Podcast on Jean Fautrier: Art Informel Pioneer

Kapitoly

Úvod: Od lyžování k umění

Válečná změna: Zrod nového stylu

Série 'Rukojmí': Umění z úzkosti

Art Informel a jazz

Odkaz a vliv

A Rocky Start

Finding His Footing in Paris

The Dante Project

The Ski Instructor Artist

Art in the Face of Horror

Hieroglyphics of Pain

Later Years and Legacy

A Decade of Intensity

Summary and Outro

Přepis

Olivia: Okay, já o tomhle neměla tušení — a myslím, že to musí slyšet všichni. Že umělec, o kterém se dnes budeme bavit, si vydělával jako lyžařský instruktor a založil jazzový klub, aby se uživil?

Ben: Přesně tak! A to jen proto, že ho krach na burze v roce 1929 úplně zruinoval. Není to neuvěřitelný příběh o houževnatosti?

Olivia: To tedy je! Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do neuvěřitelně intenzivního a vlivného světa umělce Jeana Fautriera.

Ben: Takže, abychom to uvedli na pravou míru. Fautrier se narodil v Paříži v roce 1898 a jeho začátky byly docela slibné. Studoval v Londýně, měl první výstavy, ale pak přišel rok 1929.

Olivia: Ten velký krach na Wall Street. Jak to ovlivnilo umělce v Paříži?

Ben: Zásadně. Podle Paula Nyzama z aukční síně Christie's to byla čistě ekonomická rána. Fautrierův mecenáš, obchodník s uměním Paul Guillaume, s ním zrušil smlouvu, která mu zajišťovala pravidelný příjem.

Olivia: A najednou byl bez peněz. Co tedy dělal?

Ben: No, co byste dělali vy? Odešel do Alp, konkrétně do Tignes, a strávil tam roky 1934 až 1936 jako lyžařský instruktor a majitel jazzového klubu. To je docela změna kariéry, že?

Olivia: To je neuvěřitelné. Takže od palety a štětce k lyžím a saxofonům. Ale k umění se vrátil, že?

Ben: Ano, ale až v roce 1940, zpátky v Paříži, uprostřed druhé světové války. A tehdy se jeho umění změnilo navždy.

Olivia: Takže co se stalo, když se vrátil? Svět byl ve válce, Paříž byla okupovaná. Jak se to promítlo do jeho práce?

Ben: Začal radikálně experimentovat. Sám řekl, a teď cituji: „Líbila se mi myšlenka míchání věcí. Být schopen vzít olej, akvarel, cokoliv – prášky, pokud byly po ruce.“

Olivia: Takže v podstatě házel na plátno všechno, co našel?

Ben: Skoro. Hledal novou formuli, jak pracovat se vším. A z tohoto experimentování se zrodil zcela nový, poloabstraktní styl. Jeho postavy byly zredukovány na takové… zjizvené, bezkřídlé tvary.

Olivia: Zní to dost temně. Bylo to odrazem doby?

Ben: Naprosto. Tyto formy byly niterné, iracionální, znetvořené. Skvěle ztělesňovaly zrůdnost války. Byly tak silné, že už v roce 1941 byly tři jeho obrazy darovány Muzeu moderního umění v New Yorku.

Olivia: Páni, takže i uprostřed chaosu si jeho práce všimli. To je úžasné.

Ben: Přesně. A to nejintenzivnější období teprve mělo přijít.

Olivia: Dobře, slyšela jsem o jeho slavné sérii „Rukojmí“, francouzsky *Otages*. Jaký je příběh za těmito obrazy?

Ben: Je to mrazivé. Série vznikala v letech 1943 až 1945, kdy se Fautrier skrýval v psychiatrické léčebně na pařížském předměstí.

Olivia: V psychiatrické léčebně? Proč?

Ben: V lednu 1943 ho zatklo gestapo jako podezřelého člena odboje. Drzeli ho čtyři dny. Po propuštění utekl a schoval se právě tam.

Olivia: A co se dělo dál? Proč se série jmenuje „Rukojmí“?

Ben: Protože ze svého pokoje slyšel, jak gestapo v nedalekém lese popravuje vězně. Ta úzkost, ten děs… to všechno se stalo impulsem pro tuto sérii.

Olivia: To je strašné. Takže ty obrazy jsou v podstatě záznamem toho, co slyšel a cítil.

Ben: Přesně. Například dílo *Tête d’Otage*, tedy Hlava rukojmího, z roku 1944 je zkreslený obraz hlavy v barvě pohmožděné kůže. V jiném obraze, *Otage* z roku 1945, cákance červené a žluté barvy připomínají rány a zranění.

Olivia: Takže to nejsou realistická zobrazení, ale spíše zobrazení pocitů?

Ben: Přesně tak. Jeden kritik je popsal jako výrazy „hněvu, strachu, nenávisti, bezmoci, něhy a lidské solidarity“. Je to syrová emoce přenesená na plátno.

Olivia: Slyšela jsem, že Fautrier je spojován s hnutím zvaným Art Informel. Co to vlastně znamená?

Ben: Art Informel v podstatě znamená „umění bez formy“ nebo „neformální umění“. Bylo to evropské hnutí, které zdůrazňovalo materiály a barvu nad konkrétními obrazy. Šlo o jakési zápasení se surovým médiem přímo na plátně.

Olivia: Takže něco jako alternativa k americkému abstraktnímu expresionismu?

Ben: Ano, přesně. Teoretik Michel Tapié byl Fautrierovými gesty tak inspirován, že v roce 1952 vydal manifest nazvaný *Un Art Autre* – „Umění jiného druhu“, což se stalo základem pro Art Informel. Ale tady je ten vtip…

Olivia: Jaký vtip?

Ben: Fautrier se bránil tomu, aby byl zaškatulkován. Odmítal myšlenku, že jeho práce je jen čistá abstrakce. Řekl: „Žádná umělecká forma nemůže vyvolat emoce, pokud nenese nějakou stopu skutečnosti.“

Olivia: To dává smysl, vzhledem k příběhu za „Rukojmími“. A co ten jazz, o kterém jsi mluvil na začátku? Jak ten do toho zapadá?

Ben: To je ta zábavná část! Jako odkaz na svá léta v Alpách pojmenovával své obrazy po starých jazzových standardech. Máme tu obrazy s názvy jako *Sweet Baby* nebo *I’m Falling in Love*.

Olivia: Počkej, vážně? Obraz inspirovaný válečnými hrůzami se jmenuje *Sweet Baby*? To je… nečekané.

Ben: Přesně! Improvizoval s barvou a formou jako jazzový hudebník, který posouvá melodii na náročnější území. Ten kontrast mezi názvem a obsahem je prostě geniální.

Olivia: Jaký byl tedy jeho osud po válce? Stal se slavným?

Ben: Ano i ne. V 60. letech získal ceny na Bienále v Benátkách a Tokiu, ale jeho umění plné zranění a bolesti začalo být vytlačováno lesklým optimismem Pop Artu.

Olivia: Takže Andy Warhol a jeho plechovky polévky převzaly scénu.

Ben: V podstatě ano. Ale tady je ten nejzajímavější zvrat. Jeho obrazy našly nečekané publikum ne ve Francii, ale v Německu.

Olivia: V Německu? Proč zrovna tam?

Ben: Skupina mladých poválečných umělců – a mluvíme tu o velkých jménech jako Gerhardt Richter, Anselm Kiefer a Georg Baselitz – v jeho zpustošených vrstvách barvy viděla způsob, jak se vyrovnat s násilnou minulostí vlastní země.

Olivia: To je neuvěřitelně silné. Že umění zrozené z francouzského utrpení pomohlo německým umělcům zpracovat jejich vlastní historii.

Ben: Přesně. A dnes je Fautrier považován za jednoho z nejdůležitějších evropských umělců 20. století. Paul Nyzam z Christie’s říká, že „zrodil naprosto originální a nezávislé dílo“ a měl rozhodující vliv na mladší generace.

Olivia: Takže od lyžařského instruktora k umělecké ikoně, která ovlivnila celé generace napříč Evropou. To je příběh, který stojí za to znát, zvlášť když se připravujete na zkoušky z dějin umění. Je to dokonalý příklad toho, jak historický kontext formuje umělecké dílo.

Ben: Naprosto. Klíčovým poznatkem je, že umění není jen o technice; je to o emocích, historii a lidské zkušenosti. A Fautrier je toho zářným příkladem. Jeho práce není jen na pohled, je na procítění.

Olivia: Skvěle řečeno, Bene. Jeho příběh nám ukazuje, že i z těch nejtemnějších časů může vzejít něco nesmírně silného a trvalého. A když už mluvíme o trvalých dopadech...

Olivia: So that raw, almost brutal honesty we see in post-war art wasn't just a stylistic choice. It was a direct response to what artists were living through.

Ben: Exactly. And few artists embody that more than Jean Fautrier. His life and his art are just... completely intertwined with the chaos of 20th-century France.

Olivia: Okay, so let's get into his story. Where does it begin?

Ben: Well, he was born in Paris in 1898. But his early life was pretty unstable. His father and grandmother died when he was about ten, and he had to move to London to live with his mother.

Olivia: London! So he got a classic British art education?

Ben: He tried! He enrolled at the Royal Academy of Arts in 1912, but he found the teaching way too rigid. Just not for him.

Olivia: I can imagine. So what did he do?

Ben: He jumped ship to the Slade School, which was supposed to be more avant-garde. But he was disappointed there, too. So he basically said, "Fine, I'll teach myself."

Olivia: I love that. So he was largely self-taught? That's incredible.

Ben: It really is. And instead of focusing on his instructors, he spent his time at the Tate Gallery. He was blown away by the paintings of J.M.W. Turner. You can really see Turner's influence on his use of color and texture later on.

Olivia: And he eventually came back to France, right?

Ben: He did. He was called up for the French Army in 1917 during the First World War. He was discharged a few years later because of poor health, and that's when he really settled in Paris.

Olivia: And did the Paris art scene welcome him with open arms?

Ben: Pretty quickly, actually. He started exhibiting at the Salon d'Automne in 1922. A year later, at another gallery, he met a dealer named Jeanne Castel. She became one of his first collectors and a lifelong friend.

Olivia: Having that support early on must have been huge.

Ben: Absolutely. It gave him the confidence to branch out. He started making etchings and engravings, and by 1924, he had his very first solo exhibition at the Galerie Visconti in Paris.

Olivia: So he's making a name for himself. What did this early work look like?

Ben: It was quite dark and impressionistic. Think blurry still lifes, solitary nudes... there was a definite moodiness to it. It was a sign of things to come.

Olivia: And this is when he starts getting into his famous 'black' paintings?

Ben: That's right. Around 1927, he went through a phase where black just dominated his canvases—landscapes, nudes, you name it. They were intense.

Olivia: Wow. So he's already exploring these really deep, dark themes.

Ben: Yes, and that attracted some very interesting people. Through his friend Jeanne Castel, he met the famous writer André Malraux in 1928.

Olivia: Oh, a major connection! What came of that?

Ben: Malraux was so impressed that he asked Fautrier to illustrate a text. Fautrier wanted to do Rimbaud's *Les Illuminations*, but couldn't get the rights.

Olivia: Classic copyright issues. Even back then.

Ben: Exactly. So he settled for his second choice, which was... Dante's *Inferno*.

Olivia: As one does. A light, breezy read.

Ben: Right? He produced 34 incredible lithographs for it. But the publisher, Gallimard, decided the project was just impossible to produce and they abandoned it in 1930.

Olivia: No! That's heartbreaking. All that work.

Ben: A huge loss. He spent the next few years splitting his time between painting and sculpture, but things were tough financially.

Olivia: So what does a struggling artist in the 1930s do?

Ben: The obvious thing, of course. He quits art, moves to the Alps, and becomes a ski instructor.

Olivia: Wait, really? You're not making that up?

Ben: Not at all! From 1934 to 1936, he lived in Tignes, a resort town. To make a living, he taught skiing and even opened his own jazz club.

Olivia: A jazz club? This guy's life is a movie!

Ben: I know, right? It's such a bizarre and wonderful detour. It shows a completely different side to this supposedly gloomy, enigmatic artist. He clearly had a flair for life, too.

Olivia: I'm just picturing him shredding down a mountain and then going to run a smoky jazz club at night. Amazing.

Ben: It's the best artist side-hustle I've ever heard of. But, of course, the world was changing, and that mountain getaway couldn't last forever.

Olivia: And this is when World War Two begins to loom.

Ben: Exactly. In 1939, he left the mountains and eventually made his way back to Paris by 1940. He started painting again, connecting with poets and writers, creating illustrations for them.

Olivia: But Paris under Nazi occupation... that must have been terrifying.

Ben: It was. And it came for him directly. In January 1943, he was arrested by the Gestapo.

Olivia: Oh my god. What happened?

Ben: We don't have all the details, but after a brief imprisonment, he managed to escape Paris. He fled to a place called Châtenay-Malabry and went into hiding.

Olivia: That's terrifying.

Ben: And it's there, in that refuge, that he began his most famous series of works: the *Otages*.

Olivia: Which means 'Hostages' in English.

Ben: Yes. From his residence, he could hear the sounds of the Nazis torturing and executing French citizens—his countrymen. These paintings were his response.

Olivia: So he's literally painting the sounds of horror.

Ben: He is. They aren't literal depictions. They're abstract, raw, visceral responses to that brutality. He poured all the anger, fear, and impotence he felt into the paint itself.

Olivia: This is where his unique style really comes into its own, isn't it? The texture of his paintings is so distinct.

Ben: It is. He became a key figure in a movement called Art Informel, which is French for 'formless art'. It was all about rejecting geometric abstraction and embracing instinct and raw emotion.

Olivia: And he did that with his famous *haute pâte* technique, right?

Ben: Precisely. *Haute pâte* just means 'high paste'. He would build up these incredibly thick, coarse, coagulated surfaces on the canvas using a mix of pigment, glue, and other materials. The art historian Michel Tapié once saw him try to destroy one and said the surface was as 'hard as stone'.

Olivia: So the material itself becomes part of the message?

Ben: That's the key takeaway. André Malraux, his old friend, called these works 'hieroglyphics of pain'. The paint isn't just *showing* suffering; it *is* the suffering, given physical form.

Olivia: Wow. It's no wonder he was seen as such an enigmatic figure. He poured so much into his art, maybe there wasn't much left for interviews.

Ben: That's a great way to put it. He really let the work speak for itself. He was known for being quite private, and left behind very little autobiographical info when he died.

Olivia: So after the war and the powerful *Hostages* exhibition in 1945, where did his career go?

Ben: He continued to work closely with writers, illustrating for people like Georges Bataille. His own work became more abstract, often smaller in scale and using mixed media on paper.

Olivia: Did he ever achieve major recognition in his lifetime?

Ben: He did, especially towards the end. In 1960, he won the grand prize at the Venice Biennale, which is a massive international honor. The next year, he won another major award at the Tokyo Biennale.

Olivia: That's fantastic. It must have felt validating after such a tumultuous life.

Ben: I hope so. He died in 1964, the same year he made significant donations of his work to major museums in Paris. His legacy was secure.

Olivia: And his importance hasn't faded, right? I heard there was a recent major project about his work.

Ben: That's right! A complete catalogue raisonné—a comprehensive listing of all his known works—was finally published in 2023. It took almost forty years to complete!

Olivia: Forty years! That just shows you how complex and important his body of work is.

Ben: It really does. It's helping a new generation understand the depth of an artist who used canvas and paint to bear witness to the darkest moments of history.

Olivia: So, from a rebel in art school to a ski instructor to the creator of these profound 'hieroglyphics of pain'. What a life.

Ben: An unbelievable life. And he wasn't alone in trying to find a new artistic language after the war. In fact, his contemporary Jean Dubuffet took the idea of raw, textured art in a completely different, but equally fascinating, direction.

Olivia: So that context really sets the stage for his most famous and intense period during the war.

Ben: It really does. The 1940s were incredibly productive for him. This is when his iconic *Hostages* series takes shape.

Olivia: Okay, so let's talk about some specific works. What are the key pieces from this time?

Ben: Well, you can see the theme developing early on. In 1942, we have *Large Tragic Head*, and then *Head of a Hostage* around 1944.

Olivia: Those titles are so direct and heavy. You can feel the weight of the era just from the names.

Ben: Exactly. It continues with works like *The Executed* and *Hostages on a Black Ground*. He wasn't shying away from the reality of the situation.

Olivia: But then you get a title like *Baby Mine* from 1947. That seems like a complete tonal shift!

Ben: It is! It shows the complexity of his focus. But he returned to the theme with *Violet Hostage* in 1949.

Olivia: What an incredible, powerful body of work. That's a fantastic summary, Ben. Thanks so much for breaking it all down.

Ben: My pleasure. His art is a crucial window into that period of history. A really important artist to know.

Olivia: Definitely. And a big thank you to all of our listeners for tuning into the Studyfi Podcast. We'll catch you next time!