TL;DR: Zoohygiena a prevence nemocí zvířat – klíč k udržitelnému chovu Zoohygiena a prevence nemocí zvířat je nezbytná disciplína pro udržení zdraví, pohody a produktivity hospodářských zvířat. Tento komplexní průvodce pro studenty shrnuje základní poznatky o hygieně stájového prostředí, kvalitě vody, správném používání léčiv a souvisejících právních normách. Zahrnuje důležité aspekty termoregulace, vlivu mikroklimatu, prašnosti, chemických látek a mikrobiální kontaminace na zdraví zvířat. Pochopení těchto principů je zásadní pro efektivní chov a ochranu veřejného zdraví. ---
Úvod do zoohygieny a prevence nemocí zvířat: Shrnutí zoohygieny pro studenty Zoohygiena a prevence nemocí zvířat je tradiční a základní disciplínou vyučovanou na zemědělských fakultách. Jejím cílem je vytvářet optimální podmínky pro ochranu a upevňování zdraví zvířat a snižovat riziko onemocnění. Současně se zaměřuje na zajištění jejich pohody. V průběhu let se objevily nové poznatky ve veterinární medicíně a zemědělských vědách. České zemědělství prošlo významnou ekonomickou transformací a vznikem nových podnikatelských sfér. To vše vede k zvýšenému tlaku na intenzitu chovu a jakost potravin živočišného původu. Důsledkem jsou někdy nedostatky v dodržování protinákazové prevence v chovech zvířat. Může jít o dědictví minulosti (např. „otevřené obraty stád“) nebo o průvodní jevy nových poměrů, jako je menší zkušenost nových chovatelů či chov více druhů zvířat v jednom zařízení. Vlivem neustále se měnících složek vnějšího prostředí na organismus hospodářských zvířat, často chovaných ve velkovýrobních podmínkách (vysoké počty zvířat na malé ploše, omezený pohyb, chemizace), se objevuje řada nových patologických procesů. Některé nemoci ztratily na významu, zatímco jiné, jako mor prasat nebo BSE (bovinní spongiformní encefalopatie), se stávají závažnějšími. S tendencemi k maximalizaci ekonomického efektu je často věnováno stále méně pozornosti zvířeti jako jedinci. Změnit tuto situaci předpokládá omezit strategii převážně technickou a nastolit spíše biologickou, která přikládá odpovídající význam chovatelské péči, krmení, ustájení a zdravotně-veterinárním opatřením. Termín pohoda zvířat (welfare) se stává klíčovým pojmem v nových zákonech a vyhláškách. Důraz je také kladen na ochranu životního prostředí před nepříznivými vlivy spojenými s chovem zvířat a zpracováním živočišných produktů. Tyto aspekty jsou hnací silou pro studium a aplikaci zoohygieny v praxi, přispívající k dobrým výsledkům v budoucí odborné činnosti.
Hygiena stájového prostředí: Faktory ovlivňující zoohygienu Kromě odpovídající výživy a ošetřování je pro uplatnění genetického potenciálu hospodářských zvířat zásadní i stájové prostředí. Nejvýznamnější je bezprostřední okolí zvířat – stájové ovzduší neboli mikroklima. Teplota stájového vzduchu přímo ovlivňuje intenzitu metabolismu a produkci zvířat. Nepřímo působí na jejich zdraví a pohodu. Je proto důležité rozumět tepelným vztahům mezi zvířaty a stájovým ovzduším, a také mezi mikroklimatem a okolním prostředím. Nevyhovující ustájení a nevhodné mikroklima mohou způsobit teplotní stres. Ten přímo ovlivňuje ztráty produkce a zhoršuje pohodu zvířat. Nedostatečná ventilace zvyšuje riziko onemocnění a zdraví může být poškozeno vysokými koncentracemi nebezpečných plynů, zejména čpavku. Kvalitu mikroklimatu ovlivňují tyto faktory: * Fyzikální faktory: teplota a vlhkost vzduchu (teplotně-vlhkostní komplex), proudění vzduchu, ochlazovací hodnota vzduchu, sluneční ozáření, osvětlení, barometrický tlak a hluk. * Chemické faktory: chemické složení vzduchu, především koncentrace toxických plynů (čpavku, oxidu uhličitého, sirovodíku). * Biologické faktory: prach a mikroorganismy rozptýlené v ovzduší.
Fyzikální faktory stájového ovzduší a termoregulace zvířat Teplota vzduchu je nejvýznamnějším faktorem. Stálotepelní (homoiotermní) živočichové si udržují relativně stálou tělesnou teplotu pro stabilní biochemické reakce a fyziologické funkce. Tohoto stavu dosahují pomocí složité fyziologické funkce zvané termoregulace. Termoregulace probíhá na třech úrovních: 1. Reflexní termoregulace: Spouští se na základě informací z tepelných receptorů v kůži, které se předávají do termoregulačního centra v hypotalamu. Na základě těchto informací termoregulační centrum zajišťuje funkce pro redukci tepelných ztrát a zvýšení tepelné produkce v chladném prostředí, nebo pro zvýšení výdeje tepla a snížení tepelné produkce v horkém prostředí. Do reflexní termoregulace zahrnujeme regulaci přítoku krve, změnu účinné plochy povrchu těla a regulaci izolační vrstvy. * V chladném prostředí: Dochází k vazokonstrikci malých cév v kůži a vazodilataci hlubších cév. Spouští se reflex svalového třesu, zvyšuje se metabolická činnost jater, produkce ACTH a TSH, aktivizuje se dřeň nadledvin a podněcuje se tělesný pohyb. Zvířata se schoulí, shlukují a tisknou k sobě. Zježením srsti se vytvoří vzduchová izolační vrstva. Reflexní termoregulace může snížit ztráty tepla až o 70 %. * V horkém prostředí: Dochází k vazodilataci malých cév v kůži (což umožňuje zvýšený výdej tepla radiací a kondukcí) a vazokonstrikci hlouběji uložených cév. Zrychluje se srdeční činnost, aktivizuje se reflex pocení, dochází k větší evaporaci, omezují se metabolické procesy a snižuje se volní aktivita. Zvířata se snaží vystavit co největší část povrchu těla chladnějším plochám, vyhledávají vlhké betonové podlahy nebo stín. 2. Fyzikální termoregulace: Zajišťuje výdej tepla z organismu. * Evaporace (odpařování): Vody z povrchu těla (perspiratio insensibilis – nepozorovatelné odpařování; perspiratio sensibilis – pozorovatelné pocení u jedinců s potními žláz) a z plic a dýchacích cest. Na odpaření 1 g vody se spotřebuje asi 2,5 kJ. Množství odpařené vody závisí na ostatních fyzikálních faktorech prostředí (suchý vzduch urychluje, teplý a vlhký je nepříznivý). Koně se potí nejvíce, skot málo a prasata a drůbež vůbec (závisí na odparu z dýchacích cest). * Radiace (vyzařování): Dochází při rozdílných teplotách dvou předmětů vzájemně se nedotýkajících. Intenzita závisí na rozdílu teplot a vzdálenosti. * Kondukce (vedení tepla): Přímý přenos tepla mezi molekulami dvou dotýkajících se předmětů s rozdílnou teplotou. * Konvekce (proudění): Teplo je odváděno nebo přiváděno vzduchem proudícím okolo těla. Závisí na rychlosti proudění, rozdílu teplot a vlhkosti. * U vysokoužitkových dojnic jde při procesech termoregulace většinou o vydávání tepla, protože vyprodukují třikrát více tepla, než je potřeba pro udržení tělesné teploty. U skotu se odhaduje výdej tepla v poměru: evaporace 20 %, radiace 10 % a konvekce 70 %. 3. Chemická termoregulace: Spouští se, když reflexní a fyzikální regulace nestačí zabránit poklesu teploty tělesného jádra. Konečný efekt je dán úrovní oxidačních reakcí v organismu. Při poklesu teploty se uvolňují glykogenové rezervy a zvyšuje se energetický metabolismus za současného zvýšení spotřeby kyslíku. Při vyšších teplotách se metabolismus snižuje, což má za následek snížení užitkovosti. Rovnice tepelné bilance organismu: M - EV ± RA ± KD ± KV ± KR = O, kde M je produkce tepla, EV evaporace, RA radiace, KD kondukce, KV konvekce a KR vyrovnání tepla přijatého krmiva a nápoje. Zóny vlivu teplot prostředí na homoiotermní organismus: * Zóna termického komfortu (1-1’): Zvíře udržuje tělesnou teplotu s minimální účastí termoregulačních mechanismů. * Zóna termické neutrality (2-2’): Vymezena dolní a horní kritickou teplotou. V blízkosti těchto teplot se aktivují termoregulační mechanismy. * Zóna homoiotermie (3-3’): Pouze v této zóně jsou homoiotermní živočichové schopni udržet konstantní teplotu těla. * Zóna přežívání (4-4’): V rámci tohoto tepelného rozmezí jsou živočichové schopni přežívání.
Teplotní stres a jeho dopady na zdraví a reprodukci zvířat Hygienický a zdravotní význam teploty vzduchu je značný. Mláďata hospodářských zvířat prožívají kritické období v prvních dnech a týdnech po narození, kdy se dostávají ze stabilního prostředí dělohy do prostředí s proměnlivými klimatickými parametry. Jejich organismus je vystaven kombinovanému stresu. Pro úspěšný odchov je proto velmi důležité, aby první adaptační období proběhlo v optimálních podmínkách vnějšího prostředí. U narozených prasat a vylíhlých kuřat se fyzikální složka termoregulace ještě několik týdnů vyvíjí. Chladový stres tak může být přímou příčinou úhynů mláďat. Novorozenci mají větší poměr povrchu těla k objemu, nedostatečně vyvinuté osrstění a chybí jim izolační vrstva podkožního tuku. Ztráty mimobuněčné tekutiny odparem jsou dvojnásobně vyšší než u dospělých zvířat. Teplotní stres, vyvolaný vysokými i nízkými teplotami, může ovlivnit rychlost růstu mláďat. Hlavní příčinou ztrát jsou ale sekundární onemocnění, hlavně bakteriálního původu. Bylo zjištěno, že podchlazení organismu mláďat vede k mnohonásobnému pomnožení zárodků E. coli, mezi kterými mohou být i patogenní kmeny. Mikroklima tedy může přímo souviset s průjmovým onemocněním mláďat. Tepelný stres vyvolaný vysokými teplotami snižuje hladinu imunoglobulinů v séru mláďat v souvislosti se zvýšením koncentrace kortizolu, který urychluje „uzavírání“ střevní sliznice a tím omezuje vznik kolostrální imunity. Teplotní stres ovlivňuje reprodukci četnými fyziologickými mechanismy. Projevuje se poruchami estrálních cyklů, oplodnění, funkce dělohy, hormonálního stavu, časného vývoje embrya a růstu plodu. V produkčním období se u hospodářských zvířat setkáváme s poškozením zdraví extrémními teplotami poměrně zřídka. Jsou-li však zvířata vystavena teplotám vnějšího prostředí mimo jejich zóny termoneutrality, dochází u nich ke změnám metabolismu, což má přímý negativní vliv na produkci. Obecně lze říci, že naše hospodářská zvířata jsou odolnější vůči chladu a citlivější na vyšší teploty.
Dynamika a regulace teploty vzduchu ve stájích Vztahy mezi stavebně-konstrukčním řešením a provozováním stájí a zdravotním stavem zvířat jsou velmi složité. Kolísání vnějších teplot přímo ovlivňuje kolísání teplot ve stájích. Tyto výkyvy lze zmírnit či eliminovat instalací klimatizačních zařízení s automatickou regulací, hlavně v intenzivních chovech drůbeže a prasat. V letním období nelze výkyvům teplot ve stájích zabránit, neboť je nutno splnit vysoké požadavky na výměnu vzduchu. Tepelně izolační a tepelně akumulační vlastnosti stavby rozhodují o fázovém posunu teplot a horizontálním a vertikálním rozložení teploty ve stájích. * U staveb s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi dochází k podstatným změnám teploty uvnitř asi za 4-6 hodin. * U nedostatečně izolovaných staveb se fázový posun teploty projevuje již za 30-60 minut. Horizontální rozložení teploty: Teplota vzduchu se snižuje od středu stáje směrem k obvodovým konstrukcím. Se zvyšujícím se rozdílem teplot se zvyšuje i proudění vzduchu s ochlazovací schopností. Na povrchu obvodových stěn může dojít až ke vzniku rosného bodu s následnou kondenzací vodních par. Zvlhnutím konstrukcí se zvyšuje jejich tepelná vodivost, zvyšují se ztráty tepla, vytvářejí se plísně a zhoršuje se mikroklima. Vzhledem k tomuto je lepší umisťovat kotce s mláďaty do středu staveb a chodby situovat k obvodovým konstrukcím. Vertikální rozložení teploty: Teplota vzduchu stoupá od podlahy ke stropu. Rozdíl v rámci jednoho metru výšky by neměl překročit 1°C. Při špatně tepelně izolovaných podlahách se setkáváme se rozdíly až do 10°C, což je významné u vícepodlažních klecí. Řešením může být vzduchotechnika s nucenou vertikální cirkulací, která je však velmi nákladná. Dynamiku teploty vzduchu ve stáji významně ovlivňuje větrání. Zejména v letním období je větrání intenzivní, neboť je nutno odvést přebytek vyprodukovaného tepla, čímž se vyrovnává dynamika vnitřních teplot s vnějšími. V zimním období je velmi škodlivé nárazové krátkodobé vyvětrání stájí. Po dlouhodobém setrvání v teplejších podmínkách dojde k náhlému poklesu teploty, na který se zvířata nestačí adaptovat. Počet ustájených zvířat musí odpovídat projektovému řešení stavby, jehož součástí je výpočet tepelné bilance stavby. Nenaplnění, stejně jako přeplnění stájí nepříznivě ovlivňuje nejen teplotu vzduchu, ale i celkové mikroklima, což vede v konečném důsledku ke ztrátám na užitkovosti poškozováním zdravotního stavu zvířat.
Vlhkost vzduchu a její hygienický význam pro zvířata Vlhkost vzduchu je dána obsahem vodních par, které jsou ve vzduchu vždy, ale v proměnlivém množství. Vyjadřuje se následujícími bioklimatologickými hodnotami: * Měrná (absolutní) vlhkost vzduchu: skutečné množství vodní páry ve vzduchu (g/m³ nebo Pascaly). * Maximální vlhkost vzduchu: největší množství vody, které je vzduch za dané teploty a tlaku schopný pojmout v plynném skupenství. * Relativní vlhkost vzduchu (RV): poměr měrné vlhkosti k maximální za dané teploty, udávaná v procentech. Je to hodnota vzhledem k organismu zvířat výstižná a proto se ve stájích vyjadřuje vlhkost vzduchu nejčastěji touto hodnotou. * Relativní vlhkost ekvivalentní (virtuální) (RV ekv): vlhkost vzduchu v hraniční vrstvě tělesa, které má odlišnou teplotu od teploty ovzduší. Nazývá se též fyziologická vlhkost vzduchu. * Rosný bod: udává teplotu, při které je dosaženo maximální vlhkosti (100% nasycení). Při poklesu teploty pod rosný bod dochází ke kondenzaci vodních par. * Sytostní doplněk: množství vodních par, které je vzduch schopen ještě pojmout k úplnému nasycení. Hygienický význam vodních par ve vzduchu: Vysoká vzdušná vlhkost zvyšuje tepelnou vodivost vzduchu (až desetkrát vyšší než suchý vzduch). Vodní pára má vyšší měrné teplo než suchý vzduch a více pohlcuje tepelné záření. Z toho vyplývá, že čím je vzduch vlhčí, tím jsou vyšší ztráty tepla z organismu zvířat radiací. * Vysoká vlhkost a vysoká teplota: snižuje tepelný spád mezi povrchem zvířat a prostředím, omezuje výdej tepla konvekcí a evaporací z povrchu těla. Nahromaděné teplo v organismu má za následek vznik hypertermie. * Vysoká vlhkost a nízká teplota: tepelný spád se zvětšuje, organismus ztrácí více tepla, než je schopný vyprodukovat, a dochází k podchlazení. Vlhkost vzduchu je třeba vždy posuzovat společně s teplotou a často se označuje jako teplotně-vlhkostní komplex. U mláďat s nedostatečně vyvinutou reflexní složkou termoregulace, jako jsou selata a drůbež, může dojít při vysoké vlhkosti a nízké teplotě vzduchu k chladovému stresu. Vysoká vlhkost je pro zvířata nepříznivá jak při nízkých, tak při vysokých teplotách. Nepříznivá je i nízká vlhkost pod 50 %. * Nízká vlhkost a vysoká teplota (vysoký sytostní doplněk): způsobuje nadměrný odpar vody z dýchacích cest. Porušuje se ochranná hlenová bariéra sliznic a ty se stávají vstupní branou pro vniknutí patogenů. Vede k dehydrataci tkání, snižuje příjem krmiva a zvyšuje příjem vody, což snižuje užitkovost zvířat. Vlhkost vzduchu ovlivňuje i prašnost prostředí. Prachové částice představují kondenzační jádra pro vodní páru. Ve vlhkém prostředí se zvětšuje měrný povrch částic, které rychleji sedimentují na podlahu. Za nižší vlhkosti setrvávají prachové částice významně déle ve vzduchu, což je nepříznivé v objektech s nadměrnými zdroji prašnosti (např. krmení suchým krmivem). Při nízké vlhkosti dochází k vysychání hluboké podestýlky (zejména v chovech drůbeže) a zvyšuje se tak prašnost. Základní opatření proti vysoké vlhkosti ve stájích: * Upravit technologii ustájení (stelivová, roštová) a správně ji využívat. * Dodržovat zásady technologie provozu – pravidelné nastýlání a odkliz hnoje (zvláště tekutého), fungující kanalizační zařízení, větrání a vytápění podle technologie. * Zajistit intenzivní větrání, při kterém se odvádí vzduch s vyšší měrnou vlhkostí a přivádí vzduch s nižší měrnou vlhkostí. I když v zimě může docházet k vyšším ztrátám tepla, nesmí se větrací systémy nikdy vyřadit z funkce. * Při nízké vlhkosti je nutno vlhčit vzduch.
Proudění vzduchu a jeho ochlazovací hodnota Vzduch proudí vždy z míst s nižší teplotou (kde je vyšší tlak) do míst s teplotou vyšší (kde je tlak vzduchu nižší). Vzduch ve stáji proudí jak turbulentně (vířivě), tak i přímočaře. Proudění ovlivňují konstrukce, systémy větrání, otevírání oken a vrat a výskyt netěsností. Směr proudění vzduchu lze jen velmi nesnadno odhadnout. Význam proudění vzduchu spočívá v ochlazování kůže zvířat a v ovlivňování výdeje tepla z organismu zvířat. Jeho účinek se zvyšuje u zvířat nedostatečně osrstěných, s malou vrstvou podkožního tuku, resp. na těch částech těla, které jsou nedokonale osrstěné (např. mléčná žláza). * Vzduch se má v dosahu zvířat při optimálních teplotách pohybovat maximálně do rychlosti 0,3 m/s. * Při vysokých teplotách může být rychlost vyšší, u dospělých zvířat až přes 1 m/s. Proudění vzduchu v těchto mezích má příznivý účinek na krevní oběh a látkovou výměnu. Při vyšších rychlostech a při nízké teplotě prostředí však nastává nadměrné ochlazení. Zvláště nepříznivé je proudění vzduchu označované jako průvan, což je jemný pohyb vzduchu v uzavřeném prostoru jedním směrem, který způsobuje ochlazování jen určité části těla. Na těchto částech těla dochází k vazokonstrikci, nedostatečnému prokrvení a tím k podchlazení. V orgánech s nedostatečným prokysličením se snižuje fagocytární schopnost a zvyšují se předpoklady pro vznik zánětů, jako např. mastitidy. Za průvan se považuje stav, kdy rychlost proudění vzduchu převyšuje 0,3 m/s. Ve stájích vzniká průvan při větrání, při příčném otevírání oken a dveří, nebo při netěsnostech. Ochlazovací hodnota (ochlazovací konstanta, ochlazovací veličina, katahodnota): Z uvedeného vyplývá, že na organismus zvířete působí teplota, vlhkost a proudění vzduchu ve stájových prostorech souborně. Dochází tak ke ztrátě tepla z povrchu organismu. Tuto ztrátu vyjadřuje ochlazovací hodnota. Je to množství tepla, které je za dané mikroklimatické situace vydáváno z jednotky povrchu těla za určitý časový úsek (vyjadřuje se v W/m²). * Všeobecně nízká (teplo, horko, dusno): 126-209 W/m² * Nízká pro dospělá zvířata, optimální pro mláďata: 209-293 W/m² * Optimální pro dospělá zvířata, zvýšená pro mláďata: 293-419 W/m² * Zvýšená – všem kategoriím chladno: 419-502 W/m² * Vysoká – všem kategoriím zima: nad 502 W/m²
Sluneční záření, osvětlení, tlak a hluk ve stájích Sluneční záření je zdrojem světla a tepla. Infračervené paprsky aktivují zárodečné orgány, vyvolávají zvýšenou aktivitu periferních leukocytů a zvyšují odolnost proti infekcím. Osvětlení stájí a jeho úroveň je uvedena v ČSN 36 00 88 „Osvětlování v zemědělských závodech“. Má vedle nezastupitelného biologického významu i důležitý význam provozní pro bezpečnost práce a udržování čistoty. * Denní osvětlení: Požadované poměry mezi průsvitnou okenní plochou a podlahovou plochou (okna:podlaha): skot obecně 1:15, dojnice 1:20 (volné ustájení) až 1:15 (vázané ustájení), drůbež v halách 1:15, v klecích 1:8-10. * Umělé osvětlení: Předepsaná intenzita osvětlení pracovního prostoru (např. porodna 100-160 lx, dojírna 200 lx, sexování 600-5000 lx). Tlak vzduchu (barometrický tlak) má vliv na parciální tlak kyslíku a tím na dynamiku difuze kyslíku z plicních alveol do krevních vlásečnic. Je ovlivněn nadmořskou výškou a kolísá vlivem změn počasí. Vliv tlaku vzduchu na zdraví zvířat není plně objasněn, neprokázaly se vztahy mezi takovými chorobami, jako je kolikové onemocnění koní, zažívací poruchy prasat nebo kanibalismus. Při pobytu zvířat ve vyšších polohách může dojít k „horské nemoci“. Hluk ve stájích způsobují zvuky z technologického zařízení (100-120 dB), zvířat (50-60 dB) a z okolí. Různé druhy zvířat jsou různě vnímavé k frekvenci zvuků (člověk 16-20 kHz, pes 10-40 kHz, koně a skot 0,2-20 kHz, drůbež 0,9-9 kHz). * Hladiny akustického tlaku: Mladý skot do 75 dB neškodí (po adaptaci), nad 85 dB působí stresově. Dojnice do 65 dB, nad 80 dB stresově. * Opatření proti hlučnosti: * Omezovat hlučnost stájové mechanizace (volba vhodných prostředků, antivibrační nátěry). * Účelně rozčlenit vnitřní stájový prostor (plné přepážky pohlcující zvuk, menší kapacity sekcí). * Instalovat zvukové izolace a krytí hlučících a chvějících se strojů (ventilátory, vzduchovody). * Vyloučit zdroje vysokofrekvenčního hluku ze stájí a jejich blízkosti. * Brát v úvahu i šíření hluku ze stájí do obytných zón (hluková emise).
Chemické složení stájového ovzduší: Identifikace rizik Stájový vzduch je směsí atmosférického vzduchu a plynů vznikajících ve stáji. Jsou to CO2 vydechovaný zvířaty, bachorové a střevní plyny a plyny vznikající rozkladem organických hmot. Složení je velmi proměnlivé a závisí na počtu zvířat, prostoru na kus, úrovni hygieny a intenzitě větrání. Průměrné složení vzduchu: * Dusík: 78,09% (atmosférický, vydechovaný, stájový) – inertní plyn, zvířata ho nevyužívají. * Kyslík: 20,95% (atmosférický), 16,40% (vydechovaný), 19,6-20,7% (stájový) – nejdůležitější složka vzduchu, nezbytný pro život. Problémy nastávají, když obsah klesne pod 15%, pod 11% se objeví hypoxie, pod 7% je smrtelně nebezpečné. * Oxid uhličitý (CO2): 0,035% (atmosférický), 4,24% (vydechovaný), 0,2-0,4% (stájový) – bezbarvý plyn, bez zápachu, těžší než vzduch, dobře rozpustný ve vodě. Ve stájovém prostředí je ho zpravidla desetkrát více než v atmosférickém vzduchu. I při dosažení maximální přípustné koncentrace není pro zvířata toxický, ale je významným indikátorem větrání. Maximální přípustné koncentrace CO2 podle ON 73 45 02: * Skot, králíci, drůbež: 0,25 obj.% (4500 mg/m³) * Koně, ovce: 0,35 obj.% (6400 mg/m³) * Prasata: 0,30 obj.% (5500 mg/m³) Čpavek (amoniak, azan - NH3): Bezbarvý, štiplavě páchnoucí plyn, lehčí než vzduch, dobře rozpustný ve vodě a velmi reaktivní. Vzniká při rozkladných procesech organických dusíkatých látek (močůvky, výkalů, hnoje), a proto je ve stájovém prostředí přítomen vždy. * Koncentrace ve stájích: Kolísá od 0,0001 do 0,003 obj.%. Vyšší koncentrace (až 0,005-0,02 obj.%) se vyskytují ve stájích pro prasata, drůbež a koně. * Maximální přípustná koncentrace: 0,0026 obj.% (18,3 mg/m³). * Účinky: Vysoké koncentrace (0,1-0,15 obj.%) vyvolávají krvácení na sliznicích dýchacích cest, emfyzém plic, poškození CNS s rozvojem křečí, dyspnoí a komatózními stavy. Nejzávažnější je chronické zatížení organismu při překračování maximální přípustné koncentrace, kdy dochází k dráždivému účinku a poleptání epitelu sliznic čpavkem rozpuštěným v hlenu. Tím se poruší lokální nespecifická obrana a uvolní prostor pro nejrůznější infekce. Při obraně organismu dochází k edematóznímu prosáknutí stěny alveol a vytváří se lipoproteinová ochranná vrstva, která ztěžuje výměnu plynů. * Prevence: Dodržování technologie odklízení výkalů a zajištění rychlého odtoku močůvky. Sirovodík (sulfan - H2S): Bezbarvý, i v malých koncentracích intenzivně po zkažených vejcích páchnoucí plyn. Je silně toxický, méně rozpustný ve vodě a těžší než vzduch. Vzniká ve stájích anaerobním rozkladem organických látek, zejména bílkovin se sirnými aminokyselinami. Nebezpečné jsou technologie s podroštovým skladováním tekutého hnoje, kde může při odklizu dojít k náhlému uvolnění H2S. * Účinky: Vniká do organismu dýchacími cestami. Při vysokých koncentracích mají otravy perakutní průběh, dochází k ochrnutí dýchacího centra a kardiovaskulárního systému. Má podobně jako NH3 metatoxický účinek (dlouhodobý účinek zvýšené, netoxické koncentrace jedů), který připravuje podmínky pro jiná infekční onemocnění. Účinek H2S potencují i jiné stájové plyny a vysoká vzdušná vlhkost. Nebezpečný je jeho kumulativní charakter, kdy se při vdechování nízkých koncentrací v organismu zadržuje a dochází k chronickým otravám (celková slabost, pokles živé hmotnosti, pocení, konjunktivitidy, katar horních cest dýchacích). * Maximální přípustná koncentrace: 0,001 objem. % (14,1 mg/m³). * Letální koncentrace: V závislosti na stáří a hmotnosti zvířete se pohybují v rozmezí 0,05-0,1 obj. %. * Další plyny jako metan a vodík, které vznikají zejména u přežvýkavců, nemají ze zoohygienického hlediska větší význam.
Biologické faktory stájového ovzduší: Prach a mikroorganismy Stájové ovzduší obsahuje vždy určité množství pevných částic (prach) a mikroorganismů. Tato směs pevných látek se vzduchem se označuje jako aerosol. Prach v ovzduší: * Pohyb a sedimentace: Závisí na velikosti částic. Velmi drobné částice (Brownův pohyb) nesedimentují. Ostatní sedimentují. Hrubé prachové částice (50-500 µm) sedimentují rychlostí 15-300 cm/s, jemné (0,5-10 µm) rychlostí 0,0002-0,6 cm/s. * Hygienický význam: Je dán vlastnostmi prachových částic – velikostí, složením, tvarem, specifičností povrchu, elektrickým nábojem, absorpční schopností a chemickou agresivitou. * Velikost: Částice větší než 10 µm jsou zachycovány již v dutině nosní. Částice od 5 do 10 µm jsou zachyceny v horní části dýchacího ústrojí. Částice o velikosti 1 µm pronikají až do plicních alveol. Částice kolem 0,3 µm jsou vydechovány zpět. * Nepřímé působení: Projevuje se ve snižování vlhkosti vzduchu, zmenšování intenzity slunečního záření a osvětlení stáje. Prach slouží jako nosič a živné médium pro mikroorganismy. * Přímé působení: Na povrch těla – chemicky inertní prach znečišťuje a dráždí kůži, vytváří zánět, ucpává kožní póry. Chemicky aktivní prach (vápno, dezinfekční preparáty) může způsobit popálení nebo poleptání kůže. Dále dráždí sliznice a způsobuje záněty, zejména očních spojivek. Významné je i působení na dýchací soustavu – při vdechování prachu dochází k zánětům nosní sliznice a průdušek. Průnikem prachu do alveol a lymfatických cest vznikají pneumokoniózy („zaprášení plic“), což je však u zvířat na rozdíl od lidí velmi vzácné. * Zdroje prašnosti ve stájích: Prašná podestýlka, suché krmivo rozprašované do ovzduší, peří a zlomky srsti. Zvíření prachových částic je dáno charakterem technologie a provozu stáje, pohybem zvířat a intenzitou proudění vzduchu. * Maximální přípustný obsah prachu: 6-10 mg/m³. * Prevence šíření prachu: Nepoužívat a nemíchat ve stájích suchá prašná krmiva. Nepoužívat silně prašné stelivo. Nevířit prach usazený na stavebních konstrukcích. Pravidelně odstraňovat prach ze stěn, stropů. Včas odstraňovat výkaly a stelivo ze stáje. Čistit zvířata nejlépe venku. Optimalizovat větrací zařízení stáje. Mikrobiální kontaminace ovzduší: Mikroorganismy jsou stálou součástí vzduchu. Pro jejich dlouhodobé přežití a množení je však vzduch nevhodným prostředím (vysychání, sterilizační účinek slunečního záření). Patogenní mikroorganismy přežívají ve vzduchu poměrně krátce. Stájové mikroklima se odlišuje od venkovního vyšší vlhkostí a téměř nepřítomností UV složky světelného spektra, což dává mikroorganismům větší šanci na přežití. * Vazba na prach: Prašnost a obsah mikroorganismů v ovzduší působí ve vzájemné souvislosti. Při zvýšené prašnosti se setkáváme i se zvýšeným bakteriálním nálezem. Prachové částice jsou pro mikroorganismy nosičem, chrání je před nepříznivými vlivy a poskytují jim živné prostředí. * Kapénková infekce: V bezstelivovém ustájení mohou být mikroorganismy ve vzduchu vázány na kapénky tekutin. Má prioritní postavení v šíření nakažlivých onemocnění dýchací soustavy (vydechování, kašel, kýchání). Mikroorganismy se však mohou v ovzduší pohybovat i samostatně. * Množství mikroorganismů: Značně kolísá od 10³ do 10⁸ na m³. Obecně se považuje za hranici, kterou by počet mikroorganismů neměl přesáhnout 250 x 10³ na m³. Nejvyšší je ve stájích pro drůbež, průměrná ve stájích pro prasata a nejnižší ve stájích pro skot. Druhové zastoupení může být velmi pestré (streptokoky, stafylokoky, enterokoky, pasteurely, sporulující bacily, nepravé houby a viry). * Typy kontaminace: * Primární: Způsobena zvířaty, lidmi a materiály jako hlavními zdroji mikroorganismů. Vzniká při normálním nebo zesíleném vylučování zárodků ve vydechovaném vzduchu. Má prvořadý význam pro šíření nakažlivých onemocnění aerogenní cestou. * Sekundární: Podmíněna technologickými podmínkami, které ovlivňují množství částic v ovzduší a dobu jejich vznášení. * Prevence mikrobiální kontaminace: Turnusový systém, dezinfekce (preventivní a ohnisková).
Hygiena vody a napájení zvířat: Kvalita pitné vody pro zvířata Zvířata musí mít neustále k dispozici dostatek pitné vody. Vyhláška č. 117/87 Sb. uvádí, že k napájení hospodářských zvířat se musí přednostně používat pitná voda, případně jiná zdravotně nezávadná voda. Pokud není voda odebírána z veřejného vodovodu, je nutné zajistit její laboratorní vyšetření: * Před zahájením odběru. * Jednou v každém kalendářním roce. * Při vzniku jakéhokoliv podezření na narušení její zdravotní nezávadnosti.
Klasifikace vody a obecné ukazatele jakosti pitné vody Z hygienického hlediska a způsobu využití se voda klasifikuje jako: * Pitná voda: Zdravotně nezávadná, která ani při trvalém požívání nevyvolá onemocnění nebo poruchy zdraví přítomností mikroorganismů nebo látek. Její smyslově postižitelné vlastnosti nebrání jejímu používání. * Užitková voda: Voda z jakéhokoliv přírodního zdroje, která vyhovuje zdravotním a technickým požadavkům. Používá se hlavně na koupání a umývání lidí a zvířat, dále k výrobním účelům, ale nepoužívá se jako voda pitná. * Provozní voda: Voda pro nejrůznější výrobní procesy (chladící, promývací). Zpravidla neodpovídá zdravotně-hygienickým požadavkům na vodu pitnou a užitkovou. * Minerální voda: Nemusí vyhovovat všem požadavkům kladeným na vodu pitnou a užitkovou, ale musí být zdravotně zabezpečena. * Odpadní voda: Voda, která byla použita a ztratila charakter původní vody změnou fyzikální, chemické, biologické nebo estetické povahy. Nesmí se použít k žádnému výše uvedenému účelu. Obecné fyzikální ukazatele jakosti pitné vody: 1. Teplota: Měří se přímo na místě odběru. Za nejvhodnější teplotu pitné vody lze považovat 8-12°C. Napájení zvířat příliš studenou vodou způsobuje podchlazení, trávicí potíže a u březích plemenic může vyvolávat potraty. Napájení příliš teplou vodou také není správné, protože zvířata teplou vodu pijí neochotně a tato není osvěžující. 2. Barva: Pitná voda musí být bezbarvá. Barva závisí na přítomnosti organických nebo anorganických látek (huminové látky, trojmocné železo, hlína, řasy). Maximálně 20 ml Pt v litru vody (platinokobaltová stupnice). 3. Pach: Pitná voda musí být prostá jakéhokoliv rušivého pachu (zemité, fekální, hnilobné, plísňové). Intenzita se určuje smyslovou zkouškou a označuje se slovně. Pro hodnocení se používá pětimístná stupnice, voda nesmí překročit druhý stupeň. 4. Chuť: Pitná voda má mít příjemnou, osvěžující chuť bez jakýchkoliv rušivých příchutí. Chuť je ovlivněna rozpuštěnými anorganickými látkami (železo, mangan, hořčík, uhličitany, chloridy). Posuzování chuti se provádí podobně jako u pachu, ale pouze u vzorků bakteriologicky a toxikologicky nezávadných. 5. Zákal: Je způsoben přítomností nerozpustných koloidních látek anorganického i organického původu (jíly, hydroxid železitý a hlinitý, kyselina křemičitá, mikroorganismy). Zakalenou vodu nelze použít k napájení, protože může způsobit onemocnění trávicího ústrojí (koliky, atonie předžaludků). Vyjadřuje se ve Formazinových jednotkách – ZF (1 ZF = 10 ml SiO2 / l vody). Pitná voda smí mít maximálně 5 ZF. Mikrobiologické, biologické, fyzikální a chemické vlastnosti pitné vody určuje norma ČSN 75 7111. * Pitná voda: Voda zdravotně nezávadná. * Hromadné zásobování (HZ): Zásobování z veřejného vodovodu nebo studny. * Individuální zásobování (IZ): Zásobování z jednoho zdroje pro uzavřený okruh spotřebitelů. * Mezní hodnota (MH): Většinou horní hranice přípustných hodnot. * Nejvyšší mezní hodnota (NMH): Její překročení vylučuje užití vody jako pitné. * Mezní hodnota přijatelného rizika (MHPR): Hodnota pro pozdní toxické účinky (karcinogen, mutagen). * Indikační hodnota (IH): Hodnota ukazatele jakosti vody pro rozhodování o potřebě podrobnějšího vyšetření. * Výběrový ukazatel: Charakteristický zástupce skupiny ukazatelů podobných vlastností. * Indikátor biologického oživení: Organismy, které indikují stav vody. * Průměrný spotřebitel: Člen lidské populace průměrného věku 20-30 let, dožívající se 70 let, 70 kg hmotnosti, denní konzumace 2 litrů pitné vody. * Směrná hodnota pro projektování: Hodnota ukazatele jakosti vody pro navrhování úpraven pitné vody. Epidemiologická nezávadnost se prokazuje nepřímo mikrobiologickým stanovením indikátorů fekálního znečištění. Toxikologická nezávadnost a přijatelnost smyslově postižitelných vlastností se prokazuje stanovením hodnot příslušných ukazatelů. Radiologická nezávadnost se zjišťuje stanovením hodnot ukazatelů a porovnáním s IH. Klíčové ukazatele jakosti vody (výběr): * Mikrobiologické a biologické: Fekální koliformní bakterie, koliformní bakterie, enterokoky (pozitivní nález indikuje fekální znečištění). Mezofilní a psychrofilní bakterie (organické znečištění). Živé a mrtvé organismy (indikují závadu ve funkci hygienického zabezpečení nebo úpravy). * Fyzikální a chemické (toxikologické): Amoniak volný (toxický), Arsen (nervový jed, karcinogen, NMH 0,05 mg/l), Dusičnany (nepřímé toxické účinky, zejména pro kojence, MH 50 mg/l, pro kojeneckou výživu pod 15 mg/l). Další zahrnují fenoly, fluoranthen, chloroform, kadmium, kyanidy, látky extrahovatelné nepolární, olovo, rtuť. * Fyzikální a chemické (smyslově postižitelné): Barva (MH 20 mg/l), hliník, huminové látky, chloridy, chuť, kyslík rozpuštěný, mangan, měď, pach, reakce vody (pH 6-8), sírany, sulfan volný, teplota (8-12°C ideální), tenzidy aniontové, vápník a hořčík (žádoucí Ca min 20 mg/l), zákal (MH 5 ZF), zinek, železo. * Radiologické: Celková objemová aktivita alfa a beta, objemová aktivita radonu 222. Jestliže není možné zajistit pro napájení zvířat vodu pitnou, může se používat voda napájecí. Její vlastnosti a výjimky stanoví oborová norma ON 73 6661 „Stájový vodovod“. Napájecí voda při výrobě výběrového mléka musí mít kvalitu vody pitné. Pro napájení mláďat (sajících) musí být používána voda pitná. K mytí, sprchování a splachování hygienických zařízení lze použít ve stájových objektech vodu užitkovou, ovšem zdravotně nezávadnou. Vodu provozní, která není zdravotně zajištěna, lze používat jen k hydromechanickému odklizu tekutého hnoje. Rozvody je nutno barevně odlišit.
Odběr vzorků a úprava vody pro napájení zvířat Dodržení zásad při odběru vody je nezbytným předpokladem správnosti a využitelnosti výsledků rozboru vody. Vodu proto odebírá pracovník s odborným vzděláním nebo k tomu účelu zaškolený – odběrem nesmí být narušena kvalita vody. * Postup odběru: Již při odběru se změří teplota vody ve vodním zdroji nebo na místě odběru a současně také teplota vzduchu. * Vzorek pro fyzikálně-chemické vyšetření: Odebírá se v množství minimálně 1 až 1,5 litru do chemicky čistých vzorkovnic, které se před odběrem propláchnou (3x) odebíranou vodou (před odběrem se nechá voda dostatečně odtéct). * Vzorek pro mikrobiologické a biologické vyšetření: Odebírá se 200 až 500 ml vody do sterilní zábrusové lahve (láhev se sterilizuje v alobalu a odebíranou vodou se neproplachuje). * Doprava a zpracování: Vzorky se dopravují do laboratoře (SVÚ, KHS nebo OHS, ÚKZÚZ aj.) v co nejkratší době po odběru. Zpracování vzorků se doporučuje do 2 hodin, nejpozději do 24 hodin (bakteriologické a biologické vyšetření). Vzorky pro fyzikálně-chemické vyšetření i později, avšak za předpokladu uskladnění v chladničce při teplotě +4 až 6°C. Pro dopravu vzorků se doporučuje přenosná chladící brašna. * Protokol o odběru: Musí být uveden záznam (protokol) o odběru vzorku vody, kde musí být uvedeno: přesné označení místa odběru, důvod odběru, druh vzorku, den a hodina odběru včetně teploty vzduchu a odebírané vody. Záznam se doplní údaji o vodním zdroji (popis, okolí – tzv. lokální vyšetření) a okolnostmi, které mohou ovlivnit kvalitu vody. Lokální (místní) vyšetření vodního zdroje zahrnuje: * Popis vodního zdroje: Druh studny (kopaná, vrtaná, ražená nebo artézská), pramen, veřejný vodovod. Hloubka a průměr studny, výška vodní hladiny, vydatnost pramene. Plášť studny a jeho vodotěsné obložení, kryt nad povrchem a jeho těsnost. Úprava okolního terénu a jeho spád. * Okolí vodního zdroje: Možné zdroje znečištění (hnojiště, močůvkové jímky, žumpy, kanály, dílny, zdroje ropných látek, vodní toky) a jejich vzdálenosti od zdroje. Ochranná opatření studen (pásma hygienické ochrany, oplocení). Potřeba vody pro hospodářská zvířata se liší podle druhu a typu krmení: * Skot: dojnice (dojení na stání 75 l/den, dojení v dojírně 100 l/den), telata (15 l/den), mladý skot (30 l/den), skot ve výkrmu (40 l/den). * Prasata: kojící prasnice (suché krmení 40,7 l/den, mokré 47,5 l/den), zapouštěné/březí prasnice (suché krmení 17,2-35,1 l/den), odchov selat (8,6 l/den), výkrm prasat (11,4 l/den). * Drůbež: slepice (průtokové napáječky 0,75 l/den, kapátkové 0,25 l/den), kuřice (0,20 l/den). Minimální teplota napájecí vody pro zvířata: * Telata do 6 týdnů: 25°C * Telata 6 týdnů – 6 měsíců: 10°C * Selata sající a dochov: 14°C * Ostatní zvířata: 6°C Úprava a dezinfekce vody: Pro napájení zvířat se nejčastěji používá spodní voda, která je zpravidla zdravotně nezávadná. Pokud voda nemá dostatečnou kvalitu, je nutno ji upravit nebo dezinfikovat. * Úprava spodní vody: Hlavně odstraňování železa, manganu, korozivních látek, pachů a dezinfekce. * Úprava povrchové vody: Mechanické předčištění, odstranění zbarvení, pachu, korozivních látek a dezinfekce. Čistí se chemicky (koagulace pomocí síranu hlinitého nebo železnatého), následuje filtrace. * Dezinfekce vody: Nejčastěji chlorovými preparáty (plynný chlór). Možné je i ultrafialové záření, ultrazvuk, ozonizace nebo dezinfekce oligodynamickými kovy (stříbro, Sagen). Protože čištění a dezinfekce vody je vysoce specializovaná činnost, je nutné ji svěřit odborným firmám. Odpadní vody: Ty, které byly použity v zemědělství, průmyslu, domácnostech a ztratily charakter původní vody. Dělí se na splaškové, odpadní vody ze zemědělství a z průmyslu. Znečištěné odpadní vody není možno vypouštět do veřejných toků přímo bez řádného vyčištění v čistírnách odpadních vod. Projekci čistíren a technologii čištění vod musí navrhnout specializované pracoviště.
Hygiena výživy: Základní principy pro zdraví zvířat (bez detailního rozboru) Hygiena výživy je nedílnou součástí komplexní zoohygieny a prevence nemocí zvířat. Ačkoli tento text neposkytuje podrobné informace o poruchách zdraví nutričního původu, metabolických poruchách, vitaminech, mikrobiálních a toxických vlivech krmiv či alimentárních intoxikacích, je zřejmé, že správná výživa a hygienická nezávadnost krmiv jsou klíčové pro udržení zdraví a produktivity zvířat. Zahrnuje prevenci otrav a zajištění dietetické nezávadnosti krmiv.
Kartičky
1 / 122
Klepni pro otočení · Swipni pro navigaci