, the moments where the chain just... stops. It really reveals the immense effort behind making something look so effortless.

Dan: It also famously inspired a Honda car ad called "Cog."

Grace: It did! And for a while, the artists weren't too happy about it. They had turned down offers to use the film commercially. They considered legal action against Honda, but in the end, they just let it go. I guess they decided imitation is the sincerest form of flattery… or just not worth the legal fees.

Dan: Right. A lawsuit would be the opposite of 'the way things go.'

Grace: Exactly. And that film came after years of developing their style. In fact, some of their earliest films starred two very unusual characters.

Dan: Let me guess, they weren't your typical Hollywood stars.

Grace: Not unless Hollywood was casting a life-sized rat and a bear. The artists, Fischli and Weiss themselves, would dress up in these fuzzy, slightly creepy costumes.

Dan: Okay, tell me more. What were a rat and a bear doing in their films?

Grace: They were basically philosophical wanderers. Their first film, *The Least Resistance*, follows them through Los Angeles as they try to make it in the art world. Their second, *The Right Way*, shows them hiking through the Swiss Alps, having these deep, rambling conversations.

Dan: What are they talking about? The best kind of cheese?

Grace: Sometimes it feels that random! But they're really asking big questions: "What's the right way to live? How does the world work?" They even created a book for the characters called *Order and Cleanliness*, filled with these manic diagrams trying to explain everything.

Dan: So it’s big ideas explored through this very silly, approachable lens.

Grace: Precisely. It’s their way of tackling the sublime and the profound without being pretentious.

Dan: That seems to be a running theme. Taking something ordinary, or even silly, and making it art. I saw a list of their other films... and they seem, well, incredibly boring on paper.

Grace: Oh, do you mean like *Büsi*, the six-and-a-half-minute film of a cat just drinking milk?

Dan: That's the one! Or *Kanalvideo*, which is literally just footage from Zurich's sewage inspection cameras.

Grace: Yes! Or *Adventures Close to Home*, which was 96 hours of video showing mundane life in Zurich—a chef in a kitchen, sanitation workers, a sunrise. They called it "concentrated daydreaming."

Dan: So... why watch 96 hours of traffic when you can just look out your window?

Grace: Because they force you to look differently! By putting a frame around it and calling it art, they ask you to find the patterns, the beauty, the quiet drama in things you'd normally ignore completely. They make the invisible visible.

Dan: This idea of collecting and reframing the everyday world carries over into their photography and books, too, doesn't it?

Grace: It’s central. Their massive project, *Sichtbare Welt* or *Visible World*, is the ultimate example. It started as a video installation and became a book, and also an installation with thousands of slides on huge light tables.

Dan: And what's in this collection?

Grace: Everything. Seriously. It's an encyclopedic archive of photos they took over fifteen years on their travels. You have the big, iconic tourist shots—the Pyramids, the New York skyline, Sydney Harbour. But right next to them, you’ll have a photo of a suburban garden, a boring airport terminal, or a woodland path.

Dan: So there's no hierarchy. A pyramid isn't more important than a puddle.

Grace: Not in their world. The images slowly dissolve one into the next with no soundtrack. It’s this meditative, overwhelming flow of information. It shows you just how vast and strange and beautiful the world is, from the monumental to the miniscule.

Dan: So to recap, we have films about chaotic chain reactions, philosophical animals, and cat videos. We have photo collections that treat every single thing with equal importance.

Grace: That's the magic of Fischli and Weiss. They elevate the mundane and bring the profound down to earth, often with a huge dose of humor.

Dan: It’s a powerful combination. It makes you wonder what other artists took these ideas and ran with them.

Dan: So we know *what* they made... but where did people actually see this stuff? It wasn't just sitting in their studio, right?

Grace: Definitely not. That's a great next step, because their exhibition history is really where you see their global impact. They weren't just a local Swiss phenomenon.

Dan: Okay, so where were they showing their work? Give me the greatest hits.

Grace: Well, they were everywhere. Think of any major modern art museum... and they were probably there. We're talking MoMA in New York, the Guggenheim, the Tate Modern in London...

Dan: The big leagues.

Grace: Exactly. They were part of the 2008 Carnegie International, which was a huge deal. And their major retrospective at the Tate Modern, called *Flowers & Questions*, was a massive event.

Dan: Flowers and Questions... that sounds very Fischli and Weiss.

Grace: It totally is! It perfectly captures their blend of the everyday and the philosophical. That show really cemented their place in art history.

Dan: It's one thing to get into museums, but what did critics think? Were people getting what they were trying to do?

Grace: Oh, absolutely. The critical reception was overwhelmingly positive. You can find glowing reviews from major outlets like *The Guardian* and *The New York Times*.

Dan: So the art world's most important voices were on board.

Grace: Yes. For example, when David Weiss passed away, Hans-Ulrich Obrist wrote his obituary for *The Guardian*. And Roberta Smith at *The New York Times* wrote extensively about their work, calling them celebrators of the banal.

Dan: So even the critics picked up on that theme of finding magic in the ordinary stuff we talked about?

Grace: That's the key takeaway here. The critics understood it, and that's why their work resonated. It wasn't just a gimmick; it was a profound way of looking at the world.

Dan: I see. So publications like the *LA Times* and even academic journals were writing about them too?

Grace: All the time. Their work is constantly being analyzed. They also had strong relationships with major galleries that championed their work, like Matthew Marks Gallery and Sprüth Magers.

Dan: Wow. So they have pieces in the permanent collections of places like the Guggenheim and MoMA. That means their work is preserved for good.

Grace: That's right. Their influence is baked into the art world now. Think about their piece, *Rock on Top of Another Rock*.

Dan: The one that's literally just... a big rock on another rock?

Grace: The very same! It's installed in places from Norway to Kensington Gardens in London. It's simple, it's funny, but it's also monumental. It makes you stop and think.

Dan: That seems to be their specialty.

Grace: It is. Their whole career was about making us look twice at the world. Their Guggenheim retrospective in 2016 was even titled *How to Work Better*, based on that list of phrases they found.

Dan: So their influence really comes from this unique way of seeing and thinking. They gave us a new lens to look at our own lives.

Grace: Precisely. And that unique perspective is woven through all their different projects. That actually brings us to the specific themes and motifs that pop up again and again in their art...

Dan: So that covers traditional materials, but let's shift to our final topic... art that uses the space itself. Installation art.

Grace: A perfect segue! And we have to talk about the duo Fischli and Weiss. They are masters of playful, profound installations.

Dan: I saw a picture of one of their works. It was called *Rock on Top of Another Rock*. And... that's exactly what it was.

Grace: It sounds simple, right? But it makes you stop and wonder. How did it get there? Why? It turns the world into a question mark.

Dan: They seem to really like questions.

Grace: They do! Their piece *Questions* is just a series of handwritten questions projected on a wall. They range from profound, like "Can I restore my innocence?," to the absurd...

Dan: Let me guess. Something like... "Does a ghost drive my car at night?"

Grace: That's one of them! It shows that big philosophical questions and silly little thoughts all exist together in our minds.

Dan: So they use simple ideas to explore complex feelings. What about their other installations?

Grace: Well, there's *Suddenly This Overview*. It’s a huge collection of small, unfired clay sculptures.

Dan: Clay? Like a school art project?

Grace: Exactly! It has that same raw, imaginative feel. The sculptures depict all sorts of events from history, big and small. It's like a subjective, handmade version of a history museum.

Dan: I like that. It feels more personal. Not so intimidating.

Grace: That's the key. They also did a series called *Walls, Corners, Tubes*. It sounds like a trip to a hardware store, right?

Dan: It really does. So what was it?

Grace: It was objects made of clay and rubber that looked like building supplies. Again, they take something ordinary and make you see it as art, just by presenting it in a gallery.

Dan: So, the big takeaway with artists like Fischli and Weiss is that installation art can be made from anything... even a question.

Grace: Precisely. They challenge our idea of what art is supposed to be. They use humor and everyday objects to make us look at the world with fresh, curious eyes.

Dan: A brilliant way to end our discussion. Grace, thank you so much for sharing all this incredible insight with us today.

Grace: My pleasure, Dan. It was great fun.

Dan: And a huge thank you to our listeners for joining us on the Studyfi Podcast. We hope we've sparked some curiosity. Until next time, stay inspired!