Podcast on Introduction to International Trade

Kapitoly

Úvod do světa obchodu

Proč vlastně obchodujeme?

Intra vs. Inter obchod

Co pohání obchodní motory?

Mění se pravidla hry?

Obchod včera, dnes a zítra

Velcí hráči v obchodu se zbožím

Nové trendy a gravitační model

Od ropy po krevní plazmu

Globální pravidla

Moderní dohody

Obchod jako zbraň

Odpověď Evropy

Kdo píše pravidla?

Od GATT k WTO

Novodobé výzvy a konflikty

Digitalizace a zelená transformace

Servitizace a nové globální řetězce

Závěr: Nová éra globalizace

Přepis

Petr: Zkus se na vteřinu zamyslet nad mobilem, co teď možná držíš v ruce. Displej je pravděpodobně z Jižní Koreje, čip z Tchaj-wanu, baterie z Číny a celé se to navrhlo v Kalifornii. Tenhle malý přístroj je vlastně takový světoběžník.

Anna: Přesně tak, Petře. A aniž by si to většina z nás uvědomovala, drží v ruce dokonalý příklad mezinárodního obchodu.

Petr: A přesně o tom se dnes budeme bavit. Posloucháte Studyfi Podcast.

Anna: Správně. Začneme úplně od základů. Mezinárodní obchod je prostě výměna zboží nebo služeb mezi zeměmi. Když něco dovážíme, říkáme tomu import. A když naopak posíláme zboží za hranice, je to export.

Petr: To zní jednoduše. Takže když si Německo koupí české pivo, je to pro nás export. A když si my koupíme německé auto, je to pro nás import.

Anna: Přesně. A tady je důležitý detail: tenhle obchod neprobíhá mezi státy jako takovými, ale mezi firmami v různých zemích. To není tak, že by si Angela Merkelová volala s naším premiérem, že chce pár bas piva. Obchodují firmy.

Petr: To dává smysl. A co ten rozdíl mezi viditelným a neviditelným obchodem, o kterém se někdy mluví?

Anna: To je taky jednoduché. Viditelný obchod jsou hmotné věci – to tvoje auto, pivo, telefony. Cokoliv, na co si můžeš sáhnout. Neviditelný obchod jsou služby – třeba když si zaplatíš za streamovací službu z USA, využiješ služby banky ze Švýcarska, nebo když k nám přijedou turisté a utratí tu peníze.

Petr: Dobře, základy chápu. Ale proč to vlastně děláme? Proč si prostě každá země nevyrábí všechno sama?

Anna: Skvělá otázka. Je za tím několik velkých hnacích sil. Tou hlavní je ekonomická efektivita. Každá země je dobrá v něčem jiném – má jiné zdroje, jiné klima, jiné dovednosti. Tomu se říká komparativní výhoda. Pro Brazílii je snazší pěstovat kávu, pro nás zase vyrábět auta.

Petr: Takže místo abychom se tu trápili s pěstováním kávy ve sklenících, je levnější ji prostě dovézt a soustředit se na to, co nám jde nejlépe.

Anna: Přesně tak! Další silou jsou instituce – pravidla a dohody. Organizace jako Světová obchodní organizace (WTO) nebo různé regionální bloky, jako je Evropská unie, nastavují pravidla, aby byl obchod snazší a spravedlivější.

Petr: A co dalšího hraje roli?

Anna: Určitě geografie – jak jsi daleko od ostatních. Pak technologie, které zlevnily dopravu a komunikaci. A samozřejmě geopolitika – vztahy mezi státy, sankce, války. To všechno obchod ovlivňuje.

Petr: Dobře, takže my vyvážíme auta a dovážíme kávu. To je jasné. Ale často slyším, že si třeba Německo a Francie mezi sebou vyměňují obrovské množství aut. Proč si navzájem prodávají něco, co obě země umí vyrobit?

Anna: Trefil jsi hřebíček na hlavičku. Tím se dostáváme k rozdílu mezi INTER-průmyslovým a INTRA-průmyslovým obchodem. To, co jsi popsal – výměna aut za kávu – je INTER-průmyslový obchod. Vyměňují se produkty z úplně jiných odvětví.

Petr: A ten druhý je tedy...?

Anna: INTRA-průmyslový obchod je právě ta výměna podobného zboží. Třeba když si země EU navzájem vyměňují auta podobné třídy. Proč? Protože zákazníci chtějí výběr! Někdo preferuje design Peugeotu, jiný spolehlivost Volkswagenu. Tenhle typ obchodu tvoří až 40 % celosvětového obchodu, hlavně mezi rozvinutými zeměmi.

Petr: Aha! Takže to není jen o tom, co je levnější, ale i o pestrosti a specializaci.

Anna: Přesně. A tenhle intra-průmyslový obchod má ještě dvě podoby. Horizontální, kdy se obchoduje se zbožím podobné kvality a ceny, jen s jinými vlastnostmi – jako ta auta. A pak vertikální, kdy se liší kvalita a cena. Třeba Itálie vyváží luxusní módu a zároveň dováží levné oblečení z Asie.

Petr: Zajímavé. A slyšel jsem ještě o intra-firemním obchodu. Co je to?

Anna: To je další důležitá část. Znamená to obchod uvnitř jedné nadnárodní korporace. Třeba když si česká Škoda Auto, která patří pod Volkswagen, pošle motory do továrny v Německu. Je to sice mezinárodní obchod, ale probíhá uvnitř jedné firmy. Tvoří to asi třetinu světového obchodu!

Petr: Takže když to shrneme, máme tu spoustu faktorů. Co ale určuje, jestli bude země v mezinárodním obchodu úspěšná, nebo ne? Co to ovlivňuje z dlouhodobého a krátkodobého hlediska?

Anna: Z dlouhodobého pohledu je klíčové, jaké má země výrobní faktory. To znamená, jaké má nerostné suroviny, jak vzdělané lidi, jak vyspělou technologii. Taky záleží na historickém vývoji a na tom, jak je zapojená do světové ekonomiky.

Petr: A z krátkodobého? Co může obchod ovlivnit třeba příští rok?

Anna: Tam hraje roli spousta věcí. Aktuální poptávka doma i v zahraničí. Makroekonomická stabilita – když je v zemi vysoká inflace, moc se jí obchodovat nechce. Kurz měny, ceny komodit na světových trzích, přístup k úvěrům... A samozřejmě politika – jak moc stát chrání svůj trh cly a kvótami.

Petr: Takže je to vlastně neustále se měnící prostředí.

Anna: Přesně. Státy, které jsou otevřené mezinárodnímu obchodu, ale obecně rostou rychleji, více inovují a mají vyšší příjmy. Obchod nutí firmy být produktivnější a efektivnější.

Petr: Poslední dobou se ale hodně mluví o narušených dodavatelských řetězcích, o tom, že globalizace možná končí... Mění se ten model, na který jsme byli zvyklí?

Anna: Ano, rozhodně jsme svědky velkého posunu. Ten starý model byl postavený na minimalizaci nákladů a maximální efektivitě. Prostě se vyrábělo tam, kde to bylo nejlevnější, bez ohledu na vzdálenost.

Petr: A ten nový model?

Anna: Nový model klade důraz na odolnost a strategickou autonomii. Firmy i státy si po zkušenostech s pandemií a válkou na Ukrajině uvědomily, jak je nebezpečné být závislý na jednom dodavateli z druhého konce světa. Takže teď je prioritou diverzifikace rizika – mít více dodavatelů, klidně i blíž, i když budou o něco dražší.

Petr: Takže místo globalizace spíš fragmentace nebo regionalizace?

Anna: Přesně tak. Vidíme vzestup obrovských regionálních obchodních bloků, jako je třeba USMCA v Severní Americe nebo RCEP v Asii. Důraz se přesouvá z „co nejlevněji“ na „co nejbezpečněji“.

Petr: Pojďme se podívat na nějaká čísla. Jak moc je vlastně světový obchod velký?

Anna: Ta čísla jsou astronomická. Za posledních 20 let se objem světového obchodu ztrojnásobil. V roce 2023 dosáhl hodnoty neuvěřitelných 31 bilionů amerických dolarů. Pro představu, to je jednička s dvanácti nulami, třicetjednakrát.

Petr: Páni. To je nepředstavitelné číslo. A co ho teď nejvíc brzdí a co ho naopak táhne dopředu?

Anna: Mezi negativní faktory určitě patří geopolitické napětí, vysoké úrokové sazby, které brzdí ekonomiku, a obavy z inflace. Taky environmentální rizika – třeba když kvůli suchu v Panamském průplavu nemohou proplouvat lodě. To jsou reálné problémy.

Petr: A naopak ty pozitivní vlivy?

Anna: Tahounem je obrovský růst poptávky po službách, hlavně těch digitálních. Taky se oživuje turismus po pandemii. A velkou příležitostí je zelená transformace. Závazky ke snižování emisí vytvoří obrovský trh pro energeticky úsporné produkty a technologie pro obnovitelné zdroje.

Petr: Takže i přes všechny problémy a změny mezinárodní obchod stále roste a vyvíjí se.

Anna: Přesně tak. Jeho struktura se mění, služby hrají čím dál větší roli, obchod mezi rozvojovými zeměmi sílí, ale myšlenka, že si země navzájem vyměňují to, v čem jsou nejlepší, zůstává základním kamenem moderní ekonomiky.

Petr: Skvěle, Anno. Myslím, že jsme ty základy probrali opravdu důkladně. Díky moc za vysvětlení.

Anna: Rádo se stalo, Petře. A když už se bavíme o tom, co si země vyměňují, mohli bychom se podívat na rozdíl mezi obchodem se zbožím a obchodem se službami. Není to totiž to samé.

Petr: To je dobrý postřeh. Většinou si představím kontejnery na lodi, ale služby jsou... nehmotné. Kdo tedy vládne obchodu se zbožím?

Anna: Přesně tak. U zboží jsou na špici v exportu Čína, Spojené státy a Německo. V importu je to podobné, jen se prohodí pořadí – USA, Čína, Německo.

Petr: A jak je na tom Česko?

Anna: My jsme takový menší, ale šikovný hráč. Jsme na 31. místě v exportu a na 29. v importu, což je zhruba procento světového obchodu. Co je ale fascinující, je takzvaný intra-regionální obchod.

Petr: Co to znamená?

Anna: Že země obchodují hlavně se svými sousedy. V Evropě tvoří obchod mezi evropskými zeměmi skoro 70 % všeho obchodu. V Asii je to podobné, kolem 60 %.

Petr: Takže platí, že čím blíž, tím víc obchodu. To zní logicky.

Anna: Přesně tak. Tomu se říká gravitační model obchodu – obchod mezi dvěma zeměmi je přímo úměrný jejich ekonomické velikosti a nepřímo úměrný vzdálenosti mezi nimi. Je to jako s planetami.

Petr: Větší ekonomiky se přitahují víc. Chápu. A mění se to nějak v čase?

Anna: Ohromně. V šedesátých letech dominovaly USA. Pak přišel nástup Číny, která se v roce 2001 stala členem Světové obchodní organizace a od té doby její vliv raketově roste. Dnes je Čína největší obchodník na světě.

Petr: A co ty současné konflikty mezi USA a Čínou?

Anna: To mění pravidla hry. Vznikají nové trendy, třeba „friend-shoring“, kdy firmy přesouvají výrobu do zemí, které jsou politicky spřátelené. Důvěra se stává stejně důležitou jako cena.

Petr: A co se tedy obchoduje nejvíc? Pořád jsou to auta a elektronika?

Anna: Ano, zpracované výrobky vedou. Hlavně chemikálie, kancelářská a telekomunikační technika a automobilové produkty. Ale když se podíváme na konkrétní produkty, tak na špici je ropa, integrované obvody a auta.

Petr: To dává smysl. Žádné velké překvapení.

Anna: Počkej! Mám pro tebe perličku. Víš, co tvořilo 20 % exportu Irska v jednom z posledních let? Krev. Tedy krevní produkty, vakcíny, antiséra...

Petr: Cože? To je neuvěřitelné. Takže se obchoduje i s něčím takovým?

Anna: Přesně tak. A tím se krásně dostáváme k těm službám, Petře. Protože obchod není jen o věcech, které můžeš naložit do kontejneru.

Petr: Dobře, takže nejen krev, ale třeba i IT služby nebo finanční poradenství. Ale jak se s něčím takovým vůbec obchoduje? Musí na to být nějaká pravidla, ne?

Anna: Přesně tak. A tady na scénu vstupuje Světová obchodní organizace, neboli WTO. Představ si ji jako takového globálního rozhodčího, který dohlíží na pravidla hry a řeší spory.

Petr: Takže taková OSN pro obchod?

Anna: Zjednodušeně řečeno, ano. Ale teď je tu nový trend. Protože domluvit se ve WTO, kde je skoro 200 zemí, je na dlouho. Proto vznikají menší, takzvané plurilaterální dohody.

Petr: A to je co přesně? Nějaké VIP kluby?

Anna: V podstatě. Jsou to dohody jen mezi několika státy, které se chtějí domluvit rychleji. Skvělým příkladem je RCEP v Asii, což je od roku 2022 největší zóna volného obchodu na světě podle počtu obyvatel.

Petr: Páni. A slyšel jsem i o CPTPP. To je něco podobného?

Anna: Přesně. To je zase dohoda jedenácti zemí kolem Pacifiku. A co je zajímavé, po Brexitu se k nim snaží připojit i Velká Británie, která si hledá novou pozici ve světě. Ale o tom, jaké konkrétní dopady to má, si povíme příště.

Petr: Dobře, takže tyhle dohody nejsou jen o clu a zboží, že? V pozadí je určitě i velká politika.

Anna: Přesně tak, Petře. Obchod je dnes klíčový nástroj geopolitiky. A skvěle to ukazuje právě napjatý vztah mezi Evropskou unií a Čínou.

Petr: To je velké téma. Jak konkrétně se to projevuje? Třeba ten známý případ s Litvou?

Anna: Přesně. Když Litva povolila otevření tchajwanské kanceláře, Čína zavedla neoficiální sankce. Přestala odbavovat litevské zboží a tlačila na mezinárodní firmy, aby s Litvou přerušily vazby.

Petr: Páni. To je v podstatě ekonomická šikana na mezinárodní úrovni. Co s tím EU dělá?

Anna: Reaguje. A právě proto teď stále častěji slyšíme termín „otevřená strategická autonomie“. Je to snaha EU snížit závislost a mít možnost se bránit.

Petr: Otevřená autonomie... To zní trochu jako protimluv. Jako kdybys řekla „přátelská invaze“.

Anna: Trochu ano. Ale ta myšlenka je chytrá. Zůstat otevřený volnému obchodu, ale zároveň nebýt zranitelný a vydíratelný. Budovat si vlastní kapacity a diverzifikovat partnery.

Petr: Rozumím. Takže jde o to mít víc možností a nenechat se zatlačit do kouta. A to se určitě netýká jen Číny, že?

Anna: Vůbec ne. Úplně stejný princip teď vidíme v energetice, kde se Evropa snaží zbavit závislosti na Rusku. Ale to už je zase jiné velké téma.

Petr: Přesně tak. A aby se nestávalo, že si jeden stát dělá, co chce, asi musí existovat nějaká pravidla. Kdo vlastně dohlíží na mezinárodní obchod?

Anna: Výborná otázka! Všechno to začalo po druhé světové válce. V roce 1947 vznikla Všeobecná dohoda o clech a obchodu, známější pod zkratkou GATT.

Petr: GATT. To jméno jsem už slyšel. Co přesně to dělalo?

Anna: Cílem bylo snížit cla a zabránit obchodním válkám. Bylo to ale jen o zboží, nic víc. A co je zajímavé, GATT měla být jen dočasným řešením.

Petr: Dočasným? A co mělo být to trvalé?

Anna: Plánovala se velká Mezinárodní obchodní organizace, ITO. Jenže tu nikdy neratifikovaly Spojené státy. Takže nám „dočasná“ GATT vydržela skoro padesát let.

Petr: To je typické „dočasné“ řešení. A jak se ta dohoda vyvíjela?

Anna: Proběhlo několik vyjednávacích kol. Třeba Kennedyho kolo zavedlo antidumpingová opatření a to Uruguayské pak bylo to úplně nejdůležitější.

Petr: Uruguayské kolo. Co se tam stalo?

Anna: To bylo obrovské jednání, které vedlo k založení Světové obchodní organizace, WTO, v roce 1995. A ta už řešila i služby a duševní vlastnictví.

Petr: Takže od jednoduché dohody ke skutečné globální instituci. Skvěle. A právě na fungování WTO se podíváme hned po krátké pauze.

Anna: Jsme zpátky. A i když WTO vytvořilo poměrně stabilní rámec, poslední roky byly... řekněme divoké.

Petr: Divoké je slabé slovo. Co přesně máš na mysli?

Anna: Tak vezměme si Brexit. Dohoda z 24. prosince 2020 sice vyřešila obchod se zbožím bez cla, ale služby nechala stranou. To vytvořilo obrovskou nejistotu od zemědělství až po finanční sektor v Londýně.

Petr: A do toho přišly obchodní války, že? Hlavně mezi USA a Čínou.

Anna: Přesně. Začalo to v roce 2018 a cla se najednou vztahovala na víc než polovinu jejich vzájemného obchodu. A to nemluvím o logistických problémech. Každý si pamatuje tu obří loď, co zablokovala Suez.

Petr: Jasně, Evergreen! To musela být nejdražší dopravní zácpa v historii lidstva.

Anna: Rozhodně. A aby toho nebylo málo, Panamský průplav zase neměl dost vody, takže lodě musely objíždět Afriku. Všechno dražší a nebezpečnější. A pak přišly skutečné války, jako ta na Ukrajině, která způsobila šok v dodávkách pšenice a kovů.

Petr: Takže svět se stal méně předvídatelným. Jaké další trendy to přineslo?

Anna: Obrovský nástup technologií a udržitelnosti. Mluvíme o umělé inteligenci, 5G, 3D tisku... Tyhle věci kompletně mění, co a jak obchodujeme. A hlavně redefinují komparativní výhody jednotlivých zemí. Dnes už to není jen o levné práci.

Petr: A co ta udržitelnost? To je jen marketing, nebo to má reálný dopad?

Anna: Má to obrovský dopad. Evropská unie například zavádí takzvané uhlíkové clo, CBAM. Zjednodušeně řečeno, pokud dovážíš něco, co se vyrábělo neekologicky, připlatíš si. To nutí firmy po celém světě přemýšlet zeleně.

Petr: Zajímavé. Během pandemie se také hodně mluvilo o službách. Jak ta to změnila?

Anna: Pandemie akcelerovala trend, kterému říkáme „servitizace“. To znamená, že služby se stávají klíčovou součástí i fyzických produktů. Přemýšlej o tom takhle: auto už dávno není jen kus plechu. Je plné softwaru, který potřebuje aktualizace a podporu.

Petr: Chápu, takže prodáváš auto, ale zároveň i službu. A co ty dodavatelské řetězce? Všichni si stěžovali, že nic není.

Anna: Ano, pandemie ukázala jejich zranitelnost. Proto teď slyšíme o pojmech jako near-shoring, tedy přesun výroby blíž k domovu, nebo friend-shoring — obchodování hlavně se spřátelenými zeměmi. Jistota a bezpečnost se staly prioritou.

Petr: Takže když to shrneme, éra jednoduché globalizace, kde šlo jen o nejnižší cenu, je pryč. Dnes je obchod mnohem komplexnější, ovlivněný geopolitikou, technologiemi i ekologií. Je to tak?

Anna: Přesně tak. Někteří tomu říkají „slowbalizace“ nebo fragmentace. Globalizace neumírá, ale mění se. Stává se více regionální, digitální a politická. A to je klíčový poznatek pro každého, kdo se o mezinárodní obchod zajímá.

Petr: Anno, moc děkuji za skvělý přehled. Bylo to fascinující. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se hezky a zase příště na slyšenou.