Podcast on Constructivism in International Relations

Kapitoly

Anarchie není nevyhnutelná

Identita předchází zájmu

Svět, který si sami tvoříme

Setkání Altera a Ega

Jak změnit hru

Kde stojí konstruktivismus?

States as Individuals

The Power of Norms

Understanding from Within

The Individual vs. The Social

Reasons vs. Causes

The Iraq War Example

The Logic of Persuasion

The Missing Piece

Rules vs. Interpretation

Language Creates Reality

Guided by the Science?

The War on a Virus

Our World to Remake

Přepis

Oliver: …počkej, takže celá ta myšlenka anarchie v mezinárodních vztazích není ve skutečnosti daný, neměnný zákon? Že je to spíš... prázdné plátno? To je neuvěřitelné.

Mia: Přesně tak! Myšlenka, že mezinárodní systém je od přírody jen brutální boj o přežití, je něco, co konstruktivismus zásadně zpochybňuje. Není to osud, je to zvyk.

Oliver: Páni. Dobře, tohle musím na chvíli zpracovat. A pro všechny, kteří se právě připojili, posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se s Miou noříme do konstruktivismu a očividně přepisujeme pravidla mezinárodní politiky.

Mia: Tak trochu! Začněme u klíčové postavy, Alexandera Wendta. Jeho článek z roku 1992, 'Anarchie je to, co z ní státy udělají', naprosto změnil pravidla hry.

Oliver: Takže před Wendtem všichni předpokládali, že bez světové vlády se státy prostě musí chovat agresivně, aby přežily? To je ten neorealistický pohled, že?

Mia: Přesně. Neorealismus říká, že struktura – tedy anarchie – určuje chování. Státy jsou jako kulečníkové koule, které do sebe narážejí podle fyzikálních zákonů. Identita a zájmy jsou dané a neměnné: přežít a maximalizovat moc.

Oliver: Ale Wendt přišel a řekl, 'moment, co když ty koule mají vlastní hlavu'?

Mia: To je skvělé přirovnání! Ano, v podstatě řekl, že státy mají 'agenturu' – tedy schopnost jednat a ovlivňovat své prostředí. Struktura je sice důležitá, ale nejsou jejími vězni.

Oliver: Dobře, co to tedy znamená v praxi? Jak stát 'ovlivňuje své prostředí' v anarchii?

Mia: Všechno to začíná u identity. Wendt tvrdí, že identita je základem pro zájmy. Jinými slovy, aktéři si definují své zájmy v procesu, kdy definují situaci.

Oliver: To zní trochu abstraktně. Můžeš to přiblížit?

Mia: Jistě. Vezmi si třeba Spojené státy a Velkou Británii. Obě země mají obrovské armády a jaderné zbraně. Z čistě neorealistického pohledu by se měly navzájem vnímat jako hrozba.

Oliver: Ale nevnímají. Jsou to nejbližší spojenci.

Mia: Přesně! Protože jejich společná identita – jako liberální demokracie, spojenci z druhé světové války, partneři v NATO – formuje jejich zájmy. Britské jaderné zbraně nejsou pro USA hrozbou, protože je vnímají jako 'naše' zbraně v rukou přítele.

Oliver: Aha! Takže to, kým si myslíš, že jsi, určuje, co chceš. A to, kým si myslíš, že jsou ostatní, určuje, jak se k nim chováš.

Mia: Přesně tak. Identita a zájmy nejsou dané od přírody, jsou sociálně konstruované. Vznikají a mění se interakcí s ostatními.

Oliver: To nás přivádí k jádru věci – k 'sociální konstrukci'. Co to přesně je?

Mia: Představ si kus dřeva. Samo o sobě je to jen materiál. Ale lidé ho mohou přetvořit na spoustu věcí: na trám v domě, na hudební nástroj, na zbraň, nebo třeba na náboženský totem.

Oliver: A každá z těch věcí má úplně jiný význam a funkci, i když je to pořád jenom dřevo.

Mia: Správně. Ten význam není ve dřevě samotném, ale v tom, jak se na něj díváme a jak ho používáme. A to je sociální konstrukt. V mezinárodních vztazích to platí pro většinu věcí – hranice, suverenita, peníze, dokonce i spojenectví.

Oliver: Takže hranice není jen čára na mapě, ale společná dohoda, že 'tady končíme my a začínáte vy', a všichni se podle toho chováme.

Mia: Ano! Je to 'sociální fakt', ne čistě materiální. Existuje jen díky lidské dohodě. A Wendt říká, že i anarchie je takový sociální fakt. Může být vnímána jako brutální boj všech proti všem, ale taky může být vnímána jako prostor pro spolupráci. Záleží na tom, jaký význam jí státy společně přisoudí.

Oliver: Takže mezinárodní politika je tak trochu jako stavění z Lega, ale s pravidly, která si hráči vymýšlí za pochodu?

Mia: To je ono! Není to předem napsaný scénář. Je to 'svět, který si sami tvoříme', jak řekl další průkopník konstruktivismu, Nicholas Onuf.

Oliver: Wendt to prý ilustroval na nějakém slavném příkladu. Něco s mimozemšťany?

Mia: Ano, to je můj oblíbený příklad! Představ si dva mimozemšťany, Alter a Ego, kteří se poprvé setkají v prázdném vesmíru. Nevědí o sobě vůbec nic. Jejich vztah je 'tabula rasa' – čistý list.

Oliver: Dobře, jsem napjatý. Co se stane?

Mia: Alter udělá první krok. Přiblíží se k Egovi. Teď je na Egovi, jak si tenhle pohyb vyloží. Je to přátelské gesto, nebo začátek útoku?

Oliver: A to záleží jen na Egovi?

Mia: Záleží na jeho interpretaci, ale i na tom, co Alter udělal. Řekněme, že Ego si to vyloží jako hrozbu a vystřelí varovný výstřel. Alter teď vidí Ega jako nepřátelského. Co udělá? Pravděpodobně se taky připraví k boji.

Oliver: A najednou máme konflikt, který vznikl z pouhé nejistoty a jedné špatné interpretace.

Mia: Přesně! A pokud se tento vzorec opakuje, vytvoří si o sobě vzájemnou představu jako o nepřátelích. Jejich identita a zájmy ('musím se bránit před tím druhým') se zrodily z jejich interakce. Anarchie mezi nimi se stala nepřátelskou, protože si ji takovou udělali.

Oliver: Ale co kdyby Ego na začátku zamával chapadlem na pozdrav?

Mia: Přesně! Alter by to mohl interpretovat jako přátelské gesto, pozdrav oplatit a mohli by začít spolupracovat. Anarchie mezi nimi by se stala kooperativní. To je ta klíčová myšlenka – vztahy nejsou předurčené, vyvíjejí se v čase na základě interakcí.

Oliver: Ten příklad je skvělý pro první setkání. Ale co když už jsou státy, jako USA a Sovětský svaz během studené války, desítky let zaseknuté v nepřátelské spirále? Dá se taková 'hra' vůbec změnit?

Mia: Wendt říká, že ano. Říká, že aktéři mají schopnost sebereflexe. Mohou přehodnotit svou vlastní identitu a zájmy, zvlášť když nastanou nové okolnosti, které nezapadají do starých škatulek.

Oliver: Jako třeba konec studené války. To bylo něco, co nikdo nečekal.

Mia: Přesně. Michail Gorbačov a jeho politika 'nového myšlení' je dokonalý příklad. Sovětský svaz se přestal definovat jako věčný nepřítel Západu. Začal mluvit o 'společném evropském domě'. Změnil svou identitu.

Oliver: A tím pádem změnil i své zájmy. Už nešlo o globální konfrontaci, ale o spolupráci a reformy.

Mia: A Západ na tuto změnu signálu zareagoval. Trvalo to, ale nakonec se hra změnila z konfrontační na kooperativní. Ukazuje to, že ani ty nejtužší struktury nejsou věčné. Lidé a státy je mohou změnit.

Oliver: Takže když to shrneme, kde konstruktivismus stojí v porovnání s ostatními teoriemi? Často se o něm mluví jako o 'střední cestě'.

Mia: Ano, často je vnímán jako most mezi racionalistickými přístupy, jako je neorealismus a neoliberalismus, a více kritickými, poststrukturalistickými teoriemi.

Oliver: Racionalisté se zaměřují na materiální věci – armády, ekonomiku, moc. A předpokládají, že státy se chovají racionálně, aby maximalizovaly svůj zisk.

Mia: Přesně. Konstruktivisté nepopírají důležitost materiálního světa, ale říkají, že materiální věci získávají význam až skrze naše myšlenky a sdílené představy. Pět set tanků v rukou Kanady znamená něco úplně jiného než pět set tanků v rukou Severní Koreje.

Oliver: Protože Kanada a Severní Korea mají v našich očích jinou identitu.

Mia: Ano. Na druhou stranu, poststrukturalisté jdou ještě dál a zkoumají, jak samotný jazyk a diskurz vytváří naši realitu. Konstruktivisté se snaží být systematičtější, často používají podobné vědecké metody jako racionalisté, aby testovali své teorie, ale aplikují je na sociální, ne jen materiální, jevy.

Oliver: Takže se snaží být 'vědečtější' než poststrukturalisté, ale 'sociálnější' než racionalisté?

Mia: To je dobrá zkratka. Chtějí přinést zpět do mezinárodních vztahů sociální rozměr – normy, pravidla, identitu, kulturu – který byl podle nich přehlížen.

Oliver: Dobře, myslím, že tomu začínám rozumět. Klíčové je, že mezinárodní politika není jako fyzika s neměnnými zákony, ale spíš jako neustále se vyvíjející sociální drama, kde aktéři píší scénář za pochodu.

Mia: Přesně tak. A to je pro studenty důležité, protože to znamená, že změna je možná. Svět není předem daný a věci se mohou vyvíjet k lepšímu. Je to mnohem optimističtější pohled.

Oliver: Optimistický, ale také komplexnější. Rozhodně je o čem přemýšlet. A přesně to teď uděláme, když se podíváme na další téma...

Oliver: So that's the rationalist view... but it still feels like it's missing something. Why do we assume states are these perfectly rational, self-interested actors in the first place?

Mia: That's the million-dollar question! And it gets us into a cool concept called ontology. It’s basically the study of what it means 'to be.'

Oliver: Okay, getting deep here. So what’s the ontology of a state?

Mia: Well, rationalist theories, like neorealism, have an individualist ontology. They see states as the basic unit... almost like they're individual people trying to survive in a competitive world.

Oliver: Every country for itself, basically.

Mia: Exactly. They’re guided by a 'logic of consequences.' Every action is about calculating what will get them the best outcome. It's pure self-interest.

Oliver: But does that feel right? It's like they just pop into existence fully formed, with their goals already set.

Mia: You've hit on a major critique! One scholar, John Ruggie, said exactly that. He argued these theories treat states like they're not born into any social system that shapes who they become.

Oliver: So what's the alternative then?

Mia: The alternative is constructivism, which has a social ontology. It says states are fundamentally social beings. You can't separate them from the context of shared norms and ideas.

Oliver: So the world doesn't just constrain them... it actually *makes* them who they are?

Mia: Precisely! Structures don't just constrain, they constitute identity. Constructivists talk about a 'logic of appropriateness.'

Oliver: A logic of... appropriateness? Sounds like something my grandma would say.

Mia: It kind of is! Instead of asking 'what's best for me?', actors ask 'what's the right thing to do?' based on shared values.

Oliver: Can you give me an example?

Mia: Think about human rights norms. A liberal democracy doesn't just follow them to avoid punishment. They do it because respecting human rights is a core part of their identity. It’s who they are.

Oliver: I see. So it's less about calculation and more about character.

Mia: That's the key takeaway. And this fundamental difference in logic—consequences versus appropriateness—shapes everything, especially how countries decide to work together.

Oliver: Alright Mia, so that brings up a huge question about human reasoning. How do constructivists account for what's actually 'in people's heads'?

Mia: That's the million-dollar question! It brings us to a key concept called Verstehen, which is German for 'understanding'. The idea is that action must always be understood from within.

Oliver: From within... so, you mean from the perspective of the person doing the action?

Mia: Exactly. But it’s not just about individual beliefs added together. Constructivists focus on *intersubjective* meanings—the collective knowledge we share.

Oliver: So, I think my own thoughts, but the concepts I use to think are shared with everyone else. Is that it?

Mia: You nailed it! Verstehen is about those shared interpretations and practices that shape how we see the world.

Oliver: But wait... focusing on what's 'in the head' sounds a lot like the rationalist approach we talked about. They also focus on the individual.

Mia: That’s a sharp point, and it’s where things get tricky. The big difference is that rationalists see the individual acting on self-interest, kind of separate from the social context.

Oliver: And constructivists bring that social context back in?

Mia: They do. But this also creates some inconsistencies. They have a social ontology, saying the social world is real and primary. Yet, their explanations can sometimes fall back on the individual's internal thought processes.

Oliver: So it’s like they're trying to have it both ways? Social structures matter, but it all comes down to individual thoughts anyway?

Mia: In a way, yes. The theory doesn't always fully explain how the individual is *constituted* by the social world. It often puts the individual's thoughts first, which obscures the deep role of things like language itself, which is what we need to dive into next.

Oliver: So that's the big picture of constructivism, but it seems like there's some... internal debate? Especially around methods.

Mia: That's a great way to put it, Oliver. There's a real tension. Some constructivists are happy using the same methods as everyone else, looking for causes.

Oliver: But not all of them, right?

Mia: Exactly. Another group, influenced by the 'linguistic turn', says hold on... we can't just talk about 'causes' like we're studying billiard balls. It misunderstands what we're actually looking at.

Oliver: So what’s the big sticking point? It sounds like just a word choice thing.

Mia: It seems that way, but it's a huge deal. The key conflict is over the words 'reason' and 'cause'. Many people use them interchangeably, but for these constructivists, that's a massive mistake.

Oliver: Okay, you've gotta give me an example. How does this play out in the real world?

Mia: Let's take the 2003 invasion of Iraq. One way to ask is: What *caused* the US invasion? You'll get a dozen answers... oil, finishing a family feud, and so on. We can't get inside President Bush's head to find the 'true' cause.

Oliver: Right, it just becomes a battle of interpretations.

Mia: Precisely. But a constructivist might ask a different question: How did the invasion become *possible*? Suddenly, the focus shifts. It's not about a hidden truth, but about social reality.

Oliver: And what does that question reveal?

Mia: It reveals the power of public language. The official reason given was the threat of Saddam's weapons of mass destruction. We now know that intelligence was wrong.

Oliver: So the WMDs didn't *cause* the invasion... because they didn't exist.

Mia: Exactly! But the *reason*—the public justification that Saddam had WMDs—made the invasion possible. It was the story used to persuade the public and the soldiers. That reason, true or not, created the reality of the invasion.

Oliver: So saying the WMDs *caused* the war is like saying my GPS 'persuaded' me to take a wrong turn. It didn't persuade me, it just gave me faulty data!

Mia: That's a perfect analogy! A cause is like one stone hitting another. It’s a direct, physical impact. But a reason isn't like that. Giving a reason is an act of persuasion.

Oliver: It's a conversation, a two-way street.

Mia: It is! It requires a shared language and shared ideas about what counts as a 'good' reason. This is where power comes in, too. Some countries can give reasons for having nuclear weapons that are seen as legitimate, while others can't.

Oliver: So to call a reason a 'cause' is to totally change its meaning. You’re swapping the logic of persuasion for the logic of physics.

Mia: You’ve got it. It's like turning a signpost to point in the wrong direction. The signpost still exists, but it's leading you somewhere completely different. This distinction is fundamental.

Oliver: That makes so much sense. So it’s not just words; it’s about understanding two completely different ways that things happen in the world. Now, this focus on language and social action leads directly into something called the 'practice turn', right?

Oliver: Okay, so that makes sense for how norms and rules shape actions. But it feels like we're missing a key ingredient here. How are these rules even communicated? What about language?

Mia: That is the perfect question, Oliver. Because language has been the elephant in the room for a lot of constructivist theory. It's been largely ignored.

Oliver: Why's that? It seems pretty fundamental.

Mia: It is! But scholars wanted to distance themselves from poststructuralists, who are often seen as believing everything is just interpretation and there's no real truth.

Oliver: Ah, so they didn't want to get pulled into that debate.

Mia: Exactly. But a true constructivist view needs an approach to language that isn't just 'it's a mirror of reality' or 'it's all relative.'

Oliver: So what's the middle ground?

Mia: The key is seeing language as rule-based action. It’s a small step from talking about social rules to admitting those rules only exist and get expressed through language.

Oliver: Isn't using language just... interpreting it?

Mia: Not exactly. The philosopher Wittgenstein made a crucial distinction. He said there's a difference between following a rule and interpreting a rule.

Oliver: Okay, what's the difference?

Mia: Think of it this way: stopping your car at a red light is 'obeying the rule.' Arguing about whether the light was *really* red or more of a deep orange... that's interpretation.

Oliver: Got it. Interpretation is when you try to swap one version of the rule for another, usually to get out of a ticket.

Mia: Precisely! Most of the time, we just act according to the rule without thinking. Language works the same way.

Oliver: So when we learn language, we're not just learning labels for things?

Mia: No, we're learning how to act in the world! We learn what it means to promise, to threaten, to vote, to even form a scientific hypothesis. It's fundamentally social.

Oliver: It's like the operating system for society.

Mia: That's a great way to put it! And this is where we see how language can construct a social world, sometimes with devastating consequences. Let me give you an example.

Oliver: Please do.

Mia: In the former Yugoslavia, the main identity category was 'Yugoslav.' It was a rule that united people as 'southern Slavs.' But then, conflict arose, and new categories became dominant: Serb, Croat, Muslim.

Oliver: These weren't just new words, were they?

Mia: Not at all. They became new, rigid *rules* of identity. And the actions that followed from those rules were tragic. Neighbours who had lived in peace became 'dangerous others' defined by these new terms.

Oliver: Wow. So the 'intention' of individuals can't be separated from the social language they're using.

Mia: Exactly. Intention isn't just some private thought; it’s embedded in the situation, in the public language being used. It shows how these linguistic rules have immense power to define reality.

Oliver: And that brings us to our final, and definitely our most recent, example... the politics of the pandemic.

Mia: Exactly. This is where social construction becomes so visible in our daily lives. Governments everywhere kept saying they were 'guided by the science'.

Oliver: Right, which sounds great! Facts, data, experts... what could be simpler?

Mia: That’s the thing! It wasn't simple at all. The 'facts' themselves were social constructs. Think about it... for a while, the daily death counts only included people who died in hospitals.

Oliver: Wow, really? So not people who died at home or in care homes?

Mia: Nope. Or what about people who died from other conditions because they couldn't get treatment? The hospitals were overwhelmed. Do those count as pandemic deaths? These are all choices.

Oliver: So you’re saying the 'facts' depended on the assumptions we made when we started counting. That’s a 'social fact'.

Mia: You've got it. It’s not about 'fake news'. It’s about understanding the layers of human judgement that go into creating every statistic, every model, and every policy.

Oliver: That makes sense. And leaders really leaned into a specific framing for all this, didn't they?

Mia: They sure did. They framed it as a 'war'. President Trump, and many others, talked about defeating an 'invisible enemy' and winning the war on Covid-19.

Oliver: It's a powerful metaphor. It gets everyone on the same page, ready for a fight.

Mia: It does, but that language is troubling. War creates a binary... a win-or-lose outcome. And it encourages conflict and blame.

Oliver: We definitely saw that. Countries started shutting their borders and pointing fingers. The US even cut funding to the World Health Organization.

Mia: At the very moment we needed global cooperation more than ever, the war metaphor pushed us apart. It’s a language of separation, which is the exact opposite of what a global pandemic calls for.

Oliver: So, if the 'war' framing is so dangerous, what's the alternative?

Mia: The alternative was happening all around us! It was the outpouring of compassion, the volunteers, the celebration of frontline workers who are often at the bottom of the economic ladder.

Oliver: And the renewed appreciation for the environment when the cars and planes stopped. My air quality app had never been happier.

Mia: Exactly! It was a recognition that we are all globally in this together. That our fates are entangled. The virus doesn't respect borders, so our solutions can't either.

Oliver: It feels like a fundamental choice, then. A 'new normal' of division and fear, or one based on this renewed sense of community and care.

Mia: That’s the core of constructivism. As Nicholas Onuf said, the world is of our making. We are participants in how this story unfolds.

Oliver: A powerful thought to end on. So, from how we define a 'fact' to how we frame a crisis, constructivism shows us the social choices behind our reality. Mia, this has been incredibly enlightening.

Mia: It was my pleasure, Oliver.

Oliver: And that’s all the time we have! A huge thank you to our listeners for joining us on the Studyfi Podcast. We'll see you next time.