Podcast on Hermann Nitsch: Orgies Mysteries Theatre

Kapitoly

Krev, rituály a umění

Kdo byl Hermann Nitsch?

Divadlo orgií a mystérií

Technika litých obrazů

Odkaz a význam

The Total Work of Art

Theatre of the Senses

Scandal and Support

A New Beginning

Curating Experiences

Group Shows and Big Ideas

A Festival of Existence

Therapy Through Sensation

From Chaos to Love

Přepis

Lily: Takže krev, vnitřnosti, rituály… a to všechno ve jménu umění?

Ethan: A to je jenom začátek! Přesně tak, Lily. Vítejte ve světě Hermanna Nitsche.

Lily: Tohle bude divoká jízda. Posloucháte Studyfi Podcast. Ethane, musíme to rozebrat od začátku. Když většina lidí slyší o umění, představí si štětec a plátno.

Ethan: Přesně. Nitsch si ale řekl… proč se omezovat? Proč by umění mělo být jen pro oči? Co sluch, čich, hmat?

Lily: Dobře, to dává smysl. Chtěl zapojit všechny smysly. Ale jak se od téhle myšlenky dostal k… no, k tomu všemu?

Ethan: To je skvělá otázka. Všechno to začalo jedním velkým hnutím, které otřáslo Vídní v 60. letech.

Lily: Tak nám představ hlavního aktéra. Kdo byl Hermann Nitsch?

Ethan: Narodil se v roce 1938 ve Vídni a zemřel teprve nedávno, v roce 2022. Byl to rakouský umělec, ale nazývat ho jen malířem by bylo obrovské zjednodušení. Byl to skladatel, performer, divadelní tvůrce…

Lily: Takový umělecký renesanční člověk 20. století?

Ethan: V podstatě ano. A byl klíčovou postavou Vídeňského akcionismu. To je termín, který si musíte zapamatovat.

Lily: Vídeňský akcionismus. Zní to dost intenzivně.

Ethan: A taky to intenzivní bylo! Společně s kolegy jako Mühl, Brus a Schwarzkogler založili v roce 1962 tohle hnutí. Chtěli se vymanit z tradičního umění. Už žádné pasivní koukání na obraz v galerii.

Lily: Chtěli, aby divák něco cítil, aby se stal součástí díla.

Ethan: Přesně! Jejich umění bylo o akci, o procesu. Často používali svá vlastní těla, krev, zvířecí vnitřnosti… Bylo to šokující, konfrontační a naprosto revoluční.

Lily: Chápu, proč z toho úřady nebyly zrovna nadšené. V poznámkách mám, že byl dokonce třikrát odsouzen.

Ethan: Přesně tak. To, co dnes vidíme v Muzeu moderního umění v New Yorku, bylo tehdy považováno za nepřijatelné. Z nepřítele státu se stal jedním z nejoceňovanějších rakouských umělců. To je docela příběh.

Lily: Pojďme k jeho nejznámějšímu konceptu. To zní… dramaticky. Divadlo orgií a mystérií.

Ethan: To je jádro celého jeho díla. Nitsch byl fascinován rituály. Od antických dionýských slavností po katolickou mši. Všiml si, že všechny tyto rituály zapojují smysly – vůně kadidla, zvuk varhan, chuť vína…

Lily: A chtěl vytvořit svůj vlastní, umělecký rituál.

Ethan: Přesně! Jeho Divadlo orgií a mystérií, nebo německy Orgien-Mysterien-Theater, mělo být „Gesamtkunstwerk“ – totální umělecké dílo.

Lily: Co to přesně znamená?

Ethan: Znamená to, že kombinuje všechny formy umění: malbu, hudbu, divadlo, performance. Sám Nitsch řekl, a teď cituji: „Žádám své publikum, aby přímo smyslově prožívalo.“

Lily: Takže místo aby jen namaloval hostinu, nechal lidi jíst, čichat, dotýkat se jídla.

Ethan: Ano. Během jeho akcí se divákům dávalo ovoce nebo maso na dotek. Rozlévaly se různé tekutiny – krev, mléko, víno, ale i terpentýn nebo ocet, aby se vytvořily silné čichové vjemy. Hudba, kterou sám skládal, duněla prostorem. Bylo to totální pohlcení.

Lily: Wow. Takže to nebyla jen provokace, jak si mnozí myslí. Mělo to hlubší filozofický základ.

Ethan: Přesně tak. Ovlivnil ho Friedrich Nietzsche, psychoanalýza Freuda a Junga… Snažil se dostat k prapůvodním, potlačovaným instinktům a emocím. Chtěl, aby umění bylo katarzní, očišťující zážitek, podobně jako antická tragédie.

Lily: To nás přivádí k jeho obrazům. Když se podíváte na jeho díla, často se jmenují „Schüttbild“. Co to znamená?

Ethan: „Schüttbild“ se dá přeložit jako litý nebo stříkaný obraz. Souvisí to s jeho rozhodnutím, které udělal v 60. letech – že se už nikdy nedotkne štětce v tradičním slova smyslu.

Lily: Takže v podstatě dal výpověď klasické malbě.

Ethan: Přesně! Místo toho začal barvu na plátno lít, stříkat, nebo ji roztírat rukama. A často tou barvou byla krev nebo červená barva, která krev silně připomíná.

Lily: Proč zrovna krev?

Ethan: Krev je pro něj symbolem života, smrti, oběti, znovuzrození… Je to nejintenzivnější substance, jakou si lze představit. Jeho obrazy nejsou jen vizuální. Jsou to záznamy akce, performance.

Lily: Takže ten dvacetimetrový obraz, o kterém se mluví, není jenom obraz, ale spíš… pozůstatek bitvy?

Ethan: To je skvělé přirovnání! Je to přesně tak. Vidíte na něm stopy toho, jak barva stékala. Často vidíte i otisky nohou, protože součástí toho procesu byl celý tým lidí, kteří se po plátně pohybovali podle Nitschových pokynů.

Lily: A co ty košile, které se objevují na některých dílech?

Ethan: To je další fascinující prvek. Účastníci performance měli na sobě bílé košile nebo pláště. Ty se během akce samozřejmě celé potřísnily barvou a krví. A Nitsch je pak někdy připevnil na plátno a prohlásil je za součást finálního díla.

Lily: Takže i oblečení se stalo uměním. To je neuvěřitelné. Je to vlastně takový deníkový záznam performance.

Ethan: Přesně. Každý cákanec, každá stopa vypráví příběh o tom, co se v ten moment dělo. Není to o malování obrázku, je to o prožití události.

Lily: Když si to všechno shrneme, Nitsch byl zpočátku kontroverzní, zatýkaný… ale dnes jeho díla visí v nejprestižnějších galeriích světa. Guggenheim, Tate v Londýně, Centre Pompidou v Paříži…

Ethan: Ano, svět umění ho nakonec přijal jako jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších umělců druhé poloviny 20. století. Uvědomili si, že to, co dělal, nebylo jen pro šok, ale mělo to hluboký smysl.

Lily: Změnil pohled na to, co umění může být. Že to nemusí být jen něco hezkého na zdi.

Ethan: Přesně. Posunul hranice. Ukázal, že umění může být zážitek, rituál, terapie… Může být hlučné, špinavé, voňavé i nepříjemné. Ale hlavně – musí být živé.

Lily: Takže když to zjednodušíme pro studenty, kteří se na to připravují: Nitsch rovná se Vídeňský akcionismus, Divadlo orgií a mystérií a zapojení všech smyslů.

Ethan: To jsou ty klíčové body. A nezapomeňte na ten termín „Gesamtkunstwerk“ – totální umělecké dílo. To je pro pochopení jeho práce naprosto zásadní.

Lily: Jeho nejslavnější akce se konala v roce 1998 na jeho zámku v Prinzendorfu a trvala šest dní. To musel být neuvěřitelný zážitek.

Ethan: Představ si to. Šest dní totálního ponoru do jeho světa. To už není jen návštěva galerie, to je životní zkušenost. A právě o to mu celý život šlo.

Lily: Fascinující a intenzivní. Hermann Nitsch rozhodně není umělec, na kterého zapomenete. A rozhodně to není umělec, kterého byste si pozvali na vymalování obýváku.

Ethan: To rozhodně ne. Ledaže byste chtěli velmi, velmi expresivní výsledek. Ale jeho vliv na performance a akční umění je naprosto neoddiskutovatelný.

Lily: Skvělé shrnutí. Děkuji, Ethane. Tento ponor do světa Hermanna Nitsche byl… smyslový zážitek sám o sobě. Pojďme se teď podívat na dalšího umělce, který také rád bořil hranice.

Lily: So that explains the *what* of his art, but it still feels so extreme. To really get it, I feel like we need to understand the *who*. Where did Hermann Nitsch even come from?

Ethan: That's the perfect question, because his life story is the key. And it starts in a really intense place. He was born in Vienna in 1938.

Lily: Oh wow. So his childhood was World War Two.

Ethan: Exactly. He described experiencing bombing raids every single day between 1943 and 1945. As a little kid. And to top it off, his father was killed in Russia during the war.

Lily: I can't even imagine that. That kind of trauma has to shape your entire worldview.

Ethan: It absolutely did. He said the war turned him into a cosmopolite—a citizen of the world—and a firm opponent of all nationalism and politics, right from when he was a schoolboy.

Lily: So he was rebellious from the get-go. Did that translate to his education?

Ethan: You could say that. He basically refused to try in regular school and was forced to leave. But his drawing talent was undeniable, and it got him into the Graphic Arts College.

Lily: Okay, so he found his path.

Ethan: He did. And he got this incredible training there. But he was also devouring poetry, theatre, classical music... everything. He became fascinated with the idea of a 'total work of art'.

Lily: A 'total work of art'? What does that mean?

Ethan: Think of it this way: instead of just a painting, or just a play, or just a concert, he wanted to merge everything into one overwhelming experience. He was inspired by everyone from the ancient Greeks to Richard Wagner to Kandinsky.

Lily: So he wasn't content to stay in one box. He wanted all the boxes at once.

Ethan: Exactly! And he was reading Freud and Jung, studying mysticism and comparative religion. He was trying to create something that touched on every aspect of human existence—the intellectual, the spiritual, and the physical.

Lily: This sounds incredibly ambitious. How did he even start?

Ethan: His first attempt was to write a primal drama that was supposed to last for six days. It was packed with sensory language.

Lily: Six days! That's... a commitment.

Ethan: It was! But then he had a breakthrough. He thought, why should my audience only be affected by words *describing* sensations? Why not give them the real thing?

Lily: Okay, now I'm intrigued. What did he do?

Ethan: This is where it gets wild. The play had directives for the audience: taste, smell, look, listen, touch. He would give them flesh, fruit, and innards to feel. He'd burn incense. He'd pour liquids—blood, milk, vinegar, even urine and turpentine—throughout the space.

Lily: Whoa. Okay. That is... direct sensory experience. No doubt about it.

Ethan: Right? He realized his art needed to surpass language. From then on, it was all about staging real events in the present moment. This became the Theatre of Orgies and Mysteries.

Lily: I can't imagine this went over well with the authorities in Vienna.

Ethan: Not at all. Between 1960 and 1967, his painting actions and performances provoked enormous scandals. He actually ended up with three prison sentences.

Lily: For art! That's insane.

Ethan: It was. But here's the surprising part: for every opponent, there was someone who was incredibly enthusiastic. His first wife, Eva Krannich, supported him selflessly, even though he wasn't earning any money.

Lily: It takes a strong partner to support art that lands you in jail.

Ethan: No kidding. And he formed a group with other artists like Muehl, Brus, and Schwarzkogler. They became known as the Viennese Actionists. They were all exploring this new performative art.

Lily: So he had a community. He wasn't totally alone.

Ethan: He wasn't. They even got invited to a 'Destruction in Art' festival in London in 1966. It was a huge success, but of course... the London police cut his action short and the organizers ended up in court.

Lily: Sounds about right. A pattern was forming.

Ethan: A definite pattern. But that trip came at a huge personal cost. When he got back, his wife filed for divorce. He said he was despairing, penniless, and facing ruin.

Lily: That's a huge blow. How did he recover from that?

Ethan: He left Vienna for Munich and found a dear friend in a woman named Beate König. She took him in. Then, he got a letter from Jonas Mekas in New York, inviting him to stage his theatre in the U.S.

Lily: The big break!

Ethan: It was! In 1968, he flew to New York and performed two actions. They were a massive success. All the big names in the happening and fluxus art scenes supported him—Nam June Paik, Allan Kaprow, all of them.

Lily: So America 'got' him in a way Austria hadn't yet.

Ethan: They absolutely did. The press coverage was overwhelming. He returned to Munich a success, and he and Beate knew they wanted to marry. He said she gave him the courage he needed to realize his work.

Lily: That's a beautiful comeback story. And it sounds like this is when things really started taking off for him on an international scale.

Ethan: It really is. And that international success gave him the foundation for the next, even more ambitious phase of his work, which involved finding a permanent home for his Theatre.

Lily: So that idea of combining different media is everywhere. It reminds me a lot of how modern art exhibitions are curated.

Ethan: Exactly! It's not just about hanging pictures on a wall anymore. For example, there's a Mario Dilitz exhibition coming up this summer.

Lily: Oh, what's the theme there?

Ethan: They're pairing his sculptures with paintings. So you get this amazing dialogue between the three-dimensional figures and two-dimensional images.

Lily: That sounds incredible. It’s like the art is having a conversation right in front of you.

Ethan: It really is! It’s a whole different way to experience the work. And looking ahead, there's also a Jenny Sommer solo show in Vienna in July 2025.

Lily: So we have solo shows and these cool curated pairings. What about bigger, themed exhibitions?

Ethan: Absolutely. There are group shows all the time. But some have really specific, powerful themes. Ever heard of "Colossal. Painting On A Grand Scale"?

Lily: No, but I love the name! It sounds epic.

Ethan: It was! The whole point was to showcase the skill and courage it takes for an artist to tackle a huge canvas. The results are just spectacular.

Lily: Wow. And then you have exhibitions focused on an idea, right? Not just a style?

Ethan: For sure. There’s one in Vienna called "DU SOLLST DIR EIN BILD MACHEN". It explores the connection between contemporary art and religious experience. It literally means "You shall make yourself an image."

Lily: That's a deep topic. So exhibitions can be about a person, a medium, a collection, or even a philosophical question.

Ethan: Exactly. And that curation is an art form in itself, which actually leads us perfectly into our next topic: the role of the museum curator.

Lily: Okay, so that brings us to our final topic, and... honestly, it’s a wild one. We're diving into Ritual Theatre.

Ethan: It really is. And you can't talk about it without mentioning Hermann Nitsch’s Orgies Mysteries Theatre.

Lily: The name alone is something else! What exactly is it?

Ethan: Think of it as the most intense festival you can imagine. It’s a six-day performance that aims to be the greatest celebration of humanity itself.

Lily: A celebration? So, like a giant, six-day party?

Ethan: Sort of, but it’s much deeper. It's an aesthetic ritual that glorifies existence. Not just the good parts, but *all* of it.

Lily: All of it?

Ethan: Every single bit. The joy, the suffering, the tragic, the beautiful, and the cruel. The whole world is accepted, with all its extremes.

Lily: That sounds... incredibly intense. Embracing cruelty doesn't sound like much of a celebration.

Ethan: Here's the key idea. The performance says that suffering and pain are natural hurdles in life. Overcoming them is where we find a kind of pain-intermingled happiness.

Lily: Like the myth of death and resurrection?

Ethan: Exactly! The play uses that as an allegory for the creative process. It's trying to help us understand ourselves completely, even the parts we usually keep locked away.

Lily: The so-called "uncharted territory" of our drives.

Ethan: Precisely. The whole point is abreaction, which is a term from psychoanalysis.

Lily: What does that mean in this context?

Ethan: It means unearthing and living out all those repressed areas. The drama becomes a form of catharsis therapy, designed to be exploited aesthetically.

Lily: My therapist has definitely never suggested this kind of therapy.

Ethan: I should hope not! Here, the associative impulse of psychoanalysis is replaced by extreme sensory sensations.

Lily: Okay, what kind of sensations are we talking about?

Ethan: Well, brace yourself. The actions use things like raw flesh, damp bowels still at body temperature, and warmed blood.

Lily: Whoa. Okay. So this is designed to be shocking.

Ethan: It's designed to provoke regression, to break down your inhibitions. It escalates into this joy of tearing and trampling, creating what’s called a Dionysian dismemberment situation.

Lily: So it’s about creating total chaos.

Ethan: It’s about *confronting* chaos. It’s an intoxication that irrupts and breaks in over everyone, participants and audience alike.

Lily: This sounds terrifying. Where does it go from there? Is the point just cruelty and chaos?

Ethan: Not at all! The intensity of the experience gives rise to a mystic of aggression. It’s about making the repressed viewable.

Lily: So you face the absolute worst parts of human nature head-on?

Ethan: Exactly. The endpoint is this sado-masochist excess, but here's the surprising part. It leads to a massive, far-reaching catharsis.

Lily: How is that different from a classic tragedy, where everything just ends badly?

Ethan: In the O.M. Theatre, the catastrophe is liberated from hopelessness. By making the repressed conscious and visible, it becomes less scary. It neutralizes it.

Lily: So by going through this intense, simulated chaos...

Ethan: ...you come out the other side. The whole course of life is condensed into one mythical experience. And that rapturous intensity is meant to spread into your everyday life.

Lily: And the final goal?

Ethan: The extreme sublimation of that excess. It becomes an upsurge of intensely felt liveliness, rising to a state of altruistic love.

Lily: Love? That's the end result of all that chaos?

Ethan: That’s the goal. Not love as a commandment, but love as the highest state of being. It's the mystic of being, spread across your whole life.

Lily: Wow. What a journey. From raw flesh to altruistic love. That's a powerful concept for theatre.

Ethan: It really is. It shows just how far performance can go to explore what it means to be human.

Lily: And on that profound note, that's all the time we have for today. We’ve covered so much, from ancient forms to the absolute cutting edge. Ethan, thanks for breaking it all down.

Ethan: Always a pleasure, Lily.

Lily: And a huge thank you to our listeners for joining us on the Studyfi Podcast. We'll see you next time!